Zlato a stříbro - Kapitola 2

Peníze

´Karol se zdál hrozný sen. Procházela nahá chodbami Petrova Kamene a byla jí hrozná zima. Nezasklenými okny profukoval vítr, ale nenesl sněhové vločky. Místo toho na ni padaly zlaté mince. Chtěla je pochytat, ale kdykoliv je vzala do ruky, rozpustily se.

„Karol?“ ozval se hlas těsně vedle jejího ucha.

Škubla sebou a otevřela oči. Skláněl se nad ní otec.

„Karol, co tu děláš?“

Chvilku jí trvalo, než se zorientovala a vzpomněla si na všechno, co se dělo minulou noc.

„Byla mi hrozná zima a pak začalo sněžit, tak jsem se sem šla ohřát,“ vysvětlila.

„No dobře, a tohle?“ ukázal kolem.

Kolem Karol ležely rozházené pergameny, dva brky, jeden z nich v lahvičce inkoustu, kterou jenom zázrakem v noci nepřevrhla, a svícen, na kterém dohořely všechny svíčky. Otec držel v levé ruce několik pergamenů popsaných čísly.

„Dívala jsem se do tvých účtů...“ začala.

„Do toho ti nic není!“ vyjel na ni.

„Počkej! Nech mě domluvit! Našla jsem tam pár věcí,“ bránila se a začala šátrat po svých poznámkách. Když je našla, znovu na otce zaútočila. „Podívej se! Tady jsi koupil tři kila poctivého hovězího, ale já si moc dobře pamatuji, že bylo zkažené. Proč jsi nechtěl po řezníkovi peníze zpátky? To už je dávno, takže teď to z něj už nevytlučeš, ale taky to není ten hlavní problém.“
Karolin otec už se posadil zpátky za svůj stůl a složil hlavu do dlaní. Karol se opřela o desku stolu přímo proti němu.

„Tati, proč ti Angus Clemens už čtyři roky dluží...“ nahlédla do poznámek, „... pět set zlatých? Každá půjčka, pokud není stanoveno jinak, je na tři roky, podle zákona na něm ty peníze už rok můžeš vymáhat!“ naléhala.

„Vymáhat? Nemůžeš jen tak vymáhat tolik peněz na někom jako Angus Clemens,“ povzdychl si otec unaveně.

„Proč ne?“ zarazila se Karol nechápavě.

„Proč ne?“ opakoval otec užasle.

„Protože je to princ, Karol! O trochu vyšší hodnost než ta naše, nezdá se ti?“

„Sidus Clemens, který se, jen tak mimochodem, narodil s původem srovnatelným s naším, ustanovil zákon pro všechny bez rozdílu!“ ohnala se Karol.

Otec si znovu povzdychl.

„Tvoje matka mívala dobré nápady, ale ta myšlenka, že ti dáme vzdělání, moc povedená nebyla. Poslyš, děvenko, až budeš starší, pochopíš, že svět není tak jednoduchý jako v knihách. Tak a teď buď hodná holka, běž se převléknout a pošli mi sem nějakou snídani, ano?“ pokusil se ji odbýt.

„Počkej, tati, ty peníze by nás mohly zachránit! Kdyby nám princ Angus vrátil alespoň polovinu té částky, vyrovnáme skoro všechny naše dluhy. Nebo můžeme naše dluhy převést na prince, ať to věřitelé vymáhají od něj. Proč jsi s tím ještě nic neudělal?“ nenechala se Karol odstrčit. Představa nocí s ohřívadlem v nohách byla příliš lákavá na to, aby se jí jen tak vzdala.

„Karol, tohle není obyčejný dluh. Nemůžu to od něj vymáhat zpátky,“ odvětil otec unaveně.

„Ale proč ne? Tati, vykašli se na to, jestli je to vévoda, pro mě za mě, ať je to třeba král všech moří, ale svoje dluhy bude splácet! Už teď máme sotva co jíst! Kam se dostaneme za chvíli? Mám začít vytírat na chodbách, abychom ušetřili za služky? Jenom proto, že se bojíš princátka Anguse?“ vyjela Karol vztekle.

Otec vstal a z očí mu sršely blesky. Vrazil Karol facku, až to mlasklo. Vlk tiše zavrčel.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš, mladá dámo! Pojď se mnou, ukážu ti ten důvod, proč mrzneme tady, skoro bez peněz a v nemilosti! Pojď!“ popadl ji otec za ruku a vedl ji ke krbu. Jednou nohou šlápl mezi studené uhlíky a rukou odstrčil zadní stěnu krbu.

Karol uviděla černý otvor a schody, které vedly někam dolů. Hned na začátku schodů byl výklenek, kde leželo křesadlo a několik pochodní. Otec jednu zapálil a pokynul Karol, aby ho následovala.

„Tak pojď. Chtěla jsi vědět, proč nemůžu vymáhat dluh od Anguse Clemense, tak se na to pojď podívat!“ vyzval ji.

Opatrně překročila oheň v krbu a následovala otce, který za nimi opatrně zavřel. Sestupovali dolů jen za mihotavého světla pochodně. Když schody skončily, museli už být někde pod zemí. Pár kroků ještě šli rovnou chodbou, než narazili na masivní dubové dveře. Otec vylovil klíč, který měl na řetízku kolem krku, a odemkl.

V malé místnosti, ve které se ocitli, nebylo nic, jen velká dřevěná truhla. Otec odemkl i tu, jiným klíčem, otevřel ji a posvítil Karol pochodní, aby dobře viděla, co se v truhle skrývá. Zalapala po dechu.

Mezi spoustou kožených váčků tu a tam ležely pozlacené šperkovnice. Jednu z nich zvědavě otevřela a uviděla záplavu perel, safírů a stříbra. Pak nakoukla do jednoho z váčků. Byl plný zlatých mincí.

Nezmohla se na slovo. Jak bylo možné, že měli ve sklepení takový poklad, a nikdo se ani nenamáhal zasklít okna? Proč jí o tom otec nikdy neřekl? A hlavně, proč ty peníze nikdy nepoužil?