Zlato a stříbro - Kapitola 23

Otec a dcera

Ceremoniář mluvil snad celou věčnost. Karol zachytávala jen útržky vět. Výjimečný člověk... obrovská ztráta... nelze nahradit. Prázdná slova. Ceremoniář s ním nejspíš v životě nemluvil.

Karol bloudila očima po Dračím chrámu, až zachytila pohledy dvou postav, stojících v boční lodi. Starce s dlouhými vousy neznala. Ale mladík s kápí na hlavě jí byl povědomý. Vzhlédl a odhalil tak opálové oči a pramen fialových vlasů, který mu spadl do obličeje. Pokusila se o úsměv a on se na ni usmál zpátky.

Náhle všichni začali vstávat a Rebeka zatahala Karol za rukáv.

"Je čas mu vzdát poslední poctu," zašeptala jí do ucha.

Karol odtrhla oči od svého návštěvníka a následovala Rebeku. Zařadily se do dlouhé řady lidí, kteří po jednom či po dvou přistupovali k hrobu. Vždycky se krátce dotkli dlaní chladného kamene, potom si položili dlaň na srdce, uklonili se rodině stojící vedle hrobu a pokračovali dál.

Rebeka šla první a v její úkloně bylo až něco vzpurného. Pro Karol dotek chladného kamene nic neznamenal, ani úklona před jeho rodinou. Nevěnovala jim jediný pohled. Vždyť je ani neznala.

Pokračovala za Rebekou. Znovu se dostávala do stavu milosrdné otupělosti. Chtěla jen být sama se svou ztrátou, chtěla se ztratit ve vzpomínkách na úplňkovou noc a chvíli nebýt Karol Volanovou. Jenomže to jí nebylo dopřáno.

"Karol!" vykřikl náhle nějaký známý hlas.

Zvedla hlavu a uviděla, jak se k ní prodírá její otec.

Ještě před několika týdny čekala, že ho bude nenávidět za to, co jí provedl. Za tu strašlivou smlouvu. Že se na něj nebude schopná ani podívat. Jenomže teď cítila jenom lhostejnost. Možná záchvěv odporu. Ubohý bezpáteřní zbytek rytíře, schopný prodat štěstí vlastní dcery. Byl vždycky takový? Nebo ho zlomila až chudoba? Jak to, že to dřív neviděla?

"Karol!" vyrazil ze sebe, když se k ní konečně dostal. "Karol, co se ti stalo?"

To poslední, co teď chtěla dělat, bylo vysvětlovat něco jemu.

"Nic," odsekla. "Vůbec nic se mi nestalo."

"No tak mi to pověz," naléhal otec ustaraně.

Povědět to tobě? To to dřív vykřičím z Wildaranské věže! zasyčela v duchu.

"Víš co? Běž radši za Loqarem Nimanem, měl bys se svým dědicem udržovat dobré vztahy," řekla a hlas se jí zlomil v novém přívalu slz.

Otcův obličej se proměnil v jednolitou masku hrůzy.

"Kdo ti o tom řekl?" zaúpěl.

"A kdy jsi mi to chtěl říct? Až se zamiluji do nějakého muže, abys mi mohl zlomit srdce? Neboj se, to se už povedlo," vzlykla znovu.

"Já...já..." zakoktal se.

Jeho slabost a neschopnost postavit se za vlastní činy naprosto zahnala Karolinu lhostejnost. Znechucením z vlastního otce na chviličku zapomněla na všechno ostatní. Přimhouřila rozzuřeně oči a slzy náhle přestaly téct.

"Proč jsi mi to neřekl?" zaútočila.

"Já... měl jsem strach..."

A strach v jeho očích byl. Bál se vlastní dcery. Karol viděla ten strach a přemýšlela, čeho se tak hrozně bojí. Nešlo o to, že by se jeden druhému odcizili, to vůbec ne. Tahle hrůza měla nějaký hluboký, existencionální důvod.

V tu chvíli pochopila a zavrávorala pod tíhou vlastního zjištění. Všechno to do sebe zapadalo - podmínky smlouvy, to jak otec odmítal jíst cokoliv, co nechutnalo podle jeho představ, jak si držel Vlka vždycky blízko sebe... Ty podezíravé pohledy...

"Ty ses bál, že kdybych to věděla, pokusím se tě zabít, abych se mohla vdát?" vydechla nevěřícně.

Hrůza v jeho očích ještě vzrostla.

"Ne... to ne, holčičko... to bych..."

Všechna úcta, kterou kdy k otci cítila, se zhroutila do prachu a obrátila se v pohrdání. Znechuceně se k němu otočila zády.

"Jdeme?" zeptala se Rebeky a do hlasu se jí znovu vkradly slzy. Vůbec to nebylo jednoduché.

"Karol... holčičko..." ozval se otec sotva slyšitelně. Neohlédla se.

Rebeka váhala.

"Jste si jistá?" pokusila se ji zadržet.

Ne, vůbec si nejsem jistá, uvědomila si Karol. Nevím, jestli to, co dělám je správné, nebo jestli bych se mu měla omluvit a odpustit mu, nebo co vlastně mám dělat. Vím jenom, že se na něj už nikdy nebudu schopná dívat jako na otce...

"Jdeme?" zopakovala nahlas.

Rebeka se kousla do rtu a vrhla po rytíři Volanovi poslední ustaraný pohled. Potom se společně vydaly k čekajícímu kočáru.