Zlato a stříbro - Kapitola 33

Čas návratu

Ode dne Karolina návratu se v Angusově domě Dairin už neukázala. Eric sice často přišel za Derekem, ale jeho ženu ani děti neviděli. Bouřlivě oslavili Dračí noc a Karol se  zdálo, jako by se vracely ty dva týdny, které kdysi v Telmiru strávila s Angusem.

Ty první, kdy byli jenom přátelé, ty první, kdy se do něj zamilovala.

Ardolovi se ale v Telmiru nelíbilo. Mračil se a odpovídal jí na půl pusy.

„Co se děje?“ uhodila na něj jednoho dne.

„Pojeďme pryč, Karol,“ zaprosil. „Tihle vznešení pánové a paní, to není nic pro mě. Pojeďme pryč.“

A bylo všechno jasné. Ardol, který vyrostl v horách, se necítil dobře ve vysoké společnosti. I když Treanovi a Eric žádná moc vysoká společnost nebyla, pro Ardola to bylo jako pohybovat se u dvora.

„Ardole, tady má Karmen rodinu. Tady není jenom vyhnancem, nemanželským sirotkem bez domova. Kvůli ní bychom tu měli zůstat,“ odvětila.

„Ale ona má rodinu! Má tebe... a mě!“ vyhrkl Ardol a chytil Karol za ruku.

Karol mu ruku vyvlekla. „A to znamená co? Nemajetná, vyděděná ženská a otrhaný rytíř! To je báječná rodina!“ osopila se na něj. Od té záležitosti s Dairin chodila neustále naježená.

„Takže tobě jde o tohle? Hezké šaty a pozlátko?“

„Nebuď směšný!“

„Tak se někdy poslouchej, co říkáš!“

„Já to vím velice dobře, co ty?!“

„Mohla bys jí aspoň říct, jak se jmenoval její otec! Jestli to teda víš!“ změnil Ardol téma.

V tu chvíli se Karol neudržela a prostě mu vlepila facku.

„Její otec,“ pronesla polohlasem, „byl desetkrát lepší chlap, než kdy budeš ty, takže zavři hubu a jestli ti něco vadí, já tě tady nedržím!“

Byl to Ardol, komu povolily nervy a odešel z místnosti.
 

Druhý den se navzájem omluvili a usmířili, ale stín té hádky a věcí, které si řekli, mezi nimi zůstával už napořád. Karol se musela hodně snažit, aby neštěkala na lidi kolem, a Ardol utíkal z domu, jak jen mohl.

Asi tři úplňky po Dračí noci si ji Rebeka zavolala do hudebního salónu. Když Karol vstoupila, měla pocit, že ji někdo polil vědrem ledové vody. U okna stál otec a nervózně si pohrával s cípem svého pláště. Rebeka seděla v křesle a tvářila se, jako by se nechumelilo.

„Co má tohle znamenat?“ vyštěkla Karol. Její nervy nepotřebovaly další zkoušku.

„Je načase, abyste se vy dva zase usmířili. Pět let stačilo, nemyslíš? Ať už mezi vámi leží cokoliv, pořád je to tvůj otec a bez něj bys tu nestála. Zkus ho vzít na milost, prosím,“ požádala ji Rebeka.

Karol se dívala na otce a znovu a znovu si uvědomovala, co všechno udělal. Viděla ty dluhy, často nesmyslné, které nadělal a pro které nakonec prodal její štěstí. Její dědictví dal jejímu nepříteli a ji samotnou odsoudil k samotě. Vlastní dceru.

Jmenovala se Colette. Karmen ji milovala a Joachim ji nenáviděl...

Můžu ti kdy odpustit Colette? A to, co jsi provedl matce? I kdybych zapomněla na to, čím ses provinil vůči mně, jména Colette a Karmen vždycky budou na vrcholku seznamu tvých provinění.

Jenomže od čeho jsou dcery, když ne od toho, aby odpouštěly? Nikdo po mně nežádá lásku, jen abych s ním zase mluvila.

„Tak dobře. Rebeka si s tím asi dala práci, tak ji nezklamu. Ale nepočítej s milující dcerou. Konec nepřátelství neznamená začátek přátelství,“ řekla nahlas.

„Ale prozatím postačí,“ odpověděl její otec tiše. „A teď, Karol, vrátíš se domů?“

Domů... Kde já jsem doma? Tady nebo v Petrově kameni? Nevěděla. Ale pokud pojedou domů, Ardol bude spokojený a Karmen by měla vidět sever. A já chci navštívit Colettin hrob. Musí být někde hodně zastrčený, když jsem ho nikdy neviděla.

„Ano, pojedu na sever, ale nepojedu sama. Je tu se mnou Ardol a potom jedna sirota, které jsem se ujala, a její opatrovník,“ oznámila mu.

„Dobrá. Už jsem stejně pozval paní Treanovou s rodinou. Odjedeme během několika dní,“ řekl otec.

Karol se zmateně podívala na Rebeku. Proč chce na sever? Ale z jejího obličeje vyčetla, že o tom nechce mluvit před Karoliným otcem. Ten nervózně přešlápl a pak se vymluvil na práci a zmizel.

„Loqar Niman se vrací do Telmiru. Než odjel, řekl mi, abych si dávala pozor. Varoval mě, že někteří lidé by mě mohli brát jako následnici trůnu, protože mě otec nikdy neposypal popelem. Ty víš, jak umí Niman naznačovat. Chceme se s Derekem uklidit z dohledu. Petrův kámen bude dokonalý.“

Opět Loqar Niman! Kdekoliv se v Karolině životě vyskytl strach a hrozba, objevoval se Loqar Niman. Tu noc se vrátila její stará noční můra. Petrův kámen hořel, někde za ní prosila Rebeka o pomoc a Angus Karol prosil, ať jde a zachrání Rebeku, ale ona zírala na muže bez tváře. A pozvolna jeho obličej nabral určitých rysů. Loqar Niman se na ni smál, zatímco Rebeka umírala a Karol se nedokázala pohnout.
 

Odjeli napůl tajně, velice brzy ráno, dokud byly ulice poloprázdné. Ardol doslova sršel dobrou náladou, Didi a Evelina se těšili na dobrodružství, zatímco Rebeka a Derek se tvářili vážně. Z obličeje jejího otce se nedalo nic vyčíst.
Karol se rozhlížela kolem, když náhle uviděla známou tvář.

„Michaelo!“ vykřikla a pobídla koně k mladé ženě, která se zřejmě vracela od kašny s vodou.
Ale ke Karolinu překvapení Michaela zrychlila a zmizela v jednom domě. Karol nic nechápala. Proč před ní Michaela utekla? Co dělá v Telmiru? Vypadala pohuble a otrhaně – snad je Lucan nevyhodil. Je tu i Nale? A co jejich dítě, narodilo se v pořádku? Co se stalo?

Karol sice nikdy nevěřila na předtuchy, ale dnes měla pocit, že bude muset udělat výjimku. Michaela a Nale měli potíže, možná ještě mají, ale Michaela s ní odmítala mluvit.

Proč?

Nevěděla
 

Cesta proběhla v klidu. Joachim Volan je opustil na úbočí hor a jel napřed připravit hrad.

Konečně jednoho dne projeli Podplešnou a začali pomalu stoupat po úbočí Plešivce, jednoho ze dvou kopců, mezi kterými Petrův Kámen seděl. Druhý, Šermíř, se vypínal k nebi, strmý a skalnatý. Vystoupali do sedla mezi oběma kopci a už je čekal jen malý kopeček k bráně a budou doma.

I když Karol si nebyla jistá, jestli může tenhle hrad nazývat domovem. Pět let ho neviděla, ale věděla o věcech, které se na něm staly, víc, než když tam bydlela.

Jmenovala se Colette...

Otevřela se první brána a oni stoupali uličkou mezi dvěma holými zdmi k druhé bráně na nádvoří. Stráže na ně nepokrytě zíraly, hlavně na Rebeku, která vyzařovala takovou vznešenost a eleganci, jakou zdi Petrova Kamene snad ještě neviděly.
Pak se otevřela druhá brána a Karol projela na nádvoří jako první. Otec stál na schodech u vchodu do hlavní budovy a nervózně si mnul ruce.

Všichni kolem se zastavovali a zírali. Jen se dívejte, tohle je stejně jen divadlo pro vás. Návrat napravené dcery. Z několika oken vykoukly zvědavé hlavy. Ze stájí se vynořil vrchní podkoní a opřel se o vidle. Karol seskočila z koně a vystoupala po schodech k otci. Nechala se od něj políbit na tvář, když se zevnitř vynořili dva vlci. Slyšela, jak Didi hlasitě vydechl. Vlčice Liška přišla až ke Karol a dotkla se na uvítanou čenichem její ruky. Pak po schodech vystoupaly Rebeka a Derek.
Rebeka se Joachimu Volanovi vybraně uklonila. On jí úklonu poněkud nemotorněji oplatil.

„Vítejte na Petrově Kameni!“ řekl.

Karol podrbala Lišku, omluvila se a zamířila do kaple. Prošla kolem hrobu svého dědečka, Petra Volana, a otcovy první manželky Letitie. Zastavila se u hrobky, na které spočívala socha půvabné ženy.

„Tak jsem se vrátila, mami,“ zašeptala.

Pak se rozhlédla a oči jí padly na malou desku, zapuštěnou v podlaze mezi sarkofágem její matky a tím připraveným pro jejího otce. Nebylo na ní nic, žádné ozdoby ani květiny. Jen iniciály C.V. Ležela mezi nimi, jako ode dne svého narození. Karol poklekla k desce a položila ruku na chladný kámen.

Malou, znetvořenou sestřičku, která se navíc narodila brzy a málem zabila svou matku... Jmenovala se Colette...

„Tak jsem se vrátila, sestřičko.“