Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Eillen  •  8.6.2019 12:40
  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Lomeril  •  7.6.2019 21:00
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Eillen  •  5.6.2019 18:04
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Lomeril  •  5.6.2019 16:13
  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 5

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      TIHkldCqIY
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...

      Odkaž sem

      Kategorie: Strom, drak a růže

      Strom, drak a růže - Kapitola 4

      Strom, drak a růže - Kapitola 4 Čtvrtá kapitola.

      Tak jsem se nakonec rozhodla přidat čtvrtou kapitolu tak, jak jsem ji měla napsanou původně. Je to poslední kapitola, která se tak nějak zabývá zabydlováním a přivykáním...

      Doufám, že se aspoň některé části budou líbit.

      Vzpomínky

      Když se ráno Alex probudil, slunce už stálo vysoko na obloze. Vykonal ranní potřeby a upravil si včerejší oblečení, ve kterém usnul.

      Musíš se o sebe víc starat, Alexi, vzpomněl si na matčina slova, která mu tak často opakovala, když se vracel domů neupravený a rozcuchaný.

      Zrcadlo na stěně v koupelně odráželo jeho bledou tvář lemovanou červeno-oranžovými vlasy spadající až k zátylku. S povzdechnutím si vzal hřeben, ležící na stolku, a pokusil se dát svému účesu jakýs takýs tvar.

      Měl bych se asi nechat ostříhat. Tyhle delší vlasy jsou za trest, myslel si trochu nakvašeně, ale věděl, že to stejnak neudělá.

      Prošel pokojem a otevřel dveře na chodbu. Byla prázdná. Potichu za sebou zavřel a začal postupovat ke schodišti. Dům byl podivně tichý.

      Sestoupil po schodech dolů do přízemí. Rozhlédl se kolem sebe. Bylo tam několik dveří, jedny z nich vstupní a pouze jedny otevřené, pro které se nakonec rozhodl. Vešel a prošel krátkou chodbou, až se ocitl v místnosti s dlouhým stolem a židlemi se schodištěm vedoucím do druhého patra.

      Uprostřed stolu bylo několik poloplných talířů a mís. Alex si vzal jeden z čistých, postavených na kovovém vozíku a nabral si jídlo. Spousta byla pro něj neznámá, ale protože měl hlad jako vlk, o chuť se nestaral.

      Cinkání nádobí přivedlo do jídelny kuchařku.

      „Dobré ráno, pane,“ pozdravila Alexe s úsměvem. „Pospal jste si. Budete si přát ještě něco?“

      Alex vzhlédl od talíře. Kdyby byl od mala u dvoru a vychováván jako princ, bylo by to takhle každý den? Žádné povinnosti, všechno nachystané rovnou pod nosem, lidé, co za tebe uklidí, uvaří. Možná nebude Tristenol tak špatný, jak jsem si myslel, řekl si v duchu.

      „Dal bych si ještě vajíčka,“ pokývl směrem k prázdnému talíři, kde ještě před chvílí byla míchaná vejce.

      „Jak si přejete, pane,“ lehce se poklonila kuchařka, vzala prázdný talíř do rukou a odešla postranními dveřmi, které musely vést do kuchyně. Alex se opřel pohodlně o opěradlo a pokračoval v jídle.

      Nestávalo se často, že by jídával sám. Většinou byla přítomná matka, často i otec. Rodinné večeře byly něco, na čem si oba jeho rodiče zakládali. V obrovské jídelně s vysokými okny vedoucími do zahrady se cítil sám. Jako malý mraveneček, který se zatoulal od mraveniště a nemohl najít cestu zpět. Pomalu ho přecházela chuť k jídlu. Co asi dělala matka? Myslí na něj? A jak se asi má jeho klisna Hnědka, kterou musel opustil v jakémsi městě na začátku Tristenolu?

      Ani ten blbý kůň se mnou nakonec nezůstal!

      Vztekle odložil talíř na stůl a prudce vstal. Židle se zakymácela, ale nespadla. Otočil se a vyšel z jídelny. Rázoval si to zpět do vstupní místnosti a plánoval, že se vrátí nahoru do pokoje. Chtěl být chvíli sám.

      „Alexandře!“ zavolal na něj vévoda Tegan, když vystoupil na první schod. „Mysleli jsme, že ještě spíš.“

      „Snídal jsem,“ řekl příkře a chtěl pokračovat nahoru do patra. Ale vévoda měl jiné plány.

      „Jsme v zahradě a byli bychom rádi, kdyby ses k nám připojil. Mé dcery by tě chtěly poznat.“

      Ale já ne, málem odsekl, ale naštěstí svou poznámku udržel za zuby.

      „Pojď,“ řekl vévoda a naháněl ho dál do domu, odkud vedly dveře na terasu. Z terasy mohl vidět rozlehlou zahradu plnou zelené trávy, s několika okrasnými stromy a záhony barevných květin. Jedna jeho část dokázala tu krásu ocenit, ta druhá se rozhodla, že má radši divokou krásu přírody kolem Talronu.

      Na terase stály dva stolky s proutěnými křesly. V křeslech seděli vévodova žena Evelína, Rawan, Lewis a Orbus. Na stolkách před nimi byly postavené šálky s čajem a talíře s nějakými hnědými sušenkami. Podle Alexe Lewis a Orbus vypadali v křeslech ve svých obyčejným šatech nepohodlně. Rawan oproti nim byl jako doma. Měl na sobě jednu ze svých lepších košil, dlouhé, rudé vlasy sčesané dozadu a sepnuté černou sponou a o něčem s Evelínou živě diskutoval.

      „Evelíno,“ přerušil je Tegan. „Alexander je tady.“

      Oči všech se otočily na Alexe. Ošil sebou. Neměl rád, když se na něj lidé dívali. Kdykoliv jen prošel vesnicí, oči všech se vždy stáčely na něj. Nesnášel to. Nebyl přece jako ta koza, kterou si malé děti chodily prohlížet ke stařeně bydlící na kraji vesnice.

      „Jak se ti spalo, Alexandře?“ zeptala se Evelína a povzbudivě se na něj usmála.

      „Dobře,“ odpověděl a přemýšlel, jak dlouho tady bude muset být. Na druhou stranu byl venku na čerstvém vzduchu. Uvnitř si to neuvědomil, ale hladké, bílé stěny domu jej uzavíraly. Cítil se jako ve vězení a teď, když stál na terase, mohl zase volně dýchat.

      Chvíli potrvá, než si zvykneš,“ vybavil si Evelínina slova ze večerejška. Netušil, jak si je ve stavu, ve kterém se předchozí den nacházel, zapamatoval, ale musel jim dát za pravdu. Jak vždy říkal otec, všechno chce svůj čas.

      Alex si stále pamatoval, když mu je otec řekl poprvé.

      Běžel vesnicí. Na hrudi pevně svíral hroudu hlíny, ze které se tyčil mlaďounký, fialovočervený stromek, jak jej Alex nazval, sotva s pěti listy. Hlína mu propadala mezi prsty, ale Alexovi to nevadilo. Důležité bylo, aby ho donesl domů v co nejlepším stavu, a pak přemluvil tátu, aby mu jej pomohl zasadit vzadu za domem.

      Přiběhl k domu, rozrazil dveře a vdupal do kuchyně. Máma, stojící u plotny a míchající jídlo k večeři, se otočila a okamžitě upustila vařečku.

      Alexandře!“ řekla přísně. „Co má tohle znamenat?“

      Alex se přikrčil. Když ho máma nazvala celým jeho jménem, věděl, že je v maléru. Ale co nevěděl, bylo proč. Copak nevidí, co držím v rukou? přemýšlel.

      Kde jsi se takhle ušpinil?“ pokračovala. „A co to tam máš?“

      Konečně si všimla!

      To sem našel v lese, mami. Vidíš,“ natahoval ruce. Další hlína popadala na zem. „Vidíš tu barvu? Není zelená. Vidíš?“

      Alexi,“ povzdechla si máma..

      Vidíš? Není zelená. Je zvláštní. Pomůže mi táta zasadit ho? Prosím,“ nevšímal si Alex mámina nazlobeného výrazu. „Kde vlastně je? Musíme ho zasadit rychle, aby mi neumřel, víš?“

      Co se tady...? Alexi?“ objevil se ve dveřích své pracovny táta.

      Tati!“ vykřikl nadšeně Alex. „Pomůžeš mi zasadit můj stromek?“

      Ukaž?“ Přistoupil k Alexovi a začal si prohlížet lísku. „To není stromek, Alexi, je to keř. Líska. Podobný jako ty, které rostou na kraji lesa. Jen není zelený.“

      Alex svraštil čelo. Byl přesvědčený, že to byl stromek. Zvláštní, který předtím ještě nikdo nikdy neviděl.

      Seš si jistý?“ zeptal se pochybovačně.

      Naprosto,“ odpověděl mu táta se špatně skrývaným úsměvem.

      Alex stál nerozhodně uprostřed kuchyně, čelo svraštelé, jazyk v mezeře po horních zubech a usilovně přemýšlel. Pohledem těkal mezi stromkem a tátovou tváří.

      Ale můžeme ho zasadit? Až vyroste, tak uvidíš, že to bude stromek,“ řekl a široce se usmál. „Tak poď, musíme ho zasadit, aby mohl růst.“

      Vyběhl ven. Očima prozkoumal místo za domem, až našel jedno, které se mu zdálo jako to nejlepší. Položil stromek na zem a nedočkavě vyhlížel tátu.

      Tady, tady ho zasadíme!“ volal a poskakoval, když vyšel táta ze dveří nářaďovny. V rukou držel rýč.

      Tady,“ ukázal na vybrané místo, když k němu táta došel.

      Dones vodu, Alexi,“ přikázal mu a začal hloubit díru.

      Alex kývl a rozběhl se k vědru s vodou. Zjistil, že u vědra není žádná nádoba, kterou by unesl, a rozběhl se do nářaďovny. Našel v ní malou misku a vyběhl znovu ven. Nabral vodu a opatrně ji nesl k tátovi a stromku. Položil misku na zem a s očekáváním dalších příkazů se podíval na tátu.

      Vezmi stromek a polož ho do díry, upevním ho,“ řekl táta.

      Alex okamžitě poslechl. Když byla díra kolem stromku zasypaná, Alex se zvedl a vzal do rukou misku s vodou a zalil stromek.

      Jak dlouho, než vyroste a uvidíš, že je to stromek?“ zeptal se zvědavě.

      Nevím, Alexi.“

      Jak to, že to nevíš? Víš přece vždycky všecko.“

      Táta se zasmál a prohrábnul Alexovu rudou kštici.

      Stromům a keřům nerozumím, Alexi, ale jedno ti říct můžu. Nebude to zítra, nebude to ani za měsíc. Ale postup uvidíš. Musíš ale pochopit, že všechno chce svůj čas. Stejně jako ty nebudeš zítra o rok starší, nebude ani tvůj stromek vyšší. Rozumíš?“

      Přikývl. Věděl, co tím táta chtěl říct, ale neznamenalo to, že se mu to muselo líbit. Chtěl mu dokázat, že měl pravdu a že stromek, který našel v lese byl opravdu něčím zvláštním. Že to nebyl jen obyčejný keř, který rostl u kraje lesa a každý ho viděl. Sice dával dobré ořechy, ale to pro Alexe nebylo v tu chvíli důležité. Chtěl objevit něco, co se ještě nikomu jinému nepodařilo...

      Alexe při vzpomínce na jeho pětileté já bodlo u srdce. Všechno bylo v tu dobu jednodušší. Ještě teď si vzpomínal, jak musel na otcův příkaz pomoci matce drhnout podlahu kuchyně a prát prádlo. Prý, aby viděl, jaké to má těžké, když po něm musí uklízet.

      Povzdechl si. Nechtěl vzpomínat na otce. Nechtěl si vybavovat šťastné vzpomínky.

      „Děje se něco?“ zeptala se ho Evelína.

      Sice to nedal najevo, ale její slova ho vylekala. Zapomněl, že je v přítomnosti ostatních, uprostřed rozhovoru.

      „Nic se neděje.“

      Evelína si jej měřila zvláštním pohledem, který Alex nemohl rozluštit, ale dál se už naštěstí neptala.

      „Ostatní jsou támhle,“ mávla rukou. Alex se podíval směrem Evelíniny natažené ruky. Viděl, jak ostatní stojí ve skupince, a mladší vévodova dcera sbírá cosi ze země. „Dcery by byly rády, kdyby ses k nim přidal.“

      Alex se necítil na to, aby se k nim připojil, ale nic neřekl. Nechtěl se vrátit zpět do domu a strávit zbytek dne ve svém pokoji. Vydal se po schodech, které vedly z terasy dolů na trávu. Jak se vzdaloval, zaslechl Evelínu:

      „To je vždycky tak tichý?“

       

      *

       

      Stejně jako včera, předevčírem a minulý týden, byla i dnes Emma nucena hrát s mladší Layanou kuželky. Tentokrát prý, aby pomohla zabavit hosty. Sal s Nateem se tvářili stejně nadšeně jako ona, ale naštěstí si Layana ničeho nevšimla a vesele švitořila a počítala každému jeho shozené kuželky.

      Když se Alexander objevil na terase, první, kdo si ho všimnul, byl Sal. Otočil se k Nateovi a zeptal se:

      „Myslíš, že se odhodlá a přidá se k nám?“

      Emma jeho slova zaslechla a podívala se, aby zjistila, o kom mluví. Jak zahlédla Alexandera, usmála se.

      „Po tom co všechny tak dlouho ignoroval?“ Nateův hlas zněl pochybovačně.

      „Jsi na řadě,“ ozvala se Layana a strčila Nateovi kuželkovou kouli do rukou. Nate si povzdechl a hodil.

      Emma mezitím sledovala Alexandera. Chvíli se bavil s matkou, a pak se pomalým krokem vydal jejich směrem. Šel vzpřímeně, s pozvednutou bradou a očima se všem vyhýbal. Zastavil se několik kroků od nich a se znuděným výrazem sledoval, jak Layana pobíhá mezi kuželkami a jednu po druhé zvedá.

      Emma tušila, že Alexander první krok neudělá, proto na něj zavolala:

      „Dobré dopoledne!“

      Alexander stočil svůj pohled k ní, ale ani na chvíli nedal najevo, že by ho její pozdrav potěšil.

      „Pojď si s námi zahrát!“ vykřikla Layana a rozběhla se k Alexanderovi. Chytla ho za ruku a začala ho táhnout směrem k Emmě a ostatním.

      Alexander nejprve stuhnul, a pak svou ruku z Layanina sevření vytrhnul. Stál vzpřímený, ve tváři vztek. Shlížel na Layanu, v očích blesky.

      „Co se děje?“ slyšela Emma sestřin slabý hlásek.

      Alexander neodpověděl. Zhluboka dýchal. Znenadání udělal čelem v bok a začal se od nich vzdalovat dál do zahrady.

      „Co se stalo?“ ptala se zmateně Layana, v očích slzy. Nebyla zvyklá, když nebylo něco po jejím a Alexanderovo chování ji muselo hodně ranit.

      „Alexander je asi ještě unavený, Layano,“ snažila se sestru nějak uklidnit, aniž by jí musela vysvětlovat, že Alexander se k ní a jejím hrám pravděpodobně nikdy nepřidá.

      „Neměla byste sestře lhát, slečno Emmaline,“ řekl Sal. „Tohle je Alex, nezmění se. Nemá cenu, aby v to slečna Layana doufala.“

      „Ale co je to za člověka, když neumí vyhovět ani osmileté holce?“

      Odpovědí jí bylo jen ticho a Layanino popotahování.

       

      *

       

      Ležel na posteli, nohy pokrčené v kolenou a díval se do stropu. Dnešní den byl podle Alexova očekávání katastrofou. Tak jako bude určitě i každý následující, povzdechl si.

      Jediná věc, která byla dnes jiná, byla, že si uvědomoval, že za chladné pohledy Teganových dcer si mohl sám. Věděl, že když od Layanina doteku ucukl, a pak zbaběle utekl, ano, nedalo se tomu říkat jinak než útěk, tak to byla chyba. Měl zůstat, omluvit se. Říct, že nemá náladu na hry, ať počká pár dní, než si zvykne.

      Layana se ho ale neměla dotýkat. Proč to udělala? Nikdo, kromě rodičů, se jej nedotýkal. Stačila slova, nemusela je doprovázet chycením ruky. Nejsem přece tříleté dítě, abych byl veden za ručičku, odfrkl si. A v žádném případě ne malou holkou.

      Otočil tvář k nočnímu stolku, kde měl položenou vázu s větvičkou Rubrie. Už uplynul skoro týden od doby, co ji odřízl a její listy byly stále zářivé a živé.

      Proč mě vlastně napadlo si kousek odříznout? Co mě k tomu vedlo? přemítal. Nemohl popřít, že zájem o přírodu a všechno živé u něj začalo už v raném věku. Jeho dopolední vzpomínka na zasazený strom - keř, opravil se - toho byla jen důkazem.

      Dávejte si pozor, mladý pane, ne každému přinesou listy Rubrie štěstí. Neztraťte je, budou se vám hodit,“ vzpomněl si na slova tajemného muže.

      Jak věděl, že mám listy u sebe? ptal se, ne poprvé. A k čemu mi budou? Ať už sebezajímavější, jsou to jen listy, nic víc.

      Povzdechl si. Za okny už byla tma, ale spánek stále nepřicházel. Ozvalo se zaklepání na dveře. Posadil se.

      „Dále!“ zavolal.

      Dveře se otevřely a k Alexovu překvapení vstoupil Lewis.

      Co může chtít?

      „Stalo se něco?“ zeptal se.

      Zítra se měl jeho doprovod vydat zpátky na cestu do Aldormy a jakékoliv zdržení by jeho otce určitě popudilo. Měl pravdu, když tvrdil, že je jich ve vesnici třeba.

      „Ne, nestalo,“ odpověděl Lewis a zavřel za sebou dveře. „Něco jsem vám přinesl.“

      Alex stáhnul obočí. Lewis mu nikdy nevykal. Nikdo mu nevykal, proč začínat teď?

      Lewis přistoupil k Alexově posteli a z náprsní kapsy vytáhl dopis a podal jej Alexovi. Alex ho nerozhodně převracel z rukou. Na vrchní straně bylo roztřeseným písmem napsáno Alex, ale on písmo nepoznával.

      „Od koho to je?“ zeptal se.

      „Dal mi to ten chlapec, kterého jste přivedl do vesnice. Bheirg bylo myslím jeho jméno,“ odpověděl Lewis. „K tomu mi dal ještě tenhleten přívěsek.“ Vyhrnul si rukáv a začal odmotávat koženou šňůrku ze svého zápěstí. „Řekl, abych vám je předal před naším odjezdem.“

      „Položte to na stolek,“ řekl Alex tiše, když mu Lewis podával přívěsek. „Můžete jít. Když se zítra neuvidíme... dobře dojeďte.“

      „Děkuji, Alexandře,“ poklonil se Lewis a vyšel z místnosti.

      Alex dlouhou dobu seděl, nohy složené pod sebou, a zamyšleně se díval na dopis v rukou. V myšlenkách opět viděl toho mokrého chlapce v zablácené košili, jehož vytáhl z potoka.

      Já jsem Bheirg,“ představil se.

      Pamatoval si, jak lehce se v Bheirgově přítomnosti dokázal usmívat. Stejně jako v přítomnosti otce. Jak byl Alex nadšený, že mu otec ukáže nové místo. Při svém průzkumu talronského okolí objevil vše, co se dalo. Jen nikdy nesměl dál jak hodinu cesty. Mnohokrát chtěl porušit slib daný otci, ale pokaždé jej dodržel. Když by nedokázal udržet obyčejný slib, kým by se stal? Chtěl, aby alespoň v tomhle ohledu byl na něj otec pyšný a mohl mu věřit.

      Pamatoval si tu radost, když se dozvěděl, že ho a Bheirga otec vezme někam dál. Těšil se, že třeba uvidí něco nového, co se v blízkosti Talronu nenacházelo. Jenže jeho radost brzy pohasla.

      Viděl před očima otce, jak se prohýbá v kolenou a kleká k zemi. V mžiku byl Alex u něj a podepíral ho. Slýchával ten kašel občas ve spaní. Vídával ty zakrvácené ruce, které se snažil otřít o trávu, aby si jich Alex nevšiml. Ale Alex byl všímavý.

      Musíme domů,“ naléhal na něj pevně. Viděl, jak mu Bheirg přikyvoval. Věděl, že dělá správnou věc, ale otec byl očividně jiného názoru.

      Ne, budeme pokračovat. Dal jsem vám slib a ten splním!“ vykřikl otec rozlobeně a vzápětí ho popadl další záchvat kašle.

      Jsi nemocný, musíš jet zpátky do vsi. Lékař ti pomůže.“ Alexův hlas překypoval starostí a naléhavostí. Otec přece nemohl myslet vážně, že chce pokračovat v cestě. Copak nějaký výlet stál za to, aby kvůli němu ztratil život? Ne, to si Alex nemyslel.

      Alexandře, řekl jsem, že jedeme dál. Jestli mě nehodláš poslechnout jako otce, uvědom si, že jsem i král!“

      Ale jaký král? zeptal se Alex v duchu. Copak si otec neuvědomoval, že má i syna? Syna, který ho miluje a který o něj nechce přijít?

      Je mi jedno, co říká nějaký král! Já nechci přijít o otce! Jsi jediný přítel, kterého mám!“ Což to otec neviděl? Cožpak si to neuvědomoval?

      Už nejsem jediný. Máš Bheirga.“

      Bheirga? Přivedl jsem ho přeci včera. Otec si nemůže myslet, že se ze dne na den stal mým přítelem na život a na smrt. Nebo může? Byla pravda, že si Alex přál mít přítele, se kterým by se mohl o vše dělit, ale mohl jím být Bheirg? Nevěděl. V tu chvíli to ale nebylo důležité. Co byl jeden přítel proti otci?

      Ale on není můj táta,“ řekl naštvaně. „Prosím. Pojeď zpátky. Můžeme jet někdy příště.“

      Věděl, že žadoní, ale v ten moment by si byl kleknul i na kolena. Jen kdyby to pomohlo otce přesvědčit...

      Řekl jsem, že pojedeme dál a nebudu o tom diskutovat. Jasné?“ Otcův tvrdý pohled se zaryl Alexovi do srdce. Semknul ruce v pěsti a vykřikl:

      Tak si jeď! Nehodlám být svědkem tvé smrti. Jedu domů. Ať s tebou nebo bez tebe.“

      Otočil se a vyskočil na koně. Doufal, že když otec uvidí, že s ním jeho syn nepojede, tak dostane rozum a vratí se domů. Ke Kolgarovi, který mu pomůže. Ale když dojel do vesnice a ani po půl hodině se otec s Bheirgem neobjevili, věděl, že otec si vybral. A jeho syn to nebyl.

      Alex vztekle zmačkal Bheirgův dopis a odhodil ho na zem.

      Nenávidím tě, Bheirgu. Přeju si, abych tě nikdy nepotkal. Když jsem tě viděl, měl jsem tě zabít, abys neměl možnost zabít mého otce.“ Jeho slova vyřčená ten večer, když se Bheirg s otcem vrátili, byla stále v něm. Neuvědomoval si to, protože se na Bheirga snažil nemyslet, ale dopis přinesený Lewisem jeho nenávist opět rozdýmal.

      Setnul ruce v pěsti a vstal. Pět kroků směrem ke dveřím, pět kroků zpět k posteli. Bheirgův zpropadený dopis stále na očích a v mysli. Při pátnácté otočce dopis zakopl pod postel. Tak, to ti patří.

      Zalezl pod peřinu. Věděl, že noc, která ho čeká, klidným spánkem naplněna nebude.


      Vydáno: 4.9.2016 14:57 | 
      Přečteno: 348x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Jméno
      Předmět
      Kontrola tyto znaky přepište do pole kontrola
      Text
        b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

      Nebyly přidány žádné komentáře.