Malý uličník
Malý kluk seděl na zápraží a házel kamínky, kterými se snažil odrazit jiný. Dobrá zábava, jen kdyby na ni nebyl sám.
A v tom přiletěl cizí kamínek a ten trefovaný se posunul kousek do strany.
„Hej!“ zvolal, a otočil se na druhého kluka.
„Já myslel še se chceš tlefit.“ Rozhodil Arthur ručkami do stran.
„Tlefil bych se!“ ohradil se Fred.
„A netlefil!“ oponoval Arte.
Fred po něm skočil a srazil ho do bláta.
Souboj skončil remízou…
„fsatim se, še netlefíš támchle ten tlám.“ Uchechtl se Fred.
„Ty netlefíš!“ oponoval Arthur.
Oba hodili kamínkem.
A oba trefili starého Trevora do hlavy…
Dárek pro sestru
Slunce pražilo a Frederik se pokoušel nalézt úkryt v přítmí pod korunami stromů. Ten den bylo Lucce sedm let.
To už byla veliká holka. Brzy měla začít chodit do školy…
I když by to nikomu nepřiznal, měl ji rád a hrozně se těšil, až jí oči zasvítí tou nefalšovanou dětskou radostí, jakou zde v Talronu uměla projevit snad jen ona.
Chtěl jí udělat radost.
Chodil si po lese a aniž by si to uvědomil, vrátil se zpět do vesnice. Jeho malou sestřičku právě kdosi strčil až upadla.
„Nech ji být!“ Začal se prát.
Co víc než lásku jí mohl dát?
Nedoceněné obavy
Nikdo netušil, jak se bál, když Arthur tehdy zmizel. Pobíhal po Talronu, po lese, hledal seč mu síly stačily a volal kamarádovo jméno, dokud neochraptěl. Ještě dlouho do noci seděl u cesty do Telmiru a doufal, že se objeví. Věděl, že dostane až se vrátí domů, ale zůstával. Snad nikdo se o Arteho nebál tolik co on…
Když se pak vrátil, něco se změnilo. Mluvili a poslouchali se navzájem, ale Arthur nebyl takový jako dřív. Měnil se mu před očima stále víc. „Proč jen nemohl zůstat stejný?“ ptal se snad tisíckrát a odpověď měl přitom na dosah
Každý musí dospět…
Nebýt nic…
„Poď sem!“ zakřičel už Falcon Dougs.
Frederik polkl a vykročil.
„N-ne…“ hlesla Glórie, chlapcova matka.
PLESK!
Neváhal ji manžel udeřit, až se se slzami odvrátila od syna.
„Vohni se ty spratku! Kdo ví kde si tě tvá matka vykurvila!“ Škytl otec. „Kalhoty dolů!“ Nic platný nebyl matčin pláč…
Lucie, na brášku upírala své velké oči plné slz a soucitu. Fred však vzdorovitě neposlechl.
PLESK!
Neváhal otec sáhnout po další z ran. Než se kluk nadál měl kalhoty u kolen a kožený pásek mu rozdíral holou zadnici. Snažil se neplakat, ale otec silou nešetřil.
Venku měl přátele, doma nebyl nic…
Osudová hádka
„Nemělas právo!“ křičel Frederik.
- „A kdo tobě dal právo, rozhodovat na co mám právo?!“ oponovala Cao drze.
„Je to holka!“ křičel dál.
- „Já taky, a co?!“
„TY? Ty k nám ani nepatříš…!“
- „Arthur je můj přítel stejně jako tvůj! A možná lepší…“ Založila si ruce.
„Není!“
- „O tom ty nerozhoduješ.“
„Já rozhoduju o všem, já sem vůdce týhle party abys věděla! A můžu tě vyhodit, kdy budu chtít.“
- „Cože? Ty a vůdce? Takový zbabělec, jako ty, nemůže vyhodit ani kámen z okna.“
Fred se rozběhl a strčil ji, až stěna posedu, do níž narazila, povolila.
Láska
Zasnoubili se.
Sebastian a Lucie.
Plán se vydařil a byla to Cao, která tuto bitvu prohrála.
Poprvé se cítil jako opravdový vítěz. Věděl jak moc Lucka Sebyho miluje, jednou mu za to jistě poděkuje… Už teď cítil sladkou chuť zadostiučinění.
Cao a král August prohodili několik posledních slov. Fred už tam nestál, díval se vskrytu.
A pak Cao utekla a Arthur se za ní vydal. Nemohl jí dohonit, jen se zastavil a díval. Anatola se tam ocitla jakoby náhodou a přece Fred věděl, že tomu tak není.
Políbili se.
A tím polibkem přišel i o poslední naději.
Naději na lásku…
Tohle ne…
Frederik seděl ve svém pokoji a díval se z okna. Nad Talronem se stahovaly stíny a byla to jeho chyba.
Takhle to vůbec nechtěl. Kdyby to jen mohl vrátit, chtěl jen, aby si falešný král odvedl Caointiorn, to proto se vydal do Dramonu, ne aby je zničil…
U všech draků, vždyť já přece nikdy nechtěl ublížit Artemu, ani Lucii, ani Sebymu…
Měl přivést vyvolenou ke dvěma vojákům, co čekali v lese. Nemohl vědět, že se vydají pátrat po Talronu na vlastní pěst, nemohl tušit, že Dovel jednoho z nich zastřelí…
A teď se bude bojovat, a až na něj přijdou…
Bez naděje
Seděl v temné cele a pažemi objímal kolena přitažená k tělu. Poprvé po letech plakal, jako ten malý kluk, kterým si tolik přál zůstat. Smět si jen hrát a nikdy nebýt jako otec. Jenže to se nestalo. Každý jednou vyroste a Frederik rostl s nimi.
Kvůli Cao by se každý přetrhl, že prý je vyvolená, ale po něm neštěkl pes. Seděl tam a věděl, že pro ni by Arthur třeba zemřel, aby ji zachránil, ale pro něj nikdo nepřijde. Jak by mohl… A kdyby přišli, směl by jít s nimi? Podívat se jim do očí?
Sebastian zemřel, Lucii ublížil.
Ne…
Bez lítosti
Nedaleko Talronu stál muž. Rudé vlasy mu protkávaly první šediny a v očích slzy tančily smutný tanec osamění.
A on?
On se hořce pousmál…
Byl sám téměř celý život, proč by se měl trápit právě teď?
Sám proti otci a matce. Sám proti Caointiorn, proti přátelům a také sám, který je zradil…
Byl to on, kdo trpěl. Kdo dýchal alkoholem prosycený dech svého otce a stíral slzy z tváře matky.
On, který odmítal znát pravdu, když mu bila do očí. Říkala mu zbabělec a měla pravdu.
Bál, že mu vezme přátele, Arthura, že ublíží Lucii…
A to Cao udělala!
Nelitoval…
Přízrak minulosti
Už-už se chtěl otočit a jít, náhle však zaslechl veselý dívčí hlas.
Snad myslel, že slyší duchy, že se mu celých posledních dvanáct let pouze zdálo. Byla mrtvá, musela být…
Nemohl odejít. V srdci mu o kovadlinu bušil strach do běla rozžhaveným kladivem nenávisti.
Plížil se. Těch několik kroků co jej dělilo od hlasu, prostě ji musel vidět… Ujistit se…
A pak ji uviděl. Mezi listy keře tam u stromu zahlédl dívku. Temné oči pozvedla k nebi. Otřásl se.
„Nikdy se nevrátíš k Talronu a s nikým nepromluvíš.“ Vrátila se mu Kolgarova slova.
Spatřila ho.
„Caointiorn?“ Třásl se mu hlas.
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.