Zlato a stříbro - Kapitola 37

Oheň

Nějaká zmítající se tíha ji drtila, bolelo to. Takhle si smrt nepředstavovala. Na prsa jí stékalo něco horkého. O chvilku později se ta těžká věc, která ji tiskla ke kamenné podlaze, přestala hýbat a vzápětí zmizela.

Otevřela oči a zjistila, že není mrtvá.

Posadila se a rozhlédla se. Jeden z vojáků, kteří pro ni přišli, ležel mrtvý vedle ní, druhý napůl seděl opřený o stěnu a svíral si koleno. Nad nimi stál Trevor s hrozivým výrazem v očích a zkrvaveným mečem v ruce. Podívala se na sebe a zjistila, že ta teplá tekutina, kterou cítila na prsou, byla krev jednoho z mužů.

„Vstávejte, má paní,“ řekl a natáhl k ní ruku.

Přijala ji a nechala se vytáhnout na nohy. Otupělost a smířenost se smrtí postupně odeznívala.

„Kde je Karmen?“ vyštěkla.

„V bezpečí, nebojte se. Musíme jít,“ napomenul ji a vydal se chodbou pryč. Karol ho doběhla.

„A co Rebeka, Derek a děti?“

„Nemůžu vás odvést všechny najednou. Dva proklouznou snáz než šest. Vrátím se pro ně, jakmile budete v bezpečí,“ odpověděl

Trevor na půl pusy.

Síň nesla známky boje, i když už tam nikdo nebyl. Na podlaze, na stole i na velkém křesle Petra Volana byla krev a uprostřed místnosti ležel mrtvý sluha Henlan.

Doprovázel mě tehdy do Telmiru, uvědomila si Karol a ucítila, jak ji pálí oči.

Venku to bylo ještě horší, tam zabíjení a plenění pokračovalo. Karol viděla zapálenou střechu stáje a slyšela vyděšené řičení koní uvnitř. Nějaká dívka někde zoufale naříkala. Karol se zastavila, přemožená vší hrůzou, ale Trevor ji zatahal za ruku a donutil ji pokračovat. Když sbíhala ze schodů na nádvoří, všimla si nehybného těla vlčice Lišky, ale neměla čas se u ní zdržet.

Trevor se po cestě shýbl nad jednou z mrtvol, ve které poznala jejich vrchního podkoního, starého Toma, a sebral mu nůž. Podal ho Karol a ona přijala. Pak ho následovala skrz bránu ven. Trevor se držel v nejhlubších stínech a šel sice velice rychle, ale neutíkal. Vojáci se nechali úplně strhnout pleněním a ničením, takže si jich nikdo nevšiml.

U brány stáli tři muži a zadržovali uprchlíky. Jeden z nich zrovna tiskl na zeď jednu z Karoliných služebných, která volala o nedostupnou pomoc. Druzí dva zastoupili Trevorovi cestu. Jeden z nich skončil s mečem v břiše dřív, než stačil říct slovo. Další se chvilku bránil, dost dlouho na to, aby upoutal pozornost toho třetího, který pustil děvče a tasil. Trevor k němu stál zády. Karol chtěla vykřiknout, než si vzpomněla na nůž ve své ruce.

Nezabila ho, nůž se jen smekl po jeho šupinové zbroji, ale vyryl dlouhý, rudý šrám na jeho stehně. Muž vykřikl bolestí a vzápětí mu Trevor prořízl hrdlo. Karol na tvář vytryskla jeho krev.

Otřela si ji, ale nepochybovala, že to vypadá ještě hůř. Pokračovali dolů, podél zdi ke druhé bráně, ale náhle Trevor natáhl ruku, aby ji zarazil, a strhnul ji na zem do příkopu. Krčili se v bahně a čekali. Karol si uvědomila, že je menší tma, a podívala se na hrad. Jenom strach jí zabránil vyjeknout. Hlavní věž byla v plamenech.

Ne! Rebeka... Derek... Didi a Ev... Ne, prosím, ne! zaúpěla v duchu. Můj sen! Tohle je přesně jako ve snu... Dcera uvidí sen své matky, i když bude ještě příliš mladá na takový pohled... Ne, prosím, ne! Ať je Karmen v pořádku, ať to přežije!
Náhle zaslechla přes sílící praskání ohně dusot kopyt. Hrstka koní z hradních stájí zřejmě unikla a pádila pryč. Přehnali se kolem, ale jeden kůň na cestě zůstal, i když se vzpínal a plašil. Jediný měl totiž jezdce a místo od ohně mířil k němu.
Konečně se jezdci podařilo koně uklidnit a Karol zahlédla ve světle ohně jeho obličej. Znala tu tvář s hadíma očima, znala ji a nenáviděla. Loqar Niman se přijel podívat, co způsobil.

Karol pevněji sevřela nůž.

Ukončíme to. Mám nůž a on je tak blízko. Nestačí ani a tasit a i kdyby, co na tom záleží? Bez Loqara Nimana by mi bylo dobře. I kdyby Angus umřel, bez něj by mu nic nebránilo oženit se se mnou před bitvou a Karmen by se nemusela bát... Rebeka by se nemusela bát... Jeho smrt sice nic nenapraví, ale kdo pro ni bude truchlit? Jeho manželka jistě ne.

Chtěla vstát, ale Trevor zřejmě poznal její úmysly a pevně ji chytil.

„Nehýbejte se,“ zašeptal jí do ucha. „Karmen vás potřebuje. Tiše, počkejte. Nechte ho přejet...“

Loqar Niman už skoro dosáhl brány a až když vjel na nádvoří a zmizel z dohledu, dovolil jí Trevor vstát a jít dál. Teď už utíkali.
U druhé brány nikdo nebyl a tak se ocitli v sedle mezi Šermířem a Plešivce. Karol vrhla krátký pohled směrem k Borové a ke své hrůze zahlédla plameny i tam.

Ardole...

Ale to už ji Trevor táhl na druhou stranu, směrem k vesnici. Následovala ho a cestu sledovala jen málo, oslepovaly ji slzy.

Co jsem to udělala? Já jsem tohle nechtěla, nechtěla, ne, takhle ne...

Ale musela jít, skoro běžet, uhýbat z cesty, kdykoliv se Trevorovi něco nezdálo. Chvěla se jako list ve větru a brzy ji píchalo v boku tak strašlivě, že musela bez dechu poprosit o přestávku. Trevor ji neochotně odvedl za pár kamenů, které by je za denního světla neskryly ani napůl, a nechal ji si odpočinout.

„Kde je Karmen?“ zasípala šeptem. Treanovi i Ardol byli pravděpodobně mrtví, ale její dcera možná ne, a na tom jediném teď záleželo.

„Slíbil jsem, že se o ni postarám, a dračí slovo je nezrušitelné.“

Drak?

Karol to překvapilo jen trochu. Trevor byl zvláštní, jiný, vždycky to věděla. Tímhle to jenom potvrdil. Vzpomněla si na ty dva, se kterými se setkala v den Naleovy a Michaeliny svatby, a napadlo ji, jestli to jsou také draci. Nadšeně se chytila tohoto tématu k přemýšlení, aby nemusela myslet na mrtvé tam nahoře na hradě, na ty, kteří zemřeli pro její pýchu.

Trevor ji ale nenechal lenošit dlouho a vedl ji do Podplešné. Vzal ji zadním vchodem do kovárny k Hellerovým. Ve světnici hořelo několik svíček, kolem kterých se shromáždil celý dům – kovář, jeho manželka a matka, i jeho tři okaté děti. Když Karol s Trevorem vstoupili, rozhostilo se ticho, že by člověk slyšel spadnout špendlík.

Náhle si Karol uvědomila, jak musí vypadat. Měla na sobě krev dvou mužů a válení se po rozbahněné zemi jí určitě na kráse nepřidalo. Ani se nedivila, když nejmladší z dětí začalo plakat.

„Tak zase na dvůr, svlíknout a umejt!“ rozkázala nakonec paní Hellerová. „Přinesu vám tam něco na převlečení, slečinko!“
Karol se poslušně otočila a zamířila k velkému sudu s dešťovou vodou, který stál venku. Vedle něj se válelo kovové umyvadlo, do kterého si nabrala vodu a smyla si krev z obličeje. Pak shodila šaty a zůstala stát jen ve spodní košili. Brzy ji roztřásl chlad, ale ještě si musela studenou vodou umýt bahno a krev z rukou a krku. Zjistila, že krev prosákla i na spodničku, ale naštěstí brzy přišla stará paní Hellerová se svíčkou a šaty.

Oblečená a jakž takž čistá se vrátila do světnice. Tam na lavici seděla její dcera.

„Karmen!“ vykřikla a rozpřáhla ruce. Holčička k ní přiběhla a pevně ji objala. Oči měla rozšířené strachy. „Nic se neděje,“ těšila ji Karol. „Nic se ti nestane.“

Jako popření jejích slov vletěl do domu nějaký mladík, vlastně ještě kluk.

„Vojáci jdou do vesnice!“ vykřikl.