Zlato a stříbro - Kapitola 29

Neuvážená svatba

„Svatba?“ zvedla Karol obočí. „A kdo se vdává?“

„Já,“ odpověděla Michaela. „Já a Nale...“

Karol se zastavila tak prudce, že to Michaelu, která ji držela za rukáv, málem strhlo na zem.

„Zbláznili jste se? On je Kristond, druhý dědic Donnelu a ty jsi...“

„Řezníkova dcera a kameníkova vdova,“ napověděla jí Michaela. „Naleovi na tom nezáleží, tak proč bych se s tím měla trápit?“

„Michaelo...“ začala, ale pak se zarazila. Vzpomněla si na ten den, kdy na Anguse čekala ve srubu. Uvědomila si, že oni se tehdy taky nenechali ničím zastavit. Když je prokletí celého rodu málo, co zmůže rozdílný původ?

„Doufám, že to aspoň hodláte tajit,“ řekla Karol místo peskování.

„Dokud to bude možné,“ přikývla Michaela.

To už ale dorazily ke dveřím dračí kaple a vstoupily. Před sochou stříbrného draka stál oddávající z vesnice a Nale a jeho dvě

„Oči“. Karol v jednu šílenou chvíli napadlo, jestli s ním budou jeho „Oči“ i dnes v noci. Naštěstí měla Michaela dost rozumu a nepřivedla děti.

„Ale proč právě dneska?“ dovolila si Karol ještě poslední otázku.

„Všichni jsou celí div živí z narození dědice. Nikdo se nebude starat, co děláme,“ odpověděl Nale.

„Nikdo se nikdy nestará, co děláme,“ ušklíbla se Karol.

„Dnes to bude dobré,“ řekl Nale, jako by ji neslyšel.

Nale a Michaela poklekli před oddávajícím a Karol a „Oči“ o dva kroky ustoupili. Oddávající se uklonil a pak zvedl ruce k nebi.

„Ó duchové dávných předků, voláme vás, abyste přišli požehnat tomuto svazku. Tento pár čeká na vaše požehnání už spousty let. Beroane, Ohene, Gretieme, Hamëwire, Laewitë, Mandore, Raitë, shlédněte na Nalea Kristonda a Michaelu Davenovou...“

Sedm barevných světelných pruhů obklopilo klečící pár, až si Karol musela zastínit oči. I tak si ale všimla, že zlatý a fialový pruh se nevynořily s tlamy příslušné sochy jako všechny ostatní, ale odněkud zpoza ní.

„Já, Nale Kristond, pojímám tebe, Michaelo Davenová, za manželku. Budu tě chránit, ctít a milovat po celou naši společnou pouť životem,“ slyšela Naleův hlas z veliké dálky.

„Já, Michaela Davenová, pojímám tebe, Nale Kristonde, za manžela. Budu ti pomáhat, ctít tě a milovat po celou naši společnou pouť životem,“ odpověděla Michaela, i když zněla poněkud nejistě. Karol věděla, že naposledy na chviličku zapochybovala o správnosti jejich rozhodnutí.

Sedm světel zmizelo a Nale s Michaelou vstali. Otočili se směrem ke svým svědkům a chytili se za ruce.

„Až se vás zeptají, dosvědčíte, co jste zde viděli?“ zeptal se jich Nale.

„Dosvědčíme,“ odpověděla Karol, společně s „Očima“ podle tradice.

„Slibujete?“

„Slibujeme.“

Pak odešli z kaple, oddávající první, za ním Nale a Michaela a potom Oči. Karol ještě zůstala. Chtěla si něco ověřit.
Zamířila za sochu zlatého draka a uviděla je tam oba, starce a mladíka s fialovými vlasy, kteří byli na Angusově pohřbu.

„Co tady děláte?“ zeptala se tiše.

„Přišli jsme se na tebe podívat,“ odpověděl mladík.

„Odkdy má někdo jako vy zájem na někom jako já?“ zvedla Karol obočí.

„Říká se, že když chceš někoho skutečně poznat, měl bys začít u jeho matky,“ řekl mladík a pozoroval Karolinu reakci.

Nezklamala ho.

„Karmen je moje, rozumíte? Nikdy se jí nedotknete, dokud budu naživu!“ zasyčela.

„V tom je právě ten háček. Dokud budu naživu,“ zopakoval stařec její slova. „Ale co potom? Neboj se, Karol Volanová,“ dodal, když viděl hrůzu v jejích očích. „Nechceme tvé dceři nijak ublížit. Naopak, budeme ji chránit, jak jen to půjde.“

„Přísahal jsem, že když se rod Clemens bude dovolávat mé pomoci, přijdu. Dračí přísaha je nezrušitelná,“ doplnil ho mladík.
Karol nechápala. „Karmen je nemanželská, utajovaná, z hlediska trůnu jako by ani nežila....“

„Má v sobě princovu krev. Podle zákona máš pravdu, nikdy by neměla vládnout Aldormě, ale nad její krví nemají zákony žádnou moc. Karmen je pokračováním rodu Anguse Clemense a ani nemanželský původ, ani to, že ji vydáváš za sirotka, na tom nic nezmění. Jednoho dne se podíváš na svou dceru a uvidíš princeznu.“

Karol zamrazilo. Dnešní noc byla zvláštní. Nejdřív Orena Frazerová s tou tajemnou věštbou, pak tihle dva...

„Předpokládám, že tomu nezabráním?“ ujistila se.

„Měl jsi stovku možností otočit se a vrátit se, ale všechny jsi je odmítla. Stou a první už nedostaneš,“ řekl stařec smutně.

Karol se kousla do rtu. Nevěřila jim. Přece musí být nějaký způsob, jak Karmen skrýt před celým světem a zachránit ji. A já ten způsob najdu, Angusi. Naše dcera nebude trpět, vyroste z ní žena, na jakou bys byl hrdý, a bude šťastná.

„Ale teď mě chvilku pozorně poslouchej,“ ozval se náhle mladík. „Přijde muž, tvůj rytíř, který pro tebe opustí všechno, co má. S jeho radami zacházej opatrně, nemyslí je špatně, ale nemá dostatek moudrosti. A s ním půjde starší muž. Dokud ten bude chlapec ve tvé blízkosti, tvojí dceři a tobě se nic nestane.“

„A jak ho poznám?“

„Poznáš ho,“ usmál se stařec a pak se oba muži otočili k odchodu. Karol je pozorovala, neschopná slova.

Můj rytíř? Starší muž? Dcera uvidí sen své matky, i když bude ještě příliš mladá na takový pohled? Co to má všechno znamenat?
 

Alespoň části z událostí té noci porozuměla o měsíc později. Už strávila na Donnelu půl roku a rozhodla se, že je bezpečné poslat dopis Rebece. Věděla, že Earline už podala nějaké zprávy do Telmiru v dopise pro Dairin, ale cítila, že jejími vlastními slovy to bude lepší. Proto znovu zanechala Karmen s Nalem, Michaelou a malým Robertem a zasedla ve svém pokoji k pergamenu a brku.

Nenapsala ani dvě řádky, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekla, aniž zvedla hlavu.

„Je tu nějaký rytíř, který přijel za vámi, paní,“ oznámil jí sluha Gregor.

Rytíř?

Karol prudce vyskočila, až málem převrhla kalamář, a otočila se. Gregor se zdál vylekaný její reakcí.

„Má s sebou muže?“ vyštěkla.

„Jak to víš?“ odpověděl jí z chodby důvěrně známý hlas.

Vzápětí do pokoje vstoupil mladý muž se zrzavými vlasy a dolíčky na tvářích.

„Ardole!“ vyhrkla.