Dračí bolest - Kapitola 2

Kapitola 2

„Kdopak by se draka bál…?“

Připadala jsem si jako blázen. Kladla jsem si všechny ty otázky: Kde to jsem? Kam jsem se to kurva zase dostala? Jak je tohle možný? Jak jsem se sem dostala? Proč? Proč zrovna já? Bezvýsledně.

A co bylo ještě horší? Bylo mi horko! Shodila jsem ze sebe kabát, svetr, košili a lehla si na ně.

Šok stále neodezníval. Už dlouho se mi nestalo, že bych ve snaze uklidnit se napočítala do padesáti, vyjmenovala prvních 150 pokémonů a zopakovala si celou periodickou tabulku prvků ze základky. Nakonec jsem se už jen bezmyšlenkovitě válela s pohledem upřeným do tyrkysových dálav oblohy bez mráčku. Já prostě musím mít vždycky něco extra. Dokonce i smrt.

Vyschlo mi v krku. I slzy na tvářích pomalu osychaly. Začalo mi docházet, že modré světlo se opravdu nedostaví a ať už jsem kdekoliv, tak snadno se odtud nedostanu. On mi manžel říkal, že jestli na tu skálu furt polezu, že se jednou domu nevrátim, uchechtla jsem se hořce. Na takové výroky, si člověk vzpomene, ale že by ho napadlo nějaké MacGyverovské řešení, to ne.

Potřebuju na záchod. Zdvihla jsem se na lokty a poprvé se pořádně rozhlédla. Nic. Kam oko dohlédlo, všude se rozprostíralo zelené moře vysoké trávy. Jen asi kilometr za mými zády se tyčil les.

Uvědomila jsem si, že vlastně na dálku nevidím úplně ideálně a sáhla do kabelky pro brýle. Ani pak se ale sníh znovu neobjevil. Nezachránila mě ani propiska s magnetem a dokonce ani má Nokie 1661 obligátně hlásící: „Žádná síť.“ Evidentně tu neschází jen vedení vysokého elektrického napětí…, povzdechla jsem si.

Usoudila jsem, že můžu udělat jedinou relativně správnou věc. Pokusit se najít alespoň náznak civilizace. A protože slunce nesnesitelně pražilo, byl směr k lesu vcelku jasnou volbou. Šatstvo jsem zavázala kolem pasu a vykročila jsem.

Dala bych si cigáro. Samozřejmě, že největší chuť na cigaretu se dostaví ve chvíli, kdy žádnou nemáte a široko daleko, není k mání žádná trafika. Zato o dým tam nouze nebyla. Do nosu mě udeřil štiplavý pach. Co to…

Zastavila jsem a pohledem pátrala po původu slabého kouře. Šlo opravdu jen o zárodek ohýnku. U nohou mi doutnalo několik stébel trávy. Zašlápla bych je a oheň udusila, ale to by hned za tím nesměla sedět ta věc! Malý modrý šupinatý tvoreček s velikýma očima ronil duhové slzy, které mu z čenichu zkapávaly přímo na doutnající stébla. A kur…

Podíval se na mě.

To není dobrý, polkla jsem.

Pootevřel tlamičku plnou ostrých bílých zubů.

Tohle není vůbec dobrý!

„Ty jsi… Eva?“ zeptalo se to překvapeně.

COŽE? Nemyslím, že to mohlo být překvapenější než já. S vyprahlým hrdlem, v šoku že na mě mluví živoucí ztělesnění představ Safiry z Eragona, to těžko mohlo počítat s tím, že odpovím.

„Omlouvám se.“ Svěsil tvor po chvilce ticha hlavu. „Tohle jsem nechtěl, nemohl jsem, opravdu, já… Mrzí mě to.“ Povzdechl si a tím vydechl další jiskry, které podpořily skomírající uhlíky. „Všechno jsem zkazil. Všechno…“

„T-to ale neznamená, že tu musíš všechno zapálit!“ okřikla jsem ho. Co to sakra dělám? Srdce mi bilo v hrudi doslova na poplach. Od kdy se křičí na něco, co fluše oheň?! Polkla bych, ale došly mi i sliny.

Stvoření, které jsem pro sebe identifikovala jako draka, se leklo a stáhlo hlavičku mezi tlapky jako želva do krunýře.

Co to zase děláš? Vytřeštila jsem oči a konečně nohou uhasila nechráněný ohýnek. Nemůžeš se mě bát víc, než se bojím já tebe, nejsi pavouk! Nehledě na to, že a ani u nich mi to vědomí proti fobii nepomáhá. Ustoupila jsem a promnula si čelo. Došla jsem k závěru, že všechno, včetně bizarních posmrtných snů, by mělo mít své meze!