Zlato a stříbro - Kapitola 22

Pohřeb

Druhý den ráno se Karol probudila ještě před svítáním. Chvíli ležela v posteli, než se jí začalo všechno vracet. Pod návalem bolesti se schoulila do klubíčka. Zůstala na světě docela sama. Jen s jejich dítětem. Pořád tomu nedokázala uvěřit, jako by si to pořád neuvědomovala. Snažila si představit, jak to bude vypadat, až bude mít velké břicho, až bude v náručí držet jeho dítě, až jí to dítě řekne "mami". Až tomu dítěti bude vysvětlovat, proč nemá otce...

A budou si na ně kvůli tomu ukazovat prstem. Princův bastard. Jak to řekne otci?

Slunce líně, jakoby neochotně, vyšplhalo nad obzor a jeho paprsky si prorazily cestu škvírou mezi okenicemi. Karol se na ně dívala a zdálo se jí, že vidí první paprsky naděje. Pro ni i pro její dítě. Znovu zatoužila, aby to byl syn, s Angusovýma očima a úsměvem. Aby, až bude růst, kdykoliv se na něj podívá, viděla alespoň odraz svého milovaného. A až by její syn vyrostl a oženil se, mohla by se dívat na život, jaký měla mít ona a Angus.

Dotkla se svého zásnubního prstenu a v tu chvíli ji napadlo, kam se asi poděl ten Angusův. Pohřbí ho s ním? Vzala si ho rodina?

Pak někdo zaklepal na dveře a vstoupila Rebeka. Vydala se rovnou k oknu a roztáhla závěsy. Světlo zaplavilo pokoj.

"Dobré ráno," pozdravila, ale nevypadala, že čeká odpověď.

"Dobré ráno," řekla Karol.

Rebeka po ní vrhla překvapený pohled, ve kterém se mísila úleva a starost. Posadila se vedle ní.

"Pohřeb se koná o západu slunce. Všechno už je připraveno. Určitě chcete jít s námi? Všichni pochopíme..." začala.

"Ne. Musím se s ním rozloučit," odpověděla Karol tiše.

Rebeka přikývla. Zřejmě jí rozuměla. Chvíli vedle sebe tiše seděly a obě mlčely.

"Máte co na sebe? Nechcete, abych vám sehnala nějaké šaty?" zeptala se Rebeka nakonec.

Karol se zamyslela. Měla dvoje skutečně společenské šaty, ale ani jedny nebyly vhodné. Jenomže co teď záleželo na šatech? Záleželo teď vůbec na něčem?

"Jak uznáte za vhodné," odpověděla bez zájmu.

Nový ustaraný pohled. Jako by se měla každou chvíli zhroutit v křečích. Její srdce se svíralo, ale tělo zůstávalo pořád lhostejné. Pak se Rebeka zvedla, aby se podívala na Karolin šatník, vděčná za činnost, která odvede její myšlenky k nějakým všedním problémům.

Slunce se jako šnek posouvalo výš po obloze. Karol se oblékla do prvních šatů, které jí přišly pod ruku a pak se posadila k oknu. Dívala se do Angusovy zahrady a v hlavě měla dokonalé prázdno. Její srdce už nevydrželo přemíru bolesti a uchýlilo se k otupělosti. Věděla, že porušuje slib, který si včera dala, ale nedokázala se zvednout.

"Pohřeb je oslava," říkal jí otec, když umřela maminka. "Je to oslava výjimečnosti člověka, který odešel, a je v tom i trocha smutku, že je pryč. Na pohřbu dáváme všichni najevo, že jsme šťastní, že jsme takového člověka mohli poznat, a naději, že se ním setkáme jako hvězdy."

Musím se snažit. Kvůli Angusovi. Musím se s ním rozloučit důstojně. Musím se sebrat.

Ale to byla jen slova. Uvnitř ji nic nedokázalo vytrhnout z té zoufalé prázdnoty. Byla nějaká část jejího života, kterou ještě neprovázala s jeho? Cokoliv, v čem by se nespoléhala na jeho sílu nebo na jeho postavení? Něco, co se nezhroutilo s jeho smrtí?

Prostupovala ji beznaděj. Na co ještě žít?

Počkám hned za bránou a pak vytvoříme tu nejkrásnější dvojhvězdu na celém nebi...

Angus na mě čeká.

Je tu dítě. Kvůli jeho dítěti...

Dítě bez budoucnosti, princův bastard...

Pořád je to život, který nemám právo ukončit...

Který jsi hlavně neměla právo začít!

Po tváři jí začaly stékat slzy.

Otevřela okno.

"Karol!" ozval se za ní Rebečin hlas.

Otočila se. Rebeka stála ve dveřích, přes ruku měla přehozené nějaké bílo-rudé šaty.

"Omlouvám se, klepala jsem, ale neodpovídala jste..." řekla rozpačitě a střelila pohledem k otevřenému oknu.

"Promiňte, asi jsem to přeslechla," opověděla Karol a okno zavřela. Nevadí, má před sebou spoustu času. Dnes není jediný den, kdy to může udělat.

"Zkuste si tohle," podala jí Rebeka šaty, které přinesla.

Karol je odnesla do oblékárny, shodila to, co měla na sobě, a převlékla se. Rebeka měla dobrý vkus, kombinace tmavé vínové a světlé krémové nevypadala příliš smutně, protože na pohřeb se nemělo nosit smutné oblečení, ale ani příliš vesele.

"Tak, už musíme jít. Čeká na nás kočár," řekla Rebeka tiše, když Karol vyšla z oblékárny.

Karol si povzdechla a přikývla. Nechala se vést ven z domu a ke dveřím čekajícího kočáru. Derek a děti už seděli uvnitř. Evelina vypadala, že ještě nechápe, co se děje, a Didi se tvářil stejně zaraženě, jako když jeho otec odjížděl do války. Rebeka se posadila vedle Dereka.

"Jedeme," řekla pevně.

"Rebeko, miláčku, jsi si jistá...?" začal Derek, ale Rebeka ho přerušila.

"Vydržím to. Kvůli Angusovi. Vždycky chtěl, abych se s otcem usmířila, takže když už mu nemůžu vyhovět, alespoň se nenechám odradit od posledního rozloučení s ním," odpověděla Rebeka a oči se jí přitom vzdorně blýskly.

Karol nevnímala, kam ji vezou. Když zastavili, poslušně vystoupila a šla s Rebekou. Uvědomovala si, že je na Wildaranu a že je kolem spousta lidí. No jistě, zemřel korunní princ Aldormy. Náhle jako by měla v krku knedlík, přes který se nemohla nadechnout. Nikdy na něj nemyslela jako na prince. Byl to prostě Angus, její Angus. Tedy kromě té chvíle, kdy vedl své muže do války. Do té chvíle, kdy ho viděla naposledy... Musela zastavit a uvědomila si, že jí tečou slzy. Rebeka k ní přistoupila a jemně ji vzala pod paží.

"Nebude to dlouho trvat. Otec nechce, aby to dlouho trvalo." Ústa se jí hořce zkroutila při slově otec.

Karol prostě přikývla a společně vešly do prostorné kaple. Rebeka nešla do první řady lavic, kde seděla královská rodina, ale zamířila přibližně doprostřed, k Rawneovým. Karol zahlédla krále. Seděl na lavici a opíral se lokty o kolena, prsty zabořené ve vlasech. Vypadal starý a slabý, jako když z velkého hradu zbude jenom zřícenina, jako by ho při životu držela čistá vůle. Jeho žena seděla vedle něj, ruku konejšivě položenou na jeho zádech. I v jejích očích se odrážela bolest, ale zdálo se, že ji něco drží nad vodou, že nepropadá zoufalství. Snad dvě dcery, které ještě žily? Ale jak se mohla těšit z nich, když jedna se jich zřekla a druhá mohla klidně za týden umřít na obyčejný kašel?

Fiona stála stranou zády k ostatním. Její manžel a syn seděli hned vedle krále. Daren Halim se přitom tvářil spíš zaraženě než smutně, jako by si nebyl přesně jistý, co se stalo. Kromě rodiny tam seděl ještě starý, šedivý muž, těsně vedle Elizabeth Halimové. Karol napadlo, že kdyby to byla její dcera, už by mu něco řekla. Její ruka znovu bezděčně zabloudila k břichu.
Vtom se muž otočil a podíval se jí do očí. Nejdřív si neuvědomila, co je na něm tak divného, ale potom jí došlo, že muž mrká mnohem méně než ostatní lidé. Upřený, zvědavý pohled šedovlasého muže Karol vytrhl z její netečnosti daleko lépe než cokoliv jiného. Jako by z její mysli konečně spadla nějaká neviditelná pouta.

"Rebeko, kdo je ten chlap, co sedí vedle Elizabeth Halimové?" zeptala se potichu.

Rebeka se krátce podívala jeho směrem.

"Loqar Niman," vyslovila jeho jméno jako nejhorší nadávku.

Karol po něm znovu vrhla kradmý pohled. Tak to byl on. Ten, který zatáhl za nitky jejího života a způsobil, že co pro ni bylo jistotou dnes, nemusí mít zítra. Byla to jeho vina. On jejího otce dotlačil k té odporné smlouvě. On se rozhodl, že chce Petrův Kámen, na který nemá sebemenší právo. Jeho chamtivost ji v první řadě vyhnala z domova a dovedla k Angusovi. Ale to mu vyčítat nemůžu. Ano, dovedl mě k Angusovi. Jediná věc, kterou mu můžu přičíst k dobru, ušklíbla se v duchu.

"Proč sedí tak blízko Elizabeth?" zašeptala k Rebece.

"My jsme vám to neřekli? Loqar si na Darenovi vymohl, že mu Elizabeth dá za ženu. Sice nevím proč, ale tuším, že být nevlastním švagrem dědice trůnu se hadovi jako Niman může hodit," odvětila Rebeka a hlas jí přetékal odporem.

"Dědice trůnu? To jste teď vy, ne?" zarazila se Karol.

"Po tom, co jsem utekla z domova s obyčejným vojákem? Víte, dcery, kterých se rodina zřekne, většinou korunu nedědí. Kdepak, až otec umře, posadí se na trůn malý August," pokývla směrem k chlapci na klíně Darena Halima.

Karol na budoucího krále zkoumavě pohlédla.

"No, vypadá zdravěji než jeho matka," poznamenala.

Rebeka se pousmála. Pak vstoupil ceremoniář a řekl:

"Můžeme začít."

Fiona se ohlédla a pomalu se odebrala ke svému místu. Obličej měla mrtvolně bledý a v očích nepřirozeně prázdný výraz. Jako by to byl její pohřeb.

Náhle se ozvala hudba. Houpavá, ani smutná, ani veselá, spíš jako ukolébavka. Karol vhrkly do očí slzy. Nevzlykala ani nekvílela, prostě tichounce plakala a sledovala, jak přichází čtyři muži, nesoucí nosítka. Zachvěla se a Rebeka sevřela její ruku.

Věděla, že to už není on, jenom skořápka, pečlivě nabalzamovaná, aby vydržela víc než týden do pohřbu. A že ani z té skořápky neuvidí ani kousíček. Znala to z maminčina pohřbu. Ale přesto... tohle to všechno ještě zhoršovalo.

Král, Daren, Eric a Derek vstali, převzali od hrobníků nosítka a nesli si je dál. Když procházeli kolem ní, mohla Karol naposledy vidět jeho tělo. Oblékli ho do stříbrné, musel je o to požádat. Na rukou měl černé kožené rukavice a pod hlavou složený rudý plášť. Na kabátci měl našitý svůj erb - stříbrného vlka na fialovém poli. Do rukou mu dali meč. Všimla si, že na jeho ostří je několik zubů.

Přes tvář měl stříbrnou posmrtnou masku. Kovotepec se snažil vystihnout jeho obličej, ale žalostně pohořel. Bezvýrazné oči vytepané do kovu nemohly nikdy vystihnout jeho pohled, vážný, zamyšlený, pronikavý, chápavý... A rty, které usadil do téměř nabubřelého výrazu, se neusmívaly tím jeho drobným, skoro neviditelným úsměvem, ani se neroztáhly tím tolik příznačným způsobem, jak to dělaly, když chtěly oslnit. Angus se nikdy netvářil tak, jak ho vypodobnili.

Uložili ho do hrobky a zakryli ji těžkým víkem. Zvuk, se kterým zapadlo, jako by se Karol zabodl až do srdce. Znamenalo to konec. Konec Anguse, konec života, který si vysnila. Pak ceremoniář zapálil oheň z dubových větví a listí. K nebi začal stoupat kouř. Zdálo se to Karol, nebo se vážně stříbrně třpytil? Nedivila by se. Říkalo se, že v kouři z dubových větví letí k nebesům duše zemřelého. Nedokázala si Angusovu duši představit jinou než stříbrnou.

Ceremoniář začal mluvit, ale neposlouchala ho. Neznal ho. Nikdo z nich ho neznal, jen ona. Nikdo z nich se s ním nedržel za ruku uprostřed úplňkové noci.

Bezděčně natáhla ruku a nechala si kouř, který už začal plnit celou kapli, proklouzávat mezi prsty. Věděla, že Angus v tom dýmu není, ale aspoň symbolicky ho tak hladila na rozloučenou. Co jí vlastně on řekl jako poslední věc? Nemohla si vzpomenout. Tápala v paměti, snažila se vybavit si jejich poslední rozhovor. Vzpomněla si, až když první člověk zakašlal z množství kouře.

"Netrap se, ano?" řekl, než odešel.