Dávný odkaz - Kapitola 18

Najít Derta jim trvalo o hodně déle, než čekali. Chlapec se schovával pod vozem a spal. Ramara ho nechtěla budit, ale Kerem se rozhodl, že by bylo lepší mít jasno co nejdříve. Nasoukal se pod vůz půlkou těla a zatřásl chlapcem. Dert se probouzel pomalu a chvíli na něj mžoural ve tmě. Když mu došlo, kdo na něj kouká, lekl se a snažil se vyhrabat zpod vozu. Kerem ho chňapl za límec košile a vytáhl ven. Ramara se postavila vedle něj a založila si ruce v bok.

„Odnesl jsi něco z našeho vozu?“ zeptala se ho. Dert zavrtěl hlavou.

„Je hodně důležité, abys nám řekl pravdu, Derte,“ řekl Kerem a podíval se mu zpříma do očí.

„Nic jsem neodnesl,“ fňuknul Dert a schoulil se do sebe.

„Jsi si naprosto jistý, že jsi ve voze nic nevzal a nepřemístil to jinam?“ zeptal se Kerem ještě jednou. Začínalo mu ale docházet, že chlapec mluví pravdu. Neklamal by je. Ne takhle.

„Nic jsem tam nevzal, vážně…“ zašeptal chlapec a Kerem ho pustil. Ramara se zatvářila utrápeně.

„Viděl jsi někoho, že by šel k nám do vozu?“ zeptala se. Ne že by čekala, že jí to bratr potvrdí, ale když zavrtěl hlavou, neubránila se povzdechu.

„Běž,“ propustil Kerem hocha a chytil Ramaru za ruku. Dert se vytratil velmi rychle. Kerem odtáhl Ramaru na opačnou stranu.

„Co teď?“ zeptala se ho tiše.

„Teď musíme najít Alenu a říct jí to. Třeba si něčeho všimla.“

„Nezná nás, myslíš, že je schopná si něčeho všimnout? Že dokáže poznat, co je zvláštní?“ zeptala se ho pochybovačně.

„Alena je zvláštní. Ona dokáže lidi prokouknout, věř mi. Někdy mám dojem, že jí stačí jeden pohled a ví všechno, co se v nás skrývá. Nechci ti nic vyčítat, ale dělala jsi nám problémy. Ona je čekala. Odhadla tvoje reakce poměrně přesně a já jí nevěřil. Znovu už to neudělám. Takže ji jdeme najít a povíme jí, co jsme se dozvěděli od tvého bratra,“ prohlásil Kerem vážně a vydal se směrem k ohni. Ramara ho trochu váhavě následovala. Přiblížili se ke společnosti u ohně a prohledávali prostor očima, ale Alenu neviděli. Posadili se tedy a čekali. Dlouhou dobu se nic nedělo, takže jen poslouchali, co se u ohně zrovna probírá. Bylo to takové nepsané pravidlo, že se u ohně vždy probíraly další plány a štace. Na řadě byl Telmir, takže tu bylo hodně otázek a odpovědí, ačkoliv v hlavním městě už všichni několikrát byli. Situace se ale změnila, takže se diskutovalo o tom, jaké to tam bude tentokrát.

Kerem si dělal starosti, Alena se totiž neobjevovala. Chvilku měl dojem, že něco slyší od vozů, ale pak to pustil z hlavy. Vše, na čem teď záleželo, bylo to, aby se objevila a oni mohli pokračovat v hledání. Pozoroval okolí, aby ji viděl hned, jak se objeví, ale stále nešla. Když už se zvedal, aby se po ní došel podívat, ozval se výkřik.

To zaječení nenechalo nikoho na pochybách, že se děje něco zlého. Všichni vstali a rozhlíželi se. Kerem vyskočil na nohy a rozběhl se směrem, odkud se výkřik ozval. U vozu zůstal na okamžik stát s otevřenou pusou. Alena ležela na zemi, zjevně v mdlobách, nad ní dřepěl Kornel a nažil se ji uškrtit. Do Kerema vjel vztek, popadl ho za krk a odtrhl ho od Aleny. Zbytek lidí z tábora chviličku jen tak koukal, z davu se ozval pláč dítěte, a pak se najednou všichni pohnuli jako jeden muž. Kendrik s Ramarou vzali zemdlelou Alenu a odtáhli ji o kousek dál. Ramara u ní zůstala se svou matkou a ještě několika ženami a snažila se ji šetrně probrat. Kendrik se vrhnul ke Keremovi, který Kornela zrovna mlátil hlava nehlava. Blonďatý chlapec měl celý obličej od krve, a pokud Kendrikovi nepřestával sloužit sluch, tak se ozvalo i několik nepěkných křupnutí. Zcela určitě měl zlomený nos, protože mu z něj proudem tekla krev. Nebránil se, neměl ani možnost, ani sílu. Kerem byl tak rozzuřený, že nereagoval, ani když ho Kendrik oslovil. Jen hlava nehlava mlátil do mladíka pod sebou.

„Tak dost!“ zařval Kendrik z plných plic. Muži nadskočili a zdálo se, že i Kerem už vnímá. Přestal chlapce bít a neochotně pootočil hlavu. Mladík vysíleně padl na znak, jen tiše ležel a sem tam zasténal bolestí. Chlapi přistoupili ke Keremovi a zvedli ho na nohy. Druhá polovina mužů udělala totéž s Kornelem. Byl na něj příšerný pohled. Tvář mu již zfialověla a některá místa přecházela v nepěknou čerň.

„Co se tu u všech ďasů děje?“ zeptal se principál. Ramara úzkostlivě sledovala, co se bude dít. Kerem pohledem propaloval chlapce, který právě vyplivl několik zubů do trávy. Pak k němu, i přes snahy mužů, kteří ho drželi, přistoupil.

„Ukradl’s to?“ zeptal se hrozivě.

„Co ukradl? Co se děje?“ hřímal Kendrik tak nahlas, až ptáci na okolních stromech roztahovali křídla a ulétali. Kornel pomalu přikývl.

„Proto jsi jí ublížil?“ ptal se Kerem dál a Kendrika úplně ignoroval.

„Říkala, že to má obrovskou cenu,“ hlesl Kornel s obtížemi. Pravá tvář mu velmi rychle otékala a z nosu mu stále teklo hodně krve.

„Trvám na tom, abyste mi vysvětlili, co se tu stalo,“ prohlásil Kendrik a přišel blíž. Většina mužů mu přikyvovala. Ženy stály v bezpečné vzdálenosti, ale všechno pozorně pozorovaly.

„Svažte ho a dejte někam pod zámek a já vám všechno povím,“ řekl Kerem a omluvně se podíval na Kendrika.

„Myslíš, že je to nutné?“ zeptal se. Kerem se otočil a podíval se na místo, kde ležela Alena. Stále byla v bezvědomí.

„Okradl ji a pak se ji pokusil zabít. Je to nutné. Ale nejdřív se ho potřebuju na něco zeptat,“ řekl Kerem. Otočil se ke Kornelovi a probodl ho pohledem.

„Kde to je?“ zavrčel na něj tak hrůzostrašně, že mladík o krok ustoupil.

„Ve voze, v mých věcech,“ odpověděl potichu a svěsil hlavu. Kerem vyrazil pryč. Kendrik nechápavě sledoval jeho záda. Pak pokynul mužům, aby Kornela svázali a odvedli ho k ohni, aby ho měli na očích. Otočil se k odchodu. Narazil na svou ženu a dceru, které se obětavě staraly o omdlelou dívku.

„Ještě se neprobrala?“ zeptal se a přiklekl k nim. Obě zavrtěly hlavami. Pleskaly ji po tvářích, dokonce někdo přinesl vodu, kterou jí omývaly tvář, ale ani to nepomáhalo.

„Musíme ji dostat do tepla. Pomůžeš nám, tati?“ zeptala se Ramara. Kendrik vzal Alenu do náruče, hekl pod její váhou a vydal se s ní k vozu, u kterého byla předtím tak nepěkně napadena. Ramara mu spěchala pomoci. Když Alenu uložili a nechali ji v péči starších žen, vydali se oba zpátky k ohništi.

„Ty víš, co se tu děje, Ramaro?“ zeptal se jí otec, když nic neříkala. Nebylo to u ní zvykem, většinou mluvila skoro pořád. Odmlčela se jen ve chvílích, kdy byla zadumaná.

„Částečně za to můžu, ale myslím, že by ti to všechno měl vysvětlit Kerem,“ odpověděla a začala si kousat ret. Posadila se vedle něj a schoulila se mu do náruče. Poplácal ji po rameni. Nevěděl, jak ji utěšit. Nikdy nebyla svědkem takového násilí od vlastních lidí. Kerem se přihrnul k ohni a balíkem plátna. Vypadal poměrně těžce, ale na Keremově tváři byla znát spíš úleva než nějaká únava. Sedl si naproti Kendrikovi, balík opatrně položil do klína a vděčně z něčích rukou přijal pohár místního piva.

„Takže, Kereme? Řekneš nám konečně, co se stalo?“ zeptal se Kendrik a naklonil se směrem k němu. Kerem kývl a na chvilku se zamyslel.

„Abyste to pochopili, budu vám to muset říct od začátku. Alenu jsem poznal před několika týdny, když jsem přišel ke svému strýci do Orodalu.“

„K tomu zlatníkovi?“

„Ano, přesně k tomu. Alena mu tam pomáhala. Nikdo nevěděl, odkud se tam vzala, ale Norus ji vzal na milost a udělal z ní svou učednici. Pak si jednoho dne, těsně před odjezdem do Telmiru, ošklivě zlomil nohu, když spadl z koně. Měl doručit jednu objednávku. Nemohl si dovolit čekat, takže nás napadlo, že to doručíme za něj. Vzali jsme to přes pole, potichu zmizeli, aby nikdo nevěděl, kam jdeme. Část cesty se všechno dařilo, ale pak jsme potkali vás,“ vysvětlil Kerem a na chvíli se odmlčel.

„Pak ses opil a prozradil Alenin převlek, že? Říkala, že něco vezete… Kornel jí pak pomáhal, když tě odváděla. Proč ji nepřepadl už tenkrát?“

„Zřejmě se mu to zdálo moc nebezpečné, pravda je, že by mu to v tu chvíli nebylo moc platné. Alena měla jen část toho, co jsme nesli. Zbytek jsem měl já. Když jste usnuli, vylezla z vozu a všechno vzala k sobě. Ráno mi pěkně vynadala. Nevím, jak jí napadlo, že by Ramara mohla dělat problémy, ale pořád mi říkala, že vám nesmíme říct všechno. A Ramara skutečně problémy dělala,“ řekl a znovu se napil, protože mu dlouhým vyprávěním vyschlo v krku. Kendrik se na svou dceru zadíval. Pokrčila se, ale pak jen pohodila hlavou.

„Žárlila jsem,“ vysvětlila tiše a víc k tomu neřekla.

„Neřekli jsme vám to z více důvodů… Mohli jsme vás všechny ohrozit. Každopádně, hlídali jsme to, až se stalo, že se Ramaře podařilo odnést náš balík do vašeho vozu. Chtěla nám to samozřejmě vrátit a, když jsme přišli na to, že to z vašeho vozu zmizelo, pomáhala nám hledat. Mysleli jsme, že to odnesl Dert, aby si s tím hrál. Ale Kornel zřejmě sledoval Alenu a náš vůz, takže věděl, že se to Ramara přesunula k sobě. Dneska večer se s tím nejspíš rozhodl utéct.“

„Je to tak, Korneli?“ zeptal se Kendrik a mladík přikývl.

„Sebrat to Ramaře bylo daleko jednodušší, než to sebrat Aleně. Buď to hlídala ona, nebo Kerem, nebo se tam motala Ramara,“ zamumlal. Přes otok v obličeji už skoro neviděl a mluvení mu taky dělalo značné problémy.

„Ale proč jsi s tím prostě neutekl? Proč jsi jí napadl?“

„Chtěl jsem jí vzít s sebou, kdybyste mě hledali. A potřeboval jsem vědět, jakou to má cenu,“ prohlásil a pokusil se ušklíbnout. Tvář se mu ale místo toho stáhla do bolestné grimasy. Kerem se nadechoval, aby něco řekl, ale do kruhu světla vstoupila Kendrikova žena.

„Alena se probrala a chtěla by tě vidět,“ řekla Keremovi. Ten popadl balík, vstal a rozběhl se k vozu.

„A co to vysvětlení?!“ volal za ním Kendrik, ale Kerem se ani neotočil. Běžel k vozu, odhrnul plachtu a vklouznul dovnitř.