Umění odpouštět - Kapitola 8

Je čas

     Rok se překlenul a Valeria už byla samostatná mladá žena. Měla několikery šaty vlastní výroby, i když látka z níž byly ušity byla ta nejlevnější, kterou by mohla sehnat, jelikož si ji i sama utkala. Vlasy jí dorostly původní délky a bylo tedy nutné je znovu ostřihat, ale jinak se z ní stala vzdělaná, slušně vychovaná mladá žena, schopná se o sebe postarat v přírodě i mezi lidmi, ačkoliv vědma předpokládala že z počátku by mohla mít problémy.

     “Valerie,” zavolala ji toho rána.

     “Ano, babičko, copak potřebuješ?” ptala se nevinně, skoro starostlivě.

     “Je čas abys šla do světa,” odpověděla stařena a zavedla ji do chýše, kde už pro ni nachystala tlumok se vším co podle ní mohla potřebovat. Valeria nevěřila tomu co slyší a vidí. Připadalo jí to jako sen, už nevěřila, že tento den někdy přijde.

     “Jdi na východ. Za tři dny cesty lesem, narazíš na cestu táhnoucí se ze severu na jih podél hranic Tristenolu a Aldormy. Vydej se na jih. Ještě toho dne by jsi pak měla les opustit a dojít tak do vesnice zvané Hůrka. Pak už je to jen na tobě,” usmála se na ni vědma.

     “Ale mě se už ani nechce pryč, babičko,” pravila Valeria. Byla to pravda. Měla náročný rok. Nepamatovala si, kdo byla před tím než přijala jméno Valeria, ale přes to měla tuto starou vědmu velmi ráda a veškerá touha po poznání minulosti byla až na druhém místě. Byla zde šťastná. Mimo své zvědavosti a osamělosti neměla žádný důvod odcházet. Teď když měla na dosah splnění svých tajných snů se bála opustit jistotu lesního srubu, kde přebývaly. Nevěděla jestli už je dost připravená…

     “Jen jdi, holčičko. Vše bude v pořádku. Pokud se ti mezi lidmi nezalíbí můžeš se přece vždycky vrátit,” pravila k ní Orena a pohladila ji po jejích tmavých vlasech. Už nyní ale věděla, že se k ní Valeria - Margarita nikdy nevrátí…

* Na zámku *

    Creagan už byl na pokraji sil. S Tristenolem sice válka ještě nehrozila, zato barbaři si na Velkém sněmu ustanovili nového vůdce. Tedy na dvou. Na prvním se dohodli, že se o to pokusí, pak v určitém časovém rozmezí byly pořádány boje a výběry nejsilnějšího z náčelníků, až na druhém Velkém sněmu, který se konal před měsícem, zvolili svého vůdce a ten vyhlásil Aldormě válku.

     Zprávy o armádě, která se srocovala za Černou řekou přicházely a jen prohlubovaly královo beznaděj. Okamžitě vydal příkaz a přesunul všechny své síly do západních ležení, ale ani tak si nebyl jistý jestli to pomůže. Někomu se podařilo utéct z přístavu zasaženého morem. Sice nedošel daleko zemřel v nedaleké vesnici Garen, ale i tu teď musel uvrhnout do karantény a na to potřeboval další muže, kteří budou tamní obyvatele hlídat…

     „Dnes jsem se rozhodl Trivete,” řekl Creagan svému příteli, když kontroloval listiny o přípravách na západě. „Vydám se vědmou Orenou sám. Musím tak učinit. Je jediná kdo mi může říct, kde Margaritu hledat, a pokud ji brzy nenajdeme celá Aldorma se propadne o celé století zpátky možná o víc, pokud nepadne rukou barbarů.” Trivet už chtěl něco namítat, ale Creagan ho zadržel dalšími slovy: „Vím co mi chceš říct, příteli, ale teď už mi nezáleží na nějakých jejích požadavcích. Je jednou v Aldormě, musí vyslyšet svého krále a je mi jedno jestli jí to urazí nebo ne!“ Byl z toho všeho už dost zoufalý a Trivet to moc dobře poznal…

     „Dovol mi jet místo tebe, králi. Není zapotřebí, abys opouštěl svůj úřad,” navrhl se Trivet, ale Creagan ho odmítl. „Ne. Toto musím vykonat sám.”

     „Tak mi dovol, alespoň abych tě doprovázel.” Creagan se usmál. Byl rád, že má takového přítele, který chce stát při něm. Ještě chvíli přemýšlel jestli by naopak neměl Trivta nechat na zámku aby tu zatím na všechno dohlédl, ale nakonec přikývl a svolil vyhovět jeho žádosti. Byl rád že nepojede zcela sám…

* V Hůrce *

     Valeria konečně vyšla na cestu. Po třídenním pochodu byla už velice unavená. Vlasy ostřihané s tlumokem přes rameno a klackem v ruce, o který se opírala, vyrazila k jihu. Uměla zcela přesně určit směr. I tomu ji vědma naučila. Usmívala se. Nevěděla nic o Margaritě, kterou byla a kterou král Aldormy dal hledat. Tedy věděla, ale znala ji jako všichni ostatní jako Creaganovu mladší sestru a také vražedkyni, pouze z doslechu. Stejně tak jen z Orenina vyprávění, věděla o tom co celou zemi sžírá, ale neuměla si to pořádně předstvait…

     Šlo se jí lehce. Neměla žádné starosti a jak šla zaslechla za sebou klapot kol. Zastavila a ohlédla se. Po cestě kterou kráčela zrovna projížděl vůz. Řídil jej starší brunátný muž a když se mu Valeria uklonila jen něco zamručel a bez pozdravu jel dál. Jí to ale nevadilo. Usmívala se. Zbývalo jí do Hůrky ještě několik mil a tak pokračovala dál svým tempem. Konečně vyšla z lesa a uviděla v malém údolíčku malebnou vesničku. Její úsměv se ještě rozšířil a ona se dala do mírného klusu. Přála si tam už být. Těšila se až konečně pozná další lidi.

     Konečně. Stanula na začátku vesnice a vcházela mezi malé domky do všeobecného halasu linoucího se od návsi. Došla až ke zdroji a poznala, proč se zdejší lidé rozčilují. Muž, který ji míjel v lese se zde zastavil a skoupil polovinu věcí, které zde prodávali na trhu. Skoupil zřejmě ale nebylo to správné slovo. Lépe by se řeklo zabavil.

     „Co se zde stalo?” zeptala se tiše jednoho z místních farmářů.

     „To ten chlap, Paren. Je to pěknej grázl. Přijel a nabízel pomoc. Hodně lidí si od něj půjčilo, když král Creagan nastoupil na trůn, ale teď přijel a chce to zpátky. Říkali jsme mu, že nic nemáme, že musí ještě počkat, ale on, že ne a chce to zpátky a tak zabavil zboží a úrodu, kterou jsme měli na prodej, jako splátku dluhu,” vysvětloval ten muž rozhořčeně. To už ale pan Paren popohnal své koně táhnoucí vůz a projel kolem Valerie zpět na sever odkud přijel.

     Pokud byli z návsi předtím slyšet rozčilené hlasy, nebylo to nic proti tomu co nastalo teď. Lidé nadávali a kleli. Valeria je poslouchala, ale prozatím se do toho nechtěla míchat. Věděla, že by jim měla nějak pomoci, ale netušila jak. Její vstup do světa lidí, jak říkala Orena, nebyl příliš vydařený…

     Vyšla z davu a procházela se po vesnici. Dívala se jaká jsou zde zastoupena řemesla. Našla zde hrnčíře, kováře, švadlenu, pradlenu, ševce… Celkem nic zvláštního. Nejblíže jí bylo umění šití a tak zaklepala na dveře švadleny.

     „Řekla sem, že už nic nemám!” ozval se zevnitř rozčilený hlas nějaké ženy, aniž by šla otevřít.

     „Nic nechci paní,” zavolala v odpověď Valeria. Po chvilce uslyšela váhavé kroky a pak se dveře pomalu otevřely. Žena, která v nich stála, byla paní tak kolem třiceti let s vlasy svázanými do drdolu a zkoumavě si Valerii prohlížela.

      „Přicházím nabízet. Ne, žádat,” pokračovala Valeria, „Hledám práci. Umím šít, tkát i příst. Zvládnu co bude třeba, paní.”

     Žena ji vyslechla, ale tvářila se stále dost nerudně. „Nemohla bych vám platit za práci, je mi líto,” řekla nakonec a chtěla zavřít dveře, ale Valeria strčila mezi dveře a jejich rám svůj klacek a pokračovala v naléhání. „Nechci víc než jen jídlo, pití a střechu nad hlavou, po dobu co u vás budu pracovat, prosím.” Nechtěla se nechat tak snadno odbít. Orena ji poslala sem a ona jí důvěřovala.

     Švadlena opět otevřela dveře a znovu si ji změřila pohledem. Jako by nemohla uvěřit, že to ona neznámá žena myslí vážně.

     “Kdo jsi?” zeptala se.

     “Valeria,” odpověděla. Nechtěla říci druhé jméno, které přijala, protože jí bylo zcela jasné, že každý zde ví o tom, kdo původně byla Valeria Frazerová.

     “Valeria?”

     “Ano, paní. Jsem vnučkou stařeny jež žije ve zdejším lese,” vypověděla drobnou lež, ale přeci, když jí říkala babi a přijala novou identitu, tak to zase taková lež nebyla. Žena však reagovala jinak než Valeria čekala. Pokusila se znovu zavřít dveře.

     “Počkej,” pokusila se jí vysvětlit, že není zlá ani nebezpečná, „Nejsem zlá a nechci vám ublížit. Má babička také ne. Vím jak vás zbavit toho muže. Pana Parena.”

     Švadlena se na ni znovu zkoumavě zadívala a po chvíli ustoupila a vpustila ji dovnitř.