Dávný odkaz - Kapitola 6

Týdny plynuly. Kerem kamsi mizel a zase se objevoval, ale už jsem si na jeho přítomnost a vtípky zvykla. Ačkoliv se nedalo říct, že bych v nich našla nějaké zalíbení. Dobré vtipy prakticky neměl. Nikdy na mě nevytáhl vtip o icq, ani o ten strojírenský o červené Karkulce. Pavel mi hrozně chyběl. Jeho vtipkování, jeho smích… Občas jsem si přála, abych se ráno probudila doma, ve své posteli, s ním vedle sebe. Ale nikdy se to nestalo. Musela jsem si začít zvykat. Musím ale říct, že moje labilita mě tam pomalu opouštěla. V Aldormě bylo všechno jednodušší.

Čas ubíhal v příjemné rutině. V dílně jsem trávila čím dál víc času a mistr mě už nechával dělat víc věcí. Koruna pro krále byla skoro hotová a já přemýšlela o tom, jak přesvědčit mistra, aby mě vzal do Telmiru s sebou. Už zbývaly udělat akorát kamary* a závlačky**, pro ty ale neměl mistr vybrané kameny, takže se chystal za překupníkem. Měl celkem štěstí, že to k němu nebylo daleko. Dohodli jsme se, že na kamary použijeme opály, smaragdy a perly, na závlačky pak samotné perly. Myslím, že mistr měl opravdu dobrý vkus, co se barev týká. Dokázala jsem si představit výsledek. Snažila jsem se ho přesvědčit, ať dá na vrchol kamar ještě nějakou ozdobu, ale on to rezolutně zamítl. Myslím, že tohle tady nebylo zvykem. Přesto mi bylo jasné, že mám co dočinění s hotovým uměleckým dílem, i když zdaleka nebylo hotové. Kamary byly připravené, stačilo jen najít a vložit správné kameny. Koruna sama o sobě byla úžasná i bez nich. Když jsem ji naposledy obdivovala, leskla se ve světle svíček a zlato dostalo oranžový nádech. Na všech čtyřech částech, ze kterých se skládala, byla stylizovaná cizelovaná pětilistá růže s pátým listem umístěným směrem nahoru. Mezi jednotlivými okvětními lístky se temně třpytily podlouhlé smaragdy a střed květu zaujímaly obrovské fialové ametysty. Mistr se na mě chvíli díval, pak se pousmál a přišel ke mně.

„Víš proč jsem použil růži?“ Pokrčila jsem rameny, protože jsem to opravdu nevěděla. Chtěla jsem pronést něco vtipného, jak třeba to, že je má asi král rád, ačkoliv jsem si toho slavného válečníka nedokázala představit s přihlouplým výrazem a nosem zabořeným do kytice růží. Než jsem ale stačila něco vypustit z pusy, mistr mi to osvětlil.

„Protože je jako naše zem, krásná, ale i divoká a nebezpečná, myslím, že se to docela hodí, co myslíš?“ zeptal se mě a usmál se. Přikývla jsem a dál se věnovala sledování koruny. Zatím nebyla spojená, jen jednotlivé díly byly přisunuté k sobě. Truhla byla dost velká, ale chápala jsem, že mistr asi jinou nemá. Koruně bylo koneckonců souzeno ležet na králově hlavě a ne někde pod zámkem. Sice jsem s tím nesouhlasila, protože jsem nikdy nežila v království a nejradši bych ji vystavila někde v muzeu, ale moje námitky mohly těžko něco změnit. Navíc by mě mohly prozradit. Rychle jsem se tu učila pokoře, která mi doma rozhodně nebyla vlastní.

„Zítra jedu za překupníkem vybrat kameny. Vzal bych tě s sebou, ale žena mi nadává, že jí moc k ruce nejsi. Já vím, radši bys jela se mnou, chápu to, ale ona vážně potřebuje pomoct. Už není nejmladší,“ řekl mi mistr a já kývla. Nesouhlas by nic nezměnil, i když byla jen o 5 let starší než můj bratr a o celé dva roky mladší než Norus. Věděla jsem moc dobře, proč nechtěla, abych jela s mistrem. Zítra se totiž mělo prát. Nesnášela to ještě víc než já… Znamenalo to, že jsme se dopoledne máchaly v neckách s horkou vodou, kouskem mýdla a valchou a odpoledne se pro změnu musely ráchat v ledové řece u máchání. To samozřejmě chtěla shodit jen na mě. Ne že by mi to vadilo, bylo teplo, ale řeka byla studená a nohy jsem pak vždycky měla modré až ke kolenům. Docela jsem se divila, že jsem v tomhle bohem zapomenutém kousku země ještě nedostala zánět močového měchýře, vaječníků, či ledvin a už dávno v ohromných bolestech nezemřela na propoceném slamníku. Ale zřejmě mi to nebylo souzeno.

Od doby, kdy mi mistr začal platit, mi bylo celkem jedno, že se pere. Už jsem měla víc kousků oblečení než dva. Dokonce i spodní košilku jsem si pořídila, ačkoliv jsem ji jako malá nesnášela. Pořídila jsem si i pár docela hezkých kousků, ačkoliv sukně jsem opravdu nesnášela… Zlaté džíny!

Ještě jsem se chvíli kochala pohledem na korunu, ale pak ji mistr zavřel do truhly a řekl, že je čas na večeři. Ne že bych měla hlad. Radši bych ještě byla v dílně, ale mistr si stál za svým. Musím říct, že mě s jídlem hlídal ještě víc než mamka doma. Trochu mi to šlo na nervy, protože jsem většinou prostě neměla hlad, ale byla pravda, že tady neměli hory čokolády, takže jsem pár kilo shodila. Což mi rozhodně nijak neublížilo. Šla jsem za ním do domu a zasedla k večeři. Byly brambory. Brambory na loupačku s mlékem. Brambory, které byly skoro pořád, takže už i mně, zapřísáhlému bramboromilovi, lezly pěkně krkem. Helena, mistrova žena, mě pak ještě zatáhla k nějakému zašívání, takže jsem se do postele dostala mžourající, toužící po pořádném hrnku kafe a horké sprše. Místo toho jsem se musela spokojit se studenou vodou a studenou vodou. Tenhle aspekt místního života jsem opravdu nesnášela. Naštěstí ke mně byl spánek milosrdný a zastihl mě brzy.

Ráno druhého dne mě zastihlo rozlámanou a unavenou. Večer jsem šla spát až moc pozdě, takže jsem i zaspala. Naštěstí vstávala Helena o hodně déle než já. Na ranní starání se o dobytek rychle rezignovala, když stejně vždycky zjistila, že už je hotovo. Vykydala jsem hnůj a dala kravám novou slámu. Nakrmila je a podojila. Aspoň se mi při tom zahřály svaly. Mistr vyšel z domu a osedlal si koně. Měl ho půjčeného od kováře jen na dnešní den, takže musel vyjet opravdu brzy, aby se stihl včas vrátit. Pozdravila jsem ho kývnutím a odnesla mléko do spíže. Pak jsem zatopila pod kotlem, aby se ohřála voda na praní. Posbírala jsem prádlo, které se povalovalo všude kolem a připravila ho do proutěného koše. Pak konečně přišla Helena. Daly jsme si snídani a vrhly se na praní. Trvalo nám to celé dopoledne. Odpoledne už se Helena vymluvila na bolest zad a poslala mě k řece samotnou.

Máchání byla pohoda, štvalo mě jen, že jsem se musela několikrát vracet pro další prádlo. Všechno najednou bych prostě nepobrala. Bylo už kolem čtvrté – to jsem odhadovala podle slunce, když jsem šla pro poslední várku. Vzala jsem kalhoty a pořádně je proprala, abych z nich dostala mýdlo. To mimochodem pěkně smrdělo. Možná bych měla Heleně navrhnout, aby do něj při výrobě přidala nějaké bylinky, které by ten hnusný pach přebily. Pak následovala moje sukně. Už jsem málem sáhla i po svojí košili a sukni, které jsem odložila na břehu, abych je nenamočila. Moc jsem se zabrala do práce. To se mi občas stávalo i doma. Naštěstí jsem se nakonec zastavila.

„Pěkná pradlenko, pěkná pradlenko, vysuš mi košilku, vysuš mi košilku, lásku svou mi dej, už se nehněvej,“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se jako na obrtlíku.

„Co tady strašíš?“ zeptala jsem se Kerema a hodila po něm mokrou, nevyždímanou halenu. Byla koneckonců jeho. Trefila jsem ho přesně doprostřed hrudníku. Plesklo to moc pěkně, pak spadla k jeho nohám ve vysokých botách.

„Člověk se snaží, může se umluvit a ty po něm házíš věci! Že se nestydíš!“ řekl a trochu do mě strčil. Nestihla jsem to vyrovnat a spadla po zádech do řeky. Na tom by nebylo nic špatného, kdybych ovšem hned nezačala polykat andělíčky, protože jsem se zrovna strefila do díry po kameni, který tuhle vyvalil silný proud. Vynořila jsem se na hladinu z posledních sil.

„Neumím plavat, ty pitomče,“ zařvala jsem na Kerema po tom, co jsem vykuckala většinu vody z plic.

„Promiň, to jsem nevěděl. Počkej, pomůžu ti,“ řekl zkroušeně a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na břeh. Zapřela jsem se nohama o břeh, chytila se jeho ruky a ze všech sil trhla. Kdybych nebyla stejně mokrá jako on, asi bych se smála ještě víc. Vypadal jako zmoklá slepice. Dlouhé vlasy se mu lepily ke krku. Než se vzpamatoval, vyšplhala jsem z vody a posbírala prádlo. Potřebovalo pověsit.

„Možná nejsi zvyklý na to, že se ti holka pomstí, když ji shodíš do vody. Ale tam, odkud jsem sem přišla, jsou ženský a chlapi na stejný úrovni. A oplácí si stejnou mincí,“ zavolala jsem na něj vesele a utekla i s prádlem zpátky k domu mistra Nora. Tušila jsem, že mi to ještě jednoho dne vrátí, ale dneska už nemohl. Řekla bych, že jsem v našem skóre, které samozřejmě nikdo nepočítal, získala zase bod navrch.

*horní překřížené oblouky na koruně, jsou ozdobou i stabilizací, spojují všechny díly koruny a taky je drží pohromadě pro případ, že by povolily závlačky.

**ozdobné jehlice (spíš nýtky), které spojují jednotlivé díly koruny k sobě, vytažením se dá koruna rozložit na díly, které většinou bývají čtyři

Poznámka: Možná se divíte, proč jsem použila dělenou korunu. Má to snadné vysvětlení. Aldorma odpovídá tak nějak období našeho středověku, Svatováclavská koruna je například taky vyrobena z dílů. Je to jednoduše proto, že je tvořena z plechů a ne lita odstředivým litím do formy, to se používá hlavně pro pečetní prsteny, například. Nedokážu si představit, že by zlatníci v Aldromě byli tak zběhlí v téhle technologii, že by byli schopni vytvořit korunu jednodílnou, navíc z tak kvalitního zlata: 20-22 karátů. Musela by mít daleko silnější stěny, takže by byla ohromně těžká. Pro představu, naše Svatováclavská královská koruna (vzniklá ve 14. století) má se všemi kameny, které na ní jsou, kolem 2 a půl kilogramu. Přičemž kameny samotné mají asi kolem ¾ kilogramu, 1 a ¾ kilo tak připadá na samotný kov. Představte si, že byste místo 1 mm silného plechu, který je použit u naší koruny, použili „plech“ silný 2 a více mm, což by se u lité koruny nejspíš stalo, váha by byla víc než dvojnásobná, to znamená kolem 4 až 5 kilogramů. To by se na hlavě asi prostě nosit nedalo. Samozřejmě, že by koruna mohla být jen z ohýbaného zlatého plechu a spojená nějak tepelně, ale to by znamenalo, že by vznikl na zadní straně nepěkný hrb, to se mi prostě nelíbí. A navíc mám k dělené koruně ještě další důvody, ale ty se dozvíte až příště.