Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Příběhy neobyčejných lidí

      Právo volby

      Tak si to představte. Od konce NP už uplynula taková doba a až teď se mi podařilo dopsat jednorázovku o klíčovém momentě Caointiornina života v Aldormě. Doufám, že mi to Lomeril schválí, protože od okamžiku kdy jsem si řpečetla skryté poklady jsem měla v hlavě tuto vizi a tak bych byla ráda, kdyby mi to prošlo, ale pokud to bude nějak vadit povídku stáhnu .

      Sebastian a Lucie byli zasnoubeni. Caointiorn odešla, z Talronu ke starému dubu. Čeká jí nejtěžší volba jejího života. Najde se někdo kdo jí pomůže? Koho pro tento nelehký úkol pomoci jí, vybere Gretieme, když se sám necítí být vhodnou osobou?

      Ispirací mi byli dvě písničky: Můj zvon a Dopis do nebe.

      Právo volby…

      Zasvištěl vítr. Vysoko v horách na sněhem zaváté kamenné římse starcovy nohy vryly do sněhu svůj cejch z nekonečné řady dalších. Zastavil se. Věděl, že je blízko a brzy potká ty, kteří se jej pokusí zastavit. Nebál se však opíraje se o hůl. Věděl přesně za kým a proč se ubírá. Nadechl se mrazivého vzduchu, přitáhl si kabátec blíže k tělu a vykročil vpřed po cestě, kterou si zvolil. Věděl že by mu to nikdo z těch co jej zde uvěznili neschválil, ale pro teď na tom nezáleželo. Mohl by s ní mluvit sám, ale ne… Nebyl ten pravý. Jen Bílý ji mohl plně pochopit…

      Konečně stanul na pevné zemi, dál od příkrého srázu tyčícího se nad řekou, když zaslechl pohyb a před ním se vynořil urostlý muž zahalený v kožešinách s oštěpem v rukou setřepávajíc ze sebe zbytky sněhu, který jej až do teď kryl starcově zraku.

      „Stůj Kamenný člověče!“ Pronesl nesmlouvavě a starý muž z daleka se zastavil.

      „Jdu za Bílým drakem,“ odvětil pevně a díval se divochovy přímo do očí. Ten lehce znejistěl. Cosi v chování toho cizince jej přimělo aby mu hned neodsekl. Snad to byla jeho přímočarost, nepochybná víra v Bílého draka a možná jen samotný pohled jeho stříbřitých očí. Na kratičký okamžik mu připadalo, že se obě starcovy oči zlatě zaleskly jako vzdálené hvězdy na noční obloze. Ostatně sama noc nebyla daleko.

      „Proč jdeš navštívit Bílého draka?“ Stále měl strohý hlas, trochu drsný a, i když mluvil obecnou řečí užívanou v Aldormských zemích, bylo více než zjevné, že tato řeč není jeho mateřštinou.

      „Sdílíme podobný osud. Věřím, že si je vědom mé návštěvy, tak jako jistě tuší, proč za ním přicházím. Nebraň mi v cestě a poznáš sám.“ Hlas starého muže se nezměnil ani nezachvěl. Divoch ještě okamžik váhal, ale nakonec přeci jen ustoupil.

      Cesta byla dlouhá, všude již nastolila svou vládu paní Noc. Starý muž vstoupil do vesnice divochů v doprovodu jednoho z jejich lidu. Dívali se na něj, ti, které míjel. Nehostinné a nevlídné oči.

      „Přišel za Bílým drakem.“ Oznámil svým bratřím hromotluk doprovázející starce a mezi lidmi to zašumělo. Ta zpráva se šířila jako záplavová vlna když prudce taje sníh, ale jemu to nevadilo. Svůj podivný zrak upíral k jeskyni.

      ***

      „Neměl bys tam chodit. Vím co si myslíš, ale mýlíš se. Trest Bílého draka byl horší než tvůj, stejně jako jeho prohřešek…“ naléhal jeho přítel.

      „O to nejde, Ohene… Musím tam jít. Ne, proto co říkáš, i když… Možná taky trochu, ale hlavně… Hlavně jde o něco jiného… On jediný jí může rozumět. Až se to dozví bude pozdě. Až stane na rozhranní zoufalství a naděje, kdo jiný než on jí může poradit?“ Snažil se mu vysvětlit své pohnutky. On mu přece musí porozumět, ne? On, jeho přítel…

      Mladý muž mu položil dlaň na rameno.

      „Rozumím ti. Je pro tebe jako…“

      „Jako pro tebe Karol.“ A v té chvíli oba věděli, že na sever půjde…

      ***

      „Smíte vstoupit. Bílý drak Vás očekává.“ Řekl jakýsi mladík u vstupu do jeskyně, kam jej přivedli. Gretieme se zhluboka nadechl. Čekalo jej důležité setkání, které mělo rozhodnout…

      Vešel.

      V první chvíli jej naprosto zcela pohltila tma s níž bojovala jediná zažehnutá louč v rukou statného muže, který jej přivedl. Zatímco muž poklekl před mohutným dračím tělem pokrytým bílými šupinami, starý muž zůstal stát jako by mu byl roven.

      „Zdravým tě, Bílý, jistě víš proč přicházím.“ Lehce pokynul drakovi hlavou a ten na něj zaměřil své rudé oči.

      „Vím, proč přicházíš, Zlatý…“ lehce pohodil ocasem a zadíval se na člověka. „Můžeš jít, tento muž pro mne neznamená hrozbu a i kdyby se rozhodl jinak, není nic čím bys mi pomohl. Jdi tedy! Výsledek našeho jednání se dozvíš později. Nepřísluší žádnému z vás být přítomni rozhovoru draků.“

      Muž se zmateně zadíval na starce po svém boku a ten mu pohled opětoval. Moudrý, hluboký…

      „Jak si přeješ, Bílý draku,“ hlesl jen a polkl. Vyšel z jeskyně, aby slova jejich patrona tlumočil lidem.

      Oba draci osaměli a Gretieme si konečně sňal z hlavy kapuci.

      „Nemohu ti pomoci. Proroctví kamenných lidí se na mne nevztahují a ty to víš.“ Ano věděl to, přesto však přišel.

      „Vím, co mi chceš říct, ale přesto prosím abys mě vyslechl…“ začal zlatý, ale bílý se zvedl a přešel tam a zpět podél zadní zdi jeskyně.

      „Prosíš?!“ zavrčel. „Ty, Zlatý drak, přicházíš prosit mě?! A proč bych ti měl pomáhat?“ Nadechl se a vydechl, aby se uklidnil. „To děvče žije daleko na jihu. Její osud je ve tvých rukou, Strážče proroctví, ne v mých.“ A tím to měl za skončené, tedy měl by, kdyby tam Gretieme dál nestál a nehleděl na něho.

      „To děvče jak říkáš, má své jméno.“ Podotkl. „Pro tebe a tvůj lid jsou jména důležitá, nebo se mýlím? Jmenuje se Caointiorn, dcera Earnana a Dearbhai, a na jméně si zakládá stejně jako lid, který chráníš. Přišla ze světa a času, kde srdce lidí ještě nejsou kamenná ani zkamenělá.“ Jméno. Gretieme věděl, že to Bílého popudí, ale také to bylo to jediné, co jej mohlo přimět, aby dál jednali.

      „A přece byla vybrána, aby naplnila proroctví kamenných lidí,“ upozornil jej bílý drak.

      „Jistě, ale ona si to nevybrala. Nebyla to její volba!“

      Bílý drak vycenil zuby v pokřiveném úšklebku.

      „Jistě… Volba. A pro to přicházíš, že? Mám jí pomoct si vybrat… A co bych jí měl podle tebe říci, co myslíš?“ Gretieme se zachvěl, ale byl to jen okamžik. Potlačil svou slabost.

      „Ty rozumíš cti, kterou uznává, znáš způsob myšlení jejího lidu, ty jediný jí můžeš pomoci, aby našla sama sebe.“ Konečně řekl to, co měl na mysli již od začátku. Hleděli si do očí a v tom pohledu bylo více než by dokázala říci slova.

      „Máš pravdu… Mohu s ní promluvit, ale ne ji přemlouvat k něčemu co ty bys rád aby učinila. Pokud to udělám. Pokud se uvolím s ní promluvit, musíš mi slíbit, že ať se nakonec rozhodne jakkoliv, budeš respektovat její rozhodnutí.“

      „Pokud to uděláš a slíbíš mi totéž, pak máš můj slib, Bílý. Budu respektovat Právo volby, které není upřeno ani vyvoleným.“

      „Dobrá Gretieme Hul’hjerev. Slibuji, že s ní promluvím a ať se rozhodne jakkoliv, bude to její volba.“

      Starý muž si po chvíli ticha nasadil kápi a s poklonou až na zem opustil jeskyni Bílého draka. Nezbývalo mu než s přetěžkým srdcem vyčkat toho dne, až se Caointiorn s Arthurem Sebastianem a Frederikem vrátí od jezera s vodopádem poblíž skal. Z místa, které bylo od počátku velmi důležité pro Clemensův rod.

      ***

      Byla noc. Kdesi zahoukala sova. Šelest stromových korun doprovodil silný vítr. Lesní zvěř žila svým nočním životem a hluboko v té temnotě na pozadí chorálu děsivých písní přírody se ozýval tichý pláč...

      Mladá rusovlasá dívka se choulila v dutině starého vykotlaného dubu schopná vnímat jen slzy na svých tvářích a úzkost v srdci. Všechno to co jí trápilo a tížilo už bylo příliš těžké, než aby to mohla sama nést a tak to vyprávěla. Vyprávěla stromu jako jedinému pevnému pilíři, který jí zde zbyl.

      Čekala. Doufala, že Arthur přijde. I kdyby nikdo jiný, tak alespoň on. Byli přeci přátelé. Slíbil jí to…

      Jistě, že mu řekla, aby jí nehledal, ale copak to bylo tak nepochopitelné? Nebyl voják ale její přítel. Měl přijít. Čekala to od něj. Ona by ho v tom nenechala, kdyby mu provedli to co jí. Nenechala by ho v nesnázích. Nikdy…

      Mluvila. Tiše jako v modlitbách vyprávěla o všech svých rozhodnutích, snech, přáních a chybách. O každém z přátel, o dítěti ve svém lůně, o kterém ještě ani jeho otci nepověděla a po dnešním večeru ani netušila, jestli ještě vůbec smí…

      Nic se nedělo. Vždyť co by se asi tak mělo dít? Byla sama uprostřed lesa. Nedaleko vedla cesta spojující dvě velká města. Dramon a Telmir. Dvě hvězdy zasazené do země. Cesta, kde všechno začalo a mohlo také velmi rychle skončit. Možná mělo…

      „Já to nedokážu… Nemůžu…,“ popotáhla, „vždyť… K čemu taky… Chtěla… Chtěla bych se vrátit domů… Zapomenout…“ Jako by jí snad tento les mohl rozumět. Váček s kamínky, který dala Arthurovi darem a pak si jej vzala zpět, žmoulala v rukou. Pevně jej svírala. Vzpomínala kdy a jak do něj uložila poslední kamínek. Ten ve tvaru šnečí ulity. Hrála si s bratrem. Přála si vrátit ty chvíle. Být zase jen malé dítě, které nic netuší a touží dokázat velké věci. Být hrdou bojovnicí a žít svobodným životem jejího lidu…

      Kdesi zaslechla podivný zvuk a v jejím srdci se něco pohnulo.

      „Jdi se podívat, hrdá dcero Bójů. Jdi…“ nabádal jí vnitřní hlas. Hlas Briame. Hlas, který musela uposlechnout. Byl tím jediným, co zde mělo ještě nějaký smyl

      Vstala jako v mátohách a vykoukla z temného úkrytu starého dubu. Na nebi zrovna zasvítil stříbřitý měsíc a jeho svit pronikl korunami stromů, aby osvětlil plácek hned vedle, kde nyní zela díra kamsi do hlubin země a do jejích útrob klesaly staré kamenné schody.

      Srdce se jí rozbušilo. Pokud hledala nějaké znamení osudu, právě přišlo. Netušila co to znamená, kam vede schodiště, jestli má vstoupit… Prostě to udělala. Ze zvědavosti a pro hlas ve svém nitru. Protože právě tohle se od ní očekávalo, protože kdyby zaváhala, už by nikdy nevkročila. Snad doufala, že na druhém konci té chodby jí čekají odpovědi a možná konečné vysvobození v podobě smrti. Cokoliv jen aby přeťala zoufalství této noci.

      Kroky se dunivě rozléhaly temnotou. Zlatavý třpyt, který vycházel z jejího těla jí svítil na cestu, aniž by o něj Briame žádala. Neohlížela se. Měla pocit, že tam venku už jí nic nečeká a vede jediná cesta. Cesta kupředu…

      Chodba se zdála nekonečná ale možná byla ještě až příliš krátká, když konečně stanula u paty dalšího schodiště, jež tentokrát stoupalo vzhůru, zaváhala. Byla to kratičká chvíle nejistoty na její cestě…

      Kam to vede?

      „To poznáš, až tam vstoupíš.“

      Co mě tam čeká?

      „Až tam dojdeš, budeš se muset rozhodnout…“

      Rozhodnout?

      „Ano. Pokud vejdeš, nezbude ti než učinit konečnou volbu. Pokud se teď otočíš, možná už nebudeš mít čas se se svou volbou smířit, až poznáš, že je nevyhnutelná…“

      „Nevyhnutelná?“

      „Jdi maličká. Dozvíš se…“

      Vykročila. Nechtěla už nikdy poznat to co tento večer. Okamžik překvapení a šoku. Tu chvíli, kdy je už na všechno pozdě… Stoupala krok po kroku, schod po schodu… Prošla otvorem ve stěně do velkého prostorného sálu zahaleného do naprosté temnoty, kterou narušovala jen Briamina přízračná záře a zastavila se. Neviděla toho mnoho. Žádná okna, nic… Jen o kousek dál na rozhraní světla a tmy zdobený trůn z dávných časů. Zatajila dech…

      Ještě nikdy neviděla něco takového. Vzpomněla si jak jim Anatola vyprávěla o tomto místě. Ztracený palác králů… Tak přece existuje. Zůstal zachován… Nemohla tomu uvěřit. Hledalo ho mnoho lidí před ní a byla to právě ona a zrovna v tuto noc, kdo jej objevil. Copak to mělo nějaký smysl? Teď když už je vše zbytečné…?

      „Není vše zbytečné, Caointiorn. Ty víš, že není. Samozřejmě, že jsi ho našla ty. Jen vyvolená dívka může otevřít tajnou chodbu do trůnního sálu Wildaranu a pouze, pokud se starému dubu svěří se svým trápením. Už rozumíš…?“

      Ale proč?

      „Protože každý má svá trápení a jen ten kdo se dokáže svěřit starému moudrému stromu a má odvahu říct nahlas co jinak skrývá ve svém srdci, jen ten je hoden aby vstoupil a pohlédl do tváře minulosti. Nyní jsi to ty, má drahá Caointiorn. Nyní jsi to ty…“ znovu měla v očích slzy. Přikývla na souhlas tomu hlasu, který slyšela jen ona. Slzy jí ztékaly po tvářích a nešly zadržet. Měla je před očima.

      ***

      „Lucie Dougsová. Přijímáš vůli svých rodičů, zavazuješ se životem a svým srdcem být Sebastianu Rawneovi věrnou ženou, slibuješ, že v den svatby přijmeš právě s ním, dračí požehnání?“ ptal se král a ta slova se zarývala do jejího srdce jako nůž.

      „Ano,“ hlesla její kamarádka. Ona odmítnout nemohla. Zvyky lidí z Talronu zakazovaly dívce, aby odmítla zaslíbení. Ona na výběr neměla.

      „Sebastiane Rawne. Přijímáš vůli svých rodičů, zavazuješ se životem a svým srdcem být Lucii Dougsové věrným mužem, slibuješ, že v den svatby přijmeš právě s ní, dračí požehnání?“ Ani se po ní neohlédl. Nechápala to. Přeci nemůže souhlasit…

      „Ano,“ vyřkl to jediné slůvko s nejvyšší dávkou pokory. Sklopil hlavu a zastyděl se. Viděla, že ho to mrzí, když se po ní kradmo podíval, ale co to bylo platné? Milovala ho, on miloval ji, čekala s ním dítě a k čemu to všechno?

      Jediný pohled věnovaný králi jí potvrdil, že on to ví. Že ví o jejich lásce a tímto se ji rozhodl překazit. Rozhodl se jí ublížit, pokořit jí… A přesně to mu odmítla dopřát.

      ***

      Tehdy to nešlo. Měla svou hrdost. Nedopřála mu, aby ji viděl zlomenou… Jenže zlomená byla.

      Tady a teď pod tíhou té vzpomínky klesla na chladnou mramorovou podlahu s pohledem upřeným na trůn dávného krále. Trůn, který právě ona měla, podle draků, dát králi novému. Augustu Halimovi, tomu muži, který jí nikdy nepřijal a dnes se jí rozhodl zničit život. Vzít naději na lásku… Mimoděk se chytila za břicho. Teď už nešlo jen o její život.

      „Předstup, Caointiorn, dcero Earnana a Dearbhai.“ Rozezněl se ztichlým sálem cizí hlas. Hlas, který ještě nikdy neslyšela. Prudce zvedla hlavu a rozhlédla se. Nikde nikdo.

      Kdo to je? Ptala se Briame ve svém nitru.

      „To je Bílý drak. Neboj se ho,“ ujišťovala ji dračice, když se její srdce otřáslo. „Neublíží ti…“

      Vstala. Nikde žádného draka neviděla. Udělala několik kroků směrem k trůnu. Nenapadlo ji kam jinam by měla předstoupit. A pak ho uviděla. V zrcadle na zdi spatřila bledé bílé šupinaté plazí tělo se složenými blanitými křídly, které k ní upíralo své jasné rudé oči.

      Poklekla a sklopila zrak. Ať to znamenalo cokoliv, tohle bylo to nejmenší, co mohla učinit.

      „Povstaň, hrdá dcero Bójů,“ vyzvalo ji ono zvláštní stvoření. Učinila, co jí drak řekl, ale do očí mu nepohlédla. Nepřipadala si hodna něčeho takového.

      „ Přišel jsem za tebou. Rozumím ti…“ Pokud jí něco mohlo přimět, aby vzhlédla, bylo to toto tvrzení.

      „Přeješ si dostát své úloze, být vyvolenou a vepsat své jméno do kamene věčnosti. Přeješ si, aby na tebe byli hrdí tví rodiče, bratři a lid světa odkud jsi přišla. Ale přeješ si i milovat a být milována. Přeješ si rodinu pro své nenarozené dítě, přeješ si zachovat čest a hrdost před tváří svou, svých přátel, draků, lidu Aldormy, svých předků.“ Mluvil moudře. Pravdivě… Ano bylo to tak. Užasla nad tím, co všechno ví…

      „Povím ti teď příběh, jestli dovolíš…“ začal a ona přikývla. Vždyť co by jí mohl chtít říct někdo takový? Co za příběh ukrývá on?

      „Budu ti vyprávět příběh Aldormy, jak ho nevypráví žádná kronika jejího lidu. Příběh, jaký můžeš slyšet jen v písních mého lidu a který je zaznamenán na kámen jeskyně, kde přebývám.

      Kraj, který dnes je zván Aldormou, kdysi patřil lidu, který měl sice odvahu a bojovného ducha, ale zároveň i čest a hrdost. Spláceli své dluhy – urážka za urážku, krev za krev, život za život. Bojovali bez úskoků, mrtvým i zajatým nepřátelům prokazovali úctu. Když válčili, nepálili a nezabíjeli ty, kteří s jejich sporem neměli nic společného. Tak jako i tvůj lid, dívko s bílým plamenem v srdci.

      Nebyla to klidná doba, ale mužům ten život chutnal a pili ho plnými doušky. Jako svého vládce uznávali toho, kdo je dokázal vést, ale za takovým by pak šli kamkoliv. Já jsem je pozoroval ze svého místa v Dračí radě a měl jsem je rád. Mé srdce nezapomnělo, že jsem kdysi býval jedním z nich.

      Slunce na můj lid svítilo mnoho let, ale jak to tak bývá, jednoho dne se objevil mrak. Z východu přišli Kamenní lidé. Stavěli si kamenné domy a v hrudích nosili kamenná srdce. Brali si, co jim nepatřilo, přinesli do země požáry a zabíjení, jaké dosud nepoznala. Vraždili muže a z jejich žen dělali své otrokyně.“ Caointiornino srdce se otřásalo žárem hněvu. Vždyť to byli právě ti kamenní lidé, kterým byla volána na pomoc. Nikdy dřív jí tak nepálila myšlenka: Spletla ses ve mně, Briame…

      „Tehdy jsem žádal Dračí radu, aby té hrůze učinila přítrž, aby pomohli tomu ubohému lidu, ale byl jsem odmítnut. Řekli mi, že draci se nevměšují do lidských záležitostí.“ Celé to snad viděla před očima. Jeho slova protkával život a nesl tvrdou pěst, kterou mu uštědřil.

      „Odpověděl jsem, že pokud nic neuděláme, staneme se spolupachateli tohoto zla. Ještě dnes si pamatuji na odpověď, kterou mi dali.

      Draci nepáchají zlo. Jenom nevstupují mezi lidi a neštěstí, které si lidé sami způsobují.

      Opustil jsem Radu a rozlétl se do Aldormy. Shromáždil jsem zbytky pokořeného lidu a vedl je na západ, kde se skryli v Karaminských vrchovinách. A za to jsem byl tvrdě potrestán.
      Neodvážili se vzít si můj život, ale to jediné mi ponechali. Vyloučili mě z Rady, navždy mě přikovali k Aldormě, ponechali mi jen tolik kouzelných schopností, abych nezemřel, zakázali o mně mluvit, vzali mi i mou barvu a mé jméno…“

      Znovu sklopila pohled. Bytost, jež k ní mluvila, si zasloužila nejvyšší úctu pro svou oběť, a tak zaháněla lítost a nahrazovala ji pokorou a hrdostí, že právě k ní teď mluví. Přála by si být stejná jako on, být volána tehdy a ne teď, když nebylo jasné komu a proč má pomáhat a zda vůbec.

      „Tehdy jsem si vzpomněl na své pravé, lidské jméno a vrátil jsem se ke svému lidu. Zůstávám s nimi, sice v jiném těle, ale šťastnější, než jsem kdy byl mezi draky.“ Krátce se odmlčel a ona se třásla.

      „Příběh neskončil mým trestem. Můj lid planul touhou po pomstě, chtěl si vzít zpátky, co jim ukradli, ale bylo jich málo a byli slabí. Děti, kterým Kamenní lidé zabili rodiče, vyrostly a samy se staly rodiči a pak také zemřely. Sedm generací spatřilo světlo i tmu, než byl můj lid znovu dost silný, aby mohl soupeřit s Kamenným lidem. Jenomže za tu dobu se mnohé změnilo.

      Lidé, kteří žili teď, znali dobu válek jen z vyprávění. Toužili po pomstě jen kvůli pomstě samotné, ne proto, že by se jich staré křivdy nějak dotkly. Karaminské vrchoviny jim daly vše, co potřebovali, nežili hůř, než jejich praotcové v Aldormě. Snažil jsem se jim to vysvětlit, ale zjistil jsem, že jediné, co ode mne chtějí slyšet, je vypravování o starých časech. Uvědomil jsem si, že mají stejně kamenná srdce jako ti, které pro tu tvrdost chtěli zabít.
      Musel jsem tedy už podruhé odvést svůj lid. Nebylo jich víc než těch, které jsem kdysi zachránil z plamenů války. Vybral jsem ty, kdo smýšleli jako za starých časů a neprahli po nesmyslné pomstě, a zabydleli jsme se tady, na severu.

      Ty, kteří zůstali na Vrchovinách, dnes nazýváme Zkamenělí lidé a nepočítáme je mezi sebe. Jsme malý, umírající národ, protože jsme nikdy nezradili to, čemu věřili naši otcové. Mnoho našich dcer a synů nás opustilo a spojilo se s Kamennými lidmi. S každou generací, s každým rokem se blíží náš konečný zánik.

      Dnes a denně stojíme před jedinou volbou: zkamenět a přežít nebo zůstat věrní a pomalu umírat. Mým osudem je umírání a všichni tito lidé jej sdílí se mnou.“ V očích měla slzy. Stále nebo už zase? To nevěděla. Nezáleželo na tom.

      „Rozumíš, co tím chci říct, Caointiorn, dcero Earnana a Dearbhai, dívko s bílým plamen v srdci? Zastal jsem se těch, kteří byli slabší, ale v právu, a na místo odměny jsem byl potrestán. A v tom trestu jsem našel odměnu. Našel jsem sám sebe i přátele v lidu, který jsem odvedl. Rozhodl jsem se ctít staré zákony a čest a všichni ti, kteří se rozhodli stejně, teď umírají zrovna jako já…“ Proč mi to vypráví?, ptala se sama sebe leč, jí jeho slova pomáhala vyčistit si hlavu na chvíli od vlastního trápení a přemýšlet nad něčím jiným. Mám snad i já takovou volbu? Ctít čest a zvyky svého lidu a zemřít? Nedokonat pro co mě zavolali? Nebo být jako oni, zapomenout na vše co bylo a za každou cenu chtít naplnit proroctví, i kdyby to znamenalo zkamenět?

      „Pověz mi, co ti káže čest tvého lidu? Čest, která bílým je plamenem tvého srdce a jména?“ Zachvěla se, ale jen krátce. Malinko trvalo, než našla svůj hlas.

      „Už nevím, veliký Bílý draku, nevím nic… Tvá slova jsou moudrá, jsou vánkem jež chladí rozpálené líce, ale klidu postrádám ve svém srdci. Briame mě vybrala, abych naplnila proroctví kamenného lidu, jak jim říkáš. Mám na trůn této země dosadit právoplatného krále. Někoho z krve a rodu Sida Clemense. Jenže… August Halim je možná krví pravý král, ale. Neumí vést svůj lid. Nerozumí lidem a daleko snáz půjdou jeho věrní za mnou, Sebastianem a Arthurem, kdyby na to přišlo. On to ví… Ví, že mám v rukou jeho život a osud a co udělá? Místo toho, aby se učil jak lépe vést lid, raději mi vezme to jediné, co tu mám… Proč? Proč jsou srdce zdejších lidí tak kamenná?“ ptala se zoufale. Teď po tom, co jí řekl věděla, že on jí pochopí.

      „Já nemohu… Nemohu ho dosadit na trůn, i když vím, že rod uchvatitelů je krutý a nezaslouží si být tam kde je. Ale copak mohu s čistým svědomím vyměnit jednoho špatného krále za druhého? To nejde…“ vydechla. „Já chtěla… Chtěla jsem přijmout Aldormu za svou zem. Chtěla jsem dostát svému jménu… Ale co zmůžu teď? Co mám dělat? Přátelé na mě spoléhají. Věří, že je nezradím, že dosadím pravého krále na trůn, ale to já nemůžu… Tak co mám dělat? Pověz co je správné?“

      Drak ji dlouze pozoroval skrze zrcadlo a mlčel. Zatímco on přemýšlel, ona mu čelila svýma hlubokýma černýma očima.

      „Jaké je tvé jméno?“ zeptal se nakonec.

      „Caointiorn,“ vždyť ho zná tak proč se ptá?

      „Co znamená tvé jméno?“

      „Znamená…“ vydechla. „Znamená vladařka.“

      „Abys tedy dostála svému jménu, musela by ses stát královnou. Pokud bys měla být královnou a přitom dosadit na trůn Augusta Halima, musela by ses stát jeho ženou. Jenže on už ženu má…“ Pochopila.

      „Ale Sebastian se nároku na trůn zřekl… Říkal, že o to nestojí, že by to jen rozdělilo zemi, kdyby se o něj ucházel, že by způsobil válku a tak jednal pro dobro svých lidí, když se vzdal.“

      „Ano, to je pravda. Paradoxně se podvolil zaslíbení s tvou přítelkyní právě proto, aby dokázal, Augustu Halimovi, že se vzdává a umožnil ti tak naplnit proroctví. Doufal, že už ti půjde z cesty.“ Zvedla hlavu. Copak to bylo možné? Kvůli tomuhle se její Seby podvolil? Kvůli ní a naději, která ani nadějí není…? Po dnešním večeru věděla, že August Halim jí nikdy z cesty nepůjde. Jako pravý kamenný král se dál bude bát…

      „Nemůžeš změnit, co už se stalo, ani po něm žádat aby se zřekl svého slibu, který dal tvé přítelkyni. Ty musíš jít dál…“

      „Ale jak?“ ptala se. „August Halim by byl špatný král. Vím to. Dobrý král a vůdce neubližuje svým lidem pro vlastní uspokojení. Je to zbabělec. Odmítá uvěřit pravdě přesto, že ji má přímo před očima a to jen proto, že se bojí o své místo. Sebastian se svého nároku zřekl, kvůli své zemi a mě. Nemám koho dosadit na trůn… A když to neudělám, nenaplním proroctví, zradím důvěru, kterou ve mně vkládali, nesplním svůj slib, zradím své přátele… Jak mám žít s takovou hanbou?“

      „Odpověď znáš,“ řekl jen.

      „Ano, já vím…“ teď litovala, že kdysi ztratila svou dýku. Byla by ideální pro to, aby sis s ní vzala život. To bylo přesně to, co jí kázala čest jejího lidu. Pokud zradila, nebo nesplnila slib, chtěla-li si alespoň z části zachovat svou čest, musela zemřít… „Ale co moji přátelé? Mé dítě? Zdejší lid?“

      „Naslouchej svému srdci. Je čestné a moudré. Ty víš, kdo by byl dobrý král…“

      „Ano,“ hlesla po chvilce, „vím, Arthur... Ostatně jím jednou i bude, až si vezme Anatolu…“

      „August Halim nepřál tvé a Sebastianově lásce. Proč myslíš, že bude přát té Arthurově?“ Ano, to byla dobrá otázka. Nevěděla to, a když se nad tím teď zamyslela, vlastně tušila, že jim přát nebude.

      „Máš pravdu, Býlí draku. Nemohu naplnit proroctví. Ne se ctí. Ale nemohu se ho se ctí ani vzdát. Proto musím zemřít. Ale než mohu zemřít, než si budu smět vzít život a dostát tak své cti, budu muset učinit ještě hodně věcí…“

      „Ano, to je pravda. To nejtěžší tě teprve čeká. Žádalas o radu, tedy slyš, co ti radí starý unavený drak.

      Nemůžeš dohlížet na život své nenarozené dcery, ale stále ještě jí můžeš pomoci. Dát jí život a určit její jméno. Celé jméno. Nemůžeš svrhnout rod uchvatitelů trůnu, ale můžeš zajistit, aby Talron měl svého dobrého vůdce v Arthuru Elatovi. Nemůžeš být vladařkou Aldormy a dostát tak svému jménu, ale můžeš byť na krátký okamžik, být vůdkyní jejího lidu.

      Bude to těžká zkouška tvé odvahy, odhodlání, trpělivosti, přátelství i lásky. Nejtěžší ze všech. Pověz, dcero Bójů, je tvé srdce připraveno položit takovou oběť pro kamenný lid?“ Naslouchala tomu hlasu. Silnému podmanivému hlasu, pod nímž se zachvíval celý trůnní sál Wildaranského paláce, jehož okna halily těžké závěsy a vnášely do jeho útrob tmu, kterou osvětlovalo jen Briamino světlo. Teď, po tom co slyšela drakův příběh, se zdálo špatné a zlé přitakat, ale nemohla odmítnout. Ne, teď po tom co jí ukázal. Nemohla se nikdy stát Caointiorn Rawneovou, nikdy být vladařkou této země. Jediné řešení teď byla cesta, po níž musela jít. A na tu cestu svítila bolest a výčitky s nimiž bude muset jít ruku v ruce až vykročí. A přece věděla už teď, že to udělá. Pro Aldormu, pro své přátele, pro alespoň částečný klid v duši.

      „Ne…“ vydechla, „ne, pro kamenný lid. Ale pro Arthura a svou dceru ano.“ Zaznělo její konečné rozhodnutí. Pochopila už, co musí udělat, co může udělat. Našla smysl a směr, kterým musí jít, než se zbaví žití. Bála se. Bála se jako ještě nikdy. Ne smrti. Té se nikdy nehrozila. Měla strach ze zklamání, že nebude dost silná aby šla až do konce, ale věděla, že to je jediné řešení, s kterým je ochotná se smířit, při kterém bude zachováno alespoň tolik z ní, kolik jí samé v ní ještě zbývalo. Tak odhodlaně a přímo, jako za proroctvím, půjde teď pro budoucnost.

      „Děkuji,“ hlesla k drakovi, který jen odhalil své velké bílé zuby.

      „Mě neděkuj, samo tvé srdce ti řeklo, co musíš udělat. Vždycky jsi tušila, že to takhle skončí.“

      „Ale co proroctví?“ zeptala se ještě. Vždyť pokud odmítne jeho naplnění…

      „Je několik věcí, které lidem nesmějí draci upřít. Jedním z nich je i právo volby. Briame tě vybrala, jako ženu, která může proroctví naplnit. Ale to jestli to nakonec uděláš či nikoliv, je jen tvé rozhodnutí.“

      „Ale kdo jej naplní, když já zemřu?“

      „Jiný drak přivede jinou dívku, kterou vyberu. Nemusíš se bát. Osud dětí Talronu se jednoho dne naplní, až jejich srdce budou svolná k takovému činu.“ Slova Briame jí vnesla do duše klid. Už neplakala. Rozhodla se.

      „Pak nemohu naplnit proroctví a neučiním tak. Neporuším zásady mého lidu.“

      „Mrzí mne jediná věc, vladařko s býlím plamenem v srdci. Že jsme se nepotkali za jiných okolností.“ Pousmála se. Byl to smutný, ale souhlasný úsměv. A přece nelitovala, že byla právě tady a v této době. Nemohla litovat. Ne, kvůli svým přátelům, svému milému, svému dítěti…

      „Děkuji této zemi, že jsme se vůbec setkali.“ A drak přikývl.

      „Tvoji lidé vepsali tvůj příběh do kamene, neumíráš ty ani oni. Dali vám všem věčnost, jakou neznají ani kamenní lidé,“ řekla mu ještě.

      „I ty jednou poznáš takovou věčnost Caointiorn. Dávám ti své požehnání…“ Ze zrcadla se počala linout jasná bílá záře, která ji obklopila a pohnula každým nervem jejího těla. I dítě v ní se zachvělo. Když se záře rozplynula, v zrcadle už nemohla spatřit více, než samu sebe.

      Briame?

      „Ano, maličká?“

      Myslíš, že Arthur lituje toho, že mě potkal?

      „Zeptej se ho.“

      Zeptám…

      Rozhlédla se kolem sebe. Všude byla tma. Dokonce i Briamina záře slábla. Caointiorn pochopila, co se jí tím dračice snaží říct. Že zde, v paláci králů, nemůže dál být, pokud si zvolila jinou cestu, než cestu proroctví…

      A tak odešla. Stála před ní zkouška těžší než všechny ostatní, kterými již prošla. Musela dostát svému vlastnímu rozhodnutí. Musela najít sama sebe…

      ***

      Gretieme, starý muž, starý Trevor, jak mu zde říkali, hleděl ráno ze svého okna a viděl ji. Viděl ji i Arthura, když se vraceli z lesa, kam pro ní zašel. Rozdělili se a ona šla kolem jeho domu. Jediný pohled je v ten okamžik spojil a díky tomu pohledu Gretieme porozuměl. Poznal, jak se rozhodla a i když by býval chtěl, nemohl s tím nic udělat, ani nenávidět Bílého draka.  Nemohl vůbec nic. Byla to její volba. A on ji plně uznával se všemi důsledky…


      Vydáno: 7.9.2016 18:35 | 
      Přečteno: 174x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain