Drahokam srdce - Kapitola 4

Lucie na koni nejezdila vůbec, neměla kde se to naučit, proto byla usazena před Michaelem do sedla a vypadala zjevně spokojená. I díky mému neumění trvala cesta o dost déle, protože jsme jeli kus cesty krokem. Ale Wildaran se blížil a já se těšila, až ho uvidím. 

Ovšem víc než na město jsem se těšila na určité lidi. Creagana, Margaritu, Triveta a Valérii. Tím, že jsem o nich něco věděla, jsem byla zvědavá, jak na mě budou působit v reálu. Michael s Lucií vypadali nádherně zamilovaně. Nevšímali jsme si cesty, koně jeli jistým krokem domů a my měli každý o čem přemýšlet. 

Já o tom, co způsobí Lucčina nepřítomnost doma. Otec asi bude zuřit. Nepředpokládala jsem, že by se jí Michael vzdal hned poté, co ji znovu objevil. Ačkoliv Creagan asi nebude nadšen, nevyhodí ji. Michael by šel jistě s ní a to on ví. Spíš ji ubytuje někde poblíž a nechá ty dva, aby se lépe poznali. Vždyť sám nebyl v mládí jiný. 

Oni dva si vychutnávali svou blízkost a jak jsem postřehla, tak si povídali i o svých životech. Najednou se les rozpouštěl a před námi se ukázal v celé své kráse Wildaran. Měli jsme tu čest ho poprvé vidět v paprscích zapadajícího slunce. Vypadal, jako by ležel v ohni a byla to krása. I na Lucii tato scenérie zapůsobila.  

„Tady bydlíš?“

„Ano, tohle je můj domov,“ řekl s pýchou v hlase Michael.

„Čekala jsem něco prostšího,“ vykoktala Lucie a bylo vidět, jak působí její nízké sebevědomí. Nevěřila si.

Usmála jsem se na ni a řekla: „Neboj, já jsem tu taky cizí, zvládneme to. Doufám, že mi budeš pomáhat, abych se necítila ztraceně.“

„Určitě, Marťo, jsem překvapená, ale nenechám tě v tom samotnou.“ 

Když strážní poznali Michaela, pustili nás dovnitř. Stájník od něj převzal koně, jen nerada jsem se s Bouří loučila, byl to nádherný kůň. Jako by vycítila mé rozpoložení, zařehtala na pozdrav. Ovšem hned první vzkaz, který Michael dostal, nebyl moc optimistický. Otec ho sháněl a měl okamžitě přijít. Pokrčil rameny jako by se tím nechtěl zabývat dřív, než bude muset, vzal Lucii za ruku, mě pokynul a šli jsme do jámy lvové, tedy Creaganové. 

Už pohled z dálky nevěstil nic dobrého, rázoval tam a zpátky, ruce v bok a tvář vypadala rozzlobeně. Nedbal toho, že má Michael doprovod a rozkřičel se na něj. 

„Kde jsi byl, Michaeli, celý den tě sháním. Dneska tu byl ten velvyslanec s princezniným obrazem a mladý pán se rozhodne zmizet. Kde jsi byl a koho to tady s sebou máš?“ 

„Otče, říkal jsem ti, že si tu pitomou princeznu nevezmu,“ odvětil zpupně Michael.

„Ale vezmeš.“

„Tohle je Lucie, tati, a já si ji chci vzít. Miluju ji.“

„A ta druhá osoba je kdo, její matka?“

Neudržela jsem se a vstoupila do rozhovoru: „Nejsem tak stará, abych mohla být její matkou.“ 

Creagan zvedl pobaveně obočí, otočil se na mě a pokračoval: „A kdo teda jsi?“

„Jmenuji se Martina a jsem… a jsem,“ najednou mi došla slova. Zase jsem jednou vypustila něco z pusy dřív, než jsem si to promyslela. Mnohem jednodušší by bylo představovat Lucčinu matku, ale co už, když jsem blbá, tak jsem blbá. 

„No prostě je jedno odkud jsem. Stejně vám to nic neřekne.“ Teda já dneska fakt perlím. Jedno lepší než druhé. 

„Jste nějaká drzá, víte s kým mluvíte?“ odvětil pobaveně Creagan.

„Že by s králem? No podle způsobů bych to netipovala.“

„Omlouvám se,“ řekl mě a Lucii pokorně, což mě překvapilo, ale neřekla jsem ani slovo.

„Michaeli, postarej se o jejich ubytování a pak přijď za mnou.“

„Dobře otče.“ 

Cestou do pokojů byl Michael řešil, jak otci vysvětlí, co se stalo a byl nadšený, že to dopadlo celkem dobře, zato já jsem cítila smutek. Creagan nebyl šťasný, bál se o Michaela, protože to bylo to nejcennější, co mu zbylo po Lence. Pokud to půjde, pokusím se mu pomoci.