Skryté poklady - Kapitola 7

7. Otec (Garett) – Odvaha (Ylva) – Odmítnutí (Valerie)

Garett sice do kopce zpomalil, ale zuřivost ho hnala dál. Původně mířil ke Svenovi, ale když se blížil k sedlu Plešivce, náhlý nápad ho přiměl zahnout doprava a vydat se na nádvoří Petrova Kamene. Tam klesl na kámen pod borovicí na nádvoří a složil hlavu do dlaní.
Nehodlal se vracet. Snesl už dost ponížení, dost urážek, ale s tím byl konec. Prostě se nevrátí. Odejde někam na jih.
Tohle jsem měl udělat už dávno! pomyslel si.
Vztekle nakopnul kamínek, který ležel poblíž jeho nohy.
Ale ne takhle! ozval se nějaký hlásek v jeho hlavě. Nechtěl jsem se nechat vyhnat, měl jsem odejít.
„Ale což,“ řekl nahlas. „Stejně to vyjde nastejno.“
Ještě dost dlouho seděl bez hnutí. Uvědomil si, že bude muset ještě jednou domů, vzít si těch pár věcí, které mu patřily, a rozloučit se s rodiči, Marikou a Johanem. Přes veškerou nenávist, kterou choval ke strýci Ulfovi, by nedokázal odjet, aniž by řekl sbohem Johanovi. Johan mu byl bratrem. A, jak si neochotně přiznal, chtěl ještě naposledy vidět Valerii.
Náhle se Drek otočil někam k bývalé bráně hradu a začal zuřivě štěkat. Garett zbystřil a podíval se tím směrem.
„Kdo je tam?“ zavolal.
Zpoza hromady kamení se vynořil jeho otec. Jeho tvář jako obvykle neprozrazovala naprosto žádné pocity. Klidně došel až ke Garettovi.
„Myslel jsem si, že tu budeš,“ řekl tiše a sedl si na jiný kámen hned vedle. Pomalu vytáhl svou nerozlučnou dýmku a začal si ji nacpávat. Pak ji zapálil a párkrát zabafal. Garett celou tu dobu trucovitě mlčel a odmítal se na otce podívat.
„Měl by ses s Ulfem udobřit,“ řekl otec nakonec. Ani on se na Garetta nedíval.
„Proč? Já už se na Borovou nevrátím, leda abych se rozloučil,“ oznámil mu Garett pochmurně.
Cormac tuto zprávu přijal bez mrknutí oka.
„Nemůžu říct, že by mě to nějak zvlášť překvapovalo. V tomhle jsi moc po svojí matce. Té to tady taky bylo malé,“ usmál se při té vzpomínce. „Ale to nic nemění na tom, že právě kvůli ní by ses ještě měl s Ulfem udobřit. Pak si běž, kam chceš, ale nenech ho, aby si myslel, že se mu podařilo tě vyštvat.“
„Ale jemu se to podařilo,“ namítl Garett.
Cormac Rea přikývl. „To ano. Teď máš dvě možnosti. Zmizet hned a nechat ho, aby vzpomínal na to, jak jsi před ním utekl, nebo se povznést nad jeho pokusy o urážku, usmířit se s ním jako chlap a svobodně odejít, ne jako čeledín, ale jako potomek pánů Borové, který se vydává hledat svůj osud do jižních zemí.“
„Páni, tati, kde ses naučil takhle mluvit?“ vykulil Garett překvapeně oči.
„Nebyl jsem vždycky čeledín,“ uchechtl se Cormac. „Když mi bylo čtrnáct, poslali mě naši do Dramonu do učení ke kronikářům, ale já se tam nudil, tak jsem jim po dvou letech zase utekl. Táta zuřil, chtěl ze mě mít vzdělance, a vyhodil mě z domu. Potloukal jsem se po Aldormě a sháněl práci, ale dlouho jsem nemohl nic najít, až jsem se úplnou náhodou na trhu v Horním Vescu potkal s tvým dědečkem Markem. Tak jsem si řekl, že radši budu čeledín, než kronikář a skončil jsem tady.“
„A tebe to nikdy neštvalo? Nikdy sis neříkal, žes to mohl dotáhnout dál? Tebe neuráží, jak se k nám Ulf chová? Vždyť on by taky nebyl nic, kdyby si nevzal tetu Taru!“
„To víš, že si občas řeknu, že jsem mohl dopadnout úplně jinak. Ale jestli by to tak bylo lepší, to už je otázka. A co se Ulfa týče, taky se na něj někdy naštvu, ale pak si řeknu, že kdo nosí nos moc nahoru, toho bude hodně bolet, až na něj z té výšky spadne,“ pokrčil Cormac rameny.
„Takže ty si myslíš, že Ulfa potrestá osud? Jako v pohádce?“ ušklíbl se Garett pohrdavě.
„To jsem neřekl. Ale žádný člověk po sobě nenechá šlapat donekonečna.“
„Jenom ty,“ zavrčel Garett.
„Ale no tak, copak si myslíš, že kdyby šlo jenom o mě, že bych Ulfovi už dávno jednu nevrazil? Ale je tu tvoje matka a sestra. Ty už mě dávno nepotřebuješ, ale co chudák Marika? Jak bych se o ni mohl postarat, kdyby nás Ulf vyhnal? Mám povinnosti vůči své rodině. Ale ty ne. Odejdeš rovnou, nebo obětuješ chvíli, aby sis zachoval tvář?“
Garett zvedl hlavu a zadíval se na vrcholy kopců, které se tyčily za hradbami. Na jihu mu budou scházet, ale nedá se nic dělat, nemůže mít všechno.
„Jsem potomek pánů na Borové. Ať se to Ulfovi líbí nebo ne, tohle mi nevezme,“ řekl místo odpovědi. Věděl, že jeho otec to pochopí.


Ylva vařila polévku k večeři a Valerie uklízela nože, které Ylva ráno přinesla od Svena nabroušené.
„Ale tohle je přece vojenský nůž!“ zvedla Valerie užasle jednu čepel.
„Jo, ten je Garettův. Dal mi ho, abych ho taky nechala nabrousit. Třeba s ním chce zapíchnout tátu,“ poznamenala Ylva.
Zlobila se. Zlobila se na sebe, že kvůli ní došlo mezi otcem a Garettem k roztržce. Zlobila se na Garetta, že se nechal vyprovokovat. Zlobila se na otce, že se chová jako hlupák. Vlastně se tak trochu zlobila na celý svět.
Po cestě na Borovou zapředla nanejvýš zajímavý rozhovor s Raimondem Kamparsem o jeho práci. Raimond jí prozradil, že Academia skutečně přijala několik studentek, které si vedou stejně dobře jako chlapci, a že i když je Ylva na klasické studium příliš stará, mohla by se stát pomocnicí některého z profesorů a vzdělávat se při práci. Od té doby před sebou Ylva konečně viděla cíl, kterého by chtěla dosáhnout, i když se to zdálo nemožné.
„Ylvo? Budeš mě tu ještě potřebovat?“ zeptala se opatrně Valerie.
„Ne, utíkej za bratříčkem,“ zavrčela Ylva podrážděně. Nechtěla, aby to vyznělo tak nepřejícně, ale vyznělo to tak.
Valerie se vytratila a Ylva zůstala sama. Kdyby tak Garett tátu nenaštval! Kdyby měl táta lepší náladu, třeba by mi dovolil jet do Telmiru. Ale takhle ani nemá cenu se ho ptát.
Vzápětí se musela sama sobě vysmát. Její otec by ji nepustil, ani kdyby radostí létal v oblacích. Podle názoru Ulfa Rebana patřila ženská ke kamnům, k neckám, k dětem a do postele. Alespoň k těm prvním dvěma své dcery už přikoval a Ylva nepochybovala, že otec brzy dospěje k názoru, že když si manžela nesežene sama, bude jí s tím muset pomoct.
„Jsi zahořklá, dívko z kamenného domu,“ ozval se za ní hlas.
Prudce se otočila a zjistila, že v otevřených dveřích stojí ten divoch, jak jen se to jmenuje? Ach ano, Gabriel. Stále u nich bydlel a čekal na svou dceru. Pohyboval se po Borové jako stín, nikdy s nikým nemluvil, neseděl s nimi u jídla a spal venku na dvoře. Na jednu stranu byli všichni rádi, že nemusí trávit čas v jeho zneklidňující společnosti, ale na druhou stranu nebylo zrovna příjemné vědět, že je někde na statku, ale nevědět kde.
Tak či onak, Gabriel se choval mírumilovně a Ylva se snažila tvářit se, že se ho ani trochu nebojí. Vrátila se ke svému vaření.
„Co je vám do toho?“ utrhla se, ale sama se za sebe styděla. Byla si moc dobře vědoma, že jen překřikuje vlastní strach z toho podivného muže.
„Nic. Ale je smutné, když žena křiví tvář jako ty. Když bys šla do hor, Bílý drak by ti pomohl,“ nabídl jí Gabriel.
„To určitě,“ odfrkla si Ylva. A hodíte mě tam někde ze skály. To tak! „Vymyšlení draci jsou na řešení problémů nejlepší,“ dodala posměšně.
„Bílý drak není vymyšlený,“ odpověděl Gabriel tiše.
„Jistě, jistě,“ vysmívala se Ylva dál. „A ty ses s ním samozřejmě setkal, že?“
„Ano,“ řekl Gabriel stejně tiše jako před tím. V tom jediném slůvku bylo něco, co ji přimělo zastavit se. Znovu pohlédla divochovi do tváře. Nezdál se ani trochu dotčen její prostořekostí, což ji samo o sobě překvapilo. Uvědomila si, že s ním jednala tak, jak jednala se všemi ostatními, a až teď se zhrozila svojí vlastní nerozvážnosti. Vždyť za jediný z těch posměšků by ji mohl na místě zabít! Ale on se jenom tiše usmíval.
„A co by mi ten Bílý drak řekl?“ zeptala se a uvědomila si, že v jejím tónu ubylo útočnosti a přibylo zvědavosti.
„To by ti mohl říct jen on sám. Ale vím, co ti řeknu já. Chybí ti odvaha, dívko z kamenného domu. Z tvých očí září touha a ve tvých ústech leží hořkost z toho, že nemáš to, co chceš. Chybí ti odvaha, ale jestli je to odvaha vybojovat si předmět tvé touhy nebo odvaha vyrovnat se s tím, že je to něco nedosažitelného, to nevím.“
Ylva stála jako zkoprnělá. Takhle s ní nikdy nikdo nemluvil a jí chvíli trvalo, než se vzpamatovala z účinku Gabrielových slov. Nehodlala o nich přemýšlet teď, protože se bála, že by se rozplakala, ale v koutku duše tušila, že ji Gabriel prokoukl.
„O-odvaha je ctností muže, trpělivost ctností ženy,“ vykoktala staré přísloví, které ji kdoví proč napadlo.
Gabriel se maličko pousmál.
„Pokud se lidé z kamenných domů řídí takovou zásadou, pak není divu, že jsou tak často nešťastní. Kdyby sis skutečně přála mluvit s Bílým drakem, zavedu tě k němu,“ řekl a otočil se k odchodu.
„Proč?“ zastavila ho Ylva. „Proč mi chcete pomáhat?“
„Zachránili jste život mé dceři a poskytli jí ochranu. Jsem dlužníkem tvého domu a hodlám tento dluh splatit.“


„Johane?“
Valerie ležela na zádech v posteli a byla si naprosto jistá, že její manžel také nespí. Od chvíle, kdy Cormac Rea oznámil, že jeho syn se vrátí domů až další den, že se rozhodl přespat u Svena v Žáru, byl Johan zamyšlený a neklidný.
„Hmm?“
„Myslíš na Garetta, viď?“
„Jo.“
Zavládlo ticho. Valerie přemítala, proč se zeptala právě na tohle. Ona přece o Garettovi nechtěla mluvit. Byla ráda, že je pryč, alespoň ji nerozptyloval. Od chvíle, co se dozvěděla, s jakým úkolem přijel profesor Raimond Kampars, se jí v hlavě rodil plán, na který potřebovala jasné myšlenky.
„Víš, ten učenec je tady kvůli pokladu Anguse Clemense,“ začala opatrně.
„Já vím,“ zamumlal Johan.
„No říkala jsem si... Kdyby ho našli, můžeš si ho nárokovat. Ty jsi dědic rodu Volanů, Petrův Kámen je tvůj a ten poklad by, myslím, byl taky tvůj. Mohli bychom znovu postavit ten hrad...“
„Už zase začínáš, Val?“ Neviděla ho, ale dovedla si představit, jak se při téhle větě nesouhlasně zamračil.
„Ty bys nechtěl?“ zeptala se nevinně.
„Co bych dělal s hradem? Já nejsem šlechtic, Val. Možná by ses tam cítila dobře ty, ale já patřím sem, na Borovou, a nemá cenu namlouvat si něco jiného. Jestli se s tím nedokážeš vyrovnat, tak asi bude lepší, když se vrátíš domů,“ odbyl ji Johan příkře.
Valerie zírala do tmy a cítila, jak se jí oči zaplavují slzami. Takového Johana neznala. Bylo to tím, že měl strach o Garetta? Ale Garett jenom trucuje, Valerie ho znala a věděla, že se brzy vrátí. Ale i kdyby to Johan nevěděl stejně dobře jako ona, proč byl takový na ni?
„Johane...“ zašeptala a dala si záležet, aby se jí nezlomil hlas. Povedlo se, ale zněl hrozně slaboučce, jako hlas dítěte.
„Co je?“ Johanův tón už byl o trochu vlídnější.
„Já jsem doma tady.“