Země bez draků - Kapitola 2

2. Proces

Ryko se, po domluvě s Colinem, rozhodl, že ráno Waldemara Dautha doprovodí z vězení do paláce. Přivstal si a rozmrzele se dobelhal do kočáru, který ho odvezl do Vzdychající věže.

Vězně v Tristu nedrželi v paláci, ale ve vysoké šedé věži na konci poloostrova vybíhajícího daleko do moře. Už léta se jí říkalo Vzdychající a lidé se hádali, jestli je to kvůli nešťastníkům v jejích zdech nebo kvůli příboji, který naráží do skal pod ní. Ryka původ jména vcelku nezajímal, důležité bylo, že útěk po jediném úzkém pruhu pevniny obklopeném mořem byl dostatečně komplikovaný.

Nehodlal kvůli Waldemarovi zdolávat schody až do horních pater věže, určených pro urozené vězně, místo toho si ho dal přivést do jídelny pro stráže. Už bylo po snídani a směny se ve věži střídaly za úsvitu, takže se nemuseli bát vyrušení. Ryko se posadil u jednoho stolu, opřel berle o lavici a čekal.

Vévoda Waldemar vstoupil jen chviličku poté. Ryko ho naposledy viděl ve chvíli, kdy ho vojáci odváděli z nádvoří oradomského paláce. Kromě temných kruhů pod očima se na něm vůbec nic nezměnilo. Zdálo se, že ztratil svou bývalou sebejistotu, ale jen do té doby než zvedl hlavu. Pak Ryko v jeho očích jasně uviděl jiskřičku vzdoru.

„Karta se obrátila, že?“ pronesl vévoda na úvod, jako by to byl on, kdo si to setkání vyžádal.

„Nevzpomínám si, že bych vás mučil nebo zmrzačil,“ odvětil Ryko ledově a jen s vypětím sil zabránil svému hlasu, aby se netřásl.

„Nepředstírej, že by ses na mém místě nezachoval stejně. Taky bys udělal všechno proto, aby tvůj oblíbený následník získal trůn,“ pousmál se Waldemar a Ryko byl jen rád, že ho fyzicky nedokáže zabít.

„Přišel jsem vám nabídnout dohodu,“ procedil mezi zuby. „Přiznejte se ke všemu, co jste provedl, vraždou mého otce a krále Villafrana počínaje, a já vás nechám žít. Určitě jste v tom nebyl sám, takže když mi dáte jména dalších, nebudu trvat na anulování manželství vašeho syna s princeznou Rosalií.“

„A na základě čeho si představuješ, že jejich manželství anulujete?“ zvedl Waldemar obočí.

„Prohlásíme, že spolu nikdy nesdíleli lože. Jistě se najde nějaký léčitel, který to potvrdí, když mohli prohlásit smrt mého otce za přirozenou,“ usmál se Ryko sladce.

K jeho překvapení se Waldemar rozesmál. „Tak s tím ti přeji hodně štěstí. Rosalie je těhotná. Za čtyři úplňky porodí mé první vnouče, pokračovatele královské linie. Nechci tě podceňovat, ale obávám se, že jejímu panenství by nevěřili ani v Aldormě.“

Ryko se zhluboka nadechl a předstíral, že si narovnává zraněnou nohu, aby získal trochu času tu novinu vstřebat. Tiše se proklínal za to, že se nenapojil na otcovu síť špehů, ale doteď na to nebyl čas. Rosaliino těhotenství objasňovalo, proč se Waldemar rozhodl okamžitě jednat. Pokud by mohl zemi nabídnout nejen královnu, ale rovnou i následníka, daleko snáz by získal podporu. I když Rosalii mělo být za několik málo týdnů osmnáct, byla v očích všech stále dítě. Kdyby se ovšem objevila u dvora s vlastním miminem v náručí, možná by si spousta lidí uvědomila, že je dospělá a může se ujmout vlády bez pomoci regenta.

Kromě toho Ryko právě přišel o důležitou páku, na kterou spoléhal. Doufal, že hrozba, že přeruší pracně vybudované spojení rodu Dauthů s královským, přinutí Waldemara spolupracovat. Na druhou stranu, nárok rodu Dauthů se dal zničit i jinými způsoby.

„Váš syn musí svou mladou ženu jistě velmi milovat,“ pronesl opatrně. „Udělal by pro ni cokoliv? Pokusil by se ji, řekněme, dosadit na trůn?“

Pocítil příval uspokojení, když Waldemar pobledl. „Můj syn...“

„Navštívil mě ve vězení. Snad i tvrdil, že osobně zavraždil krále. Jistě chápete, že za to by ho čekalo popraviště a ztráta všech dědičných titulů a území. Princezna Rosalie by pak zaujala vaše místo v této věži a to vnouče, na které se tak těšíte, by bylo předáno na výchovu jejímu bratrovi a tedy mně.“ Připadal si, jako by do Waldemara zabodl meč a otáčel s ním, ale nelitoval ho. Po těch dlouhých dnech v oradomském sklepení to nedokázal. „To všechno by se samozřejmě dalo odvrátit, kdyby se k tomu všemu přiznal někdo jiný a přísahal by, že ani Ogier, ani Rosalie o jeho činech neměli ani tušení.“

„To bys neudělal...“ vydechl Waldemar.

Ryko se k němu naklonil. „Sleduj mě.“

„Takhle je zničit nemůžeš. Moji spojenci si to nenechají líbit,“ snažil se vévoda bojovat.

„Pokud neusoudí, že je výhodnější mlčet a být zadobře s tím, kdo je zrovna na trůně,“ pokrčil Ryko rameny a sáhl po zvonci, který mu nechali strážní na stole. Na zazvonění se objevili dva vojáci, každý se zařadil vedle Waldemara z jedné strany a odváděli ho.

„A Waldemare!“ zavolal za ním Ryko. „Měl jsi mě v tom sklepě zabít.“

Waldemar se otočil a z očí mu sršely nenávistné blesky. „Ještě není všem dnům konec.“

***

Trůnní sál, kde se soud konal, byl nabitý k prasknutí. Simeonovi zakázal přijít a tak královský trůn zůstal prázdný, zatímco regentské křeslo Ryko nabídl vrchnímu soudci tristenolského království, který procesu předsedal. Další křesla Rady obsadili členové poroty, vybrání z řady zemských sudích, a zbytek sálu musel stát jako výraz úcty k soudu.

Tedy s výjimkou Ryka, kterému přinesli stoličku.

Zatím vyslýchali méně důležité svědky – vojáky, kteří společně se záhadnou Barborou vysvobodili Ryka a Triveta z vězení, několik svědků, kteří viděli modrého draka na oradomském nádvoří, služebnictvo z paláce, které pracovalo tu noc, co zemřel mladý král Villafran, a léčitele, který ošetřoval Rykova otce na smrtelné posteli . Dnes byl teprve první den slyšení, lidé, kteří hráli nějakou opravdu důležitou úlohu, měli přijít až později.

Jak výslechy postupovaly, dav v sále řídl. Zvědavce začaly bolet nohy a dostávali hlad, takže se trousili ven a zase dovnitř. Ryko už sám toužil po přestávce a když soudce oznámil, že se jednání odkládá na další den, měl co dělat, aby na sobě nedal znát úlevu. Odbelhal se do předsálí, kde bylo připravené sezení a občerstvení, a zhroutil se do opuštěného křesla v rohu.

Vedle něj se zničehonic objevil Colin s talířem uzené šunky a sýra, který Rykovi podal.

„Tak jak to ráno šlo?“ zeptal se.

Ryko mu přetlumočil rozhovor s Waldemarem a pozoroval, jak Colin bledne.

„Ještě se spousta věcí může pokazit,“ řekl nakonec Colin. „Může potratit, dítě se může narodit mrtvé, ona může umřít při porodu.“

„Zkus neznít tak nadějeplně,“ odvětil Ryko.

„Pro draky, já nechci, aby umřela. Vždyť si ji pamatuji ještě jako děcko, co se drželo za sukně královny Mirandy,“ prohrábl si vlasy. „Musí být zoufalá, provdaná do rodiny, která jí zabila bratra, a teď ještě s jedním z nich čeká dítě. Chudák holka...“

Ryko si ji také pamatoval, dívku jako poupě, která se sice ještě plně nerozvinulo, ale už slibovalo nevídanou krásu. Rosalie byla vždycky tichá, důstojná, nikdy nezažil, že by vybuchla hněvem, jako se to stávalo Villafranovi, nebo že by utekla provést nějakou ztřeštěnost, jako míval ve zvyku Simeon. Vlastně mu vždycky trochu připomínala Camillu, což ho neodbytně vedlo k otázce, jestli měla i Camilliny ambice.

Znovu si vybavil její nevinné modré oči a zlaté kadeře a zavrtěl hlavou. Rosalie byla ještě dítě, skutečné nebezpečí představovali její manžel a tchán.

„Proč se tu všichni tváříte jako že vám uletěly včely?“ ozvalo se vedle nich. Samuel Ryka pozoroval přes svůj pohár a snažil se z jeho tváře vyčíst, co se děje.

Colin mu to vysvětlil.

„Aha,“ okomentoval Samuel suše a obrátil se k Rykovi. „V tom případě pro tebe mám další zprávu. Dorazil posel.“

„Copak, Waldemarův syn se konečně ukáže?“ hádal Ryko.

„Ne, tenhle je z Aldormy,“ řekl Samuel a sáhl do kapsy kabátce. „Píše ti Trivet Veill.“

Ryko přijal pergamen označený pečetí dramonského vévodství. Tušil, co tam najde, a nevěděl, jestli chce, aby se jeho podezření potvrdilo. Nakonec ale dospěl k názoru, že jednou si to přečíst musí, a zlomil pečeť.