Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Strom, drak a růže

      Strom, drak a růže - Kapitola 3

      Strom, drak a růže - Kapitola 3 Třetí kapitola.

      Boris, myšlenky a vzpomínky.

      Další nedějová kapitola...

      Myšlenky

       

      Boris pomalu stoupal po schodech do druhého patra. Věděl, že když společně s Evelínou vyhověli Arthurově žádosti, některé staré rány se znovu otevřely. Ale nevěděl, že to bude bolet tolik. Nebyl rád, když mu někdo připomněl, že svou Evelínu málem ztratil ještě před tím, než ji měl, než si vyznali lásku. A jen kvůli tomu, že její předci věřili, že August Halim a jeho potomci jsou právoplatní vládci Aldormy a tím přenesli ono prokletí i na svou dceru. Na dceru, ze které udělali vyhnance jako byli oni sami a všichni lidé v Talronu.

      Boris byl vždy racionální člověk. Nevěřil na kouzla, nevěřil na draky. Věřil jen vlastním očím a rozumu. Když se ale dozvěděl, že rudé vlasy obyvatel Talronu nejsou jen nějaká zvláštní anomálie, ale výsledek kletby, některé jeho názory se rozpadly. Ale i přesto nechápal, proč August Halim, vnuk Sida Clemense, někde veřejně nevystoupil. Lidé by viděli, že potomek Clemense opravdu žije a měli by po starostech. Místo toho posílal po Aldormě nevinné a mladé lidi, kteří hlásali, že August Halim žije.

      Ani Evelína nevěděla pravý důvod, ale tvrdila, že pro to má královská rodina svůj důvod. Jednou nadejde čas a trůn se jim vrátí, říkala. Boris o tom pochyboval. Nikomu nespadne nic do klína jen tak.

      Zastavil se přede dveřmi pokoje, který teď patřil Alexanderovi. Zaklepal. Nic. Zaklepal ještě jednou, tentokrát o něco hlasitěji. Stále nic. Stiskl kliku. Dveře šly otevřít ztěžka.

      Co se děje? ptal se v duchu a pořádně zatlačil, až měl dveře otevřené natolik, že mohl projít.

      Alexander ležel na zemi, stočený do klubíčka. Boris k němu poklekl a lehce s ním zatřásl.

      Alexandře?“

      Chapec se zavrtěl, ale oči neotevřel.

      Alexandře!“ řekl Boris rázněji.

      Ještě chvíli, tati,“ zamumlal Alexander.

      Boris se pousmál. Všechny děti, ať jsou kýmkoliv, jsou v jádru stejné.

      Nejsem tvůj otec, Alexandře.“ Poklekl vedle něj na zem a položil mu ruku na rameno. „Je čas, aby ses vykoupal a něco snědl.“

      Alexander pomalu otevřel oči a zamžoural na Borise. Několikrát zamrkal, a pak se mu na tváři objevil výraz poznání. Posadil se.

      Omlouvám se, musel jsem usnout.“ Pak si začal protahovat krk.

      To jsem si všiml,“ zasmál se Boris. „Teplá voda ti udělá dobře. Běž, počkám tu na tebe.“

      Ne,“ řekl Alexander pevně. „To nemusíte. Nejsem malé dítě, co se o sebe neumí postarat.“

      Sotva to dořekl, celý jeho postoj a výraz se proměnil. Už nepřipomínal malého chlapce, který se uplakal steskem k spánku, ale někoho necitlivého s arogantním pohledem ve tváři. Stopy slz byly stále na jeho špinavé tváři vidět, ale teď o něm nemohl nikdo říct, že vypadá křehce a bezbranně.

      Počkám tu na tebe,“ řekl Boris rázně a opřel se o zeď. Jeho výraz nasvědčoval, že nestrpí žádné odmlouvání.

      Alexander semknul pevně rty a zvedl ze země svůj ranec s věcmi. Položil jej na postel. Boris jen tak tak udržel jazyk za zuby s tím, že si zašpiní povlečení. Alexander si vytáhl čisté šaty, tentokrát tmavě zelenou košili a tmavě hnědé kalhoty. Sundal si plášť, odmotal šálu z krku a položil ji na noční stolek vedle postele. Poté sáhnul za opasek a uvolnil tak větvičku s třemi srdcovitými, rubínovými listy. I tu, poněkud neochotně, položil na stolek. Pak už si vzal do rukou čisté oblečení a odešel druhými dveřmi v pokoji vedoucími do koupelny. Boris jen doufal, že si tam bude Alexander vědět rady.

      Když už byl Alexander v koupelně několik minut a Boris slyšel šplouchat vodu, přešel Boris k nočnímu stolku a vzal do rukou větvičku a listy. Něco na jejích listech mu přišlo povědomé, ale nemohl si vybavit co to bylo. Chvíli otáčel větvičku v ruce, a pak ji položil zpět. Nechtěl, aby ho Alexander chytil při prohlížení jeho věcí. To by pak jejich společné soužití bylo ještě horší, než pravděpodobně bude.

      Vrátil se zpátky ke zdi, znovu se o ni opřel a začal přemýšlet o Alexanderovi. V jídelně zaslechl, co Sal povídal jeho dceři. Popisoval Alexandera jako arogantního a bezcitného, ale dle toho, co viděl, to tak nevypadalo. Vzpomněl si na Arthurův dopis jeho ženě.
       

      Drahá Evelíno,

      uteklo už šestnáct let, ale nikdy jsi nám z našich srdcí nezmizela. Jednou jsi jednou z nás, zůstaneš jí navždy. Doufám, že to ode mě nebude moc troufalé, ale měl bych k tobě a tvému manželovi prosbu.

      Oba dva víte, jak se u nás žije. Oba dva víte, že jednoho dne stanou mí potomci na trůně. Já se toho už nedožiji, protože se můj čas krátí. Ale nepřestávám doufat, že tím jedním, tím vyvoleným, bude můj syn Alexander. Jenže před tím, než se tak stane, se potřebuje naučit, jak jednat, jak se chovat.

      Proto se obracím k vám. Jste má poslední naděje. Nežijete v Aldormě, proto se nemusím bát svého syna k vám poslat. Vím, že u vás bude v bezpečí. Vím, že u vás se může naučit, co to je žít u dvora.

      Pevně doufám, že neodmítnete prosbu umírajího muže,

      Arthur Elat

       

      Po přečtení Arthurova dopisu seděli s Evelínou dlouhé hodiny a přemýšleli, co dělat. Měli Arthurovi nabídnout, že jeho syna k sobě přijmou? Ale pokud byla pravda, že umíral, měl právo poslat syna od sebe pryč? Kdyby byl Boris na Arthurově místě, netušil by, zda by chtěl své dcery připravit o poslední momenty s ním strávené. Ale Arthur očividně nebyl Boris a ani nezastával jeho názory.

      Nakonec se rozhodli, že Arthurovu přání vyhoví. Řekli si, že musel vědět, co je pro něj a jeho syna nejlepší.

      Slova Sala, který vyjádřil názor, že Arthur neuměl svého syna vychovat, a proto jej od sebe poslal pryč, začala nabývat většího významu. Ale i přesto na tom Borisovi něco nesedělo.

      Dveře z koupelny se otevřely a Alexander vyšel ven. Vlasy měl vlhké. Kapičky vody mu zkapávaly na košili a tvořily na ní mokré obrazce.

      Alexanderovy oči se setkaly s Borisovými.

      Vy jste neodešel?“ zeptal se a v hlase mu zazníval tón údivu.

      Řekl jsem, že na tebe počkám, nebo snad ne?“

      Ano, pane vévodo, ale...“

      Říkej mi Tegane,“ nabídnul mu Boris.

      Tegane?“

      Mé rodové jméno. Mým prvním jménem mi říká jen má žena.“

      Alexander přikývl.

      Když dáš své špinavé oblečení do proutěného koše, co je v koupelně, tak se ti o něj služebnictvo postará.“

      Alexander znovu kývl. Boris si všiml, že se mu klíží víčka, ale nechtěl chlapce poslat spát bez jídla.

      Pojď na chvíli dolů,“ pobídl ho. „Určitě máš už chuť na maso, které jsi cestou neměl.“

      Nemám hlad,“ zamumlal Alexander.

      Musíš...“

      Jsem dost starý na to, abych se o sebe postaral sám,“ odsekl Alexander. „Když říkám, že hlad nemám, tak ho nemám. A jsem unavený z toho, jak mi každý říká, co musím a nemusím. Toho jsem měl cestou sem dost.“

      Alexander začal vybalovat zbylé oblečení z rance. Boris si všiml, že většina je stejného střihu jako měl chlapce na sobě, ale měl v něm i vestu, krátké kalhoty a další plášť.

      Obnova šatníku je na místě, zapsal si na pomyslný seznam v mysli.

      Když Alexander vyskládal všechny věci na postel, začal je přenášet do skříně u zdi.

      Kdyby sis to s jídlem rozmyslel, přijď dolů. Je ještě brzy, někdo bude vzhůru.“ Otevřel dveře a pokračoval. „Nechám ti sem zítra poslat vázu na tu tvou větev.“

      Zavřel za sebou dveře a vrátil se dolů do jídelny.


      *

      Nechám ti sem poslat vázu na tu tvou větev.“

      Prý tu větev. Kdyby jen věděl...

      Vzal ji do rukou a pohladil jeden z listů. Trochu jej mrzelo, že samotná větvička na jeho dotek nereagovala tak jako celý stromek, ale i přesto byl dotyk hladkého povrchu uklidňující.

      Kdyby tak tvé listy byly opravdu kouzelné. Kéž by opravdu mohly přinášet štěstí,“ povzdechl si. Sednul si na postel a odložil větev zpět na stolek. Položil se na záda. Postel byla měkká. Mnohem mekčí než ta, kterou měl doma. Peřina a polštář byly plné peří. Strop, který měl teď před očima byl vymalován na bílo. Tak rozdílný od toho dřevěného, na který byl zvyklý. Nikde ani prasklinka, nikde žádná nerovnost. Otočil se na bok a zavřel oči.

      Ne každé slzy jsou známkou slabosti. Dám ti ale teď jednu radu, vlastně dvě. Najdi sobě přítele věrného, jenž pro tebe bude ochoten i život riskovat. Jemu se svěřuj a dbej na jeho rady.

      A ta druhá. Jestli se ti někdy bude zdát jakákoliv situace bezvýchodná, klidně si zoufej. Vypusť ono zoufalství ven, jinak tě zničí. Ale nedávej ho najevo před lidmi. Budou tě považovat za slabého, a to si v naší situaci nesmíme dovolit." (1)

      Musím poslechnout otce, rozhodl se v duchu. Nikdo se nikdy nesmí dozvědět, jak se cítím. Nikdo.

      --------

      (1) citace z Doby změn od Eillen


      Vydáno: 4.9.2016 14:54 | 
      Přečteno: 142x | 
      Autor: Colleen
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde