Cesta zpátky - Kapitola 21

21. Hvězdné nebe

Nejela jsem nijak rychle, ale ani jsem se neloudala. Noc jsem strávila v lese pod hvězdami a ráno jsem pokračovala. Slunce už skoro zapadalo, když cestu přede mnou přehradila ohnivá stěna. Za tu dobu, kterou jsem strávila v Tristenolu, se rozrostla, už sežehla trávu na březích řeky.

Ohlédla jsem se, ale cesta za mnou byla prázdná. Pořád jsem tak trochu doufala, že přijede, ale měla jsem vědět, že je to hloupost. Takové věci se děly jen v romantických filmech. S povzdechem jsem vstoupila na most přes řeku.

Vedle mě se objevil Frundor, tentokrát o velikosti poníka. Položila jsem mu ruku na krk a beze slova jsme pozorovali plameny. Oheň mě vždycky uklidňoval a kupodivu to fungovalo i teď, když se měl stát mojí pohřební hranicí.

„Bude to bolet?“ zeptala jsem se.

„Trochu, ale ne moc,“ slíbil Frundor.

Naposledy jsem se ohlédla a v tu chvíli se na cestě objevil jezdec. Poznala jsem ho a srdce se mi divoce rozbušilo. Nakonec přece jenom přijel.

Udýchaně seskočil z koně těsně přede mnou. „Hledal jsem vás, myslel jsem, že přespíte v hostinci...“

„Neměla jsem peníze,“ vysvětlila jsem. Nevěděla jsem, jestli jsem ráda že přijel nebo ne. Chtěla jsem ho mít u sebe, ale nechtěla jsem, aby se na to musel dívat.

„Vy se chcete obětovat? Umřít, aby ten oheň zhasnul?“ ptal se mě.

„Nemám na výběr. Jsem jediná, kdo to může udělat. Ani z Aldormy, ani z Tristenolu,“ odpověděla jsem. Tušila jsem, že už to pochopil.

„Znala jste Lenku?“ zeptal se.

Přikývla jsem. „Vyprávěla mi celý příběh. Proto jsem vás znala už od začátku.“ Už už otvíral ústa, aby se vyptával dál. „Na to není čas,“ umlčela jsem ho. Kdybych začala vyprávět, nikdy bych se neodhodlala do toho ohně vstoupit. „Musíte s Tristenolem uzavřít nějakou lepší mírovou smlouvu. Teď to nesmíte zkazit, V našem světě máme na práci i jiné věci, než běhat pořád do Aldormy a zachraňovat vás,“ snažila jsem se znít statečně.

„Uděláme, co bude v našich silách,“ ujistil mě vážně.

„Zatím jste nepodali žádný oslňující výkon.“

„Zlepšíme se.“

„To doufám.“

Chvíli jsme stáli mlčky. Chtěla jsem říct něco pěkného na rozloučenou, ale nevěděla jsem co. Musela jsem jít, čím déle to budu odkládat, tím horší to bude. Najednou se otočil, vrátil se ke svému koni a přinesl mi něco, co vezl v sedlovém vaku. Když mi to vtiskl do ruky, zjistila jsem, že je to rozkvetlá větvička soumračného šeříku se stonkem obaleným mokrým plátnem.

„Abyste na mě nezapomněla, až se z vás stane hvězda,“ řekl rozechvěle.

„Vy ale musíte zapomenout na mě,“ zašeptala jsem.

„Na vás? Nikdy,“ odpověděl stejně tiše.

Jsem si jistá, že ani jeden z nás se nepohnul. Ten metr země mezi námi prostě zmizel a já jsem ležela v jeho náručí, ruce obtočené kolem jeho krku, jeho rty se tiskly na ty moje a voněl po šeříku. Cítila jsem se hrozně provinile, ale nedokázala jsem ho odstrčit. Už se nikdy v žádném vesmíru neuvidíme, tenhle polibek pro budoucnost nic neznamená. A odsouzencům na smrt se přece plní poslední přání, nebo ne?

Když jsme se konečně pustili, všimla jsem si, že má na tvářích slzy. Uvažovala jsem, jestli jsou jeho nebo moje. Neodvážila jsem se mu říct ani slovo. Kdyby teď promluvil, nejspíš bych se na všechno vykašlala a zůstala bych s ním, Aldorma a Tristenol ať třeba shoří.

Vymanila jsem se z jeho náručí a došla jsem až k ohnivé stěně. Postavila jsem se čelem k Frundorovi.

„Když jsem tě sem přivedl, nevěděl jsem, kudy se dáš. Ale musím říct, že se mi líbí, jakou cestu sis vybrala,“ řekl mi.

„Jak to hodláš udělat?“ zeptala jsem se. Hlas se mi samozřejmě zlomil.

„Tvoje oběť bude spočívat v něčem jiném, než si myslíš, protože se neobětuješ jenom pro Aldormu, ale taky pro něj. Ale ještě se neotevřela brána. Víc ti říct nemůžu. Natáhni ruku.“

Poslechla jsem ho. Přiložil mi k dlani jeden dráp, černý jako eben. Barvou mi připomněl nábytek doma v obýváku. To vyvolalo hotový příval dalších obrazů. Máma, s nohama nataženýma, jak čte Harryho Pottera. Táta, jak něco kutí s počítačem. Psi, rozvalení na koberci. Hořící svíčky na adventním věnci. Chuť portského. Písničky Roberta Křesťana.

Právě se protrhly hráze,

právě teď nevím, co s tím,

právě jsem zaplatil draze,

právě jsem zapálil Řím.

Melodii jedné z mých oblíbených písniček přerušila bolest. Frundor mi drápem roztrhl kůži na dlani, až se vyřinula krev.

„Běž do plamenů. Neboj se, nic neucítíš.“

Vzpomněla jsem si na Trivetovy rty na mých, na jeho vůni i na slzy na jeho tváři, sevřela jsem větvičku šeříku a udělala jsem krok kupředu. Plameny skutečně nepálily. Na jedné straně jsem viděla Frundora a Triveta a za nimi Tristenol ozářený zapadajícím sluncem. Někde daleko odtud se Ryko možná zítra začne učit používat berle a drzé páže, které se stalo králem, se bude obracet pro radu ke Colinovi a Camille. Otočila jsem se na druhou stranu, kde se vinula cesta do Hůrky. Lina tam založí školu a z Kory a ostatních vyroste nejvzdělanější generace, jaká v Hůrce kdy žila. Ti už se žádným panem Parenem napálit nenechají. Po téhle cestě se Trivet za chvíli vydá domů k Margaritě a Valerii.

Udělala jsem, co bylo třeba. V tomhle světě už pro mne nebylo místo.

V tu chvíli mi z ruky na zem skanula jediná kapka krve.

***

Trivet ji viděl mezi plameny, osamělou křehkou postavičku, tak nepatrnou proti obrovské ohnivé stěně. Podívala se na něj a pak otočila hlavu směrem k Aldormě.

V tu chvíli kolem její postavy vybuchlo světle modré světlo a ohnivá stěna byla pryč. Stejně tak i Barbora. Jediné, co zůstalo, byla zčernalá tráva na březích řeky. Nejasně si uvědomoval, že Frundor také zmizel.

Chytil za uzdu svého koně i Barbořina grošáka. Na mostě po ní nezbylo nic, dokonce ani stopy na očazených kamenech. Jako by nikdy neexistovala. Ani ten šeřík tu nenechala, jen vzpomínku na dotek jejích rtů.

Pak zvedl hlavu a uviděl, jak se před ním vine cesta do Hůrky. Tehdy si uvědomil, že to není pravda. Něco mu tady po ní přece jen zůstalo.

Cesta zpátky.

Vyhoupl se na koně a uzdu grošáka si uvázal k sedlu. Nechal svému hnědákovi volno, aby si šel vlastním tempem, a on přemýšlel o všem a o ničem. Cítil se podivně prázdný. Měl by mít radost, protože všechno se dalo do pořádku a oni vyhráli. Tak proč se mu chtělo plakat?

Slunce už dávno zapadlo a hvězdy už vycházely, když vjel do Hůrky. Když mu jako malému umřel dědeček, máma mu říkala, ať se večer dívá na oblohu a hledá hvězdu, která tam dřív nebyla, a to že bude jeho dědeček. Teď ale neměl sílu zvednout oči k nebi a hledat Barboru.

Jeho příjezd nezůstal bez povšimnutí. Lidé vybíhali z domů s lampami a pokřikovali na sebe. Trivet! To je pan Trivet! Trivet je naživu! Trivet se vrátil!

Seskočil z koně a v tu chvíli uslyšel přidušený výkřik. Otočil se a ve dveřích hostince uviděl Margaritu, stejně krásnou jako před lety. Pomalu k němu přistoupila, jako by si nebyla jistá, jestli smí, a chtěla něco říct, ale on ji nenechal. Přitáhl si ji k sobě a sevřel ji v náručí, jako by ona byla to jediné, co ho ještě drželo naživu. Opětovala mu objetí a i když její dotek na zbičovaných zádech bolel, Trivet ji k sobě tiskl ještě pevněji. Zabořil obličej do jejích vlasů, vdechoval její vůni, pořád dokola šeptal její jméno a slyšel, jak ona šeptá to jeho. Ani nevěděl, kdy mu začaly téct slzy.

Konečně, konečně po tom všem, byl doma.