Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Příběhy neobyčejných lidí

      Nepodařené námluvy Camilly Tristamové

      Povídka o začátku jednoho tria, kterou se Eillen už dávno přála. Vyprávěná postupně z pohledů všech čtyř Nimanů - Elisy, Lamana, Ryka a Luthomara. Největším problémem se ukázal název. Váhala jsem mezi "Co se stane na Lesohradě, zůstane na Lesohradě", "Jak dostat Luthomara do polepšovny" a "Rozhodně neprodaná nevěsta". Nu, jak to dopadlo, vidíte sami.

      Elisa Nimanová si dala ruce v bok a postavila se před svého mladšího syna. Ryko uhnul pohledem.

      „Kde je?“

      „Jak to mám vědět?“ zamumlal.

      Otočila se k manželovu chráněnci Samuelovi, o kterém už tou dobou přemýšlela skoro jako o svém adoptivním synovi. Protože Samuel nebyl členem rodiny a jako levoboček vlastně ani nebyl právoplatný šlechtic, býval přístupnější, když se něco potřebovala dozvědět.

      „Kde je?“

      „My vážně nevíme,“ řekl Samuel a dokonce se jí podíval do očí. To jí jen utvrdilo v přesvědčení, že v tom jsou ti dva uličníci tentokrát nevinně. Ne že by Samuel nedovedl lhát, ale vždycky to na něm poznala.

      „Daino,“ zavolala na jednoho ze služebníků, „najděte Lamana. Hned.“

      Muž se uklonil a zmizel ve dveřích přesně ve chvíli, kdy strážní z věže zavolali, že se blíží jezdci. Elisa v duchu Lamanovi slíbila něco strašlivého a kritickým pohledem přejela oba mladší chlapce. Kupodivu vypadali docela k světu, nepochybně zásluhou staré vychovatelky, která jediná je dokázala zadržet než někam utekli. Upravila Rykovi límec kabátce, čímž si vysloužila vyčítavý pohled, a zkontrolovala ještě vlastní šaty.

      „Chovejte se slušně a pohostinně,“ napomenula je oba.

      „A proč tu ta holka musí být?“ zeptal se Ryko. „Laman si ji brát nechce a dost pochybuji, že ona by chtěla Lamana.“

      „Proč by neměla chtít tvého bratra?“ zvedla Elisa obočí.

      Protože je to Laman. Kdo by ho chtěl?“

      „Takhle o něm nemluv,“ pokárala ho. Laman měl jemnou duší, zdědil její a Luthomarovu lásku k hudbě, ale nezískal nic z Nimanovské dravosti. Oba její synové se od lidí z hrabství naučili milovat koně, ale tam, kde si Ryko vybíral temperamentní hřebce a největší radost mu dělalo hnát se přes překážky s větrem o závod, Laman si osedlal jemnou klisnu, odjel s ní po cestě podél říčky ke zřícenině jakési tvrze, tam si sedl se svou loutnou a skládal písně, dokud nebyl čas jet zpátky. Ryko tohle nikdy nepochopil a dělal si z bratra legraci, kde mohl, což Laman naštěstí nesl jen se shovívavým úsměvem.

      „A teď se schovává a nechá to vyžrat nás,“ dodal Ryko vzdorovitě. „To si ještě vypije.“

      Z Elisných synů byl skutečným Nimanem jen jeden.

      Na padacím mostě přes vodní příkop zabušila kopyta a dcera hraběte Tristama s doprovodem vjela na nádvoří.

      Camille Tristamové bylo patnáct let a už teď byla krásná. Seskočila z koně s elegancí, neodpovídající dlouhé cestě, kterou měla za sebou, a pozdravila Elisu předpisovým pukrletem. Elisa jí ho oplatila a to už vychovatelka postrčila dopředu Ryka se Samuelem, aby se také účastnili úvodního představování.

      „Můj manžel přijede až za tři dny,“ oznámila Elisa. „A Laman se někde zdržel. Setkáte se s ním u večeře.“ Tím si byla jistá, jídlo její synové dobrovolně nevynechali. „Ryko a Samuel vám ukáží vaše komnaty.“

      Děkuji vám, to je od vás velice laskavé,“ odpověděl Camilla s další úklonou, ale Elise neušel bleskový pohled, který vrhla po Rykovi a Samuelovi. Vzpomněla si na dopis, který jí psala Camillina matka, její dlouholetá přítelkyně, když domlouvali Camillinu návštěvu na Lesohradě. Camilla se tváří jako sladké děvčátko, zdvořilá, milá a bezelstná, ale běda tomu, kdo jí začne důvěřovat a přestane ji hlídat. Jakmile si něco vezme do hlavy, nic ji nezastaví. Měla jsi vidět, co se dělo, když se před pár lety rozhodla, že je nelidské zabíjet zvířata na jídlo. Museli jsme ji zavřít do věže, aby ji neubili rozzuření vesničané, kterým vypustila všechny slepice a králíky. Kladu ti na srdce, drahá Eliso, aby ses nenechala ošálit, hlídala Camillu jako oko v hlavě a v žádném případě ji nenechala, ani v náznaku, aby se spřátelila s vaším Rykem.

      Elisa pozorovala, jak si Ryko a Camilla jeden druhého měří nedůvěřivým pohledem, zatímco Samuel vedle nervózně přešlapuje, a v duchu Camillinu matku uklidňovala. Přátelství v tomto případě nehrozilo. Co by mohla jemná, důstojná Camilla vidět na jejím nevycválaném synovi?

       

      ***

       

      Laman seděl u večeře, čekal, až přinesou první chod, a díval se na to děvčátko, se kterým ho chtěli oženit. Ne že by nebyla hezká, o to nešlo, ale bylo jí patnáct. O celých devět let mladší než on. Věděl, že se lidé berou i s větším rozdílem, mezi jeho vlastními rodiči bylo sedm let a to se brali z lásky, ale on sám chtěl ženu, která mu bude věkově bližší.

      „Hrajete na nějaký nástroj, Camillo?“ obrátil se k ní.

      Sladce se na něj usmála. „Na loutnu, ale obávám se, že velmi špatně. Ani můj zpěv není nijak vyhlášený.“

      Laman potlačil grimasu. „A jak se stavíte k jízdě na koni? Stáje na Lesohradu jsou známé po celém království.“

      „Jezdím ráda,“ rozzářila se Camilla o něco upřímněji. „Ryko mi říkal, že tu máte nejrychlejší koně v království, je to pravda?“

      Teď už se Laman zarazil na poslední chvíli, aby si nahlas nepovzdechl. Samozřejmě že jí zajímala rychlost a ne zvířata jako taková.

      „Prý ano,“ odpověděl za něj Ryko. „Otec říká, že chce koupit dvě modré klisny z Tezárie, aby do chovu vnesl trochu víc temperamentu.“

      „Jenom proto, že o to už tři roky škemráš,“ zabručel Laman. On sám se otce snažil dotlačit ke koupi dvou horských koní ze severu. Nebyl na ně tak krásný pohled jako na modráky, kteří se leskli ocelovou šedí, ale měli tu nejmírnější, nejvstřícnější povahu, jaká se našla.

      „Já neškemrám, já vyjednávám,“ ohradil se Ryko.

      Na bratra se Laman ušklíbnout mohl a taky to udělal. Pak se napil vína a málem s ním poprskal matku. Jen s námahou se donutil kyselou pachuť spolknout, ale i když mu vyhnala slzy do očí, nepřehlédl Rykův vítězoslavný škleb.

      „Co se děje?“ zeptala se matka.

      Sotva mohl přiznat před hostem, že jeho bratr má povahu pětiletého dítěte. „Jen mi zaskočilo. Omlouvám se,“ kývl na Camillu. Ta odpověděla podobným pokývnutím na znamení, že mu odpouští.

      „Možná by ses měl omluvit za to, že jsi tu nechal našeho hosta samotného,“ ozval se Ryko.

      Tak odtud vítr vane, pomyslel si Laman. Ocet ve víně je pomsta za to, že ji musel vítat místo mě. Mělo mě to napadnout, Ryko nedělá naschvály bez důvodu. „Pracoval jsem na nové písni a zapomněl jsem na čas,“ odvětil. „Velice mě to mrzí,“ obrátil se ke Camille.

      Jeho píseň se ve skutečnosti jmenovala Livia Eulbergová a bydlela v Dračím chrámu ve vsi, kde v knihovně sbírala staré lidové písně z oblasti Šedého lesa. Její strýc vlastnil hrabství kdesi ve Adaru a nebránil své neteři, aby se zabývala svou zálibou. Kromě toho měla Livia krásný hlas s rozsahem, jaký se hned tak nevidí, a barvou, která se výborně doplňovala s Lamanovým hlasem. Scházeli se ve zříceninách tvrze nad řekou a opravdu zapomínali na čas – i když to nebylo vždycky kvůli zpěvu.

      „Nic se nestalo,“ ujistila ho Camilla a večeře dál probíhala v klidu, i když Laman musel sluhu nenápadně požádat, ať mu vymění pohár. Když s ním mluvil, cítil na sobě matčin pohled, ale nechtěl Ryka prozradit. Nemohl riskovat, že jeho bratr začne slídit a dozví se o Livii.

      Po jídle se odebrali do salónku. Laman musel jako hostitel nabídnout rámě Camille a ta se k němu důvěrně naklonila. „Zahlédla jsem vás, když jste se dnes vracel z toho vašeho skládání,“ zašeptala mu. „Ten dámský kapesníček si příště zastrčte do kapsy lépe.“

      Zděšeně se k ní obrátil. Co teď? Řekne to matce? Nebo otci, až se vrátí?

      „Nepovím to, když mi slíbíte jednu věc,“ mrkla na něj spiklenecky.

      „Jakou?“

      „Vezměte si ji, než vás stačí oženit se mnou.“

       

      ***

       

      Ryko sice věděl, že už jsou na domek na stromě velcí, ale byla to nejlepší schovávačka, jakou si mohl přát. Jindy by vzali koně a někam vyjeli, ale Rykův Chalcedon včera špatně šlápl a kulhal, takže než aby jel na jiném, zůstali v zahradě. V tu chvíli se sice přísně vzato schovávat nemuseli, protože Camillu dostal na celé odpoledne na starost Laman a matka objížděla vzdálenější vesnice na panství s dary pro chudé a měla se vrátit až dlouho po večeři.

      Samuel vytáhl balíček karet, Ryko, který rychleji běhal, vytáhl umolousaný balíček s pečenými kuřecími stehny a chlebem, ukradený z kuchyně, a připravili se na klidně strávené odpoledne.

      Dokud se pod stromem neozvalo: „Jste tam?“

      Oba ztuhli a ani nedýchali.

      „Laman mi řekl, že vás tu najdu, a slyšela jsem vás, takže nepředstírejte, že tu nejste,“ zavolala Camilla znovu.

      Ryko nasadil nejhlubší hlas, jaký dovedl: „To nevíte, že na Lesohradě straší?“

      „Prosím, potřebuji schovat. Laman odjel a hraběnka Elisa nesmí zjistit, že nejsem s ním. Bojíme se, že by jí to někdo ze služebnictva prozradil.“

      Samuel a Ryko si vyměnili tázavý pohled. Pro někoho, kdo se skrýval před povinnostmi, měli hluboké pochopení, ale do domku na stromě nepouštěli nikoho. Nakonec se Ryko naklonil přes větev a zjistil, že Camilla stojí přímo pod stromem s košíkem, zakrytým utěrkou.

      „Přinesla jsem výkupné,“ usmála se a poodhrnula utěrku. Ryko uviděl zelené sklo.

      „Fajn, podej to sem a polez,“ spustil jí žebřík. Mošt se bude hodit. „Ale nečekej, že se k tobě budeme chovat jako k hraběnce. Tady nahoře žádné tituly neplatí. Jestli se ti to nelíbí, můžeš zůstat dole.“ Původně tohle pravidlo zavedl kvůli Samuelovi, aby ho donutil otevřít se, ale teď se hodilo.

      „Mně to vyhovuje,“ pokrčila rameny a usadila se mezi nimi.

      Ryko se mezitím podíval pořádně na obsah košíku. „Kde jsi sebrala to víno?“

      „Řekla jsem sklepmistrovi, že si chci Lamana naklonit na svoji stranu, aby souhlasil se svatbou, a že potřebuji pomoc,“ pokrčila rameny.

      „Já vím, ale tři lahve?“

      „Dvě jsem sebrala, když se nedíval.“

      Samuel už taky nakukoval přes Rykovu ruku. „Dokonce vzala i skleničky,“ poznamenal.

      „Jsem pořád šlechtična, i když můj titul zůstal pod stromem,“ odvětila.

      Ryko otevřel první lahev vína a nalil do skleniček, které pro něj Samuel připravil. „Prosím, Vaše Milosti,“ pronesl někam ke kořenům stromu a podal sklenku Camille. „A proč vlastně tohle víno doopravdy nepoužíváš na to, abys z Lamana vymámila zasnoubení?“

      „Protože hodlám udělat všechno proto, aby k žádné svatbě nedošlo,“ řekla Camilla. „Máte krásný hrad, ale nechci tu strávit zbytek života. Já půjdu ke dvoru.“

      „Jako dvorní dáma?“ zeptal se Samuel.

      „Když to jinak nepůjde,“ pokrčila rameny, „ale pokud to bude možné, tak jako vévodkyně.“

      Ryko vyprskl víno. „To myslíš vážně? A kde sebereš vévodu?“

      „To už je moje starost. V první řadě se musím vyhnout svatbě s tvým bratrem,“ prohlásila a napila se. „Máte tu dobré sklepy,“ poznamenala.

      V tom jí museli dát za pravdu. Luthomarův sklepmistr se sice dal opít rohlíkem, ale své řemeslo uměl. Ryko si pořádně zavdal a cítil v žaludku příjemné teplo.

      „Ráno nás bude bolet hlava,“ varoval Samuel.

      „Ale nebude,“ mávl Ryko rukou.

      Druhý den dopoledne, když se konečně vzbudil, si uvědomil, jak moc se mýlil. Camilla i Samuel spali vedle něj a Ryko jim v tu chvíli záviděl. Hlava mu tepala a v ústech měl jako v pískárně. Převalil se s úmyslem vstát a zjistil, že se dívá do tváře svého otce.

       

      ***

       

      Luthomar Niman se vrátil uprostřed noci téměř ve stejnou dobu jako jeho žena a služebnictvo jim svorně tvrdilo, že oba jejich synové, Samuel i Camilla už šli spát. Věřil jim to, dokud u snídaně s Elisou neseděli sami a na otázky, kde je mládež, všichni jen nekrčili rameny. Pravda se brzy začala rýsovat, když se zjistilo, že nikdo z nich není ve svých pokojích a v jejich postelích nikdo nespal. Elisa začala blednout a Luthomar už si připravoval, jak to vysvětlí hraběti Tristamovi.

      Jako první osedlal koně a zamířil do rozvalin tvrze asi tři čtvrtě hodiny jízdy od Lesohradu. Tam našel Lamana s jakousi hnědovlasou dívkou. Oba spali přikrytí těžkým Lamanovým pláštěm a zdálo se, že větší část jejich oblečení je na trávě kolem. Luthomar měl pocit, že mu srdce vynechalo úder. V tu chvíli se dívka probudila, otočila se, podívala se na něj a zaječela. Luthomar se sice lekl, ale ulevilo se mu v jedné věci – před dvěma měsíci viděl na Sovím hrádku Camillu Tristamovou a tahle dívka nebyla ona.

      Laman se vzbudil a s úlekem se posadil. Díky tomu z dívky sklouzl jeho plášť a Luthomar viděl, že na sobě oba mají opravdu jen minimum oblečení. Dívka byla naštěstí i přes rozespalost duchapřítomná a přitáhla si plášť k bradě.

      „Otče...“ vykoktal Laman.

      Když si jeho milenka uvědomila, koho má před sebou, zezelenala a vypadala, že omdlí.

      „Domů,“ vypravil ze sebe Luthomar. „Kdo vlastně jste?“ otočil se k ní.

      „Jmenuje se Livia, je to neteř hraběte Eulberga z Pamirie,“ odpověděl za ni Laman.

      Luthomar nevěděl, jestli má být rád, že je to šlechtična, nebo litovat, že to není nějaká obyčejná holka. „Vezmi ji s sebou,“ prohlásil a znovu nasedl na koně. Ještě musel najít tři další výtečníky.

      To se nakonec ukázalo jako jednodušší úkol. Všichni tři totiž spali na prvním místě, kam se podíval – v domku na stromě. Kromě nich se tam válely drobky chleba, okousané kuřecí kosti, tři lahve vína a kupodivu i skleničky. Luthomar jen děkoval drakům, že jsou všichni tři oblečení.

      Ryko se probral jako první a tvářil se stejně zděšeně jako Laman. I když Luthomar věděl, jaké je jeho mladší syn kvítko, také věděl, že Ryko ze všeho nejvíc touží po otcově respektu. Otcovo zklamání pro něj bylo tím nejhorším trestem.

      „Vzbuď je,“ vybídl ho tiše. „Pak přijďte do mé pracovny.“

      Brzy se všichni shromáždili. Luthomar uvažoval, jak začít, a litoval, že jim nemůže všem prostě nasekat a odpustit.

      „To, co jste provedli, bylo nezodpovědné, a všichni do jednoho jste tím ohrozili svou pověst,“ pronesl nakonec k pěti svěšeným hlavám před sebou. „Ryko, Samueli,“ rozhodl se začít s těmi nejméně vinnými, „byla jakkoliv poškozena čest komtesy Tristamové?“

      Oba svorně zavrtěli hlavou. Luthomarovi se ulevilo, když zjistil, že se oba při té představě tváří odmítavě, skoro až znechuceně.

      „Výborně. Pokud se na tom v budoucnu něco změní, oba vás pošlu na zkušenou a každého jinam. Pro šlechtice není důstojné, aby se opíjel na stromě, obzvlášť ne se svobodnými šlechtičnami. Je to jasné?“

      Samuel s Rykem horlivě kývali hlavami.

      „A co se týče krádeží mého jídla a pití, tak nezapomeňte, že pořád nejste moc staří na to, abyste nemohli mýt v kuchyni nádobí. Odchod.“

      Chlapci zmizeli jako pára nad hrncem a Luthomar se otočil ke Camille. „Napíšu o tom vašemu otci,“ prohlásil, i když pochyboval, že to hraběte Ranulfa překvapí. „Toto není chování šlechtičny, která si přeje připojit se ke dvoru.“

      „Nesmírně mě to mrzí, hrabě,“ odpověděla Camilla tiše s hlavou sklopenou. „Nechala jsem se unést a ujišťuji vás, že se to nikdy nebude opakovat.“

      Bohužel Luthomar toho o Camille věděl dost na to, aby jí nevěřil ani slovo. „A předpokládám, že to zároveň znamená, že nesouhlasíte s plánem provdat vás za Lamana?“

      „Odpusťte mi, Vaše Milosti,“ pronesla pouze.

      „Dobrá, můžete jít. Uvidíme, zda bude váš otec trvat na vašem návratu domů. Dokud se to nevyřeší, nepřeji si, abyste trávila čas o samotě s Rykem a Samuelem,“ dodal.

      „Jistě, Vaše Milosti. Děkuji vám,“ udělala pukrle a zmizela. Luthomar jaksi nepochyboval, že přímo za Rykem a Samuelem, kteří určitě čekali na chodbě.

      Jako poslední ho čekal Laman a jeho dívka. Livia se jmenovala. Livia Eulbergová. Elisa mu už vysvětlila, že se s ní setkali v Dračím chrámu ve vsi.

      „Vy jste neteř Diomeda Eulberga?“ zeptal se.

      Přikývla, pořád příliš vyděšená na to, aby promluvila.

      „A co ty?“ obrátil se k Lamanovi. „Chceš si ji vzít?“

      „Chci,“ potvrdil Laman. Jako jediný měl odvahu dívat se Luthomarovi do očí.

      „Dobře, vypravíš se na Pamirii k hraběti Eulbergovi a jeho bratrovi a uděláš všechno, co se sluší a patří. Požádáš její rodinu o její ruku, místo toho abys ji sváděl na mezi jako potulný loutnista. A jestli se ukáže, že jsi ji už přivedl do jiného stavu, běda ti. Vy samozřejmě pocestujete s ním,“ řekl Livii. „Zajistíme, abyste měla veškeré pohodlí. Laman vás zaveze do Dračího chrámu. Rovnou do Dračího chrámu,“ dodal výhružně. „Můžete jít.“

      Jakmile se za nimi zavřely dveře, unaveně si složil hlavu do dlaní. Elisa k němu přistoupila a zajela mu prsty do vlasů, jak to měl rád. „Nebyl jsi k nim moc shovívavý? O té dívce nic nevíme.“

      „Jejího strýce trochu znám, je to slušný člověk. Kromě toho, když jim neumožníme, aby spolu mohli být veřejně, riskujeme, že utečou a vezmou se tajně. Copak jsme my byli lepší?“

      Skoro cítil, jak se usmála, a věděl, že oba myslí na kout půdy v Dramonu, který byl jejich zříceninou tvrze. Jak by mohli Lamanovi vyčítat, že padl do té samé pasti?

      „A co ti tři? Přece nevěříš, že tě poslechnou.“

      „Trochu ano. Budou si dávat pozor, aby mě nerozzlobili a abychom je nechytili. To jim omezí pole působnosti,“ pokrčil rameny.

      „Ty se nebojíš, že bychom Camillu nakonec museli za jednoho z nich provdat?“

      „Moje milá, jestli něčemu věřím, tak tomu, že Camilla Tristamová si svoji pověst dobře pohlídá. Jako panna totiž bude shánět vévodu za manžela daleko snáz,“ zasmál se. „Jen ať se spřátelí. Už brzy je s Ranulfem Tristamem vezmeme ke dvoru a tam se jim spojenci budou hodit.“

      „Děláš, jako bys je posílal do bitvy,“ prohodila Elisa a nepřestávala ho vískat ve vlasech.

      „A ne snad?“ I přes to se ale jeho tvář rozjasnila při pomyšlení, že ti tři budou mít jeden druhého. I když tristenolský dvůr tak trochu litoval – zatím si tam všichni v klidu intrikovali a neměli tušení, jaké trio je čeká. Pokud jejich přátelství přetrvá, historie na ně hned tak nezapomene.

       

      ***

       

      „Máš to?“

      „Mám, ale sklepmistr mě málem chytil. Uhni, Same!“

      „Camilla tu překáží.“

      „Pst, někdo vás uslyší. Skleničky jsi nevzal, viď?“

      „Ale, vévodkyně potřebuje skleničky.“

      „Já tě shodím dolů!“

      „Co kdybychom zapálili tu lampu? A otvírej, Same.“

      „To zase bude bolehlav.“


      Vydáno: 7.1.2017 19:18 | 
      Přečteno: 282x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , Komentar odpovědět
      Jackie-Decker
      Nemohla jsem odolat pokušení si o těch třech něco přečíst. A tohle bylo nádherné 10 . Děkuji za přiblížení Ryka, Samuela i Camily 1
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Díky, já se trochu bála, co na to budete říkat a dlouho jsem se zveřejněním váhala. Tak sjem ráda, že se tohle trhlé trio líbí 1
      icon , - odpovědět
      Eillen
      Poprvé jsem měla možnost poznat i Lamana a musím uznat, že se mi líbí. I přes to, co provedl se díval otci do očí. Možná si jeho matka myslí, že není Niman, ale něco málo v něm má - minimálně odhodlanost se postavit proti všem, když o něco (nebo někoho stojí).

      Představa znechuceného Ryka a Samuela, když si uvědomili, na co se jich Luthomar ptá byla dokonalá. 3 Sice už mají věk na to, aby získávali první zkušenosti, přesto jsou pořád jak malé děti.

      Nejlepší na tom celém byl ale Luthomarův kalkul ohledně tria. Věděl, že jim nezabrání se stýkat, tak se rozhodl jim to zkomplikovat. Hustej taťka 3

      A ten závěr je prostě dokonalý. Řehtám se tu jako blázen 3 3
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Laman je tichá síla, která se do povídky vetřela, aniž bych věděla jak. V něčem mi připomíná Anguse - nehádá se, nepráská dveřmi, ale nepovolí.
      Tak Ryko a Samuel už tou dobou Camillu adoptovali jako sestru. A Rykovi je v téhle době 16 a Samuelovi 17 - aspoň jeden z nich už podle mě má první zkušenost za sebou. To ovšem neznamená, že by to nebyli puberťáci jako poleno.
      A Luthomar z vlastní zkušenosti dobře ví, kdy je odpor zbytečný 3
      icon odpověděl(a)
      Eillen
      Je mi jasné, že už nějaké zkušenosti asi měli. Ale fakt jsou to zastydlí puberťáci... a musím na to rychle přestat myslet. Představa těch dvou a jejich poprvé... uaaaaa ja buď neusnu, nebo budu mít noční můry.
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Tak u Sama si to představit nedovedu. U Ryka zase až moc dobře... Spousta rádoby vtipných keců a pod tím vyděšený 1
      icon odpověděl(a)
      Eillen
      No, já si Samuela taky nedokážu přestavit. Ne, že bych chtěla, aby byl do smrti panic, to zase ne... Ale nejde mi to. Nedokážu si ho představit, jak nadbíhá nějaké dívce... Takže mi zůstává jediná možnost. Narazil na nějakou, kterou zaujal a ta ho svedla.

      U Ryka si zase umím představit, že to byl on, kdo to celé začal a (ač byl vyděšený) nějakou dívku svedl...

      A jestli mi projde, že byl Samuel sveden, tak úplně vidím tu scénu, jak se tomu Ryko tlemí 3

      „Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde