Střípky příběhů - Kapitola 21

Jdeš na to špatně

            Ten malý domeček o dvou místnostech, sednici a chlívu, jsem už dvakrát navštívil. Jednou když uvnitř ležel nemocný král a podruhé, když jsem psal dopis princi Alexanderovi. Nyní jsem se do onoho pekelného chřtánu chystal potřetí, tentokrát v doprovodu Daniely. O čem spolu asi tak mohli zrovna Klea a Kolgar mluvit? Přemýšlel jsem mlčky. Těžko si totiž lze představit dva rozdílnější jedince.

            Zastavili jsme se na zápraží a podívali se jeden na druhého. Jo, taky se ti tam hodně chce, co? Odvrátil jsem se od ní a přinutil se zaklepat. Král měl pravdu, žádný strach by nám neměl bránit v poznání pravdy.

            Chvíli jsme čekali. Zevnitř se zprvu ozvalo jen chraplavé odkašlání a posléze blížící se šouravé kroky. Když prošedivělý léčitel otevřel a my uviděli jeho vrásčitou tvář, zaváhali jsme s pozdravem. Shlížel na nás nevlídným pohledem svých tmavě modrých očí, jakoby nám snad mohl nahlédnout až do žaludků.

            „Ále, pan Caldwelt a slečna Romanová mne poctili svou otravnou přítomností, aby se vyptávali na otázky, na které jim už třikrát dal odpověď někdo jiný a oni stále nejsou spokojení,“ utrousil jedovatě.

            No teda… Chtěl jsem něco namítnout, ale takhle honem se mi nepodařilo najít vhodnou reakci a než jsem na něco stačil přijít, pán domu nám otevřel dveře, otočil se zády a odšoural se k posteli, kde se následně pohodlně usadil.

            Vešli jsme dovnitř a zavřeli dveře. V šeru které tam panovalo, jsme stěží viděli jeho siluetu. Okenice měl zabedněné a vzduch zatuchlý. Fakt divný člověk.

            Židle tam byla jen jedna, tak jsem nabídl místo Daně, která pokýváním hlavou, odmítla. Jo, taky budu radši stát.

            „Takže, když už jste odmítli pohostinství mého domu, tak byste mohli začít s těmi otřepanými otázkami, abyste vypadli co nejdřív a dali mi pokoj.“

            Tak tohle bude ještě těžký… Nadechl jsem se.

            „Snažíme se – “ začal jsem, ale on mě přerušil.

            „Vypadat důležitě, to jo, ale vůbec vám to nejde.“

            „Zjistit co se stalo s Kleou Rawneovou!“ odsekl jsem mu tentokrát já. Copak se v celým Talronu nenajde jediná sdílná duše, který by nevadilo o tom mluvit?

            „Opravdu? Máš ve zvyku strkat NOS do věcí, do kterých ti nic není, co?“

            Co do toho zase plete můj nos? Jeho tehdejší poznámka na účet mě a Alexe, že se mu chci omluvit za to, jak mi přerazil nos, se mi vybavila docela jasně.

            „Víme, že jste s Kleou mluvil večer před tím, než zmizela. Doprovázela vás k vašemu domu o slavnostech Dračí noci a nevypadalo to, že byste spolu vedli zrovna přátelský rozhovor.“

            „Hlavně že s tebou ho vedu.“

            Ohlédl jsem se po Daniele. To myslí vážně?

            „Jdeš na to špatně,“ řekl mi, než Daniela otevřela pusu k nějaké odpovědi.

            Cože?

„Na co?“ Co chce zase říct tímhle?

            „Vyptáváš se lidí, kteří tě neznají a nedůvěřují ti, na věci, které považují za tabu. Čekáš, že ti odpoví čistou pravdu a nic než pravdu?“

            Vykulil jsem na něj oči.

            „Ptáš se na noc jejího zmizení, ale už ti nedochází, že začínáš od konce. Ať už se jí stalo cokoliv podnět k jejímu zmizení, ať už šlo o únos, vraždu, nebo útěk, musel dát někdo mnohem dřív, než ten večer.“

            Zamyslel jsem se. Jo, no. To možná jo, ale… Co s tím?

            „A na co se podle vás mám ptát?“

            „Nejdřív by ses měl ptát sebe, jestli seš dost důvěryhodná osoba proto, aby ses vůbec směl vyptávat.“

            Povzdychl jsem si. Zdálo se, že ten nevlídný stařec s pronikavým pohledem ví, o čem mluví a jako už dřív i v tomhle má pravdu. Ne že nemá moc kamarádů, tenhle nemá žádnýho!

            „A co mám podle vás, tedy asi dělat?“

            „Zamysli se. Jak chceš rozumět lidem, o kterých nic nevíš?“

            „Mám je poznat?“

            „Jak chceš, aby ti věřili, že vyřešíš něco takovýho, když si ještě nedokázal, že dokážeš přijít na kloub jiným záhadám?“

            „Jakým jiným?“

            „Nejdřív se zamysli nad sebou, a svou pozicí a pak si možná promluvíme o dni, kdy zmizela.“ Léčitel Kolgar se na své posteli uvelebil v pozici ležmo a dal tak jasně najevo, že bychom měli s Danielou odejít.

            Asi bych tam stál ještě chvíli jako kůl v plotě, kdyby mě nevzala za ruku a neodtáhla pryč. Vůbec mi nešlo do hlavy co to s tím člověkem je. Jaký vůbec byl jeho vztah ke Klee?