Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...

      Odkaž sem

      Kategorie: Příběhy neobyčejných lidí

      Panenka

      Fiona Clemensová se má vdávat, jenže je jí teprve patnáct let a její manžel má být o dvacet let starší muž s již desetiletou dcerou jehož žena předčasně zemřela, Daren Halim. Jaké to bude pro ní a jejího muže? Dokáží se oba smířit se svým údělem?

      Panenka

      Mladá dívka stála na stoličce proti zrcadlu. Špinavě blonďaté vlasy jí spadaly do tváře ve volném účesu, zatímco tři švadleny dělaly poslední úpravy na jejích svatebních šatech. Nedívala se na sebe. Svůj odraz znala až příliš dobře. Připadalo jí, že se na sebe nemůže ani podívat. Vždyť jaká byla její tvář? Tvář nejmladší královské dcery, kterou vždy rodiče stavěli nad ostatní sourozence, aniž by si to doopravdy přála? A proč vlastně? Pro časté nemoci? Proto, že nemohla jíst totéž co ostatní aniž by se jí pak udělalo špatně a naskákaly jí po celém těle ošklivé pupínky? Rebeka s ní nikdy nepromluvila pokud nemusela a neminula chvíle, kdy by jí sestra nedala najevo jak jí pohrdá. A proč vlastně? Pro její slabost? Těla či ducha? A je opravdu tak slabá? Celý měsíc byla nemocná, když se Rebeka pohádala s otcem a odešla s mužem, kterého milovala aby se mohli vzít. Nikomu neřekla, že vyslechla onen rozhovor. Nikomu, jen Angusovi… Bratr byl o šest let starší než ona. Vždycky byl pomyslným lanem na jehož jednom konci stála ona a na druhém Rebeka. Byl tím kdo stál při obou, když potřebovaly. Jediným člověkem, který jí rozuměl…

      Ozvalo se zatleskání a Fiona vzhlédla. U dveří stála její matka. Černé vlasy, měla Valerie Celemensová sepjaté v síťce. Hleděla na ní svýma šedýma očima plnýma soucitu, a starostlivosti. Fiona se usmála. Nebyl to upřímný úsměv. Příliš se trápila a měla strach.

      Švadleny se postavily a královna se jich otázala, zda jsou již hotové.

      „Ještě okamžik, Výsosti,“ pravila nejstarší z žen, „již budeme hotovy…“ Posledních několik stehů, úprava krajek a mašlí a dílo bylo dokonalé.

      Matka přistoupila k nejmladší dceři a v očích měla smutek, ne nepodobný, jako Fiona sama. Usmála se. I ten úsměv byl téměř totožný. „Jsi krásná jako panenka,“ řekla jí a měla v očích slzy. „Nemůžu věřit, že se moje malá holčička vdává…“ vypravil ze sebe a pokynula švadlenám, že je s jejich prací spokojena. „Budeš nejkrásnější nevěsta v celé Aldormě, Fiono…“

      Dívka měla sto chutí sklopit hlavu, ale nemohla. Kdyby to udělala pro její matku by to bylo celé ještě těžší… Nejprve Rebeka, která odešla kvůli Dereku Treanovi, kterého si vzala a žila s ním v Telmiru. Také otec, který se její sestry zřekl, i když neučinil potřebný rituál, posypání popelem, nebral ji víc jako sovu dceru. Angus, který rostl a byl velice uzavřený, často odjížděl a trávil čas neznámo kde, a také mnohem častěji teď bydlel ve svém domě v Telmiru než ve Wildaranském paláci. Fiona moc dobře věděla, že se tím vším matka trápí. Sama se trápila za sebe, otce i za ni. Nemohla jí přeci dát najevo, že jí bolí byť jen představa svatby, která jí čekala…

      Podívala se do zrcadla a usmála se. „Děkuji,“ hlesla jen a poprvé se na sebe podívala v zrcadle. Blankytně modré šaty zdobené bílými mašlemi ve tvaru růží byly skvostné jako to všechno kolem. Skvostné ale chladné. Spíše nežli barvu naděje jí připomínaly barvu ledu o němž slýchala od lidí ze severu. Tak chladné a nevlídné… A proto odešla Rebeka? Pro svatbu? Jak jí mohlo tolik lákat manželství, kvůli kterému se já budím ze sna hrůzou?

      „Proč se musím vdávat, mami...?“ zeptala se jen. Z výrazu v její tváři se nedalo nic vyčíst. Smutek, či strach…?

      „Musíš, holčičko… Neříkala bych ti to, kdyby to tak nebylo.“ Matka stála za ní. Dívaly se na sebe jen skrze zrcadlo, které pro tuto chvíli bylo tlumočníkem jejich gest a pohledů… „Víš jak jsi často nemocná, jak zranitelná… Otec chce vědět, že o tebe bude dobře postaráno. Víš, že už je starý… Má o tebe starost. Věří, že se o tebe tvůj manžel dokáže postarat.“ Jenže ta slova, ač naplněna citem připadala Fioně prázdná.

      „Ale proč Daren Halim? Je o tolik starší…“ Chtělo se jí plakat, ale zadržela své slzy. Nemohla by to matce udělat, plakat jako malá holka, vždyť se měla vdávat… Všichni si o ní mysleli, že je slabá, všichni jí to vždycky říkali, ale teď nesměla být. Nikdy by si neodpustila, kdyby její slzy měly matce ublížit.

      Valeriiny dlaně se konejšivě opřely o dívčina ramena. „Protože…“ i v jejích očích se zaleskly slzy. „Daren Halim je dlouholetým přítelem tvého otce. Po smrti jeho první ženy Hortenzie, mu slíbil, že se o něj a jeho rodinu dobře postará… Myslel si, že když si tě vezme zaopatří vás oba.“ Královnin hlas se chvěl. Fiona dobře tušila, že se Matka obává jejích výčitek. Toho co všechno by mohla říct, ale právě proto nesměla. I kdyby sebevíce chtěla, nesměla nic říct…

      „Mohl by být mým otcem…“ podotkla jen zamyšleně. Matčiny prsty zajely do dceřiných vlasů. „Elizabeth mne nikdy nepřijme za svou matku, když je o pouhých pět let mladší než-li já… Sama to víš…“

      „Máme o tebe s otcem starost, vždyť to víš, ne?“ pokusila se královna o smutný úsměv a po tvářích jí skanula první slza.

      „Neboj se, mami, splním otcovo přání…“ vzala matčinu dlaň do své a usmála se. Umě skryla bolest za maskou netečného zamyšlení. Cosi v jejím nitru se jí vzpíralo, ale ona nedovolila aby vyplulo na povrch její vlastní, hluboké, mnoholeté zoufalství.

      „Láska přijde časem, holčičko, neboj se… Naučíš se Darena milovat, tak jako on tebe…“ ubezpečovala jí, ale ona věděla, že tomu tak nikdy nebude.

      „Budu čekat…“ řekla i přes to. Královna stáhla svoji dlaň a odešla. Fiona chápala, že by pro matku bylo příliš těžké déle setrvávat v její blízkosti, tak jako každému po jisté chvíli, ale její odchod ji zabolel hluboko v srdci. Vyhlédla z okna a vzdálila se zrcadlu, tlumočníkovi, který tak úzkostně a vážně bral svou úlohu v tomto rozhovoru. Na vnitřním nádvoří paláce panoval čilý ruch. Mladý podkoní políbil pokojskou, která právě nesla prádlo do prádelny a Fiona přiložila své dlaně na chladné sklo. Stejně chladné jako byly i hedvábné šaty, do kterých ji oblékli. „Jsi krásná jako panenka,“ Pravila jí matka. „Budeš nejkrásnější nevěsta v celé Aldormě, Fiono…“  Říkala jí. A také nejsmutnější…, povzdechla si. Už nezadržovala slzy. Objala se rukama a svezl se podél okna k zemi, kde se oddala zoufalému pláči, který ovšem nesměl nikdo jiný spatřit.

      ***

      Kráčela uličkou po boku svého otce. Vzácní hosté a dvořané stáli kolem a uchváceně na ni hleděli, ale pro ní ty pohledy nic neznamenaly. To pro ty oči, pro rámě svého otce, pro smutek a bolest v srdcích svých rodičů, to proto všechno ona trpěla ve vězení, které kolem ní vybudovali, z něhož už nikdy nevyšla z vlastní vůle, neboť nechtěla být tím, kdo jim ublíží ještě více než už to dokázali jiní či oni sami… Bála se zloby, hádek a nenávisti. Bála se samoty, která by následovala, přesto, že takto byla mnohdy více sama, než kdokoliv jiný. Sama mezi tolika lidmi, z nichž jí nikdo nerozuměl.

      Mezi všemi hosty zahlédla šedé vodové oči. Pousmála se. Byl to Angus. Tak přeci přišel. Měla radost. Neuměla si představit svou svatbu bez něho. Možná přišla i Rebeka…, napadlo jí a mnohem více pátravěji se rozhlédla s nezměrnou nadějí. Sestru však ne a ne nalézt. Náhlý příval naděje se vytratil v ještě hlubším smutku a tak sklopila hlavu. Úzkost jí sevřela srdce i hruď a jí připadalo, že se zadusí svým vlastním smutkem, svou vnitřní bolestí, která jí trhala na kusy již od dětství. Dětství, které vlastně nikdy neměla…

      Jednotvárná chůze skončila. Monotónní krok ustal a otec pronesl slavnostní řeč, o tom že svěřuje svou dceru Darenu Halimovi a ten pronesl svůj slib. Král ustoupil a jí se vlila horkost do tváří. Kněz se před nimi tyčil, když oba poklekli. Svému budoucímu choti pohlédla do tváře jen na okamžik. Ten jediný pohled jí prozradil vše. Mezi nimi láska nemohla kvést. I on měl ve tváři jen masku a v jeho očích byla stejná starostlivost jako v očích jejího otce. „Jsi krásná jako panenka,“ – Jen na hraní… , sklopila pohled, když kněz volal jména draků, kteří požehnali jejich rodu, i jiných, aby dali požehnání tomuto sňatku. Nedokázala zadržet slzy. Všichni je považovaly za slzy dojetí, ale ona plakala ze zoufalství. Sama sebe se ptala proč. Proč nemám sílu to změnit? Proč se vždycky podvolím? Proč nejsem tak silná, jako Rebeka? Ta si šla za svým snem… Ne, nebrala ohled na ostatní, nikdy jí nezajímalo, že mě bolí jak se ke mně chová, ale ona byla silná, skutečná princezna a já? Kdybych se nikdy nenarodila, bylo by všem lépe… A přece se života nezbavím. Nemohla bych způsobit tolik bolesti. Vím, že bych jim chyběla…Všem… To nesmím… Třeba se jednou všechno změní… Třeba mi jednou sestra odpustí… Třeba jednou rodiče pochopí, že mě ničí… Copak to nevidí? Proč mi nikdo nerozumí?

      „Ano.“ Řekl pevně asi pětatřicetiletý muž po jejím boku. Zavřela oči a další slzy pokropily zdejší zem. „Neboj se, mami, splním otcovo přání…“

      „Ano,“ hlesla jen v odpověď na knězovu otázku

      A byl konec. Už se nedalo nic změnit. „Láska přijde časem, holčičko, neboj se… Naučíš se Darena milovat, tak jako on tebe…“; „Budu čekat…“

      ***

      Seděla na posteli se sklopenou hlavou. Svatební šaty visely na ramínku aby překryly zrcadlo ve dveřích skříně. Měla na sobě jen saténovou noční košilku v barvě ranních červánků. Daren seděl vedle ní a pozoroval ji. Cítila jeho pohled i nejistotu, která je oba svazovala. Nemluvili. Neměli si co říct.

      Pohlédla na něj a usmála se. „Fiono Clemensová, přísaháš, že budeš svého manžela ctít? Budeš mu stát věrně po boku a budeš mu dobrou ženou?“; „Ano,“

      Vzala ho za ruku a přitáhla si jeho dlaň blíže. Přitiskla ji ke své tváři a políbila na prsty. S každým tím pohybem jako by jí u srdce bodl žhavý osten. Vedla mu dlaň ke krku a posléze i ke své hrudi, kde se zarazil a stáhl svou dlaň zpět.

      „Nemusíte to dělat…“ řekl jen a vstal. Vzhlédla k němu. „Přísahala jsem.“ Odvětila.

      „Jste ještě mladá, nechci Vás do ničeho nutit.“

      „Nenutíte.“ Také vstala. „Jelikož jsme nyní manželi, měli bychom přistoupit na pravidla této hry a tykat si, nemyslíš?“ zeptala se ho. Mluvila věcně, klidně a měkce, zdánlivě nenuceně a to i přes to, že si v hloubi duše přála, aby odmítl, aby jí řekl, že jejich manželství bude jen formální… Jenže Daren byl jen muž. Žena mu zemřela a i když se nedokázal tak rychle znovu zamilovat a ještě k tomu do dívky, která by mu mohla být dcerou, nechtěl být sám. Chybělo mu teplo ženského těla a když se nabízela taková příležitost, sotva mohl odmítnout. I on přeci přísahal…

      „Jak si přeješ, princezno.“

      „Jsme nyní manželi a neměli bychom opomenout nic, co k tomu patří z úcty k drakům, kteří žehnali našemu svazku, i těm lidem, kteří si jej přáli.“ Další pravda. Tak čistá a přímá... Daren byl zmaten její upřímností a smířeností jejího hlasu. Nevzpírala se. Nežádala ho, aby posečkal, netrvala na formálnosti manželství, čehož se zprvu bál.

      „Opravdu to chceš?“ zeptal se jí.

      „Na tom přeci nezáleží,“ uhnula pohledem. „Nikdo se mě na to před svatbou nezeptal, nečiň tak tedy ani ty teď, když se nedá nic změnit, prosím…“ žádala jej. Myslel si, že si bere ženu, ještě dítě, rozmazlenou princezničku, která je nemocná a slabá, ale dívka, která teď stála před ním, rozhodně nebyla slabá a ani z poloviny nebyl taková jak se o ní vyprávělo.

      „Proč jsi to neodmítla?“ chtěl ještě vědět.

      Znovu mu věnovala pohled. Tak hluboký a upřímný… „Nechtěla jsem působit rodičům více starostí, než už mají. Chci jen aby byli šťastní a pokud jim mělo ulehčit, že si tě vezmu za muže, učinila jsem tak.“ Odmlčela se a znovu se posadila na postel. Každé slovo jí bolelo, ale nepostěžovala si. Ona si nikdy nestěžovala…

      Díval se na ni, jako by byla jen křehkým zjevením ze snů. Tolik obětavosti ještě nikdy u nikoho nespatřil. Dívka před ním byla tou nejušlechtilejší ženou, kterou kdy poznal. Snad by jí i dokázal milovat, kdyby se takové lásky nebál a žal po Hortenzii nebyl ještě tolik čerstvý. Vlastně ji nemohl milovat. Musel by se stydět, kdyby ji chtěl mít jen pro sebe, vždyť z její tváře příliš dobře četl, že láska je to poslední co mu může dát. Splní svůj slib, bude mu tak dobrou ženou, jak jen dokáže, ale její srdce mu bude navždy uzavřeno. To věděl a přece s ní ulehl o svatební noci. Jak sama říkala, z úcty k drakům, kteří žehnali jejich svazku, z úcty ke králi, který si tento sňatek přál…

      Milovali se. Snažil se být co nejněžnější. Přál si aby byla spokojená, ale sám si nebyl jist, zda se mu to zdařilo. Vše krásné zkalily její slzy. Slané a řezavé…

      Předstíral spánek, když skončili. Nechtěl ji více trápit. Mlčení a úzkost. To byl jejich den i noc. Předzvěst následujících let. Plných smíření a odevzdanosti. Přál by si jí pomoci, ale netušil jak by mohl.

      Pohnula se. Daren neotevřel oči, dokud nevyšla na ochoz. Fiona měla své komnaty v nejvyšší věži Wildaranu a teď, uprostřed noci, upírala své šedé oči ke hvězdám. Posunul se aby na ní viděl. Světlo měsíce ji ozařovalo, jako by snad byla jen něžným přízrakem noci. Slyšel jak pláče, jak mluví ke hvězdám a i když nerozuměl slovům, která skrze prosklené dveře, jen tlumeně doléhala k jeho uším, poznal zoufalství a smutek do nich vetkaný.Už chápal proč se o svou dceru král Sidus tolik bojí. Nebyla tak slabá jak si myslel, byla silná. Silná a ušlechtilá, a snad právě pro to všechno i velice, převelice křehká…

      Nechápal, že mohou ostatní přihlížet jejímu trápení a zadoufal, že jí dokáže být pevnou a silnou oporou, takovou jakou by manžel měl pro svou ženu být. Těžko říct zda doufal v lásku, ale přál si, alespoň jednou spatřit na jejích rtech upřímný úsměv, slyšet její smích…

      Bylo jí patnáct a jemu pětatřicet. Hnědé vlasy mu už začínaly řídnout a jeho vlastní dcera Elizabeth byla jen o pět let mladší než Fiona. Kým tedy byl. Manželem, nebo náhradním otcem? Sám netušil…

      ***

      Stála na balkónu uprostřed noci a upírala oči ke hvězdám. Ráda se odsud dívala. Měla celý svět u nohou a všechno se odsud zdálo tak vzdálené, tak nicotné a nedůležité… V noci zde byla blíže hvězdám než kdekoliv jinde a snad právě proto doufala že ji uslyší, ta světla vzdálených světů, perly jejích snů…

      Cítila Darenův pohled, ale nevrátila se do pokoje. Vždyť kdyby ji chtěl znovu mít u sebe zavolal by na ni, přišel by za ní…

      Neučinil tak.

      Potřebovala být na chvíli sama. Tento den byl velice náročný. „Jsi krásná jako panenka,“ zazněl jí v mysli matčin hlas. Panenka… Pohrát si a odložit, přesně to jsem já…Snad teď budete všichni šťastnější…, pomyslela si ještě směrem ke svým rodičům. Třeba mi teď sestra všechno odpustí… Odpustí mě i otci a vrátí se…, zadoufala. Snový úsměv vykvetl na jejích rtech. Kéž by mohla…

      Záviděla. Záviděla všem lidem to všechno co měli a ona to nikdy mít nebude a to i přes to, že si uvědomovala, že mnozí z nich závidí jí, i když nemají co. Záviděla své sestře lásku. Četla o ní v knihách, ale teď se zdálo, že jí sama nikdy nepozná.

      Ohlédla se. Samota byla náhle stejně tíživá jako společnost jejího nového manžela. Stále ještě se dívala jí něco říkalo, že by za ním měla jít, že se o ní bude jen bát, pokud se mu bude stranit. Pochopila, že každý další den jejího života bude ještě více než doposud plný odpírání a bolesti. Přesto však nemohla couvnout a utéct. Ne… Dala slib, že mu bude dobrou ženou a dobrá žena nesmí od svého muže jen tak utéct. Nechtěla mu ublížit. Věděla že ani pro něj to není jednoduché, že se snaží aby byla šťastná a tak se musela alespoň tvářit, že tomu tak opravdu je, aby si nedělal zbytečné starosti.

      Rty jí zacukaly v drobném, neupřímném úsměvu a vykročila ke dveřím vstříc svému novému životu. Rodiče panenku odložili a dali ji někomu jinému. Neměla na výběr…


      Vydáno: 7.9.2016 18:01 | 
      Přečteno: 178x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain