Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Strom, drak a růže

      Strom, drak a růže - Kapitola 2

      Strom, drak a růže - Kapitola 2 Druhá kapitola.

      Alex přijíždí do Adaru a seznamuje se s vévodou Teganem a jeho rodinou.

      Kapitola je taková zvláštní, moc se v ní neděje, ale byla potřeba.

      Adar

       

      Po sedmi dnech jízdy se Alex cítil úplně vyčerpaný. Když před třemi dny projížděli jedním z tristenolských měst, které mělo tak podivný název, že si jej Alex nemohl zapamatovat, vyměnili své koně za čerstvé a na těch teď vjeli do Adaru.

      Alex nevěděl, co si představoval, ale Adar to nebyl. Město bylo velké, mnohem větší než Talron či město s nezapamatovatelným názvem, plné zeleně a kamenných domů. Ulice se jen hemžily lidmi, a když je jejich skupinka míjela, zastavovali se a zvědavě na ně hleděli.

      Alex neslyšel, co si mezi sebou povídali, ale věděl, že to nebude nic pěkného. Proč by lidé tady měli být zdvořilejší než doma?

      ...paní vévodkyně...“ doneslo se k jeho uším útržek rozhovoru, ale než mohl vidět, kdo to řekl, kůň už jej odnesl o několik metrů dál.

      Přestal poslouchat a místo toho se věnoval pozorování okolí. Lidé měli na sobě bohatě vypadající oblečení. Ženy a dívky měly dlouhé, mnohdy zdobené šaty, muži vyšívané kabátce a kalhoty. Alex si ve svých obyčejných plátěných kalhotech, hnědé košili a zelené šále uvázané kolem krku připadal, že mezi ně nepatří, že tady není jeho místo. Byl rád, že jeho obyčejné oblečení alespoň trochu chránil cestovní plášť.

      Proč jsi mi to musel udělat, otče? Tohle není můj svět. Tohle mi nikdy k ničemu nebude.

      Prsty bezděčně zavadil o listy Rubrie, které i po pěti dnech byly jako čerstvě utržené. Dnes už mu to ani nepřišlo zvláštní. Po slovech onoho podivného muže pochopil, že strom, který našel v lese, nebyl obyčejný. Teď jen potřeboval zjistit, jaké tajemství vlastně skrýval a jestli mu opravdu může přinést štěstí, jak se muž zmiňoval.

      Zastavili. Alex pohlédl na rozlehlý, dvoupatrový dům natřený na žluto s červenou střechou. Okna v přízemí byla vysoká skoro dva metry, s rámy natřenými na červeno. Okna v prvním patře byla o poznání nižší a nad vchodem měl dům několik metrů dlouhý balkón. Ke vchodu do domu vedla cesta dlážděná šedými dlaždicemi z obou stran lemovaná červenými a oranžovými květy. Tam, kde končily květiny, stáli muž, žena a dvě dívky, jedna skoro dospělá, druhá ještě dítě. Vévoda s rodinou.

      Alex seskočil z koně a pohlédl směrem, kterým přijeli. Rozprostíral se před ním zelený trávník, protkaný cestičkami vysypanými pískem, vprostřed s kamenným bazénkem a sem tam byl zasazen strom nebo keř zastřižený do tvaru vajíčka. Park, nedalo se to nazývat jinak, nebyl nijak rozlehlý a byl zakončený živým plotem s železnou bránou.

      Sundal z koně svůj ranec s věcmi a udělal pár kroků směrem k rodině. Najednou se zastavil a vytřeštil oči. Manželka vévody měla rudé vlasy. Stejně rudé jako on, jeho otec a všichni lidé v Talronu. Splývaly jí ve vlnách dolů po zádech a vytvářely kontrast s jejími zářivě zelenými šaty.

      Sal, který byl za ním, do něj prudce žduchl. Alex klopýtl. Naštěstí se udržel na nohách. Kdyby spadl na zem, nevěděl, co by dělal. Takové ponížení by nesnesl.

      Vévodo, Evelíno,“ uklonil se Rawan. „Je dobré vás zase vidět.“

      I tebe, Rawane,“ odpověděla s úsměvem Evelína a pohledem přejížděla po třech mladších chlapcích - Alexovi, Nateovi a Salovi. „Ty musíš být Alexander,“ řekla k Alexovi. „Rawan mi o tobě hodně vyprávěl. Vítej v Adaru.“

      Ano, jsem Alex Elat,“ vypjal hruď a díval se na Evelínu s trochou nedůvěry, smíšenou se zvědavostí.

      Evelína byla pravděpodoně stejně stará jako jeho rodiče, ale musela Talron opustit, když byl Alex ještě malý, nebo před jeho narozením. Nikdy nikoho nezaslechnul se o ní jen slůvkem zmínit.

      Spíš cítil, než viděl, jak se Sal s Nateem uchechtávají, ale nevěnoval jim pozornost. Byl na svůj původ hrdý. Věděl, že má právo se chovat tak, jak se chová. Jak by mohl být jednoho dne králem, kdyby jednal jako obyčejný lid?

      Tohle je můj manžel, vévoda Tegan, a mé dvě dcery, Emmaline a Layana.“ Při každém vyslovení jména ukázala na příslušnou postavu.

      Alex pokývl hlavou, a stále se na všechny díval podezřívavě. Netušil, co by od vévody a jeho rodiny mohl očekávat. Co jeho dvě dcery? Budou se k němu taky chovat jako ostatní děti v Talronu? Nemluvit s ním a posmívat se mu?

      Dospělí se k němu málokdy chovali jinak, než k ostatním v jeho věku. Byl pro ně jen dalším dítětem z mnohým. Ale jak postupně strárnul, začali se k němu chovat s větší úctou. Bohužel ani to nepomohlo Alexovi vylézt z jeho pečlivě vytvořené ulity, ani shodit dlouholetě tvarovanou masku, za kterou se skrýval.

      Rawan představil zbývající členy Alexova doprovu, a pak už je Evelína naháněla dovnitř domu. Sloužící se ujali ostatních a Evelína sama šla Alexovi ukázat jeho pokoj.

      Byla jsem překvapená, když se nám tvůj otec ozval,“ promlouvala, když stoupali po schodech do druhého patra. Alex si připadal jako v říši divů. Nikdy schodiště neviděl. Do vyšších prostor v jejich domcích se lezlo po dřevěných žebřících a to bylo vše. Sem tam se před domkem objevil schod, ale nikdy nic tak velkolepého. Stěny vedle shodiště byly plné obrazů a různých amuletů. Některé dokonce poznával z vesnice. „Nikdy jsme nebyli moc blízcí, znali jsme se jen okrajově. A když jsem s Borisem, vévodou,“ dodala, „někteří se na mě dívali, jako bych je zrazovala. Cítili, že můj odjezd je znakem slabosti a strachu. Ale já nemohla po Borisovi chtít, aby se vzdal svého života a titulu a zůstal žít se mnou v Aldormě. Já na ten život byla zvyklá, ale Boris... však uvidíš, jak se žije ve městě. Chvíli potrvá, než si zvykneš.“ Zastavila před třetími dveřmi vpravo od schodiště a otevřela je. „Tohle je tvůj pokoj. Můžeš se osvěžit, převléci, a pak přijď dolů, musíš mít po té cestě hlad.“

      Děkuji,“ odpověděl Alex tiše, zavřel za sebou dveře a odhodil ranec s věcmi na podlahu.

      Evelína byla až příliš přátelská. To nemůže věstit nic dobrého. Proč mi to jen otec udělal? Jak já ho nenávidím.

      Sjel po dveřích k zemi a opřel si hlavu o pokrčená kolena.

      Nenávidím, nenávidím, nenávidím, opakoval si v duchu a poprvé za celou tu dobu nechal svému smutku a vzteku volný průběh. Po tvářích mu stékaly slzy a společně s nimi odtékala i nenávist, pocit křivdy a obrovský smutek po domově.

      Proč mě jen otec přestal mít rád?

      Copak mě nemáš ani trochu rád?“ ozvaly se v mysli jeho vzpomínky.

      To víš, že tě miluji,“ odpověděl mu otec, „ale musíš mě pochopit. Je toho tolik, co se musíš naučit a tady to prostě nejde. Skrýváme se před světem. Někdo tě musí naučit, jak se chovat ve společnosti. Je možné, že právě ty usedneš zpět na náš trůn a musíš vědět, jak se chovat.“

      Ale tati, vždyť mě to můžeš naučit. Víš, jak se chovat, tak mě to naučíš, prosím. Jen mě neposílej od sebe.“ (1)

      Arthur Elat byl pro Alexe vždycky vším. Byl to jeho otec. Miloval ho. Viděl se v něm. Byl mu nejlepším přítelem. Jediným přítelem. A teď ho od sebe poslal pryč.

      Proč, proč, proč?

      Slzy se mu řinuly z očí stále víc a víc. Začal zvlykat. Zabořil tvář do svého předloktí ve snaze utišit jakékoliv zvuky.

      Proč jsi mi to udělal, tati? Věděl jsi, jak moc chci být s tebou, jak moc mi na tobě záleží. Umíráš a pošleš mě pryč. Co jsi to za otce? Chtěl jsem být s tebou. S tebou...


       

      Alex nasedl na koně a následoval Rawana s Nateem. Po několika krocích se otočil zpět. Matka s otcem stáli vedle sebe. Matka zahalená v teplém šálu, s otcovou rukou kolem pasu. Ruku měla pozvednutou a mávala.

      Otec stál vedle ní jako socha. Výraz v jeho obličeji byl nečitelný, ale oči měl upřené na svého syna.

      Pamatuj si, že to dělám pro tvé dobro, Alexi,“ řekl tiše, ale Alex jej i přesto slyšel. Jen tomu nevěřil.

       

      *

       

      Jídelní sál byl po dlouhých měsících opět plný. Bylo to už nějakou dobu, co měli v domě tak početnou návštěvu. Hlavní host ale chyběl.

      Alex byl mladší, než Emma čekala a dle jejího názoru moc princovitě nevypadal. Měl na sobě obyčejné plátěné oblečení, vlasy rozcuchané a mastné, obličej ušpiněný od prachu a potu.

      Možná až se umyje a převleče bude vypadat líp?

      Emmaline nebyla od přírody pyšná nebo povrchní, ale její fantazie si občas vysnila věci, které, když později viděla ve skutečnosti, jí uštědřily jen zklamání. Jen doufala, že Alex nebude dalším z nich.

      Rozhlédla se kolem stolu. Rawan, který je navštěvoval několikrát do roka, seděl vedle matky a něčemu se vesele smál. Matka se vždy v jeho přítomnosti odvázala jako v žádné jiné. Jaké to asi pro ni bylo opustit svou vesnici, vše a všechny, které znala, a odjet do cizí země? A to vše jen pro lásku. Ale Emma byla ráda. Věděla, že její matka s otcem se i po těch letech milují a jsou spolu velmi šťastní.

      Slečno Emmaline,“ ozval se vedle ní sedící Sal. Byl asi o rok, o dva starší než ona a na první pohled velmi sympatický. Měl kudrnaté, krátce střižené vlasy a čokoládové oči.

      Když poprvé viděla jejich skupinku, jak zastavila před vchodem do domu, byla překvapená. Nečekala, že vlasy všech budou mít barvu ohně, jakou měla její matka. Emma i její sestra Layana měly vlasy tmavě hnědé po otci, Emma se slabým rezavým nádechem. Pravdou bylo, že v Adaru bylo jen velmi málo lidí, kteří měli rezavé vlasy, a nikdo z nich je neměl tak tmavé jako Emmina matka. Emma jí je vždycky záviděla, stejně jako ona chtěla být výjimečná. Ale teď, když viděla Aldormany, nemohla si pomoci a uvažovat, zda to byl nějaký zvláštní aldormský znak.

      Matka se o své rodné zemi nerada bavila. Jediné, co o ní Emma věděla, bylo, že Aldorma byla původně vévodstvím, které tehdejší král Villafran II. věnoval svému generálovi Sidovi Clemensovi a povýšil ji tak na království. Ale jeho vláda neměla dlouhého trvání. Ke konci Clemensova života zemřeli všechny jeho děti i vnoučata a trůn byl předán synovci krále Villafrana, Loqaru Nimanovi, jehož potomci vládli Aldormě dodnes.

      Ano?“ otočila se k Salovi.

      Podáte mi omáčku?“

      Jistě,“ odpověděla a natáhla se pro mísu.

      Díky,“ řekl Sal a nabral si dvě velké lžíce, kterými polil maso na svém talíři a s chutí pokračoval dál v jídle.

      Emma jej chvíli pozorovala, a pak se rozhodla, že teď byla vhodná chvíle na trochu vyzvídání.

      Jaký je vlastně princ Alexander? Jste přátelé?“

      Přátelé?“ zasmál se Sal. „Ne, princ nemá přátelé. Myslí si, že je něco víc, než my ostatní. Vždycky, když jsme se k němu přiblížili, nasadil arogantní pohled, kterým nám všem říkal, že o nás nestojí, že se nemáme obtěžovat s ním mluvit. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem ho naposledy viděl s někým v přátelském rozhovoru.“

      Emma byla ohromená. I když špinavý, Alex vypadal jako milý kluk. Ale bylo možné, že únava z cesty dokázala sesadit jeho arogantnost, kterou Sal popisoval.

      Dokonce se s námi nebavil ani cestou sem,“ pokračoval Sal. „Dával nám všem najevo, že i když jej otec vyhnal,“ Emma zalapala po dechu, „on sám se stále cítí jako princ, kterým si myslí, že je. Ale podle mě,“ ztlumil hlas, „nemá na to být králem. Nevypadá na to, víte. Nezdědil královské rysy po své matce. Nezdědil dokonce ani povahu svých rodičů. Král Arthur a Anatola jsou milí lidé. Sice je mezi námi, obyčejnými lidmi, a jimi propast, ale král se nechová jako by mu všechno patřilo. Kdo ví, proč je jejich syn takový, jaký je.“

      Otec ho vyhnal?“ zeptala se Emma zhrozeně.

      Jak jinak to chcete nazývat? Král Arthur je nemocný a pošle svého jediného syna pryč.“

      Pokud to, co říkáte je pravda, tak to zní, že má spíš starost o to, že se Alexander nestane dobrým králem, a proto ho poslal k nám, aby se naučil jednat s lidmi ve vyšší společnosti,“ řekla Emma.

      Ve vyšší společnosti?“ rozesmál se Sal hlasitě. Ostatní kolem stolu na něj pohlédli. „V Talronu vyšší společnost nenajdete, slečno, je to vesnice s dřevěnými domy, obklopená lesem. Alex sem byl poslán proto, aby se naučil chovat s lidmi, protože se to doteď nenaučil. Vždyť víte, co se říká, kde neuspěješ sám, uspějí možná jiní.“

      V jídelně se rozhostilo ticho, že by bylo slyšet spadnout i špendlík. Evelína s Borisem po sobě vrhali nečitelné pohledy a Aldormané sklonili pohledy do stolu.

      Mně se Alex líbí,“ prohlásila Layana vesele. „Má krásnou šálu.“

      Emma si přikryla rukou ústa, aby potlačila úsměv, který u ní Layanina slova vyvolala. Její malá sestřička ji vždy dokázala rozveselit. Doufala, že Alex a jeho přítomnost se na ní nepodepíše, hlavně když Sal říkal, jak arogantní byl.

      Layano!“ pokárala ji matka.

      Ale mami, je to pravda. A má vlasy jako ty. Všichni mají vlasy jako ty. Proč nemůžu i já?“

      Layano,“ povzdechla si matka.

      Můžeš mít vlasy jako my,“ ozval se Sal.

      Opravdu?“ „Sale!“

      Ozvalo se zároveň. Rawan vrhal po mladém muži varovný pohled.

      Jak?“ ptala se Layana dál a upírala na Sala své tmavě modré oči.

      Musíš věřit v pravého krále Aldormy,“ odpověděl Sal a pokračoval v jídle, jako by se nic nedělo.

      V pravého krále?“ Layana vrhala zmatené pohledy po všech sedících u stolu. „To je i nějaký nepravý?“

      A dost,“ řekl otec rázně, v té chvíli ve své roli vévody Tegana. Semkl pevně rty a jeho rysy ztvrdly. „Jsme v Tristenolu, nepleťte sem něco, co sem nepatří. Má dcera není dost stará na to, aby pochopila plnou historii vašeho království.“ Probodával Sala ledovým pohledem.

      Máte v domě prince,“ řekl Sal. „Dřív nebo později k tomu dojde.“

      Jak jsem řekl, jsme v Tristenolu. Mé dcery jsou Tristenolanky, já jsem Tristenolan. Vaše kletby se na nás nevztahují. Potkal jsem Arthura Elata i jeho ženu Anatolu a mé vlasy, jak můžete vidět, jsou stále hnědé. Tristenolu se vaše kletba a nástupnictví netýkají.“

      Emma nikdy neviděla otce v takovém rozpoložení. Z hnědých očí mu málem létaly blesky a tvář měl zkřivenou vzteky.

      Borisi,“ položila mu matka varovně ruku na rameno.

      Otec se zhluboka nadechl.

      Teď mě omluvte, mám ještě nějakou práci.“

      Začal odcházet z místnosti.

      Borisi,“ zavolala za ním matka. Otočil se. Emma viděla, jak matka ukazuje jemně hlavou ke schodišti vedoucímu do druhého patra. Vypadalo to, že pochopil to, co Emmě unikalo. Přikývl a vydal se nahoru po schodech. Emma se otočila zpět ke svému talíři, ale její chuť k jídlu zmizela.

      Na návštěvu Alexandera Elata se celou dobu těšila, ale teď, když byl tady, vypadalo to, že ne všechno bude jako dřív. Co byla ta kletba, o které se otec zmiňoval? A jak souvisí s barvou vlasů? A proč to vypadalo, že její otec Aldormu nenávidí?

      ---------

      (1) citace z Doby změn od Eillen


      Vydáno: 4.9.2016 14:52 | 
      Přečteno: 192x | 
      Autor: Colleen
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich