Černé zlato

Kůň Joachima Volana klopýtal únavou, když vjížděli do bran Dramonu. Už se stmívalo, ale Dramon byl plný ohňů a zpěvu. Přestože byla Dračí noc a veselí bude pokračovat až do rána, Joachim Volan se nepřijel bavit. Hlavu měl těžkou starostmi. Dluhy, které mu zanechal jeho otec, společně s jeho vlastními, mu pomalu přerůstaly přes hlavu. U Loqara Nimana si znovu půjčovat nechtěl, ale viděl jistou naději v dramonských obchodnících, mužích mno-hem bohatších než leckterý šlechtic. Hlavní oporou jeho nadějí tvořil jeho známý, Bertyl Taniel, který se nedávno přistěhoval do Dramonu z jihu.

 

Na dvoře hostince U Tří draků samozřejmě hořel oheň a kolem něj seděli, stáli nebo tančili lidé v různých stupních podnapilosti. Joachimova koně převzal neuvěřitelně špinavý podomek, který se tvářil nesmírně otráveně, když musel opustit oslavy. Svoje jediné odřené zavazadlo si do pokoje Joachim raději odnesl sám. Hostinského, který musel zůstat střízlivý (a viditelně ho to mrzelo), se zeptal na cestu k Tanielově domu a pak se vydal do ulic. Všude smích, všude zpěv. On si ale Dračí noc užít nemohl. Příliš mnoho starostí mu v tom bránilo.

 

Problém byl, že nálada v Dramonu byla doslova nakažlivá, nedokázal se bránit a přistihl se, že si zpívá útržky písní, které zněly kolem něj. Konečně našel ulici, ve které podle hostinského stál dům Bertyla Taniela. Uprostřed ulice hořel oheň a kolem něj se ve víru tance točila skupina mladých lidí. Píseň byla strhující a Joachim, který původně chtěl oheň pouze obejít, se přistihl, že místo aby šel, tančí na místě. Pak ho náhle chytila jakási dívka. Všiml si jen záplavy havraních vlasů a zlatých šatů. Vtáhla ho do kola a než se stačil vzpamatovat, stali se součástí divokého reje těl. Neměl moc čas si svoji tanečnici prohlížet, ale když ji zvedal nebo chytal do náruče ve složitých tanečních figurách, cítil, že je mrštná a pružná jako kočka, a ohebná jako had.
Píseň brzy skončila a dívka se mu naklonila k uchu.

 

"Líbíte se mi, pane, i když vás neznám. Doufám, že si dnes ještě zatančíme. Přijďte si pro mě," zašeptala zvonivým hlasem. Pak se zasmála a zmizela mezi ostatními. Stále si nestihl prohlédnout její tvář. Chtěl jít za ní, když někdo vykřikl:

 

"Ať nám zatančí Karmen!"

 

Ostatní se toho chytili.

 

"Ano!"

 

"My chceme Karmen!"

 

"Kde je Karmen?"

 

"Karmen!"

 

Před ohněm se utvořil volný prostor, do kterého někdo vystrčil Joachimovu tanečnici. Dívka zvedla hlavu s napůl stydlivým, napůl potěšeným úsměvem a Joachim si uvědomil, že tančil s tím nejpůvabnějším stvořením, které kdy viděl. Karmen měla krémovou pleť, plné rty, drobný nosík a dvě nádherné černé hvězdy místo očí. Hedvábné černé vlasy, dlouhé až do půli zad, byly ještě rozcuchané po tanci. Volné zlaté šaty skrývaly štíhlé tělo, ale zároveň jejich tenká látka nedeformovala její křivky, její tělo slibovalo a přitahovalo pohledy všech přítomných mužů. Zlaté náramky cinkaly, kdykoliv pohnula rukama.

 

Vtom zazněla hudba a z nádherné sochy se stalo ztělesnění pohybu a života. Míhala se v šíleném tempu, skákala, točila se, vyjadřovala celé své mládí a radost ze života tancem. Nevěděl, jak dlouho to hodlá vydržet, ale ani po několika minutách nezpomalila. Nikdo ani nedutal. Karmen vířila, zlatá a černá, třpytila se v záři ohně a vypadala spíš jako součást hudby než jako bytost z masa a kostí.

 

Joachim ji pozoroval, krev v něm kypěla a cítil, jak po té dívce touží. V ní byl plamen a vášeň, jakou u ženy nikdy nepoznal. Proti jeho první manželce byly i chladné zdi Petrova Kamene vřelé, zatímco Karmen hořela jako pochodeň. Karmen byla žena, kvůli které by roztála skála. Černo-zlatý plamen, jehož teplo bude zahřívat svého manžela, dokud nezhasne navždy nebo oba neshoří. A Joachim toužil shořet. Přál si sevřít ji v náručí, políbit ji na rty, cítit pod rukama její pružné tělo...

 

Nemohla takhle tančit do nekonečna. Joachim viděl, jak zakolísala a její dokonalé splynutí s písní bylo roztříštěno na kusy. Potom začala padat. Připadalo mu, že padá hrozně dlouho, protože měl dost času udělat dva kroky kupředu a zachytit ji, než se udeřila o tvrdou dlažbu. Šaty měla promáčené potem a mokré vlasy se jí lepily na obličej. Ztěžka oddechovala, oči napůl zavřené.

 

Opatrně ji zvedl a rozhlédl se. Zahlédl ustaraný a vyděšený obličej Bertyla Taniela.

 

"Sem, odneste ji sem, buďte tak hodný," ukazoval kupec na svůj dům.

 

Karmen se na chviličku skoro probrala. Zvedla ruku a sevřela Joachimovu košili. Podívala se mu do tváře a zlehka se usmála.

 

"Ach, to jste vy!" zašeptala a pak se její oči znovu zavřely a úplně se v jeho náručí uvolnila.

 

Odnesl ji do domu a následoval Bertyla Taniela, aniž by si příliš všímal, kam jdou. Až když ji pokládal na postel v nějakém pokoji, uvědomil si, jak zvláštně se Bertyl na tu dívku dívá. Ať už bylo v jeho pohledu cokoliv, rozhodně to nebyla sousedská starostlivost.

 

"Kdo to je?" zeptal se ho.

 

Bertyl se mu podíval do očí.

 

"Má dcera Karmen," odpověděl.