Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Vždy druhý

      Vždy druhý - Kapitola 6

      Vždy druhý - Kapitola 6 Tak jsem po další době napsala další kapitolu .

      Loqar je po rozhovoru se svým otcem značně rozhozený, plný vzteku a zloby. Nemluvě o tom jak mizerně si připadá, po tom co vyslechl u krále a jakým způsobem se k němu Sidus Clemens zachoval, když mu oznámil, že ho panoše přijme. Odchází do zahrad, aby využil tu trcho času, která mu byla poskytnuta a uklidnil se. Jenže jeho procházka má nabrat zcela nečekané podoby. Koho tam potká...? A jaké tajemství dotyčná osoba ukrývá? Může mu něco zlepšit náladu?

      PS: Pokud vám bude tato kapitola připadat divná, nemýlíte se. Je divná .

      V zahradách

       

      Procházel rozlehlými zahradami Trelanského paláce. Úzká pěšinka vysypaná drobounkými bílými kamínky se vinula podél záhonu bílých růží za nímž se jako ochránce tyčil jeden z rozkvetlých Trelanských stromů jehož mohutná koruna, obsypána růžovími kvítky, vrhala chlapci do tváře stín. Jeho pohled byl odměřený a nečitelný. Přesto však v hloubi za ním ukrýval všechny své roztěkané myšlenky ve víru chaosu a zloby. Počínaje dnešním dnem přestal být vikomtem z Dramonu a stal se panošem Sida Clemense. Stal se někým, kým se mnoho jinochů toužilo stát a přesto necítil pražádné nadšení ani uspokojení. Mocenská hra, do níž se zamotal, se zdála být na něj příliš veliká a přesto, že toužil utéci, moc době věděl, že to není možné.

      „Stále pln starostí, bratránku?“ zaslechl princeznin hlas a násilně tak vytržen se svého zamyšlení se po dívce ohlédl. Za denního světla působila princezna Valentýna docela jiným dojmem než minulého večera při plesu. Měla vycházkové světle zelené aksamitové šaty s výstřihem těsně obepínajícím její krk a od loktů dolů rozšířenými rukávy delšími než její paže. Jednalo se o poslední Tristenolskou módu, což Loqar velmi dobře poznal, neboť dosti podobné šaty si nechávala nedávno šít i jeho starší sestra Lestrie, jen v bleděmodré barvě. Pas měly neobvykle nízko, až někde u boků a sukně byla prostá a jen tak dlouhá, aby z pod ní vykukovaly špičky stříbřitých dámských střevíčků, které princezna nosila.

      Jak tam tak stála pod závojem větviček smuteční vrby, musel se Loqar znovu obdivovat jejímu půvabu a podobnosti s královnou Elizabeth, která byla zřetelně vepsána do rysů ve Valentýnině tváři. Nejen, že měla stejné oči, ale i drobný nosík a malé, přesto však plné rty. Dokonce měla i ty dolíčky ve tvářích a spanilou dlouhou šíji, kterou nyní lemovaly vlnité husté vlasy, jež se plavé, leskly v záři dopoledního slunce, jako tekuté zlato.

      „Mám snad něco na tváři, že na mne tak upřeně hledíte?“ Zeptala se s pousmáním. Snad za to mohlo jeho předešlé zamyšlení, že se zachoval tak nezdvořile a nebo to byla sama princeznina krása, která jej uchvátila. Sám nevěděl. Ostatně mu nyní připadalo, že neví vůbec nic. Kým je? Kým chce být? Kým by měl být? Co by měl dělat? Co může dělat?...

      „Odpusťte, Výsosti,“ zdvořile ohnul levou paži v lokti a skryl ji za zády aby se po vzoru dvorní etikety uklonil. Byl tomu učen a tak tento pohyb vykonal zcela bezmyšlenkovitě. „Omlouvám se, Jasnosti, za svou nezdvořilost, byl jsem velmi zamyšlen a Vaše přítomnost mne zaskočila.“ Dodal ještě a vykročil k ní aby jí jako správný kavalír políbil ručku v hedvábné bílé rukavičce. Princezna se líbezně usmála a vyčkala až Loqar toto své zdvořilostní gesto vykoná. Chlapcova tvář zůstávala však stále nečitelná a neměnná.  Jen v jeho očích mohla v první chvíli skutečně rozpoznat údiv, který se z nich však již vytratil.

      „Stále jste mi neodpověděl, pane…“ připomněla mu a potměšile na něj zahlížela. Loqar zrozpačitěl. Vůbec tomu nerozuměl. S pověstí, kterou u dvora měl, by se mu měla princezna stranit a co nejokázaleji projevovat pohoršení, kdykoliv by se ocitl v její blízkosti, jenže ona se chovala přesně obráceně. Na plese mu věnovala svůj první tanec, nedbaje na klepy, které se pak o nich budou šířit. Při snídani se na něj povzbudivě usmála a nyní ji potkal v zahradách, nečekaně bez doprovodu dvorních dam, či někoho z královské gardy, což bylo samo osobě neslýchané, a ještě s ním zapředla konverzaci, ne zcela jen v rámci výměny zdvořilostí.

      Netušil co by měl dělat. Nerozuměl tomu proč Valentýna takto riskuje svou pověst a z nějakého, pro něj nepochopitelného, důvodu se v její přítomnosti cítil a zároveň necítil stísněně.

      „Odpusťte, madam, samozřejmě, že Vaši otázku rád zodpovím.“ Vypravil ze sebe váhavě pátrajíc po vhodné odpovědi. Přemýšlel nakolik jí může důvěřovat, zda by jí měl svěřit původ svých starostí a nebo zda se nemá spíše zachovat jako budoucí pán a rytíř a omluvit se z tohoto nanejvýš nevhodného rozhovoru.

      Chvíli skutečně uvažoval, že se zachová tak, jak se od něho očekává a odejde, ale když si vzpomněl na rozhovor s otcem, který s ním vedl po snídani, rozhodl se využít této příležitosti k tomu aby se svému otci a celkově všemu očekávání vzepřel. Vždyť proč by si on, synovec samotného krále, nemohl alespoň občas dělat to co sám chce? Vždyť tak ho to otec učil, ne? „Jsi šlechtic Loqare, můžeš si dělat co chceš. Pokud si ovšem budeš plnit své povinnosti, které jsou s tím spojeny, nebo které ti já sám uložím. Dělat si co chceš ovšem neznamená, že můžeš přestat přemýšlet. Pokud něco nedomyslíš, musíš počítat s tím že budeš potrestán, na což osobně dohlédnu!“

      „Ovšemže nemáte na tváři žádný kaz, Výsosti, to jen Vaše krása mne na okamžik zbavila daru řeči.“ Zalichotil jí a napřímil se aniž by přesně tušil proč to udělal. Nejspíše za to mohly dlouhé, nudné hodiny zdvořilé konverzace jež byl nucen jako vévodův syn absolvovat.

      „Pravdu díte, má paní, Tíží mne jisté starosti, ale to Vás zajisté trápit nemusí.“ Dodal pak opatrně a snažil se vyhlížet jako, že je nad věcí. Její úsměv jej povzbudil a pojednou to Loqarovi připadalo jako náramná hra, povedený žert, a nablízku nebyl nikdo, kdo by mu mohl tyto příjemné chvíle překazit. Co záleželo na tom, že byla princezna jeho sestřenice, že byla o tři roky starší a oba by měli dbát na svou pověst i pověst svých rodičů. V této chvíli byl jen on, jeho touha po tom oplatit svému otci trest, který považoval za příliš tvrdý a neoprávněný. Ten Pracka si stejně nic jinýho nezasloužil!, pomyslil si. Stále se mu v hlavě připomínala ozvěna otcových slov, jeho vlastní slib a slova Sida Clemense, která neměl vyslyšet: Porušit slib daný sám sobě, nosí smůlu. Konečně věděl přesně co musí udělat. Porazit Ludvíka Nimana na jeho bitevním poli a jeho vlastními zbraněmi, kterými byla slova, manipulace s lidmi a informace. Chtěl ho vidět poníženého, zesměšněného a pokud možno i zruinovaného, chtěl aby jeho otec klesl na úplné dno! Jen tehdy bude má pomsta úplná… Proč by koneckonců jeho první obětí a loutkou nemohla být právě princezna? Nestálo v jeho slibu i to, že se na rozdíl od otce stane králem? Mohl by si snad přát někoho lépe postaveného?

      „Vadilo by Vám, kdybych se k Vám připojila na této Vaší procházce?“ zeptala se jej a znovu ho tak vyrušila z úvah, které ho nesmírně lákaly a děsily zároveň.

      „Neměl by doprovod nabízet, spíše muž dámě?“ oplatil jí otázkou a oba se pousmáli. Cítil se podivně, když si představil, že by měl princeznu využívat pro svou vlastní pomstu, která ještě v jeho mysli ani nenabyla jasných tvarů. Že by se vůbec měl chovat jako jeho otec, že by měl s kýmkoliv jednat tak, jako on jednal s ním. Na druhé straně si byl vědom, že jen tak může mít šanci na úspěch.

      „Stejnou měrou, jakou by se dáma neměla procházet v zahradách zcela osamocená.“

      „A smím se Vaší milosti optat, z jakého důvodu postrádá dáma své garde?“ sám se divil s jakou lehkostí s ní hovoří ve stínech lipové aleje kam právě vstoupili. Valentýna se koketně zasmála, ale jen tolik aby ho tím nemohla urazit a poté dodala na vysvětlenou: „To víte, bratránku, madam Turmondová vždy zapomene, že neumí najít cestu z našeho zahradního bludiště.“ Loqarovi to připadalo velice vtipné, ale nezasmál se a naopak zvážněl.

      „Samozřejmě se uvnitř ztratila zcela náhodou a Vy jste se od ní neoddělila záměrně.“ V očích mu hrály pobavené jiskřičky, a když je Valentýna uviděla dodala jen. „No samozřejmě.“ A pak se oba srdečně zasmáli, protože jim to připadalo náramně povedené. Loqar se mimoděk přistihl při představách jak by se takové zahradní bludiště dalo využít i u nich v Dramonu, třeba pro týrání vězňů, ale pravda byla, že tam pro něco takového nebylo místo. Nemluvě o tom, že by jeho otec nesouhlasil.

      „Nechce se Vaše milost posadit?“ ukázal Loqar na nejbližší kamennou lavičku vykládanou dřevem s malými dráčky na opěradlech, kteří měly oči vykládané každý dvěma malými smaragdy.

      „Jen pokud přijmete mé pozvání,“ mrkla po něm očkem a usadila se přímo doprostřed, aby v žádném případě nemohl sedět příliš daleko od ní. Usadil se tedy i on a nečekaně mezi nimi zavládlo mlčení, jako by ani jeden z nich nevěděl co říct. Pro oba to byl únik od všech těch povinností a pravidel, kterými byli odmalička svázaní a snad právě proto si tato jedinečná chvíle nežádala více slov. Rozuměli si i bez nich a aniž by to museli jeden druhému říkat, byly němými přáteli naslouchajícími zpěvu ptáčků v korunách stromů, bzukotu včel v květech a keřích, odděleni od svých žalářů bez mříží na tuto krátkou chvíli, kterou spolu sdíleli.

      „Smím se zeptat, proč to děláte?“ porušil ono ticho mezi nimi Loqar svou otázkou, ne zcela nečekanou a tak jako se on na princeznu ani nepodíval a shlížel dál na své dlaně sepjaté v klíně, princezna se po něm taktéž neohlédla a zasněně hledíc do dálky se pousmála.

      „Co přesně máte na mysli?“ zeptala se tiše.

      „Všechno.“

      „Zeptat se samozřejmě smíte.“

      „A odpovíte mi?“

      „Odpovím…“ hlesla a dlouze se zamyslela. Loqar na ni nenaléhal. Připadal si zvláštně. Poprvé měl pocit, že si s někým opravdu rozumí, že ho někdo chápe… Přál si aby ta chvíle trvala věčně, i když si nebyl přesně jistý proč si to přeje. Snad pro to aby se nemusel v odpoledních hodinách setkat s generálem Clemensem a skutečně nastoupit na svůj nový post pážete. Nebo pro to, že by pak byl zase sám. Zcela sám ztracený v tom velkém světě politiky, kde jediná chybička nebo přehmat mohli znamenat jeho konec. V jednu chvíli měl dokonce pocit, že se čas skutečně zastavil…

      To mu ovšem bohužel draci nedopřáli.

      „Víte říkali mi, co jste udělal a já byla zvědavá na mladého muže, který tak tvrdě zakročil proti prchajícímu vězni. Snad odjakživa mne lákaly postavy lumpů z pohádek a bájí a teď jsem měla příležitost jednoho z nich poznat. Na tom plese mne překvapilo, že jste měl tu drzost vyzvat mne k tanci, ale byla jsem potěšená. Vlastně jste vůbec nevypadal tak jak jsem si Vás představovala… Správně bych měla vyčkat až se otec s matkou usadí a vysloví se v tomto směru, ale zahajovací tanec teprve začal a oni jej podle tradic museli odtančit celý, stejně jako má princezna tančit první tanec s tím, koho určí její otec. Jenže král se nemohl vyslovit a tak se očekávalo, že odmítnu. Aby bratr neriskoval, že s Vámi tančit půjdu, protože je proti Vám z nějakého důvodu zaujatý, řekl mi ať to nedělám a toto pravidlo mi připomněl.“ Odmlčela se a konečně se na svého společníka otočila. „Rozhodla jsem se jej porušit.“ Usmála se a on sám sebe přistihl, že ani neskrývá své překvapení.

      „Ale proč?“

      „Přeci abych se o Vás dozvěděla něco více. Abych Vás i všechny v sále překvapila a způsobila malinko pozdvižení. Přesto, že jsme si stačili říct tak málo, jsem poznala, že i Vám bylo příjemné, co jsme svým tancem dokázali způsobit. Přiznám se, že pro mne byl šok dnes při snídani, když Váš otec přednesl svůj návrh. Tedy návrh… Své přání, řekla bych. Chtěla jsem Vás nějak povzbudit, zdál jste se být stejně překvapen jako většina přísedících, což mne zarazilo. Že by Váš otec jednal bez toho aby Vám to dopředu oznámil? Ostatně jste minulého večera při plese ani neočekával, že Vás odmítnu a to bylo také velmi podivné. Nabízela se tedy otázka zda jste si vůbec byl vědom svého prohřešku a jak se na Vás celý dvůr dívá. A nyní? Chtěla jsem s vámi mluvit o samotě. Bez všech těch dotěrných pohledů a svazujících pravidel. Rodiče ani bratr si nepřejí abych se s Vámi setkala, ale jak vidíte, ani oni nejsou všemocní.“

      Díval se do jejích mandlových očí a nemohl tomu uvěřit. Ona s ním chtěla mluvit. On jí zaujal… Vždyť něco takového vůbec nedávalo smysl. Na druhé straně se mu líbilo, že se dokázala vzepřít své rodině a připadalo mu, že spolu mají mnoho společného. Už neměl zdaleka tolik pochybností zda jí může věřit a nepřipadal si tak sám, jako ještě před chvílí, kdy se zahradami toulal bez jejího doprovodu.

      „Velmi mne těší Váš zájem, sestřenko,“ pousmál se, „je dobré vědět, že jsem ve Vašich očích lump z pohádek a bájí.“ Uvědomil si, že možná zacházejí příliš daleko, že by s princeznou neměl hovořit tak důvěrně. Koneckonců sní mluvil pořádně poprvé v životě. „Jen si nejsem jist, zda nezacházíme již příliš daleko. Bylo mi vysvětleno, že po včerejším tanci zajisté obletí celý dvůr domněnky o našem vzájemném vztahu natož, kdyby nás někdo nyní spolu spatřil. Měla byste více dbát na svou pověst,“ vyřkla nahlas své myšlenky a odmlčel se, když se od něj odvrátila. Dodal, „ale jsem rád, že tak nečiníte…“ vyhrkl ta slova možná až příliš rychle a Valentýna se opět pousmála. Ani nevěděl proč začal takto. Asi mu to připadalo vhodné. Možná chtěl vyzkoušet jak moc vážně myslí toto jejich setkání a jestli si za ním stojí, nebo prostě jen pociťoval úzkost z toho, že s ním někdo takto mluví. Ještě nikdy se mu to nestalo.

      „Přiznám se vám, že jsem neměl ani tušení o své pověsti u dvora, popravdě mi nebylo ani známo, že si je otec onoho incidentu vědom a trest, který se mi rozhodl uložit je právě kvůli prchajícímu zlodějíčkovi. Do poslední chvíle jsem netušil co se chystá a ráno při snídani byl tedy stejně překvapen, jako Vy. O to více, že Vám zjevně nevadí, co jsem provedl.“ Troufl si nakonec vyzkoušet jak dalece může se svou sdílností zajít.

      „To se ovšem mýlíte, bratranče,“ zdvihla varovně prst a její hlas zvážněl, „samozřejmě mi vadí, čeho jste se dopustil. Nebylo to správné a očekávám od Vás, slovo budoucího rytíře, že už se více ničeho podobného nedopustíte.“ Mluvila teď pevně a rozhodně až se Loqar zarazil a chvilku měl pocit, že snad zavolá na stráže, nebo nějak jinak toto jejich společné posezení ukončí, ale ona ho jen krátce přelétla pohledem a pak již mírněji pokračovala: „To co jste udělal Loqare, bylo zbytečné a špatné. Jistě, ten zloděj utíkal a pokusit se ho zadržet bylo správné, ale Vy jste se ho nepokusil zadržet. To co jste udělal bylo odsouzení k smrti, poprava, čin hodný soudce, nebo kata, nikoliv však šlechtice.“ Vážně na něj hleděla a on se skoro zastyděl. Takhle podivně mu po těle ještě nikdy nebylo.

      „Mohu Vás ujistit, drahá sestřenko, že již nikdy nepoštvu lovecké psy na prchajícího zloděje.“ Vypravil ze sebe zdrženlivě a sám sebe překvapil jak vypočítavě uvažuje nad svými právě vyřčenými slovy. Mohu ho zabít i jinak, ne? Není nutné posílat psy…

      „To jsem ráda.“ Zdálo se, že princezně vůbec nedošlo, že formulace slibu byla vyřčena až překvapivě rychle, plynule a přesně. Loqar čím dál víc zjišťoval, že děsí sám sebe. A co bylo horší. Líbilo se mu to.

      A bylo opět ticho. Cítil jak mu žilami koluje napětí a touha jí všechno říct. Všechny své plány, obavy a myšlenky… Ale dobře věděl, že t neudělá.

      „Máte rád pozdvižení, bratránku?“ zeptala se náhle, čímž úplně odbočila od toho o čem do teď hovořili, až v něm hrklo. Musel se pousmát. Copak jej již nezpůsobili víc než dost?

      „Nač se ptáte, madam?“ Ani nezakrýval své pobavení.

      „Můžeme být, přátelé, co říkáte? Váš otec i král budou zajisté překvapení.“ Připadalo mu to jako sen. S jakou lehkostí sama princezna Tristenolská mu nabízela přátelství. Přátelství, které nikdy nepoznal. Ani nikdy nevěděl jestli by o něco takového stál, jestli by o to vůbec stát měl. Na druhé straně něco takového by mohl později využít, až vymyslí nějaký plán své pomsty. Její slova přímo až dýchala příslib zábavy, skandálů a skrytého potenciálu…

      „…počítej s tím, že se tě veřejně zřeknu a ztratíš tak nárok na rodinné jméno i všechno dědictví, rozuměl jsi?!“ Lehce se zachvěl.

      „Vaše Výsost je velkorysá, ovšem musíte také míti na paměti, že jsem byl dnes přijat do služby generálem vojsk jeho veličenstva a coby panoš a budoucí rytíř a také pán z Dramonu, se na dvoře Vašeho pana otce nebudu pohybovat tak často jak by bylo záhodno pro přátelství s dámou, jako jste Vy, madam.“ V princezniných očích se objevilo neskrývané překvapení. V prvé chvíli možná nad formulací jeho slov a v té druhé pak nad jejich obsahem…

      „Tedy Vás, pan Clemens přijal?“ zeptala se.

      „Ano…“ odvětil avšak hrdost předstírat nedokázal. Vlastně se o to ani nesnažil.

      „Dějí se zdá se velké věci, bratránku. O to cennější může takové přátelství být. Mějte se na pozoru,“ nabádala jej, prudce vstala a natáhla k němu ruku. Loqar na ni překvapeně zíral. Vstala tak prudce a její hlas zněl naléhavě. Zdálo se, že něco ví, nebo tuší. Hraje snad i ona se mnou nějakou hru?, ptal se sám sebe.

      Už-už otevíral ústa aby se zeptal i jí, jakmile se postavil, jak se slušelo, vstala-li její milost, když z dálky zaslechli čísi hlas.

      „Veličenstvo…! Veličenstvo…! Výsosti…!“ volala udýchaně postarší dvorní dáma zahalená celá v černých krajkových šatech. Loqar cítil jak mu srdce v hrudi bije na poplach. Jak kázaly dvorní mravy se princezně uklonil, políbil jí ručku a než by čelil výtkám princezniny dvorní dámy, rozhodl se vzdálit a skrýt se za jedním z blízkých stromů.

      „Co mi to děláte, Jasnosti, víte přeci, že na Vás musím dávat pozor… A-a kdo to tu byl s vámi…?“ Začala madam, Turmondová zadýchaně, když k princezně doběhla. Úplně si uměl představit jak se ona dáma rozhlíží svým ostřížím zrakem všude kolem, jestli náhodou nezahlédne lem jeho šatů.

      „Omlouvám se, madam Turmondová,“ zaslechl ještě princeznin hlas skrytý za vzrostlou lípou, kde vyčkával než obě dámy opustí tato místa. „Nikdo… Vidíte zde snad někoho? Neudělalo se vám snad z toho sluníčka špatně, madam? Pojďte, vrátíme se do paláce,“ mluvila opět vlídně. Dokonce se Loqar přistihl jak se ptá sám sebe jestli i jí srdce bije tak rychle jako jemu. Kdyby ho tu nyní přistihli, mohlo by to pro něho mít nedozírné následky.

      A pak už byl opět sám ve stínu vzrostlého stromu. Měl radost z tohoto setkání, protože si uměl představit, jak může být důležité, jenže ho také děsilo jak se Valentýna zachovala, sotva se zmínil o tom, že byl generálem do služby přijat. Připadalo mu, že všichni kolem vědí mnohem více než on sám a rozhodl se tomu učinit přítrž. Jen tak totiž mohl někdy v budoucnu otce porazit. Bude-li vědět více než on a dokáže-li toho obratněji využít. Sám o sobě ale pochyboval, protože mu všechno to kolem připadalo příliš složité…

      Zavřel oči. Měl posledních několik chvil, než bude čas aby odešel do kasáren za generálem. Srdce mu pokleslo při té představě a dobrá nálada a vzrušení byli ty-tam. Čekali ho povinnosti… Povinnosti sluhy!

      „Jste velmi neopatrný, mladý pane.“

      Škubl s sebou a prudce se otočil na muže, který promluvil. Dotyčný stál za ním. Loqar netušil kde se tam vzal, ale stál na té cestě jakoby se nechumelilo. Byl to místní sluha, kterého už viděl. Ty černé, pomádou pomazané vlasy svázané do culíku jak se na sluhu slušelo a úlisný výraz ve tváři poznal zcela neomylně. I hlas, kterým promluvil a jeho tvář, i když kdyby se ji snažil cíleně si vybavit ještě před tímto nečekaným shledáním, nezdařilo by se mu to. Nebyl zvyklý ukládat si do paměti tváře sluhů. Nikdy mu nepřipadali důležití.

      Tentokrát se ale očima do jeho obličeje přímo vpíjel. Ten muž, který nebyl v jeho očích ničím víc než broukem na podrážce bot, ho oslovil a ještě měl tu drzost připomínat mu jeho neopatrnost…

      „Do toho tobě nic není!“ Z hrajícího si chlapce byl rázem opět pán a šlechtic. „A vůbec. Nemáš nic lepšího na práci, než tady okounět?!“ Už-už se nadechoval k něčemu ponižujícímu, čím by mu jasně ukázal, kde je jeho místo, ale sluha jej přejel pichlavým pohledem a promluvil jako první.

      „Pán má samozřejmě, pravdu, ovšem měl by se zamyslet nad radou, kterou mu přicházím dát.“ Takhle s Loqarem ještě nikdy žádný sluha nemluvil. Pro ten okamžik mu skoro připadalo, že je ten sluha mnohem více než on sám.

      „Schůzky s princeznou v panské zahradě, nejsou nejlepším způsobem jak se králi odvděčit za jeho milosrdenctví ve Vašem případě, můj pane,“ dodal ještě. Tentokrát ne tak kousavě, jako prve a Loqar procitl ze svého zaváhání. Cítil z toho muže podlézavost i přirozenou autoritu.

      „Opravdu? A co je do toho obyčejnému sluhovi, jako ty?! Proč už dávno neběžíš k panu králi abys mu všechno vyžvanil?! A jak vůbec můžeš vědět o “milosrdenctví“, kterého se mi dostalo?!“ Mluvil přísně s hlubokou hořkostí a ironií. Netušil proč. Nechtěl na sobě dát znát své vnitřní rozpoložení, ale s tímhle mužem jednal s nečekanou upřímností. Štval ho tím jak tam stál, jak s ním mluvil, ale nebyl v pozici, aby ho mohl za tu drzost nějak vytrestat a to vycítil víc než dobře.

      „Ale, můj pane, k čemu by mi bylo, kdybych Vás šel nahlásit králi? Byla to přeci Její milost kdo vyhledal Vaší přítomnost. Chtěl jsem Vás jen varovat, že přátelství s Její milostí princeznou, není nic pro Vás, mladý pane, že příště by jste mohl být přistižen někým jiným, než jen mou maličkostí.“

      „To vím i bez tebe!“ odsekl mu Loqar. Celé se mu to nelíbilo a chtěl být co nejdřív pryč z téhle pro něho nečekané a nechtěné situace. Byl přeci pán. Pořád ještě zde v těchto zdech a zahradách byl pán a muž naproti němu pouhý sluha a přece ho právě tento sluha měl nyní tak říkajíc v hrsti.

      Chvíli si ho prohlížel. Sluha byl vyšší a o to více ho mladý vikomt neměl rád. Dívat se na sluhu vzhůru, copak se to sluší? Jako by snad někdo mohl sluhům zakázat tolik vyrůst.

      „Přijímám tvou radu, můžeš jít.“ Pokusil se z toho nakonec vyvléknout diplomaticky. Žádné výhrůžky, žádné ponižování. Věděl moc dobře, že to si teď nemůže dovolit. Otočil se od něho pryč a pokusil se odejít.

      „Tedy přeci jen nejste jen rozmazlené děcko,“ zaslechl za sebou a posléze i po svém boku. Otřásl se jak mu přejel mráz po zádech. Celé se mu to líbilo čím dál tím méně. A přece vytrval. Neřekl jediné příkré slovo. Měl strach, svou hrdost, která mu to zakazovala dát ho najevo a v hlavě si dokázal velice dobře spočítat, že ten člověk není tak docela obyčejný sluha ale že je to někdo kdo se velice vyzná v tom co si může a nemůže dovolit a nepochybně od něho teď bude něco chtít.

      „Co tedy chcete?“ zeptal se ho přímo. Stíny lipové aleje se před nimi blížily ke konci.

      „Sloužit Vám.“

      Oči chlapce a muže se setkaly. Sloužit mi? Ale proč? Co ode mě může chtít? Co mu můžu dát více než král, kterému slouží nyní? Proč by někdo “chtěl“ sloužit právě mě? Copak nemám u dvora natož mezi sluhy hroznou pověst?

      Zastavili se.

      „Jsem se svými sluhy spokojen. Proč bych vás měl přijmout?“ Zvolil taktiku střídmého odmítání. Samozřejmě, že si ho tak docela nemohl dovolit odmítnout, na druhé straně chtěl vědět co mu tedy jako jeho budoucí sluha, může nabídnout.

      „Zajisté   se Vaši sloužící postarají o Vaše pohodlí, dobré jídlo, pití a možná i rozptýlení, mladý pane, ale chcete-li se pohybovat u dvora a v politice jako rovnocenný soupeř ostatním šlechticům, budete potřebovat více než to…“ Loqar věděl přesně o čem ten muž mluví. Jeho otec přeci měl rádce a sluhy, přátele a spojence. Ti všichni mu přinášeli informace s nimiž poté pracoval. On nikoho takového neměl. Byl uveden do tohoto pro něj příliš velkého světa, nepřipravený. Bez informací. Nepochyboval, že i to bylo součástí otcova plánu, ale tento člověk mu právě nabízel možnost to změnit. Stát se z loutky budoucím loutkařem…

      „Co mi tedy můžete nabídnout a co čekáte na oplátku?“

      „Nabízím Vám cenné informace, rady a občas nějakou tu službičku, bude-li Vám někdo kupříkladu trnem v oku. Na oplátku nečekám nic více, než svůj plat, který se bude postupně zvyšovat tak jak porostou Vaše možnosti, úhradu nákladů spojených se snahou splnit Vaše přání a samozřejmě to, že mne odvede odsud.“

      Loqar vážil jeho požadavky. Připadlo mu to celé jako nějaká dost ošidná hra. Vůbec se mu do toho nechtělo, co ale musel přiznat sám sobě, bude toho muže potřebovat. Pokud nechtěl být vždy jen druhý po svém otci, musel vykročit z jeho stínu a to znamená vrhnout se na vlastní pěst do toho politického mumraje, v němž se jeho otec pohyboval tak obratně. Ostatně neučil se právě od něj?

      „Ode dneška jsem jen pouhý panoš, nemyslím že mi bude umožněno mít sebou na cestách s generálem osobního sluhu.“

      „Pak mi dovolte střežit po dobu nepřítomnosti Vaše záležitosti ve svém rodném zámku v Dramonu.“ Ano, to by šlo. To bych mohl… Střežit moje záležitosti?Koneckonců proč ne. Prozatím toho nemá moc co střežit a alespoň zjistím jak si stojí a zda je opravdu tak dobrý jak se snaží působit. Ale co otec? Jak mu vysvětlím že jsem bez předchozí konzultace s ním přijal cizího sluhu? Obzvlášť právě teď?

      „Přijímám.“

      Muž se hluboce uklonil a vyšel na bílou cestičku do sluncem zalité zahrady. Zkrátka je to moje rozhodnutí a jako takové ho bude muset přijmout!


      Vydáno: 27.8.2016 15:03 | 
      Přečteno: 137x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich