Vrať se mi bratře

Princ Angus procházel hradními chodbami míříc na nádvoří aby mohl vyjet do kasáren v očekávání blížící se bitvy. V tichém doprovodu svých přátel Erica Rawnea a Dereka Treana, manžela jeho starší sestry Rebeky, míjel právě jednu z mnoha křižovatek chodeb, když zahlédl Fionu stát před nimi. Byla krásná, uvědomil si. Její blonďaté vlasy v drobných kudrlinkách splývaly kolem její tváře až na ramena a lesklá korunka do nich vpletená jen podtrhovala křehkost své paní. Byla oblečená do krásných bílých hedvábných šatů. Pamatoval si, že právě tyto šaty měla nejraději… Jistě, vždycky viděl její krásu, i když se jednalo o úplně jiný půvab než měla Karol, kterou miloval.

Zastavil se. Její pohled mu nedovoloval se pohnout dále. Její šedé oči ho pozorovaly svým vědoucím smutkem, který byl nyní jasněji než jindy vepsaný v její stále ještě dětské tváři. Byla bledší než obvykle. Odvodil si, že je to způsobeno následkem nemoci, která jí zchvátila po nedávné hádce s Rebekou a připomněla mu tak, všechny obavy, které ho sžíraly.

Jeho dva společníci si toho, že princ stojí, všimli až po dvou krocích, kdy se na něj ohlédli.

„Angusi…?“ oslovila jej mladší sestra.

„Fiono?“ oplatil jí zdrženlivě. Bylo zjevné, že s ním chce mluvit. Chtěl si pospíšit, ale nemohl odmítnou sestře aby se s ním rozloučila. Měl mnoho starostí, ale nepochyboval, že i Fiona je má.

„Angusi, musíme jít,“ připomněl mu taktně Eric. Ohlédl se po něm, ale lehce zasněný smutkem protkaný hlas Fiony jej opět připoutal pohledem k ní.

„Nezdržím tě dlouho, bratře. Prosím…“ pokynula rukou k otevřeným dveřím do salónku z něhož právě vyšla.

„Hned jsem zpátky,“ ubezpečil své dva společníky a rázným krokem vešel, kam mu sestra naznačila. Vyčkal až vejde a zavře dveře, než se po ní znovu ohlédl. Prohlížel si salónek, kam právě vešel a poznal v něm oblíbené místo své sestry. Byl laděn do růžové a na stěnách osaměle viselo několik velkých obrazů. I na stole ve váze se stkvěly dvě růže. Jedna bílá a jedna růžová, barvy, které měla Fiona nejraději.

„Odpovíš mi, Angusi?“ zeptala se chvějícím se hlasem. „Mám otázku, odpovíš mi? Jsem na řadě…“ dodala, když se na ni tázavě zadíval. Připomněla mu tak jejich hru. Hru na pravdu. Začali ji hrát, když byly děti a když si asi po hodině otázek a odpovědí uvědomili, že je hra nekonečná, slíbili si, že s ní nikdy nepřestanou a vždycky když budou mít chvilku se k ní vrátí. Angus sklopil hlavu, až mu černé vlasy sepjaté čelenkou spadaly do tváře. Věděl, že má Fiona pravdu. Naposledy zakončil on svou otázkou a když později chtěla pokračovat, odbyl ji. Neměl v té době vůbec na něco takového náladu, byl zmaten svými city ke Karol a právě učinil rozhodnutí stranit se jí ve svém srubu Talron, když přišla Fiona s tím nápadem pokračovat ve hře. Nyní jí ale již odbít nemohl.

„Rebeka to tak…“ chtěl jí to vysvětlit, myslel si že se její otázka týká právě jí, ale Fiona jej zastavila gestem ruky a chápavým pohledem v němž rozpoznal slzy, nikoliv však byť jedinou stopu hněvu.

 Musela ho zadržet. Ta vzpomínka pro ni byla příliš bolestná… „Nemusíš Rebeku obhajovat, Angusi. Rozumím její bolesti…“ sklopila pohled. „Nezlobím se na ni, nemám jí co odpouštět…“ Ztěžka polkla… „Mrzí mě, že ve mně vidí stvůru. Že si myslí, že naschvál stavím rodiče proti ní, že se ji snažím omezovat…“ Chtěl něco namítnout. Vysvětlit jí, že to Rebeku moc mrzí a trápí se pro to, co se stalo.

„Neříkej nic, bratře, chci si uchovat naději, že mi jednou odpustí, že žiji…“ Zhluboka se nadechla a po té co potlačila pláč k bratrovi vzhlédla. „Odpovíš mi tedy, prosím…?“

„Jistě, ptej se, sestřičko.“ Vyzval ji nakonec jen se srdcem plným hořkosti. Fiona se usmála, ale v očích jí hrály slzy, které jejímu úsměvu dodávaly na přízračnosti a snovém vzezření. Když se na ni teď díval, cítil jisté pohnutí až se téměř bál na co se jej zeptá.

„Jaké je milovat, bratře?“ A bylo to. Zeptala se. Bylo to jako úder kladivem. Nemyslel si, že Fiona ví o něm a Karol, ale pak si uvědomil, že ona vždycky dokázala poznat mnohem více než ostatní lidé, jako by v něm četla jako v otevřené knize. Cítil se zmatený. Odvrátil pohled k oknu, aby si utříbil myšlenky. Trochu se zlobil, že ho prokoukla, ale hlavně ho tou otázkou zcela zaskočila.

„Proč se odvracíš, Angusi? Neodvracej se ode mě… Slíbil jsi, že nikdy nepřestaneme…“ naléhala svým prosebným hlasem. Když se na ni znovu podíval už se jí po tváři koulela první slza.

Povzdechl si. Na okamžik zavřel oči a dovolil si přemýšlet.

„Odpusť, Fiono, já… Nikdy jsem nečekal, že se zeptáš, a vždy doufal, že na tuto otázku ti nebudu muset odpovědět.“

„Proč?“ Sama si střela slzu i její palčivou stopu.

„Protože jsem doufal, že jednou budeš svého manžela milovat a že s ním budeš šťastná. Kdybys ale Darena milovala, poznala bys to a této otázky by nebylo zapotřebí. To, že se ptáš tedy znamená, že nejsi šťastná a to mne rmoutí.“

Usmála se. Vždycky se usmála, když ho něco trápilo. „Nemusíš být smutný, bratře, možná to ještě přijde.“

„Možná,“ odtušil.

„Odpovíš mi, prosím? To abych poznala až se tak stane?“ Náhle si uvědomil, že stojí u něj a vzala jeho ruce do těch svých.

„Odpovím…“ vydechl. Horoucně přemýšlel jak by slovy vystihl co cítil o úplňkové noci s Karol, když spolu stáli v tichém souznění dvou duší a litoval, že právě tyto pocity zřejmě navždy zůstanou jeho sestře odepřeny, tak jako si nikdy nejspíš s Rebekou neřeknou jak moc jim na té druhé záleží…

„Je to… Nádherné.“ Zavřela oči. „Každý dotek je plný energie, každý pohled do očí je jako utápět se ve studnici měsíčního třpytu. Každý polibek odráží všechno napjetí a cit, který v sobě skrýváš. Každá chvíle s ním je jedinečná a má větší cenu než všechny peníze a cennosti celé královské pokladnice. Každá chvíle odloučení je plná očekávání a myšlenek na toho druhého. Každé shledání ti pak připadá jako by teprve někdo zcelil tvé nitro. Jen s ním si připadáš úplná, jen s ním je tvůj smích upřímný a sladký…“ Odmlčel se. Sledoval jak Fiona otevírá oči a z pod víček se jí vyvalilo moře slz. „Rozumiš…?“

Přikývla. Uvědomil si, že si nepamatuje, kdy ji viděl naposledy plakat. Vždycky držela slzy pevně za víčky. Pro tento okamžik ji sevřel ve svém náručí…

„Jednou to určitě poznáš, sestřičko. Uvidíš… Moc bych ti to přál.“ Utěšoval ji.

„Já vím…“ odvětila a tiskla se k němu. „Děkuji ti…“

„Uděláš něco pro mě?“ zeptal se. Napadlo ho, že by tuto úlohu mohl svěřit právě jí. V úvahu připadala ještě Rebeka, ale měl dojem, že Fiona by teď pro něj ráda něco udělala, a že by jí to měl dovolit.

„Udělám.“ Odvětila a povolila své objetí přesně ve stejnou chvíli jako on sám.

„Kdyby se se mnou něco stalo…“ Přikývla. „Opatruj tohle.“ Předal jí stočený pergamen se svou pečetí. „Všechno své zlato odkazuji Karol Volanové a chci, aby se to vědělo.“

Hleděli si do očí. Fiona převzala svitek, ale nepodívala se na něj. „Dávej na sebe pozor, Angusi. Jsi korunní princ, nesmí se ti nic stát… Vrať se mi, bratře…“

Usmál se.

„Neboj se, Fiono. Vrátím se a ještě budeš litovat, že sis to přála, jak budu dotěrný.“ Oba se zasmáli, ale ten smích, přesto že srdečný, byl cítit bezradností a nejistotou.

„Měl bys už jít. Derek a Eric na tebe čekají, nemluvě o tvé královně.“ Pronesla zase tak pravdivě jako to uměla jen ona.

„Máš pravdu, jako vždy, sestřičko. Už půjdu. Tak nezapomeň.“ Kladl jí ještě na srdce a vzal za kliku, aby odešel.

„Vrátíš se?“ zeptala se ještě úzkostně. Neuměla si představit, co by bylo, kdyby ho ztratila. Byl jediný kdo jí kdy rozuměl…

„Jistě, jsem přeci na řadě s otázkou, ne? Už vím, na co se tě zeptám až přijedu.“ Usmál se znovu.

„A na co?“ dožadovala se zvědavě. Záblesk zvědavosti v jejích očích. Jak příliš dobře jej znal…

„Uvidíš… Nech se překvapit, máš přeci ráda překvapení.“ Mrkl na ni a ona se posadila. Dveře se za ním zavřely a Fiona osaměla. Už v té chvíli věděla, že na tento jejich rozhovor nikdy nezapomene. Jen si nepomyslela, že pro ně dva bude poslední…