Panenka z porcelánu - Kapitola 3

Bratr a sestra

      Termie  se sehnula a začala bratrovi ždímat nohavice.

      „Nech toho!“ okřikl ji a prudce . „Vyždímu se sám, jasný?!“ Termie ho pozorovala a v jejích očích se leskly slzy. Jenže on viděl více než to. Viděl, jak se celá chvěje chladem a z nosu jí začíná téct rýma. Tohle mě jednou zabije… Postavil se. Dobře. Musím se tu porozhlédnout…

      Podíval se hlouběji do útrob sklepení, kde však byla taková tma, že nemohl nic vidět. Vše se zdálo přesně, tak jak si pamatoval, ale tehdy jej tma nesměla zdržet, protože by se jim to stalo osudným. Bylo zvláštní, jak těmito místy před časem dokázal utíkat a nevnímat hrozivost každého kroku nebo nechtěného klopýtnutí, kterého se v té tmě mohl dopustit. Strach je mocný spojenec… uvědomil si. Nyní ovšem nepotřeboval zmizet a utíkat jako o život. Potřeboval najít něco, co by jim pomohlo a aby to mohl udělat, musel sem dostat nějaké světlo. Ačkoliv vůbec netušil, jak by mohl.

      Udělal krok a nepěkně mu začvachtaly nohy v botách. Termie popotáhla. Ohlédl se po ní a ona s sebou škubla. Zamrazilo jej v zádech. Asi sem to přehnal… U všech draků to nemůže bejt alespoň jedna věc jednoduchá? Jak se mám tvářit, že se nic neděje, když se POŘÁD něco děje? Dřív to bylo snadný. Každej druhej den sem trávil u školy a odpoledne se občas učil s Valenem. Měli sme střechu nad hlavou a všechno šlo, ale teď? Jeho tvář se uvolnila, i když jeho starosti tím nezmizely, věnoval Termii povzbudivý pohled, ale ta se na něj pořád dívala se stejně smutným výrazem. Mít ségru je horor! Znovu se k ní posadil.

      Pojednou cítil podivný strach, když ji viděl se slzami v očích, tím mráčkem výčitek, jako by to snad celé zavinil jen on. Se na mě tak nedívej, jo? Copak sem ti nesehnal něco k jídlu? Její slzy byly bič a bolely ho jako nic na světě. Znamenaly totiž, že jako její bratr selhal…  Asi sem to vážně přehnal… Vždyť dělám všechno, co můžu…

      Asi je to málo!

      Ale co můžu udělat víc?

      Nesmíš na ní bejt tak tvrdej, ona za nic nemůže…!

      Jo, jen je jako kus šutru, co mě tlačí v botě…  Znovu se posadil. Promnul si oči, opřel se lokty o kolena a svěsil hlavu. Sám neměl daleko k slzám, byl zoufalý, ale moc dobře věděl, že teď více než kdy dřív musí být silný. Dobře… Takhle to nepude. Zoufalství bylo nepřípustné. Obzvlášť po tom, co viděl u svého otce. Zvedl hlavu ke své malé sestřičce.

      „Promiň…“ omluvil se, „trochu sem vyjel,“ povzdechl si, „mrzí mě to. Si v pohodě? Nebolí tě něco?“ začal starostlivěji, i když ne úplně upřímně, a polkl všechnu hořkost a zlost, která jím do teď lomcovala. Musím se víc ovládat! Přikázal si. Jo, to musím a ona by měla dostat trochu víc rozumu!

      „N-ne…“ vydechla Termie již uvolněněji a pousmála se. Kolgar přikývl. Musel být silný, už kvůli ní.

      „A-ale je m-mi z-zima...“ dodala ještě. Jo… To mě taky, no a? Tady by byla zima i hejnu krys, kdyby byly zmáčený jako my. Uvědomil si, že se každou vteřinou se zvětšuje pravděpodobnost, že se nachladí…

      To by mi ještě scházelo. Takhle je naše situace dost špatná, natož kdybychom ještě byli nemocný. Potlačil pulsující bolest v dlani, vzal její ručičky do svých a začal na ně dýchat teplý vzduch. Udělal to zcela automaticky, ztracený ve vlastních myšlenkách.

      Vlastně by mohl být sám se sebou spokojený. Dostal je až sem. Udělal, co považoval za správné. Jenže spokojenost byla to poslední, co cítil. Pořád zůstávalo mnoho věcí, které bylo třeba zajistit. Také mu došlo, že budou potřebovat pomoc, že sami to nezvládnou. Jediný člověk, který ho ale napadl, za kým by mohl jít, byl Valen. Jenže byl také někým, za nímž jít nemohl. Teď už bylo pozdě odpoledne na to, aby ho našel u školy. Existovala šance, že by ho mohl kamarád čekat na Angusově, bývalém Petrově, mostě, kde se občas scházeli, ale na to se nemohl spolehnout, i na takové setkání už bylo docela dost dlouho. Neměl přehled o čase, ale tohle tušil. Krom toho by se bál nechat tu Termii samotnou a nechtělo se mu ji brát s sebou zpět do venkovního nečasu. Pršelo už sice jen drobně a bouřka se posouvala dále od města, i tak bylo venku pořád dost chladno a foukal ošklivý vítr. Takže tak, jako tak, budeme muset počkat do zejtra…

      Jenže i kdyby počkali do zítra, než se ho pokusí kontaktovat, dalo se očekávat, že Valenův otec už bude o jejich zmizení vědět a protože je členem městské stráže, znamenal potenciální riziko. Kamarád ho zatím nikdy nezradil, ale nemohl si být jistý, jak by se zachoval, kdyby se s ním setkal. Samozřejmě, Kolgar by Valenovi nemusel říkat, kde mají skrýš a Termie neví, jak se to tu jmenuje, takže pokud by dal pozor na sestřinu pusu, pořád by mohl jejich úkryt zůstat neprozrazen, jenže ani tohle nebylo stoprocentní řešení. Ostatně co by od Valena chtěl? Jídlo. Samozřejmě musel nasytit Termii. To by nebylo nic zvláštního, Valen mu tu a tam něco nosil už nějaký čas. Oblečení. Ne příliš, ale minimálně pro sestru, i když by jí to bylo velké. Křesadlo, jednoduchou lucernu a olej. To už ovšem, nebylo zrovna nejlevnější, a kdyby se jim to z domu ztratilo, asi by se jeho otec rozzlobil. Možná by stačily i obyčejné svíčky. Nějaké deky na spaní. Minimálně dvě, i tak počítal s tím, že by je dal obě sestře. Jako vždycky…

      Jenže opravdu mohl počítat s tím, že mu Valen tolik pomůže, aniž by to mělo následky? To sotva! Bylo jasné, že se s ním bude muset sejít a vysvětlit mu jak se věci mají, ale rozhodně to nebude možné dnes, a i když by se to zítra podařilo, nebude po něm smět chtít tolik věcí. Třeba bude mít nějakej nápad… Ale spolehnout se na to nemohl. Vlastně se nemohl spolehnout vůbec na nic…

      „To není hla na schovku, še jo?“ zeptala se ho Termie drkotajíc zuby o sebe. Oči obou sourozenců se setkaly. Co jí na tohle mám říct? Kolgar si přál, aby se nikdy nezeptala.

      Že se plete?

      I když jí řeknu, že to JE hra na schovku, stejně pozná, že jí lžu.

      Třeba ne…

      Není blbá, jasně že to pozná…

      No a?

      Potřebuju, aby mi věřila, jinak jí neuhlídám… Jestli mi má věřit, nemůžu jí lhát…

      Sestra stále čekala na vysvětlení. Koneckonců jí ho dlužil. Odvedl ji od otce, ode všech věcí, které znala, ale už jim nepatřili. Odvedl ji, aby ji ochránil, ale teď ho čekalo to nejtěžší. Vysvětlit jí, že už se s otcem nikdy nesmějí vidět.

      „Ne, není.“ Ještě aby jo… Upřímnost byla jedinou cestou, přesto to musel podat tak, aby to pochopila. „Výš proč ty lidi vynášeli naše věci?“ To musí dojít i čtyřletýmu dítěti.

      „Budeme se stěhovat?“ zkusila to. Jo jasně, do velkýho, luxusního, domu se služebnictvem, nevidíš?! Kolgar musel polknout všechen příval hořkosti, aby klidně a rozvážně odpověděl:

      „Ne tak docela…“

      „Aha…“ zamyslela se, „takše ne? A ploč si ten pán blal mou panenku? A ploč ho tatínek tak plosil?“ Tak to už je moc… Co jí na tohle mám říct? Díval se jí do očí, a i když by to nikdy nepřiznal, styděl se před ní, že tomu nedokázal zabránit. Vůbec nevěděl, jak by měl začít s vysvětlováním a popravdě se mu do toho vůbec nechtělo. Uměl si představit, že by to stejně dobře mohl vykládat kamenné zdi, protože to Termie zkrátka nemůže pochopit...

***

      Matka ležela v posteli bledá jako sama smrt. Seděl u ní a vyměňoval jí obklady na čele jak jim Asha přikázala. Nezdálo se však, že by to pomáhalo. Její oči se leskly horečkou a všude na kůži se jí třpytily krůpěje potu.

      Cítil se bezmocný. Tolikrát už jí chtěl něco říct, ale nevěděl co. Snažila se s ním žertovat, ale on dokázal odpovídat jen s úzkostí v srdci.

      „Kolgare…?“ vydechla náhle. Myslel si, že už usnula. Bylo pozdě v noci…

      „Mami,“ vyhrkl a chytil ji za vlhkou ruku.

      „Synku…“

      „Měla bys spát, mami, A-asha říkala, že…“ hlas se mu zlomil. Slzy se mu řinuly z očí proudem a ona umírala. Otec mu tvrdil, že se uzdraví, ale on v hloubi svého srdce moc dobře cítil, jak niterní hodiny odbíjejí jejich poslední společný čas.

      „Ochraňuj svou sestřičku… Slib mi, že na ni dáš pozor…“

      „Slibuju mami, to bude dobrý…“ pokoušel se, ale ona se jen bolestně usmála a pohnula prsty, aby pevněji stiskla jeho ruku.

      „Já vím… Vím, že uděláš všechno abys… Abys ji ochránil, ona… Ona za nic nemůže, víš?“

      Přikývl a musel setřít slzy, protože skrze ně už skoro neviděl. Nechtěl promarnit jedinou chvilku kdy se na ni mohl dívat. Ohlédla se k poličce, kde stála její porcelánová panenka. „Jmenuje se Karol…“ Tak to říkala tajemná žena jeho matce a ta pak jemu.

      „Dej ji Termii…“ zasípala tiše. „Přinese jí štěstí. Když budeš na pochybách, nech se jí vést…“ rozkašlala se.

      „Klid mami, nemluv…“ zaprosil, ale zbytečně.

      „Jsi chytrý chlapec, mistr přežití… Já vím, že to zvládnete…“ Pohladila jej po tváři druhou roztřesenou rukou a pak tiše řekla, že už půjde spát. Fakt, že se už nikdy neprobudí, zůstal viset ve vzduchu, až do rána kdy se pouhá obava stala skutečností a v Kolgarově srdci zemřelo cosi s ní…

***

      Nech se jí vést… Jak asi, hm? Teď… Stejně. Je to jen kus porcelánu, jak by mě asi mohla řikat co mam dělat?

      Myslela to dobře…

      Spíš už byla tak nemocná, že nemyslela… Za tu myšlenku si v duchu uštědřil pořádný políček. Takhle nikdy nechtěl o matce uvažovat, jen ho ta vzpomínka moc bolela. Vlastně stejně bolely všechny vzpomínky na matku. S novým odhodláním pohladil sestru po černých vláskách.

      „Nehrajeme si na schovávanou. Ne tak, jak to znáš. Otec nás nejspíš bude chvíli hledat, ale už nás nesmí najít, víš? Už nikdy…“ Soustředil se na Termii a “jejich malý problém“. Prej mistr přežití… Kéž bych jím byl… Hleděla mu do očí. Jeho hlas zněl pochmurně.

      „Ale Kolgu…“ Stále jí hřál ruce.

      „Prostě to tak je… Musí to tak být, jasný? Máma chtěla, abych se o tebe postaral a já jí to slíbil. Říkala, že je Karol tvoje…“

      „Moje Kalol…“ skočila mu do řeči a posmutněle se usmála.

      „Jo, tvoje Karol…“ A pak že moje méno je divný. „Ale teď ti ji vzali. Už se nemáme kam vrátit.“

      Zakroutila nechápavě hlavou.

      „Nemůžeme se vrátit domů, Term. Už nám nepatří… Otec,“ to slovo vyřkl s nejvyšším možným odporem, „všechno prohrál v kartách.“ Už jen fakt, že o Amauteru Ladogovi musel promluvit, jako o otci se mu příčilo, že byl sám překvapen, že to vůbec dokázal. Žaludek se mu otočil kolem dokola.

      „Jak plohlál?“

      „No…“ Jak bych jí to… „Jako když si spolu hrajeme a vsadíme se o knoflík. Když vyhraješ, dám ti knoflík já a když prohraješ, dáš knoflík ty mě.“ Jako bych tě snad někdy nenechal prohrát… uvědomil si, že jednou to přeci jen udělal. Když si hráli poprvé tak, že záleželo na tom, kdo vyhraje, tak vyhrál on. Nedal sestře šanci, protože nikdy nechtěl prohrávat, prohra byla důkazem slabosti a on prostě věděl, že pro slabochy není na světě místo a sám takovým člověkem odmítal být. Jenže když pak viděl Termiiny smutné oči plné slz jeho radost měla hořkou příchuť, tak od té doby s ní jen prohrával.

      „Tatínek plohlál a dal náš dům tomu ošklivýmu pánovi?“ zeptala se prostě a to ho trochu překvapilo. Věděl, že je chytrá, ale že by to pochopila až tak rychle? To se mu nechtělo věřit. Úplně mu tím připomněla jejich matku. I tyto vzácné chvíle byly jedním z důvodů, proč mu na ní tolik záleželo.

      „Jo, přesně to udělal. I tvou panenku. Všechno má teď ten pan Marten a my s tím nemůžeme vůbec nic dělat…“ Nenáviděl bezmoc. Ten hořký pach a pocit na zvracení, třes po celém těle, úzkost v hrudi, panikou zchvácenou mysl… Věděl, že jméno toho chlapa si bude pamatovat až do své, nebo alespoň jeho, smrti.

      „A kdyby vyhlál, patlil by nám dům toho pána?“ To už se Kolgar uchechtl. To myslí vážně? Jejíma očima se zdálo všechno tak prosté a jednoduché až jí záviděl dětství, které jemu vzali draci již před čtyřmi lety.

      „Jo asi jo.“ Možná… Kdybych se naučil hrát karty, mohl bych vyhrát, co otec prohrál… „To by bylo dobrý, ne? Jeden dům by byl tvůj a druhej můj.“ Navázal na její legraci, aby zlehčil situaci, která byla i tak dost špatná. Ale copak by se obtěžoval hrát s malým klukem? Těžko by mi dal zpátky celej dům… A jak bych ho přiměl, aby ho vůbec vsadil? Nebo aspoň tu pitomou panenku?

      „A mohli bysme místo o knoflíky hlát o domy.“ Zasmála se Termie. Jo to určitě…

Zdálo se, že to nejhorší má za sebou. Nikdy jí vlastně nechtěl říkat o tom, jak si o jejich otci myslí, že je hlupák a budižkničem, že pije a chová se nezodpovědně, ale teď musel říct pravdu, z které to vlastně více než vyplynulo. Nezdálo se však, že by si to jeho sestra nějak víc brala. Aspoň něco…

      „Teď budeme bydlet tady, co říkáš? Opravíme si to tu a poklidíme. Tenhle dům nikomu nepatří a tak bude od teď jen náš, co ty na to?“ snažil se ze všech sil, aby jeho hlas zněl hravě, ale uvnitř ho ta snaha trhala na kusy.

      „Jo!“ vypískla nadšením. „A pak pozveme tatínka na návštěvu… Budeme jako Lisa s Itenem…“ Pustil její ruce a zaťal vlastní v pěst. Ne, nikoho zvát nebudeme, copa to nechápe?! Ten věcný hlásek jeho mysli křičel a rezonoval klenbou Kolgarovy hlavy. Ale chlapec si své myšlenky nechal pro sebe:

      „Ne, Term… Lisa s Itenem byli loupežníci, víš? To je něco trochu jinýho.“ I když otázka je, jak dlouho…

      „Aha… A co budeme my?“

      „My?“ Co bysme jako měly bejt? „No my… My budeme Kolgar a Termie, bratr a sestra.“ Některý věci by měly zůstat, tak jak sou.

      A co teď?

      „Tak víš co? Ze všeho nejdřív, to tu potřebujeme trochu prohledat a najít nějaký věci. Chceš mi pomoct?“ zeptal se jí. Věděl, že s ní to bude na mnohem déle, ale potřeboval, aby se hýbala a nebyla jí pořád taková zima a také ji nechtěl nechat samotnou.

      „Jupí!“ vyskočila a chytila bratra za ruku. Na okamžik strnula. „Ale… Je tu tma, Kolgale…“ vypravila ze sebe a pevněji stiskla jeho ruku.

      „Vážně? Skoro sem si nevšim,“ řekl své myšlenky pojednou nahlas, než se stačil zadržet. Termie se na něj nechápavě podívala a on se jen pousmál. Ne, že by mu připadalo něco k smíchu, ale musel jí dát najevo, že si dělal jen legraci. Alespoň jednu, jednoduchou věc…

      Pomalu se pohnul vpřed. Prázdnou ošatku nechal na místě, kde seděl. Volnou rukou se přidržoval chladné zdi a nohama šoupal po zemi, aby o nic nezakopl, či ho nepřekvapila jiná terénní nerovnost. Nebál se tmy jako takové, ale střežil se překážek, které se v ní mohou skrývat. Ne strašidel nebo draků. Sám si už dlouho říkal, že na ně nevěří. Kdyby draci žili a bděli nad námi, proč by nechali matku zamřít? Proč by nám nepomohli aspoň teď, když už doteď přihlíželi tomu, co se děje? Spíše děr a věcí poházených po zemi, či dalších takových, kteří si mohli vybrat toto místo jako své přístřeší a útočiště. Koneckonců v Telmiru, jak usoudil, muselo žít více lidí, kteří nemají své domovy a proč by si některý z nich nevybral právě neobydlený dům? Taky hrozilo nebezpečí v podobě kluků z Dolné s klacky a jinými zbraněmi, kteří by jim mohli ublížit. Což o to, o sebe strach neměl, i když si dobře uvědomoval hrozící rizika, ale sestra byla příliš malá a křehká.

      „Šoupej nohama po zemi, ať nezakopneš,“ varoval ji tiše, „a buď radši potichu,“ doplnil. Ještě aby tu začala hulákat a vískat jako před chvílí. Pokračovali kupředu a všude kolem nich zavládlo najednou nepříjemné vlhké, zatuchlé ticho, prostoupené ponurostí onoho místa. Dech se mu zrychlil, aniž by chtěl.

      V tom tichu se rozléhal až nepříjemně hlasitě každý jejich krok a tak se snažil našlapovat co nejvíce zlehka.

      „A co hledáme, Kolgu?“ Zeptala se Termie. Copa nedokáže chvíli mlčet?! Stiskl rty do pevné tenké linky, což naštěstí nezahlédla. Polkl všechny jízlivé poznámky, které mu přišly na jazyk a již s plnou kontrolou vlastního hlasu i myšlenek jí odpověděl: „Tiše!“ zašeptal. „ Co hledáme…? Deky, oblečení, světlo, cokoliv co by se dalo nějak použít!“ odpověděl přiškrceně.

      Jednou rukou držel svou malou sestřičku a druhou se přidržoval tmavé vlhké zdi. Neviděl ani na krok.

      „Chytni se rukou zdi.“ Nabádal ji tiše. Mohlo se stát, že některé dveře budou na její straně chodby a on nechtěl nic vynechat.

      „Jaký zdi?“ No tak to už snad ani nemůže myslet vážně…

      „Jaký asi?“ sykl.

      „Tady nic není, bláško…“ Cože? Že by?

      „Ukaž…“ Odtrhl se od svého pevného bodu a skutečně. Vedle Termie zeď nebyla. Nejistě rukou hmatal ve tmě. Nahmatal rám mříží. Fajn… Udělal krok kupředu. Rukou se rozpřáhl a našel staré rezavé mříže. Termie se ho křečovitě chytla za nohu. Ztratil rovnováhu. Opřel se o mříže a ty odporně zavrzaly. Tvář zkřivil do nepěkné grimasy a celý ztuhl. Sakra! Sáhl rukou k boku, kde nahmatal sestřiny vlásky, aby ji uklidnil, i když nechápal, co ji vyděsilo. Srdce mu bilo na poplach. Zaposlouchal se. Tohle by probralo i mrtvýho… Byl si jist, že teď je slyšela nejméně půlka okolní čtvrti.