Dračí bolest - Kapitola 3

Kapitola 3

„Pesimista je ve výhodě: buď znovu a znovu zjišťuje, že měl pravdu, nebo je příjemně překvapen.“

V takové chvíli jsem mohla jen lomit rukama a v duchu citovat Caesara z Asterixe: „Přišel jsem, viděl jsem a… nevěřil vlastním očím.“ Ten dráček působil tak tragicky, že přebyl i bezútěšnost mé vlastní situace. A to už je co říct!

Přesto, že mě zbytky zdravého rozumu nabádaly ať odtamtud co nejdříve vypadnu, pohled na něj mě doslova přikoval na místě. Co teď? Co mám dělat? Přece ho tu nemůžu jen tak nechat, nebo jo? Nerozhodně jsem přešlapovala na místě.

Chvíli trvalo, než se dráček velikosti dvouměsíčního kotěte odvážil vykouknout z úkrytu svých tlapek. Shlížela jsem na něj a čekala, co z něj vypadne tentokrát. Hlavně už ne další jiskry, znova to hasit nebudu!

Tak mě napadá, když draci plivou oheň, jsou i ohnivzdorný? Usoudila jsem, že to není zrovna nejvhodnější otázka na začátek dialogu.

Na(ne)štěstí však promluvil první: „Neměla bys tu být…,“ hlesl téměř neslyšně.

Neříkej, všim sis?

„Ne v Aldormě…“

Co??? Jednou mi ty oči z důlků jistojistě vypadnou.

„K-kde, ž-že t-to j-jsem?“ Nesnáším, když pod tlakem koktám!

Cosi se v dráčkově výzoru změnilo.

„Ty to vážně nevíš…?“ zeptal se nevěřícně.

Ne, ty jedna ještěrko, co si myslíš? Že si běžně surfuju mezi světy jako po internetu?! Potřásla jsem hlavou.

„Ř-říkals, A-L-D-O-R-M-A?“ Bylo to tak bizarní! Ne, ne, ne… To je pitomost! Absolutní blbost. To je tak velká blbost, že kdyby se účastnila soutěže o největší blbost, skončila by druhá. Je to tak velká blbost, že by to ani nevyhrála! „Takže…“ Mnula jsem si čelo. Aldorma… „Jestli… Jestli je tohle Aldorma, tak ty musíš být…“

Dráček svěsil hlavu a odvrátil zrak.

To mě zarazilo. Frundore…? Z nějakého důvodu jsem nedokázala vyslovit jeho jméno.

„D-děje se něco?“ zeptala jsem se ho, jako kdyby se toho snad stalo málo.

„Já… nevím… nerozumím…“ Do očí barvy duhy mu vhrkly další slzy.

Copak jsem ho mohla nechat si tak zoufat? Znala jsem pocity, o kterých mluvil, důvěrněji, než by mi bylo milé. Krátce jsem zavřela oči a v duchu si povzdechla. Sem kráva. Podívala jsem se na uzlíček neštěstí u mých nohou a přiklekla k němu.

„Pšššt… to bude dobré, Frundore, uvidíš…“

Namísto utišení se však zavyl jako pes na měsíc a rozplakal se ještě víc.

Tohle mi nedělej! zaúpěla jsem v duchu.

„Jen se vybreč, bude ti pak líp.“ Hrdlo se mi sevřelo. Odvážila jsem se posunout ruku k jeho hřbetu, že ho pohladím, ale… Ucukl mi. Stáhl se dál do trávy, až mu koukala jen hlava.

„Klid…“ Oba jsme se potřebovali uklidnit. Cítila jsem na spáncích vlastní tep a dlaň se mi třásla. Neodvážila jsem se ji však znovu posunout blíž. Tohle snad ani není on…

„Já ti neublížím. Nechci ti ublížit. Co se stalo? P-proč pláčeš?“ Hlas se mi třásl. Otázky typu, a co tu kruci dělám já, jsem si raději nechala pro sebe. Vypadal, že má hlavu plnou svých problémů, stěží by mohl pobírat ty mé. Přeloženo do češtiny: Bylo to živé, inteligentní a mluvilo to. Abych získala odpovědi na své otázky, bylo potřeba, aby to začalo mluvit i celými smysluplnými větami.  

„Kde to vůbec jsme?“ rozhlédla jsem se po okolí, které vypadalo stále stejně liduprázdně.

Bez reakce.

„Slyšíš mě?“ Ignorace od něho rozhodně nebyl krok šťastným směrem.

Nic.

„Tak odpověz!“

Stáhl hlavu hlouběji mezi ramena zakrytá travou.

Krucipísek! To mi děláš naschvál, nebo co? Věděla jsem, že rozčilování se mi nepomůže, ale byla jsem bezradná a nervózní. Chtěla jsem mu pomoct, ale nevěděla jsem jak.

Sedla jsem si na zem, rezignovaně svěsila hlavu a povzdechla si. Zmáhal mě pocit marnosti. Ne, že by to byla zrovna vhodná situace na propadání depresím.

Zavřela jsem oči, dlouze jsem se uklidňovala a pokoušela se racionálně přemýšlet. Ze zkušeností vím, že jen tohle je cesta z neřešitelných situací. Pouze na můj žaludek toho začínalo být moc. Když máte fobii z cestování jako já, není úplně vhodné odskočit si na skok do jiného světa…