Střípky příběhů - Kapitola 13

Hledej příběh

      Zbytek pozdního oběda, jsem dojedl již mlčky a rychle. Král se za tu dobu nevrátil a mě nezbylo, než se s královnou rozloučit. Sice nebylo kam pospíchat, ale jí jsem neměl jak pomoci. Vyšel jsem před dům přímo a ohlédl se po domě Rawneových, kam před mým příchodem král Arthur zašel. Co tam tak dlouho dělá? Snad kdybych si promluvil s králem, bych možná…

      Ale ne. To je hloupost. Copak mu můžu mluvit do života? Já? Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou a raději se zamyslel nad tím, kam půjdu. Do archivu se mi už moc nechce... Ale mohl bych jít k Lewisovi, když už jsem mu slíbil, že se mu o dům postarám. Ráno jsem z něj vystřelil jako blesk a celý den si nenašel ani chvilku, abych se tam zastavil. Zdálo se to jako dobrý nápad až do okamžiku, kdy jsem překročil práh a mohl si ho pořádně prohlédnout.

      Dům to byl přízemní, ale i tak dost velký na jednoho člověka. Sednice, tři pokoje, půda, malý sklep s vínem a uskladněnými potravinami. Ale taky spousta prachu, špinavá podlaha, neumyté nádobí, a vyjedená spíž. Ženskou ruku by teda potřeboval jako sůl, to jo…, prolétlo mi hlavou.

      V první chvíli mě napadlo: Že do starání se o dům úklid nepatří, že ne?, ale popravdě mi bylo jasné, že ano. Opravdu bezvadný! No žena nejsem, ale co mi zbejvá… Slib je slib. Vyhrnul jsem si rukávy a pustil se do práce. Jeden by nevěřil, jak taková práce pomůže přijít na jiné myšlenky. Svého úkolu jsem se zhostil nanejvýš zdatně. Utřel jsem prach, ustlal postele, umyl nádobí, zametl, vytřel podlahu a večer padl do postele jako podťatý s jedinou myšlenkou: Nikdy víc…

      Ráno mě probudil kokrhající kohout, ani nevím z které zahrady. Kde je ten pták, já ho voškubu! Posadil jsem se a dopřál si klidné a pomalé vstávání, s promnutím očí a protažením všech údů, jako v Romelu. Pouze s tím rozdílem, že mi Nick s Nathanem nekradli pletené bačkory a Annie neskákala na záda, abych ji nosil.

      Bodl mě stesk. Okolo mě byl prázdný dům, jehož zdi uzavíraly svůj vlastní vnitřní svět, ve kterém jsem uvízl. Sice jsem nebyl v Talronu a od rodiny první den, ale bez Alexe a Elatových na mě má samota doléhala o to tíživěji. Na snídani k nim se mi ale po včerejší zkušenosti pranic nechtělo. Budu muset vyrazit znovu do archivu. A tam jsem musel nejen kvůli slovu, co jsem dal králi, ale taky kvůli Daniele, která za mnou měla odpoledne přijít. Tedy jsem ve výsledku snídani opět vynechal.

      Jitro v Talronu bylo příjemné tím, kolik úsměvů zde stačilo padnout, jen než člověk přešel o tři domy dál. Potkal jsem ještě rozespalé děti, které se usmívaly na sebe přes cestu a zdráhavě i na mě, když jsem je pozdravil. Míjel jsem ženu, která zlověstně probodávala pohledem své nepracující ratolesti, ale jakmile šel kolem soused, hned se usmála, vlídně pozdravila a zajímala se. Chtě-nechtě jsem opět srovnával Romel s Talronem. U nás se lidé nikdy moc neusmívali, co si pamatuju. A táta mámě co chvíli vyprávěl, s kým se ve vsi nepohodl. Máma zase sdělovala jemu, co se o kom povídá. Venku člověk potkával lidi zamračené a ustarané. U nás vládl strach a žárlivost. Zde zase klid a mír. Alespoň na můj skromný pohled.

      Došel jsem do archivu a má nálada už nebyla zdaleka tak sklíčená. Kronika ležela na stole přesně, jak jsem ji zanechal a mě zbývalo se jen znovu začíst, jak zněl můj denní plán. Bylo to vcelku zajímavé čtení. Brzy se styl Olafa Treska vytratil úplně a zůstal jen Rodenův příběhový způsob. Strávil jsem čtením několik dlouhých hodin. Když Daniela zaklepala, hlava mě už solidně bolela.

      „Dále.“

      „Ahoj,“ pozdravila a já unaveně vzhlédl.

      „Ahoj.“

      „Už je líp?“

      Vypadám na to?!

      „Jo trochu,“ ukázal jsem na židli, „posaď se.“

      Sedla si a usmívala se stejně bezelstně, jako když tu byla poprvé. Ta má tedy náturu…

      „Co to čteš?“ nahnula se nad knihu.

      „Aldormskou kroniku.“

      „To jsme četli ve škole,“ mávla rukou, sáhla pro malý rendlíček, co si při sedání postavila na stůl a nabídla mi:

      „Nechceš smetanu?“

      Co jestli nechci? Vykulil jsem na ní oči.

      „Dej si,“ nabízela mi.

      Ochutnal jsem a musel moc děkovat. Už dlouho jsem ji neměl a přišla k chuti, jako jahody po celém roce bez nich. Nehledě na to, že jsem měl opravdu veliký hlad.

      „Už víš, jestli je tu něco zajímavýho?“ rozhlédla se.

      „Všechno je zajímavé. Záleží na tom, jak se na to díváš.“

      Přikývla mi na souhlas.

      „To je asi pravda. A jak se na to díváš ty?“

      „Já?“

      „Jo.“

      „Jako někdo, kdo sem přišel odjinud, neví, jak to tu chodí, čím vším jste si prošli, ani co je nebo není důležité.“

      „Ehm,“ přikývla znovu, „víš, co v učení dějepravy pomohlo mě?“

      „Ne.“ Taky jak bych moh…

      „Za vším jsem si představila nějaký příběh.“

      „Příběh?“ nakrčil jsem obočí.

      „No jasně,“ řekla jakoby nic. „vždycky je za tím příběh, jen ho musíš umět najít, nebo si ho třeba vymyslet. Na svitcích se dozvíš spoustu jmen prvních zakladatelů Talronu. Většina z nich byli uprchlíci od Velkýho ohně, to když byl vypálenej Petrův kámen. Byli to lidi ze severu. Představ si to. Šli možná víc než čtrnáct dní pěšky, neměli skoro žádný jídlo ani peníze, zato s sebou měli děti. Překonali všechny překážky, protože věřili, že jim král dá spravedlnost. A když konečně přišli do Telmiru? Nic! Král jim nepomoh. Namísto toho se vzdal vlády ve prospěch Nimana. Kdysi velikej generál, vojevůdce, rytíř a král… Na konci zlomenej stařec, kterej už všechno vzdal. Nejsou to jenom jména a data. Za těma jménama byli lidi a jejich životy, osudy, naděje, přání a sny. Chápeš, co tim myslim?“ vychrlila ze sebe doslova vodopád slov.

      Zůstal jsem zticha. Jen jsem se na ni díval s vykulenýma očima. Týjo… Prohrábl jsem si vlasy. Teda… No i takhle se na to asi dá dívat, ale… Potřásl jsem hlavou.

      „Možná máš pravdu. Takhle mě nenapadlo nad tím přemýšlet.“

      „To málo koho. Ale je to zábava. Někdy to zkus.“ Vzala si hrneček, upila a zvedla se.

      „Zkusím, neboj.“

      „Můžu si teda taky něco číst?“ zeptala se se zájmem.

      „Jo, jasně že můžeš.“

      Přešla k regálům a přemýšlela, čím začít. Po chviličce vytáhla svitek a otočila se. Já raději hned sklopil pohled do knihy. Je úžasná. Jak to dělá? Daniela se posadila, rozvinula svitek a začala si tiše číst. Napodobil jsem ji. Jaký příběh by asi viděla u mě a mé situace? Co všechno asi stálo za Alexovým odjezdem? A co by si vymyslela o záhadné Klee, co zmizela? Zeptat se, jsem se však neodvážil.