Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Skryté poklady

      Skryté poklady - Kapitola 6

      Skryté poklady - Kapitola 6 Tak a další kapitola Skrytých pokladů. Tady je jedna skutečná vycpávka, tak doufám, že ji přežijete, ke konci by snad mohla být trochu zajímavá. Doufám

      6. Kovárna (Ylva) – Kdysi dávno (Valerie) – Konflikt (Garett)

      Kovář v tak malé vesnici, jakou byl Žár, nemá moc práce, a tak dělal zároveň brusiče, kovotepce, lékaře a zvěrolékaře a příležitostně i smírčího soudce. Pan Heller obvykle léčil choroby tak, že do nemocného nalil trochu své proslulé jablkovice a pokud ho to nepoložilo, usoudil, že se z toho časem vykřeše sám, a zmínil se o tom místní bylinkářce, aby mu namíchala „nějakej ten tvůj pitomej čajíček“. Kupodivu i přes to k němu lidé pořád chodili. Povolání smírčího soudce řešil také jednoduše – vybral si své nejtěžší kovářské kladivo, zašel za rozhádanými sousedy a poradil jim, aby se hezky rychle dohodli, případně jim navrhl nějaké řešení. Většinou ho na slovo poslechli.
      Jeho syn Sven, který mu se všemi jeho rozličnými úkoly pomáhal, blízký přítel Johana a Garetta, nemocné posílal za bylinkářkou rovnou a na smírčí soudy si bral druhé největší kladivo, ale jinak se od otce lišil jenom svou vášnivou láskou k žertům všeho druhu. Všichni jeho přátelé se už naučili dávat si v jeho přítomnosti pozor na cokoliv, co jim nabídl, židlí počínaje, skleničkou pití konče. Ale na kovářské umění otce a syna Hellerových si nikdo nestěžoval, a tak Ylva a Rannvi seděly v jejich kovárně (nezapomněly se nejdřív pečlivě podívat, jestli na židli není barva nebo něco podobného) a čekaly, až jim Sven nabrousí nože a sekery.
      „Takže vy máte zákaz chodit samy, dokud ta malá divoška nebude bezpečně u mámy? A to si teta Tara myslí, že by si vás odnesli do jeskyně, abyste jim tam vařili kamení nebo co?“ vrtěl Sven nechápavě hlavou. Vždycky jak manželům Rebanovým, tak manželům Reovým, říkal „teto“ a „strejdo“.
      „Svene, z tohohle by sis vážně legraci dělat nemusel,“ vyčetla mu Rannvi.
      „Ale nebuď labuť! Takhle blízko vesnice si netroufnou, to by museli bejt na hlavu padlý,“ uchechtl se Sven.
      „Tvýmu dědečkovi podřezali celý stádo přímo za chalupou,“ namítla Rannvi.
      Sven se zasmál. Měl hluboký, hromový smích, který zdědil po otci a kterého se menší děti občas bály. „Byly to tři ovce na pastvině támhle na Tuřínu,“ ukázal na kopec za Plešivcem, kterému se z nějakého záhadného důvodu říkalo Tuřín. „Ani celý stádo, ani za chalupou, takže můžete přestat blbnout.“
      Rannvi uraženě našpulila rty.
      „A tohle si zkoušej na Dennise, já ti tu pusu nedám,“ utrousil ještě Sven.
      Ylva se zasmála a Rannvi uraženě vyskočila.
      „Tak já jdu za ním, abys věděl. Ty jsi hloupej,“ prohlásila a zmizela.
      „To si běž, kam chceš, já jsem šťastně ženatej!“ zakřičel za ní ještě Sven.
      Ylva se zatím na své židli svíjela smíchy. Svenova přítomnost na ni měla příjemně uvolňující vliv. Tady v kovárně se hrozba divochů a Bílého draka nezdála tak vážná. Svenovy vtipy sice občas byly hloupé, nepatřičné nebo i urážlivé, ale měl v hlavě sice poněkud svérázný, ale zdravý selský rozum, kterého si Ylva vážila.
      „A co ty, ty se taky bojíš, že si pro vás přijde Bílej drak?“ zazubil se na ni Sven.
      „Ne, já se bojím, že zůstanu na ocet. Jen si nemysli, že nevím, co se o mně povídá,“ ušklíbla se Ylva, napůl pobaveně, napůl hořce.
      „Hm, já jsem ženatej a Arlenu nedám. Možná bych tě mohl přibrat jako konkubínu, ale počítám, že to by se vašim asi moc nelíbilo,“ zamyslel se Sven naoko.
      Ylva se zasmála. „Ty jsi vážně hloupej.“
      „Možná,“ odpověděl Sven, ale pak zvážněl. „Pořád sníš o Academii?“
      Ylva si vzpomněla na svůj sen z poslední noci a začervenala se, ale přikývla.
      „Že tě to baví. Ale hele, dneska ráno sem přijeli dva hejhulové z tý tvý Academie. Bydlej vedle u Darisů, prej tady chtěj něco zkoumat.“
      Ylva už seděla na samém krajíčku židle. Někdo z Academie? Přímo tady, v Žáru? To není možné! letělo jí hlavou. Sven se při pohledu na ni znovu rozesmál.
      „Ty si ze mě zase děláš srandu,“ obvinila ho Ylva rozmrzele.
      „Ale vůbec ne,“ zabručel Sven dobrácky. „Dyť by ti to zlomilo srdce.“
      „A seznámíš mě s nimi? Prosím, prosím,“ žadonila Ylva dychtivě.
      „To nebude takovej problém, dneska ráno říkali, že chtějí večer na Borovou. Jen co vám dodělám to nářadí, tak se po nich můžeme jít podívat,“ usmál se Sven.

      Valerie seděla na kuchyňské židli a celá se chvěla. Garetta, ať se propadne do hlubin země, mi byla smůla dlužná! Proč, proč? Už pro mne nic neznamená, mám Johana, on není nic víc než jeho bratranec. Tak proč mi občas zamotá hlavu úplně stejně jako kdysi?
      Bývalo to jednoduché. Rodiče by ji sice bývali viděli raději po boku nějakého významného šlechtice, ale neodvažovali se vznést proti její volbě námitky. On byl tak krásný a zábavný a vůbec takový, jakého ho chtěla mít. Trvalo skoro půl roku, než prvotní zamilovanost odezněla a nahradily ji neshody. Jejich povahy prostě nedokázaly žít společně a oba to brzy pochopili. Jen způsob, jakým si to řekli, nebyl z nejšetrnějších.
      Skoro zapomněla. Nebo si to alespoň myslela. Přišel Johan, potkala ho skoro stejně jako Garetta, na vojenském plese. Johanova klidná, tichá, mírná povaha se k ní hodila daleko lépe. Jen kdyby uměl být trochu průbojnější! Už to skoro začínalo vypadat vážně, když se dozvěděla, že je to jeho bratranec. Bratranec! Myslela nejdřív, že se kvůli tomu s Johanem rozejdou, ale nedokázala se ho vzdát. Když si uvědomila, zatvrdila se. Přece se nevzdá Johana kvůli takové nicce, jako je Garett Rea! To tedy ne!
      Valerie si povzdechla. Zůstal v ní někde hluboko zapomenutý zbytek citu ke Garettovi? To bylo přece kdysi, kdysi dávno...
      Vyhlédla z okna a uviděla zvláštní věc. Ylva a Rannvi se vracely z vesnice, na tom by ještě nebylo nic divného, ale nešly samy. První kráčela Rannvi a i na poměrně velkou vzdálenost Valerie rozeznávala, že je dívka z duše uražená. Ylva šla kousek za ní se dvěma muži. Pokud mohla Valerie posoudit, toho staršího nikdy v životě je neviděla, ale když jí pohled sklouzl na toho mladšího, překvapeně zalapala po dechu.
      Kde Ylva ty dva sehnala? A proč byl jedním z nich Valeriin bratr Tormod?

      Garett se zastavil na své cestě k chlévu a musel několikrát zamrkat, když viděl, jaká společnost vešla do dvora. Jeho dvě milované sestřenky, v doprovodu dvou telmirských pánů. Rannvi se tvářila, jako by na ni Sven vyzkoušel svůj oblíbený vtípek s máslem na židli, zatímco Ylva vypadala jako dítě, které pustili volně do cukrárny. Jejich dva společníci se rozhlíželi kolem, ale ten mladší si ho brzy všimnul.
      „Garette! Rád tě vidím!“ zavolal.
      Garett vytřeštil oči. Chvíli mu trvalo, než Valeriina malého brášku poznal. Tormod! No ten tady chyběl! Ještě něco vyžbleptne a co pak se mnou bude?
      Byl si vědom, že úsměv, kterým Tormodovi odpovídal, byl poněkud křečovitý, ale to už se na něj vrhla Rannvi.
      „Řekni jí, že je sem nemůže zvát! Řekni jí, že je neuživíme!“ požadovala pronikavým hláskem. Garetta zarazilo, že je jeho krásná sestřenka najednou tak nezdvořilá, a s chutí využil svého postavení.
      „Ticho, Rannvi. Tohle rozhodne tvůj otec, jestli sis nevšimla, já k tomu nemám právo. Kdo vůbec jsou?“ dodal zvědavě.
      „Mé jméno je Raimond Kampars a tohle je můj pomocník Tormod Veill. Pracujeme pro telmirskou Academii,“ představil je starší z mužů. Garett si ho pečlivě prohlédl. Raimond Kampars neodpovídal vžité představě učence. Garett mu odhadoval kolem třiceti let. Do pronikavých modrých očí mu padaly kaštanové vlasy a Garett by si ho dokázal představit spíš někde na statku než v knihovně.
      „No, nevím, jestli tady najdete něco, co by vás mohlo zajímat. V Žáru není ani kronikář a od vypálení Petrova Kamene se tu nic zajímavého nestalo,“ pokrčil Garett rameny.
      „Přijeli jsme ověřit domněnky ohledně pokladu Anguse Clemense, který se údajně má skrývat v rozvalinách zdejšího hradu,“ odpověděl pan Kampars.
      Garett vytřeštil oči a o krok ustoupil. Oni přijeli hledat náš  poklad?  To nemůžou myslet vážně!
      Přestože už dávno nevěřil, že by někdo poklad Anguse Clemense mohl najít, nehodlal nikomu dovolit, aby to zkoušel. Tohle byl jeho úkol, jeho, Svenův a Johanův, a žádný pán z Academie neměl sebemenší právo zasahovat do něj.
      „Tak to tedy ne, pánové!“ osopil se na ně zhurta. „Na hradě žádný poklad není, můžete se zase pěkně otočit a vrátit se, odkud jste přišli!“
      Rannvi se zatvářila potěšeně, zatímco Ylva Garetta propalovala vražedným pohledem.
      „Garette!“ třeskl hlas strýčka Ulfa.
      Garett se kousl do rtu a otočil se. Strýc Ulf zrovna vyšel z chléva, zřejmě všechno slyšel. Jeho výraz zuřivostí předčil i vlčici, které ukradli mláďata.
      „Jak se opovažuješ vyhazovat hosty z mého domu?!“ vyštěkl. „K tomu ti nikdo nedal právo!“
      „Požádala mě o to Rannvi,“ odpověděl Garett chladně.
      Strýc Ulf se zarazil a vrhl po své mladší dceří pohled, který napovídal, že s ní si to ještě vyřídí. V tu chvíli ale vpadla Ylva.
      „Tati, prosím, nech je tady. Jsou to velcí učenci a jeden z nich je Valeriin bratr,“ žadonila.
      Strýc Ulf si oba muže přísně změřil, obzvláště mladého Tormoda. Pak se ošklivě usmál a přikývl, jako by ho něco napadlo.
      „Ano, možná tě o to žádala Rannvi, ale bylo to proti vůli Ylvy, která je starší,“ řekl.
      V tu chvíli na něj nechápavě zíral tři páry očí. Ylva bývala vždycky ta černá ovce, zatímco Rannvi byla spíš rodinný mazlíček, všichni vždycky dávali za pravdu Rannvi proti Ylvě. Garett si uvědomil, že strýc Ulf to řekl jenom proto, aby ho shodil, a věděl, že Ylva to ví taky. Kvůli ní ho to bolelo.
      Cože? Kvůli Ylvě tě něco bolí? Nemáš horečku, kamaráde?
      „Tati...“ hlesla Rannvi.
      „Aha, tak najednou ti na Ylvě záleží,“ vyletělo z Garetta, než se stačil zarazit.
      „Myslím,“ řekl vzápětí strýc Ulf a udeřil ho do tváře tak silně, až Garett zavrávoral, „že zapomínáš, kde je tvé místo, Garette Reo. To, že tady smíš zůstat, je jen a jen má dobrá vůle, takže pokud se mi tvé chování nebude líbit, můžu tě snadno vykázat z domu!“
      Slyšel, jak Ylva slabě zaprotestovala, ale neodvážila se vystoupit proti otci nijak výrazně. Garett cítil, jak to v něm začíná vřít jako v kotli. Zaťal pěsti a s vypětím všech sil zůstal klidně stát a nevrátil strýci své ponížení. Strýc Ulf se otočil a vítězoslavně odcházel. Ještě přes rameno křiknul:
      „A ti pánové tu samozřejmě zůstanou!“
      Ylva k němu přiběhla a položila mu ruku na rameno.
      „Promiň, Garette, nechtěla jsem ti nadělat problémy,“ vyhrkla.
      Ale to už ji Garett odstrčil, vyběhl ven ze dvora a uháněl po cestě k Žáru. Jeho dva věrní psi mu běželi v patách.


      Vydáno: 6.9.2016 7:33 | 
      Přečteno: 124x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain