Země bez draků - Kapitola 25

25. Hostinec u cesty

„Můj pane?“

Ryko pomalu zvedl hlavu. Začínalo se šeřit a on si nevybavoval nic od té chvíle krátce po poledni, kdy Samuel zemřel.

Samuel zemřel. Někdy v průběhu těch hodin, které proseděl na studené zemi a nevnímal dění okolo sebe, to přijal jako pravdu, se kterou je třeba se smířit.

„Můj pane?“ Nad ním stál jeden z vojáků. „Vykopali jsme pod hradbami hroby. Zbývá poslední. Máme i dubové větve a listí na oheň.“

Ryko chvíli nechápal, o čem to mluví. Na co oheň? Na co hrob? O jeden nádech později ho to zasáhlo jako beranidlo. Samuelovo tělo se stále opíralo o zeď vedle něj. Museli se o něj postarat. Pohled mu sklouzl na medailonek na Samuelově krku. Na chvilku zauvažoval, jestli mu ho nemá sundat a odnést ho Viole na památku, ale pak se zarazil. Přece jen to byla památka na Lenku a když spolu nemohli být za života, možná spolu mohli být teď. Nechal medailon tam, kde byl.

„Pomozte mi s ním,“ požádal vojáky.

Zabalili ho do mírně ohořelé přikrývky a položili na narychlo vyrobená nosítka, která nejdřív posloužila živým a teď je dostali mrtví.

A tak se stalo, že Samuel Antares neměl rakev a na místo jeho posledního odpočinku ho nesl muž, který ho považoval za bratra, a tři cizí vojáci. Opatrně ho uložili do vykopaného hrobu a vedle něj zapálili malý ohníček z dubových větví.

Ve větvích dubu stávala naše skrýš, pomyslel si Ryko. Tam jsem ho poprvé slyšel smát se.

Samuel si od něj tehdy držel odstup, dokud Ryko nevyhlásil, že všechny tituly zůstávají pod stromem. Teprve pak se Samuel uvolnil a jejich přátelství mohlo začít.

Ze vzpomínek ho vytrhl zvuk lopaty zabodnuté do hlíny. Dva z vojáku se pustili do zahazování hrobu a na okamžik Ryka zachvátila touha lehnout si tam dolů k Samuelovi a nechat zem, aby ho skryla přede všemi. Prudce potřásl hlavou, aby tu myšlenku zahnal.

Simeon. Irena. Marysa. Možná jsou naživu. Možná mě potřebují. Možná jim můžu pomoct.

Ryko s sebou vzal Samuelův meč, který našel vedle jeho těla, a teď z něj opatrně očistil špínu a krev. Jakmile byl hrob hotový, zabodl meč nad Samuelovu hlavu. Dubový ohníček už skomíral, ale dřevo bylo dost vlhké na to, aby vytvořilo kouř. Samuelova duše svoji cestu na nebe najde.

Poslední plamínek se zatřepetal a zhasl. Tma kolem jako by ještě zhoustla. Svět bez Samuela Antarese byl chladné místo, kterému chyběla jistota a spousta jízlivých poznámek, ale byl to jediný svět, kde bylo Rykovi dovoleno žít.

Opřel se o svou hůl a vstal. Čekala ho spousta práce.

***

Noc ještě strávili v rozvalinách Maurentu a za svítání už seděli na koních. Rykovi začalo během první míle škubat v koleni, což většinou značilo, že bude pršet. Po cestě přemýšlel nad plánem, ale nenapadalo ho nic lepšího, než dojet na Tirabil. Když bude mít štěstí, najde tam Simeona a jeho dvě ochránkyně živé a zdravé.

Pravda, štěstí většinou nebylo na jeho straně.

Snažil se přemýšlet nad budoucností, ale minulost mu neustále vyskakovala před očima. Jeho otec. Villafran. Barbora. Samuel, znovu a znovu Samuel. Všichni mrtví, někteří jeho vinou, někteří ne, ale všichni připravení navštěvovat ho ve snech do konce života. Zaplašil je a pokusil se soustředit se na přítomnost. Tam ale vyvstávaly samé otazníky. Co udělali s vévodou Kentem? Je Camilla v pořádku? Její těhotenství bývala komplikovaná i v době, kdy se nic nedělo, natož ve válce. Kde je Marysa? Kde je Simeon? Kde je Irena? Kde je Irena?

Rozpršelo se ještě před polednem. Nejdřív jen krápalo, ale během hodiny se strhl liják jak se patří.

„Měli bychom se někde schovat,“ navrhl velitel vojáků.

„Už jsme ztratili dost času. Jedeme dál,“ odsekl Ryko.

„Neuschneme až do Tirabilu,“ namítal velitel.

„Tak tu zůstaňte. Já spěchám,“ vyštěkl Ryko a pokračoval v cestě.

Vojáci ho s reptáním následovali. Příjemně ho to překvapilo, skoro čekal dýku do zad.

Na jídlo se zastavili v nepoužívaném seníku a jen co poslední muž spolkl poslední sousto, Ryko už kulhal ven ze dveří a předstíral, že neslyší nespokojené brblání za svými zády. V jeho mysli Tirabil představoval zodpovězení alespoň některých palčivých otázek, alespoň trochu jistoty, alespoň zdání bezpečí. Nemohl se dočkat, až tam dorazí.

Asi hodinu po poledni míjeli hostinec u cesty, když se náhodou otočil a pod stříškou před stodolou uviděl uvázaného koně, kterého si nemohl s ničím splést. Byl to hnědák s asymetrickou lysinou na čele, která vypadala, že stéká na jednu stranu, a čekal tam na svou paní, protože od nikoho jiného se nedal odvést do stáje.

Ryko obrátil Fantoma k hostinci, přes protesty velitele, který mu připomínal, že spěchají na Tirabil. Lothar se na ně zvědavě zadíval a Ryko neobratně sklouzl ze sedla. Jen tak halabala uvázal Fantoma k plotu a vydal se ke dveřím hostince.

Neudělala ještě ani dva kroky, když vtom se dveře otevřely a tam ve zlatém světle stála ona. Nejdřív si ho nevšimla a on se mohl na okamžik kochat tím, že je naživu a v pořádku a tady. Měla na sobě mužské šaty, ale vlasy měla rozpuštěné. Meč nechala někde uvnitř a pravá ruka jí spočívala na jílci dýky, jak se ujišťovala, že na dvorku nehrozí žádné nebezpečí.

Jako první si všimla Fantoma, nezaměnitelného modrošedého odstínu jeho srsti, a odtud její pohled sklouzl k Rykovi.

Jeho hůl dopadla na rozmoklou zem.

Rozběhl se, i když nohu spíš vlekl za sebou a s každým krokem mu kolenem projela ostrá bolest. Ona běžela také a srazili se někde na půl cesty. Přitáhl si ji k sobě, cítil, jak se třese, jednou rukou jí zajel do vlasů, vlhkých od deště, ona se k němu přitiskla ještě těsněji, a vtom mu noha vypověděla službu a oba spadli do bláta.

„Simeon? Marysa?“ zašeptal jí do ucha.

„Jsou tu se mnou. Jsi v pořádku?“ odtáhla se od něj a prohlížela si ho, aby našla případné známky zranění.

Vzal její obličej do dlaní a něžně jí přejel palcem po tváři. „Nic mi není. Co ty?“

„Měla jsem štěstí,“ odpověděla a z hrdla se jí vydral tichý vzlyk.

Nepřemýšlel nad tím, udělal to, co se mu zdálo přirozené – políbil ji. Tolikrát si to představoval, většinou jako odpověď na žádost o ruku, zakončení dlouhé projížďky na koních nebo během nějaké tajné výpravy jako ta jejich první, když šel hledat Marysu. Nikdy ho nenapadlo, že se jejich první polibek odehraje na rozbahněném dvorku uprostřed války. Mohli tím zničit všechno, mohli by přijít o Glenvenovu podporu a tím i o Trist, a když si to Ryko uvědomil, málem se odtáhl, jenže pak mu Irena začala polibek oplácet a na ničem z toho najednou nezáleželo.

Obtočila mu ruce kolem krku a při tom pohybu se mu opřela o ramena. Ostře sykl, jak mu nohou vystřelila nová vlna bolesti a Irena odskočila. Přistihl se, jak k ní vztahuje ruce, aby ji zachytil, a rychle je svěsil, než si toho stačila všimnout.

„Pojď dovnitř,“ řekla. „Jinak zítra nevstaneš.“

Nechal ji, aby mu pomohla na nohy, a otočil se ke svým vojákům. Ti už dávno sesedli a vedli koně do stáje. Když si všimli jeho pohledu, ztuhli v polovině pohybu a očima ho prosili, aby je nechal jít do sucha.

„Pro dnešek se tu zastavíme,“ oznámil Ryko. Vojáci si jako jeden muž oddechli. Pak oslovil tiše velitele. „Nevykládejte nikde, že jste jeli se mnou. Tvařte se, že mě neznáte.“

Ryko sebral svoji hůl a pak vzal do stáje i Fantoma. Pořád po očku sledoval Irenu, která vedla Lothara. Vypadala unaveně a její ruka se nevzdalovala od jílce dýky. Při odchodu ze stáje škobrtla a kdyby se nezachytila stěny, upadla by.

„Jak dlouho jsi nespala?“ zeptal se jí.

„Od odchodu z Kentu. To je v pořádku, ještě chvíli vydržím. Objednala jsem si lianem, ten mě vzpruží,“ ujišťovala ho.

„Ani náhodou. Půjdeš do postele,“ odvětil Ryko. „Příkaz regenta.“

„Nemůžu,“ zavrtěla hlavou. „Musím je hlídat...“

„Vystřídám tě. Jak bezpečné to tu je?“

„Marysa se za hostinského zaručila. A upřímně, jinou možnost nemáme. Potřebujeme se schovat a nabrat síly.“

Nabídl jí rámě a nechal ji, aby se o něj opřela. Hostinskému řekli, že je Ryko další člen jejich společnosti, na kterého tam čekali, a pak ho Irena odvedla nahoru po schodech do jejich malého pokojíku.

Simeon vyskočil na nohy, jen co otevřeli dveře, a v ruce svíral nůž. Když poznal Ryka, vrhl se k němu a jen zázrakem ho neprobodl.

„Výsosti, co jsem vám říkala o čepelích?“ napomenula ho Irena.

„Zacházej s nimi, jako se smrtí,“ odrecitoval Simeon na půl úst a vypadalo to, že má co dělat, aby Rykovi neskočil kolem krku. „Takže jsi nás našel i tady. Irena říkala, že se sejdeme až na Tirabilu, ale já věděl, že nás najdeš dřív. Je s tebou Samuel?“

Irena se k Rykovi otočila s němou otázkou v očích, ale na rozdíl od krále chápala, jak malou naději Samuel měl.

„Je mi to líto. Samuel je mrtvý.“ Zvláštní, myslel, že to bude bolet víc, když to řekne nahlas.

Simeon couvl, oči vykulené. „Jak...?“

„Viděl jsi, jak těsně jsme utekli my,“ řekla Irena něžně a položila mu ruku kolem ramen. „Po tom co přišel o koně...“

„Chceš říct po tom, co dal koně mně?“ vykřikl Simeon.

„Pst, nekřič,“ položila si prst na ústa. „Ty jsi důležitější než on. Samuel to moc dobře vědět a nebýt toho, že držel bránu, bychom se nikdy nedostali až sem.“

To už Simeonovi tekly slzy po tvářích. „To přece nedává smysl.“

„Nic nedává smysl, malý králi,“ ozvalo se z postele v tmavém rohu. „Musíš mě kvůli tomu budit?“

„Maryso!“ vydechl Ryko a přikulhal k ní. Jakmile se ale posadila, prudce zabrzdil. Většinu hlavy měla skrytou pod neumělými obvazy a podle toho, kde prosakovala krev, ji zasáhli někde kolem ucha.

„Já věděla, že mě jednou zničíš, mezku,“ řekla slabě.

„Zničím? Tohle nebude smrtelné,“ pokusil se o veselý tón.

„To ne, ale zůstanou mi jizvy,“ odvětila a Ryka překvapilo a vyděsilo, že se jí třásl hlas. „Víš, co to znamená? Budu zapamatovatelná. A k čemu je zapamatovatelná vyzvědačka?“

„Maryso...“ začal, ale zarazil se, protože nevěděl, jak pokračovat. Měla pravdu. Zničil ji, stejně jako všechno a všechny ostatní.

„Nesnaž se. A moc si se mnou nelámej hlavu, protože ještě nejste za vodou. Jsme už sice na hranicích vévodství, ale do vlastního Tirabilu máte ještě kus cesty.“

„Ty s námi nejdeš?“ zeptal se.

„Já tu naberu síly a pak začnu přemýšlet, co dál. My dva už si nemáme co nabídnout, mezku,“ dodala smutně. V pokojíku nebylo moc světla, ale byl by přísahal, že ji po tváři sklouzla slza. „A pořád mě mrzí, že jsi mě tehdy odmítnul.“

Chvilku mu trvalo, než si vzpomněl na večer v regentských pokojích, kdy ho políbila. „Nic proti tobě, ale mě ne,“ řekl s náznakem úsměvu.

Podívala se po Ireně a úsměv mu oplatila. „Já vím, že tebe ne. Běžte se usušit a spát. Tuhle noc ještě můžu hlídat.“