Strom, drak a růže - Prolog

Bylo slunečné odpoledne, ale v lesích kolem Adaru byste v tu chvíli těžko hledali živou duši. Blížila se Dračí noc, čas na oslavu draků a města Adar, čas na oslavu hvězd a země. Do zapálení ohňů zbývaly pouhé hodiny a celé město připravovalo hranice na břehu jezera Pilas.

Ale přece jen se jeden člověk příprav neúčastnil. Ve městě byl znám jako pan Wandel. Časně z rána zamířil do lesů a od té doby jimi procházel. Jako každý rok se touhle dobou snažil nalézt pozůstatky Havraní skály, starého hradu, jenž kdysi dávno stával v oněch místech.

Tradovalo se, že v jeho útrobách byl schován meč a rodové šperky prvního vévody a vévodkyně Adaru, předků pana Wandela, ale nikdy se nikomu nepodařilo starou zříceninu najít. Dokonce se začalo tvrdit, že Havraní skála byla jen pouhým mýtem.

Pan Wandel se ale nevzdával. Věřil, že je jeho osudem pozůstatky hradu najít a převzít rodinné dědictví do vlastních rukou.

Jeho nohy jej unášely dál a dál od města, dál a dál od jezera, do hloubi lesa. Šel s tváří zamyšlenou, ve svém tmavě hnědém kabátci s měchem na vodu přehozeným přes rameno. Neohlížel se, nedíval se napravo, nalevo, jen upřeně před sebe. Dalo by se říct, že byl myšlenkami v jiném světě, v jiném čase. Proto není divu, že když zastavil, aby se osvěžil, byl vylekán dotekem na lokti.

Stál vedle něj chlapec. Díval se na něj velkýma, šedýma očima se strachem ve tváři.

„Co tady děláš?“ zeptal se blonďatého chlapce a prohlížel si ho odshora dolů a zpět, až se jeho pohled zastavil na tlustém řetízku s přívěskem, co měl chlapec kolem krku. Nehnul ani brvou. Normálnímu pozorovateli by se zdálo, že se s ledovým klidem dívá na obyčejný šperk, ale ve skutečnosti byl překvapený, ba dokonce nadšený.

Natáhl ruku k přívěsku. Chlapec ucukl a udělal pár kroků dozadu.

„Kde jsi to vzal?“

Chlapec stále ustupoval. Ruku zvedl k přívěsku a pevně ho chytil do pěsti, v očích nedůvěru.

„Nemáš důvod se mě bát. Neublížím ti,“ řekl pan Wandel klidným hlasem. Zašátral v kapse a vytáhl jablko, které mu zbylo ze zásob, a pomalu jej natáhl k chlapci. Stáli naproti sobě několik dlouhých minut. Chlapec nehybně, pan Wandel s nataženou rukou.

Jako rychlostí blesku chlapec najednou vystartoval, popadl červené jablko a zakousl se do něj. Sladká šťáva mu stékala po bradě. Pan Wandel ho tiše pozoroval. Chlapec jedl rychle, jako by se bál, že mu bude jídlo brzy odebráno.

Když dojedl, odhodil ohryzek mezi stromy a otřel si pusu rukávem. Pak se narovnal a udělal pár kroků k panu Wandelovi. Ten se na něj díval bez hnutí, s obavami, že kdyby udělal sebemenší pohyb, chlapec by opět ucukl. Chlapec chytl přívěsek do ruky a nátahl ho před sebe.

Pan Wandel se jej nedotknul, jen se sklonil blíž. V chlapcově dlani ležel zlatý havran s rozevřenými křídly. Jeden ze šperků první vévodkyně.

Panu Wandelovi se rozbušilo srdce. Konečně měl důkaz, že Havraní skála existuje. Jeho mnohaletá snaha ji nalézt nebyla marná. Po mnoha letech jeho tvář rozzářil malý úsměv, který mu k jeho údivu chlapec opětoval...