Strom přes zeď

Strom přes zeď

Ten strom rostl v nejzazším koutě zahrady až u samé zdi. Jeho kmen se v mládí rozdvojil a o mnoho let později vypínal do takové výše, že se mohl svými větvemi dotýkat i širého okolí rozprostírajícího se za kameny ohraničujícími celý princeznin svět.

Zatímco malá Fiona sedávala na trávě vedle a promlouvala k němu, jakoby měl duši, Rebeka s bratrem po něm šplhali. Angusovi stačilo sedat ve větvích, nebo na zdi, ale pro starší sestru byl tajnými dveřmi i chodbou ze zlaté klece Wildaranského paláce, kudy poslední dobou mizela čím dál častěji.

A stejně tak hodlala učinit i v den před Nocí hvězd.

„Počkejte na mě!“ volala šestiletá holčička zachumlaná v teplém kabátci s šálou vlající přes rameno. Ve vysokých botách klopýtala za staršími sourozenci po prašné cestičce mezi záhony s planou nadějí, že je může dostihnout.

„Angusi, Rebeko…!“ V duchu si postěžovala jejich jménům, že jí nemají rádi, když od ní utíkají, neschopná pochopit, proč jen když je nemocná, jsou s ní schopní trávit čas.

Dvanáctiletý jinoch se s povzdechem zastavil a díky tomu přestala vesele utíkat i králova nejstarší dcera.

„Co to děláš, Gusi? Jdeme,“ vybízela bratra.

Ten ale nedokázal odtrhnout oči od sestřičky.

„Proč by nemohla jít s námi?“

Byla malá, krátce po nemoci nabalená, jakoby žila na severu, neměla žádnou šanci je doběhnout, a přesto to nevzdávala. Jaká síla či potřeba ji musela hnát, aby je prostě nenechala odejít?

Rebeka protočila očima.

„Hádej.“ Postavila se princi po bok, založila ruce a s úšklebkem divoké šelmy sledovala to nemotorné dítko jejich matky, běžící tak, že div nezakoplo o své vlastní nohy, nebo o tu příšerně dlouhou šálu.

„Teď se natáhne, jak široká tak dlouhá,“ prohlásila pohrdlivě.

„Sázka?“ Angusovi v šedých očích zajiskřilo.

„A o co?“ Nemohla Rebeka odmítnout.

„Pokud k nám doběhne, může jít,“ navrhl budoucí král.

„Může si přeci jít, kam chce,“ odfrkla si Beka. Jediný pohled do bratrovy tváře jí ale ujistil o nemístnosti takového vtipkování.

„Dobrá,“ přisvědčila a pohodila dlouhým copem, „ale pokud ne, odkážeš jí do patřičných mezí.“

Angus se pousmál a souhlasně kývl. Fionina příležitost tedy vězela jen a pouze v jejích dětských ručkách, které horlivě kmitaly podél drobného tělíčka.

A dívenka nezakopla…

Jakmile zmerčila, že se zastavili a čekají na ni, její srdce samou radostí zaplesalo. Jak už jí připadalo, že ztrácí síly, náhle jich měla opět dost. Přispěchala k nim, zastavila se, předklonila a zhluboka dýchala chladný vzduch pálicí ji v dýchacích trubicích, jako rozžhavené železo.

Černovlasý chlapec věnoval vysoké štíhlé brunetě po svém boku vítězný úsměv.

Rebeka s povzdechem rezignovala.

„Fajn, můžeš jít s námi, Fiono,“ oznámila pevným hlasem.

Holčička na sestru upřela vděčný pohled toho nejšťastnějšího štěněte na světě, z kterého Anguse mimoděk zamrazilo.

„Tak jdem,“ rozhodla s konečnou platností první aldormská princezna.

Princ přikývl otáčející se Rebece a podal Fioně ruku, aby šla s ním.

„Bolí mě nožičky.“

„Tak mi vlez na záda,“ nabídl přívětivě starší bratr, otočil se od ní, přidřepl a chytil sestřičce nohy pod koleny, zatímco ona mu ovinula paže kolem krku.

Zahrady královského paláce, byly rozlehlé a v tomto ročním období na nich nebylo pro zahradníky příliš práce. Děti se snadno ztratily z dohledu všech očí.

Rebeka automaticky vyskočila. Přidržela si sukni, pod níž ukrývala kalhoty, šplhala mezi oběma kmeny a vyhoupla se do větví.

Angus postavil sestřičku a sám vylezl do míst, kde se kmen rozděloval, aby začal šplhat výš.

Fiona oba jen pozorovala se smutným bezradným poloúsměvem tenkých rtů na bledých tvářích, kterým ani všudypřítomný chlad nedokázal vdechnout zdravou barvu.

Rebeka čekala na zdi.

„Co je? Pospěšte,“ vybízela je.

„Myslím, že Fí neumí lézt.“

„Jestli chce s námi, tak musí,“ stála na svém nejstarší.

„B-bojím se,“ pípla maličká.

„Neboj, pomůžu ti, pojď.“ Angus k ní natáhl ruku, kterou Fiona s bázní v šedých očích přijímala jen neochotně.

„Nech ji, Gusi, Když chce s námi, musí zvládnout to co mi. Nemůžeme se s ní pořád vláčet a zdržovat.“

Bylo to tvrdé. Princi bylo mladší sestřičky líto, ale musel chtě-nechtě uznat, že na Rebečiných slovech něco je. Seskočil a dal tak symbolicky děvčátku přednost.

„Dobře,“ pípla Fiona a stísněně polkla. Rebečina slova ji zabolela jako nůž, ale přikývla na znamení, že to zkusí.

Dostat se mezi oba kmeny ještě zvládla, ale vyšplhat po nich se zdálo být nad její síly. Neměla ani zdání, jak by to měla udělat. Nohy jí v zimních botách podkluzovaly, čepice stále klesala do čela, šála překážela, kde se dalo, a teplý kabát bránil rukám v pohybu.

Angus sestřičku přidržoval, aby alespoň nespadla, ale bylo to beznadějné. Smutně vzhlédl k Rebece, která je pozorovala ze své výše, a zakroutil nesouhlasně hlavou.

Velká sestra pozvedla zrak k nebi v duchu spílající ke všem drakům, čím si tohle zasloužila.

Seskočila k sourozencům.

„Nedivím se, že jí to nejde,“ prohlásila kriticky. Došla ke kmeni, sestřičku sundala a začala jí odstrojovat.

„Takhle by tam nevylezla ani do své svatby.“ Sundala Fioně čepici, odmotala šálu, a když začala rozepínat i králičí kabátek, tak jí sestřička ucukla.

„Ne!“ vypískla a zachumlala se do něho.

„Co zase ne?!“ rozzlobila se bruneta s dlouhým copem, které stačily kalhoty a šaty s vestou, aby mohla ven i v nepřízni počasí.

„Maminka říkala, že se musím teple oblékat,“ hájila se princeznička, „jinak prý budu znovu nemocná.“ Těkala očkama ze sestry na bratra hledajíc oporu.

„Tak a mám toho právě dost.“ Rebeka se narovnala a jako bičem, šlehla po bratrovi pichlavým pohledem. „Nemůže s námi jít nabalená, jako do Severních hor.“

„A-ale já musím…“

„Ne, nemusíš!“ Zvýšila Rebeka hlas, jak pečivě vyslovovala každé slovo.

„Ale…“

„Dost, Fiono!“ okřikla ji.

Angus cítil, že musí zakročit.

„Fí má pravdu, Beko. Matka na tom trvala,“ postavil se na stranu mladší sestry, která v tomto sporu byla skutečně nevině. Nechtěně tak ovšem šestnáctiletou princeznu spěchající na setkání s někým kdo ji zaujal, popudil ještě víc.

„Buď se odstrojí z té nádhery, nebo, ji tu nechávám. Kde budeš ty, je na tobě!“

Blonďaté děvčátko vzhlíželo k sourozencům se smutkem v očích. Tohle přeci nechtěla. Netoužila po hádkách, natož aby vznikaly, kvůli ní. Nepochybovala však, že sestřino ultimátum platí.

Dvojí pohled se nyní obrátil k ní. Musela se rozhodnout.

Hrozně ráda by šla s nimi. Chtěla vědět, co je za zdmi paláce, kam sestra odchází, jaký je svět, o němž slýchala… Ale porušit matčin přímý rozkaz se obávala. Nechtěla být tak brzy zase nemocná.

Posledně sestru poslechla. „Nemusíš se tolik oblékat,“ říkala a navlékla ji do kalhot, které Fiona normálně nenosila. Neprotestovala, protože byla šťastná, že se jí sestra věnuje. Jedno odpoledne v týdnu dostávala chůva volno a tak bývala sama. Šance hrát si s velkou sestrou byla darem, který se neodmítá.

Ale pak byly přistiženy u kachního rybníčku v zahradách, kde po sobě házely blátem. Matka zuřila. A když pak Fiona onemocněla, Rebece vynadala jako asi ještě nikdy. Slyšela je přes dveře a tiše vzlykala do polštáře, který jediný stíral slzy z dětské tváře.

Nesmělo se to už nikdy opakovat!

„Jděte sami,“ hlesla a vykouzlila na rtech lživý, vlídný úsměv.

„Fajn!“ odsekla Rebeka, záhy se vším hotová. Znovu se vyšvihla na strom a ohlédla po bratrovi v němé výzvě.

Jenže pozice korunního prince v té chvíli nebyla vůbec tak jednoduchá, jak se mohlo zdát. Měl pocit, že ať se rozhodne jakkoliv, bude to špatná volba, protože tím zákonitě jedné se sester ublíží.

„Tss.“ Rebeka seskočila na druhé straně.

Hoch zvedl z trávy čepici i s šálou a podal je vděčnému děvčátku, k němuž poté s povzdechem zaklekl.

„Ty taky odejdeš?“ zeptala se Fiona, jakoby mu skrz oči viděla až hluboko do duše.

„Rád bych s tebou zůstal,“ pohladil sestru po vlasech.

„Ale půjdeš s ní,“ dořekla za něho. V jejím hlase nebylo ani stopy po zášti či urážce. Jen smutek.

„Ty budeš doma. Máš tu matku a otce a spoustu služebnictva, které se o tebe postará… Ale Rebeka tam venku nemá nikoho, víš? Když se něco stane, kdo jí pomůže, když nepůjdu s ní?“

Fiona bratrovi neochotně přikývla, tak se Angus chopil příležitosti a s těžkým srdcem přelézal zeď.  Už se neohlédl, aby čelil šedi vážných očí, které ukrývaly hlubokou tíseň. Zachovala se přeci správně, tak proč ji všichni opouštějí?

Sklonila hlavu. Chodila pak po zahradě sama mezi záhony s odkvetlými květinami sbírajícími síly na novou Sazeň, kdy první z nich opět začnou kvést.

Nevydrželo jí to dlouho. Sychravé počasí, těžké mraky táhnoucí se od nevidím do nevidím a kvílivý vítr, to všechno umocňovalo její zoufalou beznaděj tížící ji na duši.

Vrátila se do paláce vchodem pro služebnictvo. S omluvami a chmurami v bledé tvářičce se proplétala mezi pracujícími lidmi směrem ke svému pokoji, kde hodlala najít úkryt před světem, který toužila ze všeho nejvíc poznat.

Nikdo nevěděl, jak moc by chtěla být silná a zdravá jako její starší sestra. Jenže být sobecká a působit bolest všem okolo sebe? Copak by to bylo správné?

Matka s otcem za ní přišli, když už se šeřilo.

„Fiono, hrála sis dnes odpoledne venku, neviděla jsi bratra a sestru?“

„Nevíš, kam šli?“ Ptali se.

Mohla by to říct. Prozradit nevinný strom, tak (ne)šikovně zasazený blízko kamenné hradby. Uzavřít Rebece i Angusovi tajnou cestu ven. Ale jaký by mělo smysl se mstít, kdyby ji pak jen oba víc nenáviděli?

„Nehrají si se mnou, nevím, kde mohou být,“ pípla tiše a vrátila se ke svým panenkám. Přivinula si Rosalii na prsa a houpala ji, jako matka svoje děťátko.

Jako se Angus rozhodl chránit Rebeku tam venku, ona se rozhodla, že bude chránit jejich místo doma.

Jedině tak to bylo správné…