Země bez draků - Kapitola 26

26. Nashledanou v lepších časech

Ráno se Ryko probudil celý rozlámaný. Marysa seděla na posteli, zády opřená o zeď a i přes dva hrnky lianemu, které vypila, teď spala. V nohách její postele se jako kočka stočil Simeon. Ryko ležel na přikrývce na zemi a k boku se mu tiskla Irena. Chvilku na ni překvapeně zíral a uvažoval, jestli se mu to nezdá, ale po pár okamžicích si vzpomněl. Samuelova smrt. Setkání v dešti. Úkryt v hostinci. Pak, protože na posteli nebylo místo, si ustlali na podlaze. Pokud si pamatoval, tak se při usínání nedotýkali, ale v průběhu noci se museli posunout jeden druhému do náručí. Ne že by to Rykovi vadilo, ale nechtěl dávat Ireně plané naděje.

Někdo tiše zaklepal na dveře.

Opatrně Irenu odsunul. Ta jen nespokojeně zabručela a okamžitě se zmocnila jeho přikrývky. Vypadala v tu chvíli tak něžně a nevinně, že se musel usmát. Pak se ale znovu ozvalo zaklepání, tentokrát naléhavější, a Ryko musel najít svou hůl a dokulhat ke dveřím. Otevřel a zjistil, že na chodbě stojí kapitán jeho družiny.

„Pane, já vím, že jste nám nakázal nemluvit s vámi, ale co máme dělat? Máme jet dál?“

Ryko vyklouzl ven a zavřel za sebou dveře. „Ještě nemáme plán,“ odpověděl. „Zatím počkejte.“

Kapitán přikývl a odešel. Ryko opatrně vklouzl zpátky do pokojíku. Marysa i Irena už byly vzhůru, jen Simeon zatím spal. Jakmile se otevřely dveře, obě ženy sáhly po zbraních, a uklidnily se, jakmile poznaly Ryka.

„Musíme vymyslet, co dál,“ prohlásil. „Moji muži čekají na rozkazy.“

„Necestujte s nimi,“ poradila jim Marysa. „Držte se nablízku, ale ne mezi nimi. Velká skupina vojáků je nápadná. Vy tři můžete proklouznout jako rodina, prchající z Kentonu. Takových teď bude...“

„Rodina?“ vyprskl Ryko.

„Kolik je mu, jedenáct? To by Ireně bylo patnáct, tobě čtyřiadvacet. Klidně by mohl být váš syn,“ pokrčila Marysa rameny

„Draci!“ zaúpěl.

„To ti tak vadí, představa, že bychom měli spolu dítě?“ pousmála se Irena.

„Spíš představa, že by dítě vychovávala patnáctiletá verze tebe a čtyřiadvacetiletá verze mě. A ještě Simiho... to by to dopadlo. Ale dobře, vydávat se za rodinu můžeme. Co ty, Maryso? Vážně nejdeš s námi?“

Zavrtěla hlavou. „Jen bych vás zpomalovala. Běžte si osedlat, já zatím vzbudím Jeho Veličenstvo.“

Irena ještě zaběhla za hostinským, aby jim sehnala něco k snídani, a dohonila Ryka ve stáji. Chvíli připravovali koně mlčky, než to Irena nevydržela a otočila se k němu.

„Když už jsme u toho plánování, co bude dál?“ řekla.

„Musíme se dostat na Tirabil,“ odpověděl a vyhnul se jejímu pohledu.

„Dobře víš, že o tom nemluvím. Chceš předstírat, že se včera nic nestalo? A co až dorazíme na Tirabil? Zase budu muset odejít?“

Teprve teď našel odvahu podívat se jí do očí. Věděl, jak zní správná odpověď: Nemůže to být. Já jsem regent a ty jsi vypovězená ode dvora. Nejlepší bude, když se po příchodu na Tirabil rozdělíme, tentokrát už navždy.

Jenže nedokázal říct ani jediné slovo nahlas. Už ji ztratil jednou a ona byla to jediné, co mělo ve světě ještě smysl.

„Nepůjdeš nikam, kam nebudeš sama chtít. Jsi vykázaná z Tristu, po zbytku říše si můžeš chodit jak chceš, a ve válce má dokonce i Aroan Glenven větší starosti než to, s kým se bavíš,“ prohlásil.

„A až válka skončí?“ zeptala se tiše.

„Tak vymyslíme něco dalšího. Když bude nejhůř, tak přesuneme dvůr někam jinam. Oni to vévodové přežijí,“ zasmál se.

Ireně se na tváři objevil nesmělý úsměv, ještě se neodvažovala tomu uvěřit. Přistoupila k Rykovi a stejně nesměle přitiskla své rty na jeho. Obtočil jednu ruku kolem jejího pasu a něžně jí začal polibek oplácet.

Už tě nikdy nikomu nedám, pomyslel si. Ať se všichni třeba na hlavu postaví, tebe se nevzdám.

***

Koně čekali osedlaní na dvoře a zbývalo už jen loučení. Marysa z postele raději nevstávala, po ztrátě krve se jí pořád motala hlava, ale posadila se a nechala Irenu, aby jí naposledy převázala ránu. O další převaz se bude Marysa muset nějak postarat sama.

„Nelíbí se mi, že tě tu necháváme samotnou,“ zabručel Ryko.

„Nevtloukal jsi nám všem náhodou do hlavy, že král je nejdůležitější? Neboj se, mám svoje díry, kam si zalézt, a nebude mi vadit, když zůstanou jenom moje. Běžte už,“ mávla Marysa netrpělivě rukou.

Simeon k ní přistoupil a obřadně jí políbil ruku. „Děkuji. Až bude po všem, můžeš přijít. Pomůžu ti,“ slíbil.

„Velké sliby na tak malého krále,“ usmála se. „Hlavně to přežij, to mi bude stačit. Hodí se mít na trůnu někoho, kdo člověku něco dluží.“

Simeon ustoupil a vystřídala ho Irena. „Bylo mi ctí,“ řekla prostě.

„Nebylo to s tebou tak hrozné, jak jsem čekala,“ přikývla Marysa. „Dej na toho mezka pozor, potřebuje ženskou, aby mu dělala hlas rozumu. Draci ví, že žádný vlastní nemá.“

„Hej, já tě slyším!“ ohradil se Ryko. Skoro víc než Marysino rýpnutí mu vadilo, jak se Irena zasmála.

„To je dobře, koukej ji poslouchat,“ pohrozila mu Marysa prstem. „A zmizte už, čas běží,“ popoháněla je.

Irena a Simeon se rozloučili a odešli, jen Ryko se zdržel. Sedl si na postel a vzal ji za ruku. „Promiň,“ řekl prostě.

„To byla moje blbost. Věděla jsem, že mě to zničí, a já káča tě nedokázala odmítnout,“ pokrčila rameny, ale v jejím hlase nezněla hořkost. „Zpátky už to ani jeden nevezmeme.“

„Dávej na sebe pozor,“ požádal ji.

„Když si nebudu hrát na hrdinku, půjde to líp,“ prohlásila. „A mám takový pocit, že se nevidíme naposledy.“

Usmál se na ni a pak ji zlehka políbil na čelo. „V tom případě na shledanou.“

„Na shledanou v lepších časech,“ odpověděla.

Vykulhal ven, kde Irena a Simeon už čekali v sedlech. Vyhoupl se na Fantoma a následoval ji na cestu do Tirabilu. Ještě u výjezdu ze dvora naposledy zaváhal a otočil se.

Marysa stála v okně a pozorovala, jak odjíždějí. Na tu vzdálenost si nemohl být jistý, ale připadalo mu, že v jejích očích vidí smutek. Připomněla mu tu chvíli v oradomských kobkách, kdy vyšlo najevo, co je zač, a ona se mu omluvila. Tehdy začal ten jejich zvláštní vztah, ani přátelství, ani nepřátelství, ani láska, ani pracovní dohoda.

Když si ho všimla, pokusila se o úsměv a zvedla ruku na pozdrav. Ryko gesto opětoval a hrdlo se mu sevřelo.

Nevidíme se naposledy, připomněl si její slova. Ale i tak věděl, že to už nikdy nebude stejné. On po Samuelově smrti nemůže zůstat tím samým Rykem, ona s jizvami na tváři a znetvořeným uchem nemůže zůstat tou samou Marysou. Jejich loučení proběhlo už dnes.

Pobídl Fantoma, aby dohnal Irenu a Simeona. Vítr kolem něj vzdychal a on měl pocit, že slyší Marysin hlas.

Na shledanou v lepších časech.