Střípky příběhů - Kapitola 11

Oběd

      První zápis byl psaný úhledným písmem mistra písaře. Začínal uvedeným datem a opisem Královského Dekretu, který ustanovoval generála Sida Clemense 1. králem Aldormy.

      Páni... Držel jsem knihu s téměř posvátnou úctou. To je skutečně pravá První Aldormská Kronika. Poposedl jsem, abych se lépe uvelebil.

      Dle dalšího textu se ukázalo, že byl dekret posvěcen v Dračí kapli. Přítomným se zjevilo všech sedm barevných Dračích světel.

      Vzrušením jsem téměř nedýchal. Loqar Niman… To sem zvědav, jestli tu najdu i jak to bylo s předáním vlády…Sice jsem teď oficiálně Zrádce, ale to neznamená, že skutečně věřím tomu, co mi všichni říkají…

      Ještě určení data korunovace a pak zápis skončil. Jen s velikou úctou a opatrností, jsem otočil na list.

      Druhý zápis pokračoval stejným písmem. Opět začínal uvedením data a pokračoval opisem královské pozvánky na korunovaci.

      A jéje… V prvním zápisu bylo jen několik jmen svědků, ale zde následoval opravdu dlouhý seznam těch, kterým byly pozvánky rozeslány. Vypadalo to, že byla obeslána všechna tehdejší Tristenolská a Aldormská šlechta.

      Těch jmen bylo strašně moc. Nejdříve jsem se je snažil všechny číst a zapamatovat, ale pak jsem to vzdal. Raději jsem nalistoval až na konec tohoto seznamu. Kronika ovšem pokračovala dalšími jmény, a to těch, kteří na pozvání kladně odpověděli. Nic víc, než ta jména a tituly. No jo, no… Co bych čekal od kroniky… Povzdechl jsem si.

      Nenazval bych to nudou, jen jsem netušil co s tím. K čemu by mi něco takového mělo být?

      A ani třetí zápis se nezdál být jiný. Měl se zabývat korunovací, ale pokud jsem čekal pozitivní změnu, zmýlil jsem se. Byl to jen další seznam jmen. Tentokrát těch, kteří skutečně na Wildaran přijeli. Tak schválně, jsou aspoň stejný?

      Porovnal jsem je a zjistil, že v podstatě přijeli všichni pozvaní. Pokud se seznamy v něčem lišily, jednalo se o přítomnost některých manželek nebo dětí, které z různých důvodů nepřijely. Ale k čemu mi bude, že hraběnka Mortisie, nepřijela kvůli zápalu plic? Nedivím se, že Alexe historie nudila, pokud dostal na čtení tohle.

      Přestože mě to nebavilo, oba dva seznamy jsem porovnal až do konce. Pak už začínal popis samotného obřadu. Jiný styl písma...?

      Tohle totiž psal člověk, který tam byl. Tady nešlo jen o strohý zápis bez emocí. Tehdy se udál velký zlom a jako takový byl popsán i zde. Že by nakonec přeci jen, kronika mohla naplnit má očekávání? Úžasné! Naprosto úžasné… Nechal jsem se unášet četbou a představoval si zahradní slavnost, na níž přilétli Draci, aby Sidu Clemensovi požehnali. Bylo to, jako bych tam mohl být s nimi…

      Vyrušilo mně však zaklepání na dveře. Lekl jsem se a trhl s sebou.

      „Bheirgu?“ Co…? Královna?

      „A-ano?“

      „Přijdeš na oběd?“

      „Ano… Už jdu!“ Zvedl jsem se, kroniku nechal na stole otevřenou a vyrazil. Pak jsem se ale musel ještě vrátit pro klíč, abych mohl zamknout. V rozrušením jsem na to málem zapomněl.

      „Už jsi začal číst?“

      „Ano, trochu.“

      „Co sis vybral?“

      „Kroniku.“

      „A líbí se ti?“

      Líbí? Jak jako, líbí…?

      „Je to kronika…“

      „No, pokud o tom se mnou, nechceš mluvit…“

      „Jak jste věděla, že jsem spal u pana Lewise?“ Nedalo mi to. Královna se jen usmála.

      „Večer jsi nepřišel na večeři. A Lewis nám sám přišel oznámit, že spíš u něho. To abychom neměli strach.“

      „Aha.“ To dává smysl… Zastrčil jsem ruce do kapes a rozhlížel se kolem. Jak se blížilo poledne, muži i děti se stahovali do svých domovů, kde je čekaly ženy a matky s teplým obědem. Všichni jdou domů, jen já mám jíst s králem a královnou… Dokud tu byl Alex, tak to bylo jiný, ale takhle?

      Paní Elata šla přede mnou. Nechal jsem jí náskok jednoho až dvou kroků. Kdyby neměli všichni ty červené vlasy, nijak zásadně by se Talron asi nelišil od Romelu. Vždycky nám říkali, že Zrádci jsou zlí, oškliví, špatní, že zabíjejí nevinné… A oni jsou přitom docela obyčejní. Kdyby kdysi dávno, někdo neproklel Clemensův rod, tak by se nejspíš nic z tohohle, nedělo.

      Zastavili jsme se před domem královské rodiny, kde Alexova matka otevřela a naznačila, abych vešel.

      Král Arthur už seděl u prostřeného stolu.

      „Dobré poledne.“

      „Dobré, Bheirgu, posaď se.“

      Udělal jsem, jak řekl. Paní domu postavila doprostřed stolu keramickou mísu s polévkou a před každého z nás malovaný talíř. Dokonce i Alexův si našel místo před jeho prázdnou židlí. Co to dělá?

      Pak je všechny naplnila. Alex snad neodjel?

      Král na to nic neřekl. Raději jsem začal jíst polévku, která tak krásně voněla. Beztak už jsem měl hlad.

      „D-dobrou chuť.“

      „Dobrou chuť,“ odpověděli mi unisono a podívali se jeden na druhého. Královna měla smutné oči a král skousl ret. Co se tu děje?

      „Už jsi něco četl?“

      Co - co já? Málem jsem vdechl tu polévku a zakuckal se.

      „A-ano.“

      „Čím jsi začal?“

      „Kronikou.“

      „A zatím všemu rozumíš?“

      „Ano. Totiž…,“ něco by se přece našlo ale… Hodí se to ale právě teď řešit? A můžu vůbec říct králi, že mu teď neodpovím, když se ptá?

      „Něčemu asi ne…“

      „A čemu?“

      „No… Narazil jsem při čtení na takovou zajímavost. Jako autoři kroniky jsou uvedeni dva kronikáři. První dva zápisy jsou strohé. Data a jména. Nějaký opis dekretu a pozvánky, ale jinak samá jména a šlechtické tituly…“

      „Emhm.“

      „Třetí zápis začíná stejně, ale když dojde na popis samotné korunovace Sida Clemense, písmo se změní a obsah je napsaný tak nějak… Jak bych to řekl, květnatě? Zajímavě? Jakoby to bylo svědectví někoho, kdo tam byl a snažil se kromě faktů sdělit i pocity.“

      „Ano, to je myslím první zápis Maxwella Rodena. Pravda, jeho styl vedení kroniky byl opravdu unikátní. Mnozí se přou o to, zda to vůbec do Kroniky patří. Já osobně mám za to, že by vše mělo být psáno spíše v bodech, ale i tím je Kronika tak výjimečná.“

      „Také jsem ho četla ráda,“ přidala se královna Anatola. Mimoděk jsem sklopil zrak.

      „Jen mi to přišlo divné, nic víc.“

      „Čti dál. Uvidíš, že oba kronikáři ovládali bravurně jiný aspekt psaní. Tresk psal v bodech, sice nudně, ale přesně a krátce. Roden se realizoval v obrazných popisech a kudrnatých souvětích. Jeho texty mají neopakovatelnou atmosféru.“

      Ano, to ano. Nabral jsem si plnou lžíci. Nemůžeme se prostě najíst?

      Má tichá prosba byla vyslyšena a nastalo ticho. Když jsme dojedli polévku, paní Anatola vylila zpět do mísy obsah Alexova talíře, odnesla všechno nádobí a začala nandávat masové kuličky jen lehce polité výpekem a smaženou cibulí. Za přílohu nám sloužil čerstvý voňavý chléb v proutěné misce uprostřed stolu, která nahradila polévkovou mísu.

      A u prázdné židle se znovu objevil plný talíř. Proč to dělá? Královnino počínání působilo nepatřičně. Král Arthur to sice přecházel beze slova, ale napětí houstlo každou vteřinou.

      „Mluvil jsem s Derekem a Robertem Westcliffovými. Nemají nic proti tomu, abys dočasně obýval dům Lewise Koblera.“

      Překvapeně jsem se na krále otočil. Cože? S kým?

      „Myslela jsem, že Bheirg bude bydlet s námi!“ Otočil jsem se tentokrát na královnu.

      „Může bydlet, kde chce, pokud to nikomu nevadí.“

      „Ale v Alexově pokoji je dost místa - “

      „A Bheirg potřebuje soukromí!“

      Královna upustila talíř a ten se roztříštil. Lekl jsem se a vyskočil ze židle. Jídlo bylo všude po zemi. Těkal jsem pohledem z jednoho na druhého a oni zase propalovali očima mně. Zbláznili ste se?!