Nevěděla, jak dlouho tehdy stáli ruku v ruce uprostřed louky se zavřenýma očima, když je probral zvuk blížících se kopyt. První reakcí bylo, že se pustili a otočili, ale byl to jenom Eric.
"Musíme se vrátit. Slečnu Volanovou by mohli postrádat," řekl.
"Postrádat? Už tak je venku dobrou polovinu noci, myslíš, že pár minut navíc by si někdo všimnul?" zavrčel Angus.
Eric po něm vrhl vyčítavý pohled.
"Já vím. Odveď ji, prosím, domů," ustoupil Angus.
Karol to zarazilo. Doufala, že s ní její princ pojede tak daleko, jak to jen půjde. Představa, že tu bude sám uprostřed toho všeho stříbrného světla... Najednou si uvědomila, že to světlo je mnohem slabší a obloha se začala zatahovat. Blížil se déšť a on chtěl zůstat venku.
"Angusi..." hlesla, ale nevěděla, jak pokračovat.
"Běž domů, Karol," řekl a ona v jeho pohledu viděla nějakou špatně skrývanou bolest nebo snad strach, kterému nerozuměla.
"Běž domů a nech mě tady. Jestli víš, co je pro tebe dobré, zítra osedláš koně a vrátíš se na Petrův Kámen. Běž domů a..." nechal větu nedokončenou.
"Ne. Pochopím, když ve mně odmítneš vidět milenku, snoubenku nebo manželku. Ale dovol mi zůstat a být ti přítelkyní. Je to málo, ale když budu muset, spokojím se s tím. Je lepší být tady a být tvojí přítelkyní, než tě opustit," zašeptala. A bylo to venku. Konečně přiznala sobě i jemu, že je do něj zamilovaná. Věděla, že ani ona jemu není lhostejná, a nechápala, proč se on nechce podat tomu všemu, co je spojovalo. Ale hlavně - nedokázala by opustit muže, kterého držela za ruku uprostřed úplňkové noci.
"Nic nechápeš, Karol. Vůbec nic. Náš rod... je předpovězeno, že přijdeme o všechno, a já jsem hlavní dědic. Zdá se přirozené, že kletba se bude vztahovat na mne víc, než na moje sestry. A já nemám právo žádat po žádné ženě, ke které něco cítím, aby se mnou to prokletí sdílela, aby byla zatažena do nešťastného údělu dětí Valerie Frazerové. Přísahal jsem, že to nikdy nedovolím. Běž domů, Karol, protože jsem nikdy nebyl ve větším pokušení tu přísahu porušit než dnes," odpověděl drsně a otočil se k ní zády.
Karol zůstala stát, raněná až na dřeň a vyděšená. Neslyšela nic o žádné kletbě, ale pochopila, že Angus nikdy neporuší své slovo a nikdy nemají šanci přiblížit se jeden k druhému víc, než dnes v noci.
Angus se od ní odvrátil a odcházel, víc stín než člověk, a ničil všechno, co se do té chvíle stalo. Začalo pršet. Karol cítila, jak padá někam do hlubin. Zahalila ji temnota, stejně hluboká jako stíny úplňkové noci.
Když se probrala, ležela v posteli v noční košili a skláněla se nad ní starostlivě teta Dora.
"Tys nám dala, holčičko! Jezdit ven za úplňku, to jinak dopadnout ani nemohlo!" řekla.
"Co se stalo?" zamračila se Karol a snažila si vzpomenout.
"Jela jsi s princem Angusem ven..."
Jak zaznělo jeho jméno, všechno se vrátilo. Karol se schoulila pod náhlým přívalem bolesti. Teta Dora se naštěstí v tu chvíli otáčela, takže nic neviděla.
"...a omdlela jsi. Přivezl tě Eric Rawne."
"Kolik je hodin?" zeptala se Karol a začala vstávat.
"Ani ne osm. Kam jdeš?" vypálila teta Dora.
"Za princem. Musím se mu omluvit," odvětila Karol a začala se oblékat.
"A kam? Mám ti vzkázat, že princ odjel z města a dlouho se nevrátí. Že prý máš jet domů. Pan Rawne to vyřizoval," usadila ji teta Dora.
"Tak si půjdu promluvit s jeho sestrou. Rebeka Treanová přece žije v princově domě, nebo ne?" odsekla Karol, zatímco si natahovala punčochy.
"To ano, ale..."
"Zašněruješ mě, prosím?" přerušila ji Karol a otočila se k ní zády, aby se teta Dora dostala ke tkaničkám jejích šatů. "Potřebuji se jí na něco zeptat. Nebo vlastně..."
Ten klep! Musí to mít něco společného s tím, na co narážela Dairin Rawneová tehdy při té večeři. To prokletí si musel Angus vymyslet jako záminku. Rebeka jí nic neřekne.
"Teto?"
"Ano?"
"Víte, kde bydlí Rawneovi?"
"Ale jistě! Mají moc hezké sídlo, hned za Telmirem. Kočár tě tam doveze za pár minut," odpověděla teta Dora, zřejmě uklidněná tím, že Karol upustila od plánu obtěžovat královskou rodinu.
"Ať začne kočí zapřahat."
"Měla bych o tom napsat tvému otci," připomněla jí teta Dora.
"Prosím, tetičko, jestli vám záleží na mém štěstí, nechte mě vyříkat si to s princem a otci nepište, ano?" nasadila Karol svůj nejprosebnější výraz.
Teta Dora si zhluboka povzdechla.
"Jestli je to tak... No dobře, nic mu neřeknu, ale chovej se slušně, ano?"
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.