Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Skryté poklady

      Skryté poklady - Kapitola 5

      Skryté poklady - Kapitola 5 Takže další kapitola. Nad Borovou visí nová hrozba a je třeba se s ní vypořádat. Jak to Valerie, Ylva a Garett zvládnou? Čeká je strach, pochybnosti, přemýšlení a hlavně - nejistota z toho, co přijde.

      5. Bílý drak (Valerie) – Bledá závist (Ylva) – Bojovník (Garett)

      Valerie stoupala po schodech s miskou polévky. Od dopoledne, kdy Garett přinesl to nešťastné dítě, se tísnivý strach rozšířil do všech koutů Borové. Už znali i jméno té malé – Doris. Probudila se krátce poté, co Valerie s Ylvou odešly do vesnice a prý pěkně křičela, než se jim podařilo vysvětlit jí, že se nemá čeho bát. I tak se ale choulila v rohu a odmítala jim říct víc, než svoje jméno.
      Zaklepala a vklouzla do pokoje jejich návštěvnice. Na židli v rohu seděla Marika a pletla košík. Malá Doris už zase spala.
      „Běž se najíst, počkám tu,“ řekla Valerie.
      Marika zvedla hlavu.
      „Ne, ne, já tu s ní budu. Už mi pomalu začíná důvěřovat, ráda bych si k ní našla cestu. Třeba mi pak řekne, co se jí stalo. Mohla bys mi přinést jídlo sem?“ požádala ji.
      Valerie pokrčila rameny, postavila polévku na zem a došla pro další. Když se vrátila, seděla Marika na pelesti Dorisiny postele. Dívka seděla a hltala večeři, ale když Valerie vstoupila, zastavila se v půlce pohybu a podezíravě ji pozorovala. Vyvolávala dojem divokého zvířete.
      „Neboj se, Doris. Tohle je Valerie, starala se o tebe, když tě Garett přinesl. Nechce ti ublížit,“ chlácholila ji Marika. Doris se vrátila k jídlu, ale nepřestávala Valerii po očku pozorovat.
      „Počkám tu na nádobí,“ prohlásila Valerie a sedla si na Maričinu židli.
      Pozorovala to divoké dítě a představovala si jejího otce a dost možná i bratry tam venku, stejně divoké, ale mnohem silnější, jak pozorují jejího Johana a Garetta na cestě k pastýřům. Vrhla ustaraný pohled z okna. Venku už houstlo šero, ale na vrcholcích kopců se ještě třpytily poslední sluneční paprsky. Došli už Johan s Garettem do bezpečí? Nebo leží mrtví v nějaké strži? Valerie se otřásla. Navenek se sice snažila působit dojmem vzdělané, civilizované ženy, na kterou babské pověry neplatí, ale ve skutečnosti její srdce svíral stejný tísnivý strach, jaký cítili všichni ostatní.
      Proč jí o tom Bílém drakovi nikdo neřekl? Nevěděli o něm? Frundor o něm přece musel vědět! Jenomže Frundor byl vlastně podle dračího měřítka ještě poměrně mladý, Bílého draka museli vyobcovat před stovkami let, možná ještě před dobou Sida Clemense. Je možné, že o něm nevěděl ani Frundor?
      Jsi hloupá! Žádný Bílý drak není! okřikla sama sebe. Draci jsou zlatí, stříbrní, černí, fialoví, modří, zelení a rudí. Žádná bílá!
      Jenomže... jenomže o dracích jí vyprávěl Frundor. A pokud on o Bílém drakovi nevěděl...
      Ne! Žádný Bílý drak není a basta!
      Ale co kdyby...

       

      ***


      Paní Rebane nechtěla, aby někdo spal v jedné místnosti s Doris, takže se děvčata přestěhovala do různých pokojů. Marika si pro tu jednu noc lehla do Garettovy komůrky, Rannvi spala u Valerie a Ylva se stočila na kamnech. Všichni už klidně oddechovali, jen Ylva se dívala do tmy.
      Hrozně se styděla. Chtěla se lidu Bílého draka nebát, nebo se alespoň nebát jejich kouzel, ale nedokázala to. Výchova na Borové se projevila. Nedokázala ze svého srdce vyhnat tu tíseň. Valerie se nebála. Přešla to bez mrknutí oka, přesně tak, jak bych to chtěla umět taky.
      Záviděla své švagrové. Záviděla jí její původ, možnosti, které Valerie měla. Kdyby ji vychovával ve Wildaranu drak, taky by se teď nebála pověr. Ylva zuřila. Bylo to tak nespravedlivé.
      Ale já vám ukážu. Uteču, abyste věděli. Pojedu do Telmiru a vystuduji Academii. Budu jako Lyra Fallonová! trucovala v duchu.
      Brzy poté usnula a zdál se jí nádherný sen. Šla po nějaké telmirské ulici a lidé ji s úctou zdravili jako „paní Ylvu,“ profesorku z Academie. Kráčela k Severní bráně a věděla, že ji někde venku čeká nějaký úkol a někdo si jejích schopností cení natolik, že ji tím úkolem pověřil. Měla konečně svůj cíl a poprvé v životě na sebe byla skutečně pyšná.

      Garett a Johan se ráno rozloučili s ovčáky a teď, v poledne se blížili k Borové. Včera došli až k boudě, aniž by viděli nějakou známku nebezpečí. Naznačovalo to, že divoši ještě netuší, co se s děvčetem stalo. Teď se vraceli kolem osudové tůňky, když jim zastoupila cestu vysoká postava.
      Johan okamžitě položil ruku na jílec nože, který měl za pasem. Garett se mírně přikrčil a připravil se k obraně. Mužův vzhled prozrazoval na první pohled divocha. Měl černé, ježaté vlasy stažené čelenkou a krátký vous, byl oblečený v jakási hrubě tkané suknici a košili z jelenice a v levé ruce držel oštěp. Něco v jeho postavě Garettovi připomínalo rosomáka, ačkoliv nedokázal vysvětlit, co to bylo.
      „Vy jste z kamenného domu z údolí?“ zeptal se divoch.
      Johan přikývl. Muž zvedl pravici, dlaní ke Garettovi a Johanovi.
      „Nechceme vám ublížit. Mé jméno je Gabriel. Hledám svou dceru Doris. Je mladičká, skoro ještě dítě, útlá jako vrbový prut a oči má jako jarní tráva. Nezatoulala se do blízkosti vašich obydlí?“
      Garett a Johan se po sobě opatrně podívali. Garett uvažoval, jestli se má přiznat, ale nakonec usoudil, že otec dívky se na ně za záchranu dítěte asi zlobit nebude.
      „Včera jsem nějakou vaší holku našel napůl zmrzlou v řece. Je u nás doma,“ odpověděl.
      Bojovník se usmál a pak zapískal. Na cestě za Garettovými a Johanovými zády se ozvalo zašramocení. Oba mladíci se prudce otočili. Za nimi se ze zákrutu vynořil přibližně patnáctiletý chlapec, oblečený podobně jako Gabriel.
      „Adriane, vrať se domů a pověz matce, bratrům a sestrám, že Doris je v kamenném domě. Jdu za ní,“ řekl Gabriel.
      Chlapec přikývl, otočil se na patě a odběhl. Bojovník se obrátil ke zkoprnělým mladíkům.
      „Prosím, doveďte mě k mé dceři,“ požádal je.
      Garett nervózně polkl a přenesl váhu z jedné nohy na druhou.
      „Ona... je ještě slabá a asi nebude moct odejít,“ upozornil Gabriela.
      „Přesto mě k ní zaveďte. Pokud nejsem v kamenném domě vítán, budu na ni čekat před jeho branami,“ odpověděl vyrovnaně.
      Garett a Johan si vyměnili další nejisté pohledy, ale pak Johan pokrčil rameny a vykročil jako první. Garett ho následoval. Gabriel jim uhnul z cesty a celý jejich malý průvod uzavřel.
      Mlčky došli až na dohled statku. Když ale vstoupil do brodu, uvědomil si Garett, že Gabriel váhá.
      „Co je?“ zavolal na něj.
      „Dovolíte mi vstoupit na vaši zemi?“ zeptal se Gabriel obřadně.
      „Jasně. Pojď!“ houkl na něj Garett.
      Najednou si potrpí na zdvořilosti. Když podřezávali starýmu panu Hellerovi to stádo, tak se asi na dovolení neptali, pomyslel si.
      Kousíček před bránou potkali pana Rebana a pana Reu. Když jejich otcové uviděli Gabriela, sahali po nožích.
      „Nech toho, tati. To je otec naší malé návštěvnice,“ snažil se je Johan uklidnit. „Trval na tom, že ji chce vidět.“
      Pan Rebane neodpověděl, jen se mračil. Pan Rea po chvilce pokrčil rameny a řekl:
      „No tak mu ji ukažte.“
      „Promiň, Cormacu, ale o tom, kdo vstoupí na Borovou, ještě pořád rozhoduju já,“ zpražil ho pan Rebane.
      „Jak myslíš, Ulfe, ale nevidím důvod, proč by svou dceru nesměl vidět,“ ustoupil pan Rea.
      „Domluv se s mámou, Johane, jak na tom ta žába je. Garette, prý zlobí panty ode dveří Johanovy a Valeriiny ložnice, podívej se na to,“ nevšímal si pan Ulf švagrovy poznámky.
      Garett a Johan tedy pokračovali do dvora. Zase si nechává šlapat po hlavě. Copak se tomu chlapovi nikdy nepostaví? nadával Garett v duchu na otcův účet. Otcova neustálá podřízenost vůči strýci Ulfovi ho vytáčela k nepříčetnosti. Pak si uvědomil, že Gabriel stojí před bránou a zřejmě zase čeká na povolení.
      „Jo, můžeš,“ zavrčel a dál si Gabriela nevšímal.
      Ve dveřích se málem srazili s Valerií, která šla nanosit ze dřevníku další polena na zátop. Je snad ještě krásnější než dřív, pomyslel si s bolestí. Mladá paní Rebane...
      Johan se s Valerií přivítal polibkem a Garett znovu pocítil to známé nutkání odtrhnout je od sebe. Pak si Valerie všimla Gabriela.
      „To je otec té malé. Val, kde je máma?“ zeptal se Johan.
      „Nevím, ale u Doris bude sedět Marika, skoro se od ní nehne,“ řekla Valerie. Johan jí poděkoval dalším polibkem a pak pokynul Gabrielovi, aby za ním šel do domu. Gabriel se zastavil před prahem.
      „Neboj, můžeš,“ zavolal na něj Garett.
      Gabriel vstoupil, ale Valerie ještě chvilku poté zírala na prázdné veřeje.
      „Tomu říkám zvláštní člověk,“ řekla potom tiše.
      „Je to divoch. To jsi čekala, že bude vypadat jako telmirský hejsek?“ ušklíbl se Garett. Zdálo se mu to, nebo ve vlastním tónu zaslechl něco z Ylvy?
      Valerie se mu rozzlobeně podívala do očí.
      „Snad si nemůžeš myslet, že jsem až tak hloupá,“ odsekla uraženě a prošla kolem něj do dřevníku. Přitom se o něj otřela rukávem a Garettovi se divoce rozbušilo srdce. Takhle se chovala kdysi dávno, v začátcích jejich vztahu. Jen letmé doteky, plaché úsměvy, pohledy, pokradmu vrhané, když si myslela, že se nikdo nedívá. A pak, po té tancovačce, polibek na ulici před hospodou U Rezavý veverky. Garett se přistihl, že se dívá do prázdna a poněkud přihlouple se usmívá. Rychle se rozhlédl kolem, ale nikdo ho neviděl.
      Tak abych šel spravit ty panty, ne? napomenul se v duchu.


      Vydáno: 5.9.2016 18:49 | 
      Přečteno: 146x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich