Střípky příběhů - Kapitola 12

Asi jsem to přehnal…

      „Dost!“

      Královna s sebou po mém výkřiku silně trhla.

      „Já nejsem VÁŠ SYN!“

      Manželé se po sobě podívali.

      „Můžu převzít Archiv, a můžu se starat panu Lewisovi o dům, ale NEBUDU zabírat Alexovi místo mezi VÁMI!“  Stačí?! Dýchal jsem zrychleně a celý se třásl hněvem.

      Neřekli nic a tak jsem se otočil k odchodu.

      „Bheirgu!“ Zkusila mě zastavit královna, ale já se ani neohlédl. Nadutí, arogantní, hloupí…!

      Dveře za mnou práskly a já se ocitl na rynku. Nikde nikdo. Vykročil jsem mezi domy a pokračoval na konec vesnice a dál do lesa.

      „JÁ NEJSEM ALEX!“ vykřikl jsem z plných plic. „Ani on, ani nějaká hloupá Klea…“ dodal jsem už tiše. Copa toho nebylo dost?! Co si myslí? Nejsem přece žádná věc. Tak co vlastně chtějí? Co je podle nich správně? Zastavil jsem se, opřel zády o strom a svezl se podél kmene borovice. Sem tu sotva pár dnů a už nevim kudy kam. Kéž bych sem radši vůbec nepřišel! Položil jsem si ruce na kolena a opřel o ně bradu. Nepatřim sem… Ten stařec se splet. Jo určitě se splet… Prej přítele na celej život, to určitě…! A to ho mám jako někde ukrást?

      Seděl jsem pod tím stromem a nemohl se zbavit pocitu hořkosti. Alex pryč, pan Lewis pryč, král s královnou se hádají… Povzdychl jsem si. Doma bylo všechno jednodušší… Slzy začaly pálit v očích a bezmoc svírala moji hruď v železných kleštích.

      Netuším, jak dlouho jsem tam tak seděl. Bylo třeba přemoci dotírající pláč a poté nechuť vrátit se do zpět do vesnice. Za prvé jsem neměl kam jinam jít a za druhé jsem slíbil panu Lewisovi, že se mu postarám o dům, než se vrátí, nehledě na úkol, jímž mě pověřil sám král. Také jsem od rána jedl jen polévku v poledne u paní Elaty. A tak jsem se nakonec zvedl a vydal na zpáteční cestu.

      Ukázalo se, že jsem se od kraje vesnice zase tak moc nevzdálil. Návrat tedy nebyl nijak slavný, ale ani obtížný. Ocitl jsem se u archivu. Ani nevim, že sem prošel okolo… Pohled mi padl na zamčené dveře. Nechal jsem na stole rozečtenou knihu. Mimoděk jsem v kapse nahmatal klíč. Měl bych tam klid… Rozhlédl jsem se, ale nikdo si mě nijak zvlášť nevšímal. Přišel jsem blíž a zasunul jej do zámku, když v tom…

      „Ahoj.“ Trhnul jsem s sebou tentokrát já.

      „Ahoj.“ Musel jsem se na Danielu otočit, protože se ke mně připlížila zezadu.

      „Co vejráš jak sova?“ zeptala se smíchem.

      „Říkala si, že přijdeš zítra…“

      „Jo,“ odbila mě s naprostou samozřejmostí, „to taky jo. Máme velký prádlo, to víš…“

      „A - ha.“ Všiml jsem si, že vedle ní na zemi leží objemná proutěná nůše plná vypraného nasušeného prádla.

      „Takže, zítra to platí?“

      „Ano, totiž… Jo platí.“

      „Tak se měj, Bheirgu, ahoj.“

      „Ahoj.“

      Rozloučili jsme se a já už jen sledoval, jak bere nůši a pospíchá pryč. Možná bych se měl radši vrátit ke králi a královně… A omluvit se, že sem tak vyletěl. Vyndal jsem klíč, zastrčil ho zpátky do kapsy a vyrazil. Beztak by si mě našli a pak by to bylo jenom horší…

      Došel jsem ale sotva na okraj návsi, když král Arthur vyšel ze dveří a vydal se k vedlejšímu domu, kde mu otevřela paní Rawneová.

      Asi se vážně s královnou pohádali… Přešel jsem po rynku a vešel dovnitř.

      Talíře ležely na stole. Po tom rozbitém už nezůstal na podlaze ani střep. Královna Anatola seděla v sednici a zírala do prázdna. Asi jsem to přehnal…

      „Dobré odpoledne.“

      Trhla hlavou, otřela obličej do rukávu zeleno hnědých šatů a zarudlýma očima se na mě ohlédla.

      „Ahoj, Bheirgu,“ postavila se, „musíš mít hlad, pojď, trochu ti to přihřeju a můžeš hned jíst,“ vzala můj talíř, masové kuličky vrátila zpět do hrnce na plotně a posunula jej na teplejší místo.

      „Jste v pořádku, paní?“

      „Říkej mi, teto, ano?“

      Teto? To přece nejde… Na výběr mi ale nedala tak jsem přikývl.

      „A… je vám tedy dobře?“

      „Posaď se, ano? Za chvíli to bude.“ Pokusila se o úsměv, ale moc se jí nezdařil a tak jsem si nesedl.

      „Chtěl jsem… Chtěl jsem, abyste věděla, že mě to moc mrzí.“

      Překvapeně se na mě otočila i s vařečkou v ruce, až jsem se div nevylekal.

      „Nechtěl jsem Alexe vyštvat. Ani ho nahradit… Vlastně jsem nechtěl nic z toho, co se stalo. Vážně…,“ chtěl jsem ještě něco dodat, ale paní Elata odevzdaně svěsila ruce podél těla, což mě zarazilo.

      „Ale to víš, že ne. To si přeci ani nikdo nemyslí…“ Chlácholila mě.

      „Vážně?“ zeptal jsem se pochybovačně.

      „Jistěže ne. Jak tě to mohlo napadnout?“

      „No já… Kdybych se s Alexem nepohádal tak - “

      „Bheirgu,“ smutně se pousmála, „Alexander měl problémy s chováním už od mala. Posledních sedm let se to stupňovalo. Bylo jen otázka času, kdy se můj muž rozhodne poslat ho do Adaru. To, že tě Alex namísto vděku udeřil, byla už jen poslední kapka, do poháru Arthurovi trpělivosti,“ shovívavě mi položila ruku na rameno, „rozumíš?“

      „Hmm…“ pokrčil jsem rameny. Pořád jsem v tom ale figuroval, ne? Královna mě pustila a šla zamíchat obsah hrnce.

      „Mrzí mě, že jsem na vás křičel.“

      „To nemusí.“

      „Neměl jsem to dělat.“

      „Řekl jsi jen pravdu.“ Stáhla hrnec z plotny a znovu začala nadávat moji porci.

      „Bylo toho na mě nějak moc.“

      „To se občas stane každému,…“ Postavila na stůl talíř a tázavě se na mě podívala. No jo, vždyť už si sedám…

      Přistrčila mi blíž chleba. Lahodná vůně mi rozdráždila nos a já se vzápětí pustil hladově do jídla. Ona se usadila zpět na své místo a zadívala se kamsi do zdi. V první chvíli jsem si její smutný pohled neuvědomil, ale pak…

      Chudák královna… Přestal jsem zase na chvíli jíst.

      „Vy a král, vy jste se...“

      Trhla sebou.

      „Ne, to víš, že ne.“ Znovu ten neupřímný úsměv.

      „Ale já myslel - “

      „Ne, to… To nebyla hádka.“

      „Aha…“

      „Bývalo by mi stačilo, kdyby řekl, že ho to mrzí, víš…? Nic víc, jen kdyby dal najevo, že mu Alex taky chybí… Ale on to jen pořád obhajuje!“ Tvář jí ztvrdla a několikrát bouchla pěstí do stolu v zoufalém gestu. Raději jsem si zase soustem zacpal ústa. Tak proto synovi nandávala, i když odjel. Chtěla tím králi něco říct… Tedy. Tohle by mě nikdy netrklo.

      „A proč si o tom s manželem nepromluvíte?“ zeptal jsem se, jakmile jí tvář opět zjihla a já polkl.

      Uchechtla se.

      „Ach, Bheirgu, kdyby to jen bylo tak jednoduché…“ pocuchala mi trochu vlasy.

      „To ano,“ povzdychl jsem si.

      „Neber si to tolik, ano?“

      „Neberu, jen že…“

      „Že?“

      „Je toho moc.“

      „Povídej,“ vyzvala mě s nepředstíraným zájmem.

      Povídej! Ale co?

      „To by bylo na dlouho…“

      „Máš naspěch?“ ptala se klidně.

      „Ne, jen - “

      „Tak povídej,“ vyzvala mně.

      Tak teda jo, no. Kdybych aspoň věděl…

      „Víte…,“ povzdechl jsem si, „pocházím z Romelu. To je malá vesnička severně od Dramonu. Můj otec je obyčejný chalupník. Matka se stará o dům a děti. Mám tři sourozence. Dva bratry Nathaniela a Nicolase a taky sestru Annie. Já jsem ale nejstarší. Když mi bylo osm, všiml si mě náš Dračí kněz, ctihodný otec Markvart. Říkal, že jsem chytrý a zvídavý a chtěl mně učit. Učil jsem se rád, ale rodiče to už moc rádi neviděli. Čekalo se, že jednou budu také Dračí kněz. Otec Markvart se mě už chystal poslat do kláštera, když...“ Když se všechno pokazilo, povzdechl jsem si.

      „Jenže pak jsem v nedalekém lesíku našel toho starce, který mi dal pergamen s proroctvím. Říkal, ať to otevřu až doma. Povídal, že mi prozradí můj úděl na tomto světě a že ten, kdo nyní sedí na trůně, není právoplatný král. Vyprávěl něco o svatbě Sida Clemense a kletbě, která byla na jeho rod uvalena. Že tu noc kdosi sepsal proroctví, které král nechal zničit, a předávalo se pouze ústně mezi členy královské rodiny.“ Což bylo taky hodně chytrý, no.

      „Prý se doba jeho naplnění už blíží. Poslal mně sem do lesa, že mám najít řeku. A tam, že potkám přítele na život a na smrt - “ Anatola se zhluboka nadechla a dala si dlaň před ústa, což mě vytrhlo z mého vyprávění.

      „Stalo se něco?“ Řek jsem něco špatně?

      „N-ne, to je dobré… Povídej dál,“ vyzvala mě a hlas se jí třásl.

      To vidim, jak je to dobrý…

      „No, ono… Znělo to zajímavě. Šel jsem domů a chtěl se otce Markvarta na všechno zeptat. Jako Dračí kněz přeci musel něco vědět, no ne?“ Ani jsem k němu nedošel...

      „Ale lidé v Romelu přede mnou utíkali a dívali se na mě jako na zjevení. Máma, když mě uviděla, popadla koště a křičela, abych vypadl. Nazývala mně Zrádcem, ale já nechápal, dokud jsem v louži neuviděl své rudé vlasy.“ Další povzdech.

      „Šel jsem do lesa a pokračoval tak dlouho, až byla tma a já neviděl. Usnul jsem a další den pokračoval. Ani nevím kudy přesně. Pak jsem spadl do toho potoka a tam mě váš Alex zachránil před utopením a - “

      „Alex tě zachránil?“ přerušila znovu tok mých myšlenek.

      „A-ano. Tedy… V tom potoce nebylo moc vody, ale já neumím plavat, a když jsem tam spadl obličejem napřed, zpanikařil jsem.“ Trochu mi zrudly uši.

      „To se stává,“ pousmála se už o něco méně smutně. Jo, někdy a někomu, ale proč zrovna mě?

      „M-možná… Pak mně odvedl sem. Vy a váš muž jste mně hned zahrnuli pozorností, které se mi nedostávalo ani doma. A nakonec dal král Arthur přednost mně před svým synem… A to celé jen kvůli nějaké jeho panické hrůze z toho, že by váš syn neměl žádné přátele. Doufal prý, že nahradím nějakou Kleu, která před lety zmizela. Jenže já jsem tu dívku ani neznal. Nevím, kdo byla, ani proč zmizela. Alexe jsem znal tři dny, než musel pryč. Chci jen říct,“ No, co vlastně…?, „že já jsem si takhle svůj život nepředstavoval. A už vůbec jsem nemyslel, že bych někomu takhle ublížil, jako vám,…“ sklopil jsem hlavu. Asi si to nepředstavoval nikdo.

      Královna chvíli mlčela. Snad hledala vhodná slova, ale možná mě jen litovala.

      „Ale ty jsi nám neublížil, Bheirgu. To mi sami,…“ pohladila mě po vlasech. „Opravdu se nemusíš cítit nijak provinile. Ani já, ani Arthur, jsme si neuvědomili, jak to na tebe celé působí a ani se nijak nezajímali. Máme mnoho starostí, ale to nás neomlouvá. To my ti dlužíme omluvu. Ne ty nám.“ Její vlídný úsměv mě zahřál na duši. Ale o to víc jsem si připadal hloupě.

      „Ale to ne. To nemusíte,“ vypravil jsem ze sebe ztěžka. Raději jsem znovu začal jíst. To snad radši opravdu ne…