Střípky příběhů - Kapitola 15

Augustin

      Daniela na mě vytřeštila překvapené oči. Zřejmě vůbec nechápala, proč jsme najednou tak vyjel.

      „Kdy?“ zajímalo mě.

      „Kdy co?“

      „Kdy se zasnoubili?“

      „Za-slí-bi-li!“ hláskovala mi.

      Cože?

      „Je v tom rozdíl?“

      „Jo.“

      „A jaký?“

      Shovívavě se na mě usmála.

      „No tak když se s někým zasnoubíš tak až po tom, co jí požádáš o ruku, ne? Chceš si jí vzít, chceš s ní žít a tak. Pak se zasnoubíte a pak je svatba.“

      Jo to vím, přikývl jsem jí na srozuměnou.

      „Jenže zaslíbení je něco jinýho. To se prostě rodiče dvou dětí dohodnou, že až děti vyrostou, tak se vezmou.“

      Aha…

      „Takže se jejich rodiče dohodli, že je zaslíbí?“

      „Jo.“

      „No a… To jako jen tak? To se tu děje běžně?“ Nikdy jsem o žádným zaslibování neslyšel…

      „No běžně… Občas se to stává,“ řekla trochu zamyšleně.

      „A ty?“

      „Co já?“

      „Ty jsi zaslíbená?“

      „Ne,“ mávla rukou a zase se usmála, „co tě nemá…“

      „A to je jako, nezrušitelný?“

      „Ale ne. Zaslíbení jde zrušit, ale může to udělat jen muž. Žena ne.“

      „Aha,“ odmlčel jsem se, najednou mi bylo tak nějak trapně a potřeboval jsem si utříbit myšlenky. Což o to, ono by to smysl dávalo. Rodiče je chtějí dát zaslíbit. On miluje jinou, ona si ho vzít taky nechce, tak aby on nešel proti vůli svých rodičů, se domluví a ona uteče. Tím je vyřešeno. Ale pořád jsem se nemohl zbavit dojmu, že na tom něco nesedí. Že v tom muselo být něco víc, nebo zkrátka jiného. Ono se snadno řekne, uteče, ale kam by mohla jít s hlavou rudou jako zralé jablko.

      „Ale… Ta Klea prý zmizela, ne?“

      „No… Jo. Jak to víš?“ sjela mne podezřívavým pohledem.

      „Říkal mi to král,“ odbil jsem ji a mávl nedočkavě rukou.

      Asi jí to stačilo, protože pokračovala: „Zmizela, to je pravda. Ale už je to dávno. Bylo mi pět, když se to stalo.“

      „To si asi už nic nepamatuješ, co?“ zeptal jsem se. To téma mně zajímalo čím dál víc.

      „Jen útržky. Moc jsem ji neznala.“

      „Hm…“ Nic jiného jsem ale v pravdě ani nečekal. Kdo byla? Jaká byla? Král říkal, že od chvíle kdy Klea zmizela, Alex přestal chodit na místo, kde se spřátelili. Od té doby, už Alex neměl žádné kamarády. Bylo jí čtrnáct, ale vyváděla lumpárny s šestiletým klukem… Všem ostatním vadilo, že je princ, a to jak se chová, jenom jí ne? A dva roky ma to, pak zmizela. Okno dokořán, postel rozestlaná, Klea pryč…

      „Asi nevíš, kdy zmizela?“

      Daniela chvíli přemýšlela.

      „Tu samou noc, kdy je zaslíbili,“ kývla hlavou směrem do vesnice, kde nám Augustin zmizel z dohledu, „teda aspoň myslim, že jo…“

      „Mohla zmizet právě proto? Třeba jen utekla… Lewis říkal, že cesta do Tristenolu je nebezpečná, ale ne tolik pro jednotlivce jako pro skupinu, nebo celou vesnici.“

      Daniela pokrčila rameny.

      „To nevím.“

      „Hm...“

      „Nikdo to neví…“ uvedla to na prvou míru.

       Ale proč by šla do Tristenolu? Vrtalo mi hlavou. A proč kamkoliv jinam? Zrádci nemají nikoho jiného, jen sebe navzájem. Alexe hrozně vzalo, že měl odjet. A to Arthur říkal, že vévoda z Adaru je s nimi spřízněn, protože si sám vzal Aldormskou Zrádkyni. Jestli byla pro Alexe tak důležitá, nesedělo to. Pokud by šla do Tristenolu, kam jinam než do Adaru? A pokud by měl šanci, že ji tam uvidí, opravdu by se mu tam tolik nechtělo? A jestli ano, bral tedy její zmizení jako zradu? Ale nevysvětluje to její odchod. Měla tu rodinu, jistě i jiné kamarády než Alexandra. Neodešla by bez rozloučení, ne? Proč by to dělala? Taky třeba neodešla. Třeba to tak mělo jen vypadat… Kdybych dokázal, že Alexe neopustila a nezradila, třeba by se svému otci omluvil a směl se vrátit…

      Z náhlého popudu jsem se zvedl a pospíchal za mladým panem Bourtym. Klea vyvinula veliké úsilí, aby se skamarádila s Alexem a nakonec ho tu nechala. Byla zaslíbená. Při všech dracích, přece kdyby šlo o to zaslíbení a ona chtěla utéct, utekla by před tím a ne až po tom, ne?

      „Počkej, kam deš?“ vyhrkla Dana a doběhla mě. Já jí ale neodpověděl. Hledal jsem toho Augustina, ale jakoby se po něm slehla zem. Proběhli jsme celý Talron až na náves, ale nikde ho nenašli. Naštěstí nám nikdo nevěnoval příliš pozornosti.

      Támhle je! Ohlédl jsem se k jednomu domu. Právě otevřel dveře a jeho společník odcházel pryč.

      Rozběhl jsem se k němu a Dana mě následovala.

      „Pan, Bourty?!“ vyhrkl jsem a zastavil se možná dva kroky od něho.

      „Ano?“ překvapeně se na nás otočil.

      No tak! Potřeboval jsem popadnout dech, několikrát jsem se naprázdno nadechl a vydechl beze slova, než se mi konečně podařilo najít dech i otázku:

      „Co víte o zmizení Kley Rawneové?“

      Daniela vypískla, načež si zakryla dlaní ústa ve zděšeném, gestu. Augustinovy oči se rozšířily. Možná vteřinu na mě jen nevěřícně zíral, ale pak jeho tvář nečekaně přísně ztvrdla.

      „Nic!“ odsekl mi a vešel do domu. „Nevim NIC!“ Práskl dveřmi.

      Byl pryč, a šance na odpovědi odešla s ním. Co hůř, všichni kdo aktuálně na rynku byli, mě upřeně pozorovali.

      Povzdechl jsem si. Tak to se mi fakt povedlo…!