Tak jsem se nechala ukecat a vkládám tedy prolog ke své nové povídce Penenka z porcelánu. Je to zvláštní název vzhledem k tomu že se jedná o Kolgarův příběh, ale věřím že se po čase vše vyjasní a osobně doufám že se mi povede vystihnout všechno tak jak to mám v plánu. Konečně Lomeril pochopí, proč mi šlo právě o tehle rok v historii Aldormy.
Něco končí, něco začíná…
Pršelo.
Těžké černé mraky jakoby se zoufale snažily smýt špínu z dlážděných ulic královského města.
O zeď domu v řemeslnické čtvrti dva statní muži opřeli starý rozvrzaný stůl. Dveře zely dokořán. Tlustý muž v teplém kabátě se uvnitř v chodbě usmíval.
„Prosím, pane Martene, prosím…“ klekl si do bláta venku pan Ladog, jehož dvě děti tomu celému přihlížely z protější strany křivolaké uličky.
„Řek sem ne. Dluhy z karet sou čestný dluhy. Beru si co je moje. Na tohle ste měl myslet dřív, Amautere,“ odsekl mu obchodník, jehož dva pomocníci se právě vrátili dovnitř pro další věci na vyhození.
„Počkej, Felixi, tohle si vezmu. Dcera bude mít radost.“ Převzal pan Marten porcelánovou panenku a začal si jí prohlížet s potěšeným úšklebkem supa, který vychutnává kořist.
„T-to ne, prosím…“ hlas bývalému majiteli přeskočil. Obchodník na něj ale nedbal. Jen ho nohou odstrčil stranou, aby mohl projít ven a umožnit tak svým pomocníkům, vynést starou postel.
Amauter skryl tvář do dlaní a hlasitě vzlykl. Pochopil, že teď už je vše zbytečné, přišli o všechno, co měli. Otočil se směrem, kde zanechal své dvě ratolesti. Místo, kde do teď děti stály, už však bylo prázdné.
Prudce se zvedl a zavrávoral. Volal jejich jména, dokud neochraptěl, potácel se deštivou ulicí města Telmir, ale marně. Byli pryč. Tak jako celý jeho život…
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.