Panenka z porcelánu - Kapitola 2

Minulost

 

      Pokračovali dál vytyčeným směrem. Jak žvýkal, stále více si uvědomoval, jak bezútěšná je jejich situace. Před očima mu vyvstávaly obrazy z minulosti a on se je ani nepokoušel zadržet.

***

      Byly mu právě čtyři roky, když se jeho matka vrátila domů šťastná, usměvavá, se zasněným pohledem, kamsi do dálky.

      „Mamí,“ vyrazil ji pozdravit.

      „Ahoj, Kolgare, byl jsi tu hodný?“

      „Ano, byl, ale… Co ti je? Si jiná?“ nadhodil podezřívavý pohled, ale byla to jen jakási jejich hra. Nemyslel to nijak vážně ani ve zlém. Rád vídal svou matku zářit, i když se to nestávalo zvláště často.

      „Co se stalo?“ vyzvídal dál.

      „Ale Kolgare, jsi moc zvědavý, víš o tom?“

      „Povídej,“ nedal se.

      „Ne!“ řekla rázně, až se zarazil a zůstal na matku jen němě koukat. „Bude lepší, když to uvidíš…“ dodala a vytáhla z košíku s nákupem i jednu věc, kterou určitě nekoupila. Byla to krásná porcelánová figurka. Princezna s čokoládově hnědými vlasy ve stříbrných šatech vypadala jako by tančila tanec na hudbu, kterou slyšela jen ona a jeho matka se na ni dívala jako na nejcennější poklad na světě.

      „Kdesi to vzala, mami?“

      „Nezvala,“ ohradila se a postavila panenku na poličku vedle několika knih, které vlastnila. „Dala mi jí jedna bohatá paní, abys věděl,“ dodala již zase s úsměvem.

      „Bohatá paní?“

      „Teď se ptáš přesně jako tvůj otec,“ poškádlila ho, sehnula se a cvrnkla mu do velikého nosu. Nic na to neřekl, jen se díval, jak začíná napodobovat tanec, který zřejmě musela tančit ona panenka, než ji z něj kdosi vytrhl a zaklel do porcelánové podoby.

      „Dala mi ji za přání,“ vysvětlovala mu.

      „Za přání?“

      „Jo, za přání. Vysvětlila jsem jí, proč lidé hází drobné peníze do Gretiemovy fontány na Dračím náměstí.“

      „A není to divný?“ nepřestával se ptát.

      „Jo, je…“ zarazila se, „ale ona byla celá taková zvláštní, víš? Řekla jsem jí, že bych si přála, aby moje další dítě byla holčička a ona mi dala tu panenku s tím, že doufá, že mi snad přinese lepší osud než té, podle které jí vyrobili. Že pokud by si mohla něco přát, přála by si, aby mě a mým dětem přinesla ta panenka štěstí.“ Nepřestávala se usmívat.

***

      Déšť pomalu ustával. Konečně se objevili na dohled místu, které už před časem navštívil. Na pozadí zataženého nebe a stále stejných domů, vypadala zarostlá díra a oprýskaný sousední dům, jako silueta rozpadajícího se starého hradu. Ujistil se, že jde Termie pořád ještě s ním.

***

      Byl už večer. Matka od něj odešla, ale jemu se nechtělo spát. Zíral do stropu naslouchaje hlasům svých rodičů…

      „Drahý?“ oslovila matka otce.

      „Co je?“ zeptal se jí skoro otráveně.

      „Víš, napadlo mě,“ začala a cosi cinklo o stůl, „nemyslíš si, že je Kolgar chytrý chlapec?“

      „Hm?“ tiché zamručení, kde jen tázací tón byl tím jediným, co připomínalo otázku.

      „No, víš… Otec Aira z Dračího chrámu říkal, že… Že by měl chodit do školy.“ Srdce v hrudi se mu rozbušilo, div, že nepřehlušilo ty hlasy.

      Otec vyprskl smíchy napůl nevěřícně.

      „Co-cože?“ zeptal se, když se dostal z nejhoršího. „Do školy? Zbláznila ses, Tamaro?“ Cosi se za těmi dveřmi změnilo. Chvíli bylo ticho. Napjaté ticho bez matčiny odpovědi a ten chlad mezi oběma dospělými cítil i syn ukrytý pod svou přikrývkou.

      „Tamy… Tamy, poslouchej se. Do školy? Víš… Víš jak je to drahé? A taky… Chodí tam děti bohatých měšťanů a nižších šlechticů tady v Telmiru, co by tam dělal? Nepatří tam…“ Stále žádná odpověď.

      „Tan kněz nemá rozum, Tamy. Vůbec neví, jak to chodí. Potřebuju Kolgara, aby jednou převzal živnost…“ Kolgar si živě představil matku, jak se divoce po otci ohlédla, jako šelma, chránící svá mláďata.

      „Tak je to. Ty potřebuješ syna jen pro to, aby převzal tvou živost ano?!“ vztekem se jí třásl hlas.

      „Tak sem to nemyslel, lásko,“ otec se snažil o smířlivý tón. Hlas se mu však chvěl, více než Kolgar kdy zažil.

      „Otec Aira mu nabízí budoucnost a ty to chceš odmítnout?“ křičela Tamara Ladogová na manžela.

      „Otec Aira mu školu nezaplatí, Tamy!“ vzepřel se nakonec Amauter.

      „Drahý, on je vážně chytrý. Chytrý a bystrý… Nezáleží na tom, že nebude stejně oblečený, jako ostatní, nebo stejně bohatý. Učení zvládne a jednou… Jednou by to mohl dotáhnou třeba až na písaře. Chceš mu vzít takovou příležitost? Z našeho syna může být vážený muž…“ Kolgar zaslechl v jejím hlase podtón naléhavosti.

      „Učení, pche… Škola ho neuživí.“ Nadhodil otec skepticky. „Když to nikam nedotáhne, tak to bude, jako kdybychom vyhodili peníze z okna, nebo je dali nejubožejšímu žebrákovi. Chceš mu dát vzdělání, ale myslíš… Myslíš vůbec na to maličké, co čekáš? Co když to nezvládneme, hm?“ Opět bylo na chvíli ticho, ale tentokrát jiné. Kolgar počítal údery srdce, které neúprosně měřili čas a celý napjatý se bál i dýchat, než matka odpověděla:

      „Zvládneme to, lásko. Není nic, co bychom nezvládli…“ řekla tentokrát tiše a jemně, jakoby svého muže jen hladila, nebo ukládala ke spánku, stejně jako před chvílí svého syna…

***

      Na nebi se zalesklo a po blesku obě děti ohlušil hrom. Termie s sebou cukla a schovala se bratrovi za záda. No to mě potěš…, pozvedl oči v sloup.

      „Uklidni se Termie, je to jen bouřka.“ Jo, boudou i horší věci!

      „Dyš já se bojím, bláško…“ třásla se jako osika.

      „Tak poď.“ Popadl ji za ruku a vedl k díře.

***

      To ráno se nasnídal ve spěchu a matka ho oblékla do těch nejlepších šatů, které doma měl. Otec už pilně pracoval a tak ho jako obvykle po ránu ani neviděl. Teď stál a díval se na ten nejkrásnější dům na světě. Neviděl chlapce škádlící se na schodech, neviděl, že se mu posmívají, prázdná okna, nevlídné šedé kamenné zdi věštící chlad, pohrdavý pohled učitele, který právě vyšel, aby vpustil studenty dovnitř. Nic z toho Kolgar nevnímal, viděl jen nejkrásnější dům na světě, který mu připraví úžasnou budoucnost a dá mu odpovědi na všechny jeho otázky.

      A ten nejkrásnější dům na světě, se měl stát jeho noční můrou…

      „Můžu už jít?“ ptal se své matky, která ještě na posledy zkontrolovala, zda má u sebe všechno a usmála se na něj.

      „Jsem zvědavá, jak dlouho ti tohle tvé nadšení vydrží. Většinou to kluky přestane bavit nejdéle do půl roku. Alespoň mi to tak říkali…“ Usmívala se, ale v očích se jí leskly slzy.

      „Mě ne!“ Vyhrkl sebejistě. „Mě to bavit nepřestane, mami. Do školy já budu chodit vždycky rád. Uvidíš. Nezklamu tě.“ Matka ho naposledy pohladila po vlasech.

      „Já vím, synku, tak už běž, ať se pan učitel nezlobí, ano? A dávej na sebe pozor a dobře se uč!“ zavolala za ním ještě, nijak přísně. On už však měl oči jen pro učitele a školníka, kteří stáli na nejvyšším schodu.

***

      Stáli už na okraji díry a teď zbývalo, aby se propletli mezi trním. Museli však být hodně opatrní. Jakékoliv ukvapené šlápnutí by je mohlo stát nepěkný úraz a hodně bolesti. No bezva… Povzdechl si, když viděl jak je to hluboké a jak Termie stojí nad ním se strachem ve tváři a bojí se ho následovat.

      „Poď za mnou, neboj, kdyby něco, tě chytim, jasný?“ snažil se ji uklidnit a natáhl k ní ruku. Termie ještě chvíli váhala, ale nakonec učinila ten potřebný krok v před…

***

      Seděl v lavici a naslouchal výkladu učitele. Oči měl upřené k pergamenu před sebou a snažil se nevnímat posměšné narážky, které na jeho adresu létaly z celé třídy. Ostatní kluci se mu smáli kvůli dlouhým černým vlasům, velkému nosu, křivým zubům, chudšímu oblečení, prošlapaným botám, slušnému chování i tomu jak dobře se učil… Neexistovalo nic, jak by je mohl získat na svou stranu a on se o to ani nesnažil.

***

      Chytil sestru za ruku a pevně ji podepřel. Sotva udělala krok, podjely jí nožičky. Podařilo se mu ji udržet. Chytil ji, přenesl přes bodláky, které by se jí jinak nachytali na sukničku, jako jemu na kalhoty, a postavil ji. Oddychl si, až když stála pevně na zemi.

      „Dobrý?“ zeptal se jí starostlivěji, než měl v úmyslu.

      „Jo…“ přikývla. Vydali se dál. Kolgar šel první a dával pozor na každý krok. Musel se vyhýbat dírám, kopřivám, trní a loužím. Termie ho následovala a on jí byl oporou při každém pohybu, který stál mezi nimi a průlezem do sklepení prázdného domu.

***

      Učitel ho vyvolal. Vstal a šel ke katedře, jak se od něj vyžadovalo. Sotva ale vykročil, zakopl o nohu jednoho spolužáka. Natáhl se s dutou ranou jak široký tak dlouhý. Třídou otřásl příval smíchu. Učitel se ani nesnažil utnout reakci ostatních žáků…

***

      Ocitli se úplně dole. Skrz samé louže nebylo kam stoupnout a Kolgar pochopil, že chtějí-li jít dál, bude muset sestru, chvějící se chladem, přes tohle přenést.

      Znovu se zalesklo a blesk následoval hrom.

      Termie se k němu pevně přitiskla, jako nějaké klíště. No bezva! Povzdechl si.

***

      Měli přestávku. Kolgar seděl v lavici, zatímco ostatní pobíhali kolem, smáli se, dělali na něj různé posměšky a uráželi ho.

      Kdosi mu vzal plátěnou brašnu a utekl pryč. Kolgar se rozběhl za ním. Další dva ho chytili za ruce, a i když se zmítal, byl oproti nim příliš slabý. Ten co mu vzal tašku vysypal její obsah a začal se probírat vším, co v ní měl…

***

      „Vlez mi na záda!“ přikázal jí a dřepl si. Termie se ho pevně chytila kolem krku, on jí dal ruce pod kolena a postavil se. Sestra pro něj byla těžká, ale nebylo nic, co by nezvládl. Alespoň si to tak sám sobě říkal. Tak fajn, dem na to…

      Vykročil.

***

      Chtěl jít ze školy rovnou domů, jako vždycky. Vyšel ze dveří jako poslední. Neměl rád tlačenici, byl v ní vždy prohrávající.

      Procházel kolem okrasného šeříkového keře, když se na něj vrhla parta kluků. Jednoho z nich porazil při hře v šachy a ten se mu chtěl nyní pomstít. Snažil se bránit, ale bylo jich moc. Tak jako tehdy ho ještě nikdo nezmlátil…

***

      Byl už tak mokrý, že mu ani nepřišlo, když se začal brodit vodou a bahnem, která mu sahala ke kolenům. Jen to závaží, které teď nesl na zádech, mu znepříjemňovalo pohyb. Sestra se ho pevně držela kolem krku, až se mu krátil dech. Byla těžká a třásla se. Každý krok byl těžší a těžší na kluzkém povrchu. Bál se, že tam ani nedojdou…

      Jen klid. To zvládnem. Hlavně, klid… Hlavně klid… Krotil vlastní dech a soustředil se na každý krok.

***

      Škola se pro něj stala peklem. Učitelé mu neodpustili sebemenší chybičku, žáci nevynechali jednou příležitost, aby ho jakkoliv trápili, ale on se tam každý den vracel a nikdy si doma nepostěžoval. Slíbil matce, že do školy bude chodit vždycky rád a i když už to nebyla pravda, nechtěl přiznat, že to místo nenávidí. Byla to jeho povinnost, tak jako otcova byla práce.

      „Nesmíš oplácet zlo zlem, Kolgare. To nikdy nikam nevede…“ To mu říkala matka, když se vrátil domů řádně potlučený a vytáhla z něj, co se mu přihodilo.

      A tak i činil. Porážel ostatní, ne pěstmi a posměšky, ale svými znalostmi a tím jak se dobře učil i přes všechen ten teror, který mu přichystali. Ve škole i doma, stále se učil a matka na něj byla pyšná…

***

      Podjela mu noha a on se jen tak-tak zachytil větve trnitého keře, který tam rostl.

„Au…“, sykl bolestí. No to snad není možný! Postěžoval si. Připadalo mu, že je ten největší smolař na světě.

      Konečně před sebou uviděl malou temnou díru do útrob starého domu. Uf…

Pustil se keře a vykročil dál s nově nabytou rovnováhou. Krev prýštící z dlaně se snažil ignorovat. Zbývalo mu už jen několik kroků…

***

      Pamatoval si málo z toho dne. Byla neděle a on seděl doma a zabýval se hlavolamem z kůže a provázku, který dostal k narozeninám. Matka se vrátila domů z trhu později než obvykle a bez babičky, která jí pomáhala v domácnosti. Když přišla, nenesla žádný nákup a vypadala ztrhaně. Byla bledá, měla kruhy pod očima, nebo kolem očí? To nevěděl. Sotva stála na nohou…

      Otec ji podepřel a hned poslal Kolgara pro starou Ashu. Běžel tehdy, co mu nohy stačily. Ani na okamžik nezaváhal. Cítil úzkost a strach a to jej vedlo stále kupředu až k jejímu domu. Zabušil naléhavě a volal její jméno. Když starší paní vykoukla a uviděla ho, řekl, že musí rychle s ním, že mamince se udělalo moc špatně a ona poslechla. Přivedl ji domů, ale do pokoje k mámě už ho nepustili.

      Čekal a čekal dlouho…

      Po nějaké době pak už slyšel jen dětský pláč, a když po další hodině vyšel otec ven i s porodní bábou, viděl v jejich tvářích, že něco není, jak má být…

      Ten den se mu narodila sestřička. Termie přišla na svět dříve, než měla a jeho matku to poznamenalo. Bojovala a odpočívala, ale její stav se nelepšil, až nakonec, týden po předčasném porodu, zavřela své oči naposledy a zůstalo po ní jen obrovské prázdno v jeho srdci i v životě…

***

      Konečně už byli opět na suchu a Termie mohla slézt.

      „Tak sme tu,“ oznámil jí, ale ona se jen rozhlédla kolem.

      „T-to j-je t-ta s-sklýš?“ zeptala se pochybovačně. Nijak neskrývala bázeň z toho místa ale i svou zvědavost.

      „Jo, přesně, tak lez za mnou, jo?“ Byl to vlastně více rozkaz než otázka. Sestra se však ošívala.

      „Ale Kolgu… Já se bojím…“ Tak ale to už si ze mě děláš srandu, ne?! Ohlédl se po ní zlostně.

      „Přestaň, Term! Neštvi, jasný?! Takhle toho mam až nad hlavu, tak to nedělej ještě těžší… Lezem!“ přikázal a vnořil se do útrob té černé díry. Holčička za jeho zády se rozplakala…

***

      Po matčině smrti nenáviděl celý svět ale hlavně starou porodní bábu Ashu, kterou vinil z toho, že jeho matku nezachránila. K otci neměl žádný zvláštní vztah, oproti tomu cítil povinnost ke své malé sestřičce. Dál chodil do školy, jak kdysi slíbil matce. Otec sehnal pro Termii kojnou. Tedy spíše ji sehnala Asha a otec jí jen platil, ale Kolgar nechtěl vidět žádné Ashiny zásluhy. Alespoň nějaký čas určitě.

      Pak měly ve škole volno a on se doma sestře věnoval, jak to jen šlo. Hrál si s ní a mluvil na ni, a jak to jen šlo kojné, Margaritě, pomáhal. Otce vídal už jen minimálně. Amauter ho nikdy neukládal ke spánku a většinou spolu mluvili jen z nutnosti.

      Až pak se Amauter Ladog začal vracet domů až hluboko v noci a opilý. Kolgar dělal, co mohl, aby zjistil, do jaké hospody chodí a vždycky, když Termie usnula, se pro něj vypravil, div že ho nemusel dotáhnout domů.

      Neměl se na co těšit. Ve škole měl peklo, doma byl vlastně na všechno sám a kamarády žádné neměl. Prázdniny skončily a čas nástupu do školy se nachýlil. Budoucnost, kterou mu měla škola zpřístupnit, měla být jakýmsi zadostiučiněním, kterého mohl dosáhnout. Alespoň si to myslel. Vyšel tak jako minulý rok, ale když se chystal projít do budovy, učitel ho zadržel.

      „Ty ne, Kolgare.“ V jeho hlase zaznělo uspokojení.

      „Proč, pane učiteli?“ Nechápal. Učitel se ale jen vítězně usmál.

      „Je mi líto, ale zřejmě tvůj otec zapomněl zaplatit školné, takže… Se měj.“ Zůstal stát na schodech jako opařený. Slíbil matce, že do školy bude chodit, že tam bude chodit rád, slíbila mu velkou budoucnost, měl ji mít… Tohle nebylo fér! Nechápal, jak to jejich otec mohl dovolit.

      Posadil se a vůbec se mu nechtělo domů. Ani nepochyboval o tom, že to otec nezaplatil schválně. Prostě tam jen seděl a hleděl na lidi procházející okolo. Někteří prostě jen prošli. Jiní se na něj podívali, ale v jejich tvářích byl znát buď odpor, pohrdání, nebo lítost. Ani o jedno z toho ale nestál…

      Teprve později se od otce doma dověděl, že mu přestal platit školné, aby mohl platit Termii kojnou a jen díky tomu od něj Kolgar neutekl už tehdy.

      Kvůli sestře…

***

      Ale no tak…, začínal z toho být unavený. Nebylo to poprvé, co se tak cítil.

      „Tak jo, poď, o nic nejde, je to jen díra, vidíš…? Sem tu a nic mi není, žádnej drak mě nesežral, tak poď…“ natáhl k ní ruku a pokusil se o mírný povzbudivý tón hlasu, aby jej sestra následovala. Termie si otřela slzy mokrým rukávem, z kterého kapala voda, ale stále za bratrem nešla.

      „Jestli nepudeš se mnou, tak tě nu nechám!“ Pohrozil jí, stáhl ruku a ponořil se do tmy.

      „Ne!“ vypískla… „Kolgale, ne, počkej já uš du… Plosím, plosím, neochoď…“ volala. Rozhlédla se, znovu se rozplakala, až se nakonec pokoušela sama vlézt dovnitř. Kolgar se opět vynořil ze tmy, chytil jí a pomohl přes vyviklané kameny až do samotného sklepení, kde už stál sám…

***

      Jak seděl na schodech školy, cosi se mu mihlo po levé straně, až se instinktivně ohlédl tím směrem. To co viděl, jej překvapilo. Nějaký kluk, starší než Kolgar, oblečený zhruba stejně, spíš ještě hůř, se právě zachytil parapetu přízemního okna a vysoukal se na jeden vystouplejší kámen, odkud koukal dovnitř.

      Sledoval dotyčného tak upřeně, až ho ten kluk zpozoroval a jejich oči se setkaly.

      „Kdo si a co tu okukuješ?!“ zakřičel na něj neznámý.

      „Od někoho kdo špicluje je to hloupá otázka, nezdá se ti?!“ oponoval. Kluk seskočil a vyrazil k němu. Kolgar se postavil, ale neustoupil. Ukázalo se, že dotyčný je zhruba stejně vysoký jako on a i když byl ten kluk silnější, nebál se ho. Znal bolest dost dobře na to, aby se jí musel bát. Jen se mu díval do očí pichlavým pohledem, až se dotyčný rozesmál a plácl jej po rameni.

      „To se ti povedlo, sem Valen Terak a ty?“ ptal se najednou vesele. Kolgar byl překvapený. Čekal hodně, ale tohle ne. Zaraženě a podezřívavě na něj zahlížel. Dotyčný trpělivě čekal, dokud jeho protějšek neodpoví.

      „Kolgar…“ vypravil ze sebe nakonec zdrženlivě a všechny smysly držel nastražené.

      „Kolgar?“

      „Jo.“

      „Co je to za méno? Ještě nikdy sem takový neslyšel, je vůbec kalendáři?“ Kolgar věděl, o čem mluví. Valen nebyl první, kdo ho upozorňoval na neobvyklost jeho jména. Jednou se nato matky ptal, když ještě žila a ona mu řekla, že je to barbarské jméno, ale když se jí ptal, proč mu ho dala, nechtěla mu odpovědět s tím, že je na to ještě malý. Teď si byl ovšem jistý, že už se odpověď nejspíš nikdy nedozví.

      „Ne.“ Odpověděl jen. „To jméno není z Aldormy.“ Valen zřejmě vycítil, že tím to pro něj skončilo a dál se nevyptával.

***

      „Si v pořádku?“ Zeptal se, když dostoupla do malé kaluže, která sem napršela.

      „Emhm…“ přitakala.

      „Dobrý…“ uvolnil se. Tady je nikdo nemohl najít a dalo by se říci, že jsou tedy v bezpečí. Mokří, hladoví, ale v bezpečí…

***

      Kolgar se dozvěděl od Valena, že je synem jednoho z městských biřiců. Byl to chytrý kluk, který chtěl chodit do školy, ale otec mu to nemohl zaplatit a tak se rozhodl učit se sám tím, že bude poslouchat a sledovat. Touha po vzdělání je oba spojovala a tak brzy Kolgar zjistil, že si s ním rozumí. Chodili na šmírování spolu a učili se navzájem. Vlastně byl Valen jediný Kolgarův kamarád. Sice byl starší, ale pořád jediný s kým si rozuměl.

      S ním navštívil Díru poprvé. To Valen mu vyprávěl o neštěstí, které se tam před lety odehrálo a smál se Kolgarovi, když zjistil, že si neumí hrát, tak jako ostatní kluci. Ten mu zas na oplátku vyčítal nedostatek zodpovědnosti, ale ve výsledku se stali nerozlučnými kamarády.

      Zrovna když se tu prolézali a Valen se ho snažil naučit jednu ze svých oblíbených her, na ně přišli kluci z okolí.

      „Tady sou, cizáci!“ tak nazývali kluky z jiné čtvrti, než byli sami. Valen mu říkal, ať utíká, ale on nechtěl. Měli přece stejné právo tu být jako oni, nebo ne? Jenže to je vůbec nezajímalo a s praky a klacky v rukou se jim rozhodli dát za vyučenou. Nakonec byli Valen a Kolgar zatlačení až k prázdnému sousednímu domu. I když by to nepřiznal, měl Kolgar strach a Valen jakbysmet. Zdejších bylo asi patnáct stejně starých, ale i straších kluků. Neměli by šanci, kdyby se měli bít.

      Náhle si toho všiml. Byla to malá tmavá díra ve zdi, skoro celá krytá hustým, keřem, ale skýtala naději na útěk. Zavedl Valena dovnitř a utíkali sklepením, pak po schodech nahoru a vylezli nejbližším prázdným oknem zpět na ulici, odkud pak utíkali, co jim nohy stačili přes lávku zpět do své čtvrti, kde se teprve zastavili a tehdy se poprvé po dlouhé době Kolgar upřímně zasmál až ho z toho bolely snad všechny svaly v obličeji.

***

      „Co je, bláško?“ vytrhl ho ze vzpomínání Termiin hlas. Okamžitě se zamračil ještě víc, než když jen přemýšlel.

      „Nic!“ odsekl a začal jí ždímat sukni i košilku. Sám mohl počkat, musel se nejdříve postarat o sestru.

      „Nelši. Já vím še ti něco je. Mlačíš se…“

      „To se ti zdá.“

      „Já nespím… Ploč se mlačíš, Kolgu? Co je ti?“ ptala se znovu. Tak už sklapni! Probodl ji přísným pohledem. „Chlavně nešikej; Nic.“ dodala ještě.

      „Fajn, tak já už nic neřeknu!“ odsekl znovu zcela automaticky a posadil se přes chodbu naproti ní, kde hodlal vyždímat i své oblečení. Poraněná ruka ho dost pálila, ale věděl, že je to nutné. I tak byla jejich situace více než žalostná.

      Okamžik trvalo, než Termii došlo, jak to myslel.

      „Ale bláško… To není fél!“ rozzlobila se, že vypadala ještě roztomileji než jindy. Ačkoliv on ji jako roztomilou většinou neviděl.

      „Můšu ti nějak pomoc?“ zeptala se ještě, když viděla, jak potlačuje bolest, při ždímání své košile.

      „Ne,“ odpověděl. On měl být ten, kdo jí pomáhá, ne obráceně. Taky jak by mu mohla pomoct? Mohla snad sehnat čisté a suché oblečení? Mohla obstarat něco k jídlu? Pohodlně ustlat místo ke spaní? Ošetřit jeho zranění? Sehnat něco čím si v té tmě posvítí? Jasně, že nemohla!

      Ale ty bys měl…

      Já vim, jenže jak? Něco by se tu snad našlo, ale oblečení? A stejně. Jak to tu mám prolézt, když nemám žádný světlo? Tohle sám nezvládnu… A stačil mu jediný pohled na sestru, aby se v tom utvrdil.