Země bez draků - Kapitola 15

15. Žralok

Procházka po zahradách s Aroanem Glenvenem byla všechno, jen ne příjemná a Ryko vyslance podezíral, že mu to udělal naschvál. Třetí den po jeho příjezdu dostal Ryko ráno vzkaz, že si admirál Glenven přeje, aby mu někdo ukázal krásy tristenolských zahrad. Na ostrovech je prý chudá půda, která neumožňuje takový skvost jako jsou královské zahrady. A tak musel Ryko vytáhnout hůl a vyrazit.

„Dopis, který jste poslal mému švagrovi mě velice zaujal. Zejména proto, že jsme téměř ve stejnou dobu dostali dopis od jednoho z vašich šlechticů, který žádal o podporu pro případ, že by byl nucen učinit jisté agresivní kroky,“ řekl Glenven.

„Co vám nabídl?“ zajímal se Ryko.

„Větší samostatnost, zrušení té směšné přísahy... Nemohu říct, že nás jeho podmínky nelákají,“ pousmál se.

„Ale no tak, to byste se vzbouřili proti svému králi kvůli jednomu pokleknutí?“ poškádlil ho Ryko.

Glenven ho probodl nenávistným pohledem. „Naši muži neradi následují někoho, kdo ohýbá koleno.“

„A snížené clo pro všechny galenské obchodníky se jim líbí, předpokládám,“ odvětil. Drtivou většinu námořního obchodu zajišťovaly lodě ze Žraločích ostrovů a ty měly jako poddaní tristenolské koruny výhodnější cla v přístavech. Výsledkem bylo bohatství, jaké na ostrovech do té doby nikdo nezažil. Tohle uspořádání pocházelo ještě z dob, kdy byly ostrovy připojeny k Tristenolu a dožadovaly se odměny za ztrátu svobody.

„Podceňujete, jak moc si vážíme svobody,“ podotkl Glenven. „Kromě toho, podstatná část našich výdělků stále proudí do vaší pokladnice.“

„Máte tolik svobody, kolik vám jen můžeme dát,“ namítl Ryko.

„Aldormě jste dali víc.“

„A Villafranovi II. se od té doby říká Villafran Štědrý, jen u toho každý vévoda krčí nos odporem.“

„Znechucení? To je váš důvod proč nás držíte v područí?“ zvedl Glenven obočí.

„Ne, občanská válka,“ vypálil Ryko. „Dopis pro vašeho místokrále je jasným důkazem, že hrozí vzpoura některých šlechticů. Kdybych teď narušil jednotnost říše, dal bych jim záminku.“

„Takže co mi vlastně nabízíte? Vše zůstane při starém a my se za Simeona postavíme z vlasteneckého zápalu?“ pousmál se Glenven.

Ryko mu úsměv oplatil. „V podstatě. Před vaším příjezdem jsem nahlédl do účetních knih. Minulý rok ve všem byl takový zmatek, se smrtí regenta a pak krále a tou nepříjemnou krizí v Oradomu, že se někde ztratil záznam o tom, že by Galenské souostroví zaplatilo daně. Jistě chápete, že po takové době bychom museli požadovat i náhradu za všechny komplikace, které nám pozdní dodání daní způsobilo.“

Glenvenův úsměv vypadal s každým Rykovým slovem víc křečovitě. „To je velká částka.“

„To je. I s obchodem, jaký v dnešní době přes ostrovy proudí, to místokrálova pokladnice pocítí,“ přisvědčil Ryko s vážným výrazem. „Samozřejmě svým nejvěrnějším spojencům by byl král takové přehlédnutí schopen odpustit. Je možné, že by se pak dokonce našel důkaz o tom, že daně už zaplaceny byly a celé je to jen nedorozumění. Ale to by se dalo zařídit pouze v případě míru nebo vítězné války.“

„Co když nám to samé nabídne druhá strana, až se dostane k moci?“ Glenven se zastavil těsně vedle Ryka, aby ho donutil dívat se na něj nahoru. Z úhlu, ve kterém stál, vypadal jako obr ze starých pohádek, který zakrývá slunce, ale široká ramena a ruce jako lopaty Ryka neděsily. Dávno věděl, že se má bát malých šlachovitých mužů, kteří hromotlukům dávají příkazy.

„To se může stát, i když pochybuji, že by zahodili tolik peněz. Povstání jsou drahá,“ odvětil klidně.

„Tak co mi brání v tom přijmout jejich podmínky místo vašich?“

„Čas.“

„Čas?“

„Než se druhá strana dostane k moci, bude to chvíli trvat. Já chci příslib vašeho spojenectví teď, jinak začnu vymáhat ty opomenuté daně hned po Dni svornosti. Už mám napsaný dopis pro vašeho švagra, kde se dočte přesnou částku, kterou nám dluží. Zároveň obsahuje doporučení, že by měl odměnit poctivost admirála Aroana Glenvena, který nás na tuto nesrovnalost laskavě upozornil,“ odvětil Ryko. „Co myslíte, miluje místokrál svou sestru natolik, aby jejímu manželovi odpustil, že ožebračil jeho pokladnu?“

I proti slunci Ryko viděl, jak Glenvenův obličej přechází z rudé přes bílou až po lehce nazelenalou. Místokrál Žraločích ostrovů se zrovna neproslavil svým milosrdenstvím.

„Co chcete?“ vypravil ze sebe Glenven přiškrceně.

„Ze všech součástí tristenolské koruny s výjimkou Ullumanu jsou ostrovy nejbohatší a ze všech poddaných koruny jsou Galeňané nejlepší bojovníci. Chci mít záruku, že vaše zlato i vaše ocel bude v případě problémů na straně krále Simeona,“ odvětil. „Jestli ne, ani se neobtěžujte skládat přísahu a já rovnou odešlu ten dopis. Nejpozději na plese v Den svornosti chci vaši odpověď. A teď, jestli jste chtěl vidět zahrady, tak tímto směrem se jde k jezírku s růžovými lekníny,“ ukázal holí.

Ani ho nepřekvapilo, že ho tam Glenven nechal stát a odešel.

Od toho dne s Glenvenem nemluvil a nechal ho podusit. Znovu ho viděl až když nastal čas na přísahu věrnosti. Glenven nakráčel do trůnního sálu v celé své okázalosti a přestoupil přímo před krále. Proti jeho mohutné postavě vypadal útlý Simeon opravdu jako dítě, ale mladému králi svědčilo ke cti, že stál rovně jako svíčka a díval se obrovi přímo do očí, i když Glenven klekal. Skoro to vypadalo, že ho dostal na kolena Simeonův pohled. Pak Glenven odříkal slova přísahy věrnosti a nakonec políbil Simeonův prsten. Ryko si v duchu oddechl. Tohle bylo dobré znamení, Galeňané si ještě netroufli na otevřenou vzpouru.

Simeon po přísaze všechny pozval na večerní ples a nechal dvořany, aby se rozutekli do oblékáren a k toaletním stolkům, aby mohli večer oslnit všechny ostatní. Ryko už chtěl také odejít, když v davu zahlédl dvě známé tváře. Ogier a Rosalie Dauthovi se na něj dívali, jako by doufali, že z pohledu na ně omdlí. Ryko jim takovou radost dopřát nehodlal. Uklonil se na pozdrav a odešel do svých pokojů.

„Vidím, že Dauthovi to stihli,“ poznamenal Samuel, který se k němu připojil na chodbě. O jejich chystaném příjezdu Ryka informoval už před týdnem.

„Tak uvidíme, jestli něco zkusí,“ odpověděl Ryko.

***

V plesovém sále se téměř nedalo dýchat. Ryko zahlédl Camillu v nazdobené róbě, jak zavěšená do Colina korzuje v blízkosti jediného otevřeného okna, a Samuela v černém, který se snažil zůstat nepovšimnutý. Simeon tančil s Ambrou a kupodivu jim to docela šlo. A pak Ryko uviděl něco, co mu vyrazilo dech.

Davem se k němu proplétala Irena. Její smaragdově zelené šaty se nepodobaly žádným v sále – pominula vysoké límce a hluboké výstřihy, místo toho zvolila odhalená ramena a korzet, ze kterého Ryka polilo horko. Protože si nemusela dělat starosti s tím, že by se jí vlasy motaly do límce, mohla část z nich nechat volně splývat na záda, zatímco zbytek zůstal v uzlu na temeni.

„Markýzi Nimane,“ pozvedla na pozdrav pohár vína.

Polkl a musel si odkašlat, než jí odpověděl. Všimla si toho a rychle schovala úsměv za okrajem poháru.

„Baronko Maurentová.“

„Regente Nimane, ráda vás zase vidím!“ ozvalo se a zničehonic se vedle něj vynořila princezna Rosalie. „A baronka Maurentová, o vás jsem toho spoustu slyšela,“ zastavila Irenu, která se chtěla nenápadně vytratit. „Prý jste navštívila Tezárii i Theos. Musíte nám o tom vyprávět, nemám pravdu, markýzi?“

Ryko se cítil, jako by dostal ránu mezi oči. Rosaliina nepřirozená veselost a družnost ho zaskočila a jediná myšlenka v jeho hlavě byla: Co tím u všech draků sleduje?

„Ale vy jste to jistě už slyšel. Říká se, že vy dva jste si blízcí,“ mrkla Rosalie na Irenu a Ryko se proklínal, že nebyli opatrnější. Vypěstoval si slabé místo a ukázal celému světu, kde ho má. Jak to říkala Marysa? Celý dvůr už chodí po špičkách, aby vás dva neviděl v situaci, v jaké vás rozhodně nikdo vidět nechce. Takže jak to teď Rosalie využije?

„Nevím, co jste slyšela...“ začala Irena, očividně také vyvedená z míry.

„Co má tohle znamenat?“ zaburácel hlas Aroana Glenvena.

Ryko se pomalu otočil. Glenven stál těsně za ním, brunátný vzteky, a provrtával pohledem Irenu. Ta se kupodivu netvářila nijak vyděšeně, spíš stejně rozzuřeně jako Glenven. Vedle Glenvena stál Ogier Dauth, který jen stěží potlačoval vítězoslavný úsměv.

„Nějaký problém, admirále Glenvene?“ zeptal se Ryko co nejzdvořileji, i když si uvědomoval, že tohle Dauthovi narafičili. Rosalie udržela Irenu a Ryka na jednom místě a Ogier přivedl Glenvena, který Irenu z nějakého důvodu nenáviděl.

„Paktujete se tu s ženou, který zostudila celý dvůr v Eilegu!“ Z Glenvenova basu už div nedrnčely okenní tabulky. V sále nebyl jediný člověk, který by ho neslyšel, a Ryko si říkal, že pravděpodobně poslouchá i polovina podzámčí. „Irena Maurentová je vykázána z Galenského souostroví za urážku majestátu a kde ji nenajdu? Ve společnosti tristenolského regenta! Toto je urážka místokrále! Požaduji její okamžité vyhoštění ode dvora!“

Na chvíli měl Ryko pocit, že se zastavil čas. Jediný způsob, jak tohle napravit, bylo okamžitě přetrhat s Irenou všechny kontakty. Jen z té představy se mu rozbušilo srdce a sevřel žaludek. Viděl, že Samuel a Gorlanovi se protlačili do přední řady a snaží se pochopit, co se děje.

„Jistě šlo o nějaké nedorozumění...“ vypravil ze sebe Ryko a předstíral, že nevidí, jak se Ogier Dauth baví.

„To nebylo nedorozumění,“ pípla Irena. Překvapeně se k ní otočil a viděl, že tam stojí se skloněnou hlavou. Pak se nadechla a podívala se Rykovi do očí. „Udělala jsem chybu a ponesu následky,“ řekla.

„Tato žena do zítřejšího večera opustí dvůr,“ pronesl Aroan Glenven a pak se naklonil k Rykovi a tiše, aby to slyšel jen on, dodal: „nebo se můžete rozloučit s naší podporou.“