Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...

      Odkaž sem

      Kategorie: Skryté poklady

      Skryté poklady - Kapitola 4

      Skryté poklady - Kapitola 4 Další kapitola Skrytých pokladů, kde už se konečně vyskytuje i nějaká akce. Doufám, že se bude líbit.

      4. Děvčátko (Garett) – Dračí figurka (Valerie) – Divoši (Ylva)

      Od Valeriina příchodu uplynul už celý měsíc. Garett vyrazil brzy toho rána, jako obvykle, aby donesl pastýřům jídlo. Letos pásli na severním úbočí Velkého hřbetu, poměrně daleko od statku, takže počítal, že se vrátí až navečer. Vydal se cestou podél řeky k brodu, který ležel nějakých tři sta kroků nad Borovou. Přebrodil a pokračoval po druhém břehu proti proudu. Pěšina vedla po úbočí rokle, asi dvacet stop nad zpěněnými peřejemi řeky Střely. Oba psi se mu poctivě drželi za patami, dokonce i Malvin vypadal nesvůj, když hned vedle úzké stezky začínala takřka kolmá skalní stěna.
      V jednom místě cestička sestupovala skoro až k hladině. Odtamtud se dalo vstoupit do klidné mělké zátočinky, kde neměl dospělý Garett ani za vysoké hladiny vodu výš jak po kolena. Když byli malí, chodívali se sem s Johanem a Svenem tajně koupat. Rodiče to neviděli rádi, protože stačilo, aby člověku na nesprávném místě podjela noha a mohla ho odnést řeka. A koho odnesla řeka takhle vysoko v horách, toho už živého nevrátila.
      Garett se u tůňky vůbec zastavovat nechtěl, ale když ji uviděl, donutilo ho to. Ve vodě, vlastně už v říčním proudu, tam totiž ležel člověk a zoufale se držel jednoho skalního výčnělku.
      Odložil batoh s jídlem, zul boty, stáhl si kalhoty a shodil kabát, pásek si omotal kolem zápěstí a jen v dlouhé košili seskočil do vody. Pro jistotu se přidržoval skály a vydal se k nešťastníkovi. Brzy se dostal za hranici tůňky a proud mu málem podrazil nohy. Urputně s ním bojoval, doslova zápasil o každý krok, ale nakonec se dostal až k tonoucímu.
      Zblízka viděl, že je to děvče, sotva desetileté, hubené na kost a ošklivě potlučené. Skalní výběžek svírala z posledních sil a kdyby Garett nepřišel, dlouho už by nevydržela. Musela do vody spadnout před chvilkou, jinak by v ledové řece zmrzla. I tak měla rty úplně promodralé.
      Volal na ni už zdálky, ale neodpovídala a zdálo se, že ho nevnímá. Nezareagovala, ani když se jí dotknul. Vzal tedy svůj pásek a pevně jí ho uvázal pod rameny. Byla tak hubená a drobná, že zbylo ještě dost pásku, aby si ho obtočil kolem zápěstí. Převrátil ji tak, aby spočívala na hladině na zádech a odtáhl ji do tůňky. Naštěstí byla dost lehká na to, aby ji prostě zvedl a položil na cestičku.
      „Fuj, Malvine!“ okřikl psa, který začal děvče olizovat.
      Vyšvihl se nahoru za ní. Zjistil, že dýchá, neutopila se tedy, ale oči měla zavřené a nehýbala se. Teď si ji mohl lépe prohlédnout. Určitě byla starší, špatně ji odhadl, protože byla tak malá a hubená, ale už jí rašila prsa, spíš než deset jí teď hádal třináct. Nepocházela ze Žáru a nepamatoval si, že by ji viděl v nějaké jiné vesnici.
      Věděl, že se děvče musí co nejdřív pořádně zahřát a pár vydatných jídel by jí taky neuškodilo. Vypadalo to, že pastýři si na zásoby budou muset počkat. Zabalil dívenku do svého dlouhého kabátu, který si vzal, když byla ráno zima, oblékl se a obul a pak vzal dívku do náručí a vydal se s ní na cestu k domovu.
      I když se zdálo, že nést takového střízlíka bude hračka, brzy ho bolely ruce a musel si několikrát odpočinout, než dorazil k brodu. Tentokrát se nezdržoval zouváním, utěšoval se, že doma si bude moct boty stáhnout a nechat trochu proschnout, než se vrátí do hor.
      Ve dvoře ho první uviděla Marika. Jako odpověď na její překvapený výkřik se z kuchyně vynořila Valerie a paní Rebane.
      „Odnes ji do pokoje děvčat,“ zavelela paní Rebane. „Valerie, pomůžeš mi s ní.“

      Děvčátko položili do Rannviiny postele. Valerie ji svlékala, zatímco paní Rebane poslala Garetta, aby sehnal ohřívací měch, a našla nějakou noční košili, která patřila Rannvi. Během svlékání si Valerie všimla, že dívka měla šaty převázané provazovým opaskem, na kterém visela zvláštní figurka draka z bílé hlíny. Nevěnovala jí pozornost a položila ji na hromadu ostatního oblečení.
      „Je pěkně potlučená a má asi vymknutý kotník,“ poznamenala paní Rebane, když zjišťovala, jak moc je děvče zraněné, „ale nevypadá to, že by bylo něco zlomeného. Jen by mě zajímalo, kdo to je. V Žáru jsem ji nikdy neviděla a nahoře v horách už žádná osada není.“
      Paní Rebane s Valeriinou pomocí dívku oblékla do noční košile a přikryla ji pořádnou péřovou duchnou.
      „Tak ještě nacpeme jeden slamník, aby si chudák Rannvi měla kam lehnout, když jsme jí zabrali postel, a počkáme na Garetta, až přijde s tím ohřívadlem.“
      Garett dorazil za chviličku. Podal paní Rebane měch naplněný horkou vodou.
      „Díky. Ještě odnes do kuchyně usušit její šaty a pak upaluj nahoru do hor, už tam čekají na to jídlo,“ řekla paní Rebane, vsunula ohřívadlo dívce pod peřinu a pak se otočila k hromádce mokrého oblečení.
      V tu chvíli uviděla figurku draka z bílé hlíny, která ležela hned na vrchu. Zalapala po dechu a z jejího obličeje se vytratila veškerá barva. Pomalu ji vzala do ruky. Otáčela ji v prstech, jako by nevěřila svým očím. Nakonec vrhla po Garettovi zoufalý, vyděšený pohled. Zvedla figurku, aby ji viděl. Garett zbledl stejně jako ona a uskočil, jako by čekal, že na něj drak zaútočí.
      „Co jsi nám to přivedl?“ zaúpěla paní Rebane.

      Ylva šla odnést oběd otci, strýci a Johanovi, kteří o kousek výš káceli stromy na stavbu nového přístavku k domu. Když se vracela, zdálky zahlédla Garetta, jak vchází do dvora. Co tu dělá? Copak neměl dneska jít nahoru za pastýři? zamračila se.
      Vešla do kuchyně přesně ve chvíli, kdy seshora seběhla její matka, bílá jako stěna a zřejmě vyděšená. Těsně za ní se objevil Garett s těžko popsatelným výrazem, ve kterém se mísilo odhodlání, trucovitost, strach a vztek, a úplně zmatená Valerie. Za stolem seděla Rannvi a vyšívala nové prostírání, které měla podle zvyku přinést do manželství.
      „Rannvi, okamžitě doběhni pro chlapy, ať sem hned přijdou. Je to důležité!“ vyštěkla paní Rebane. Rannvi, zvyklá neptat se, se zvedla a zmizela. Ve dveřích se ještě potkala s paní Vivian, která nesla do kuchyně vodu.
      „Kam tak letí?“ podivila se.
      Nikdo neodpověděl.
      „Mami, co vyvádíš? Co se stalo?“ zeptala se Ylva s jistou naléhavostí v hlase.
      „Garett našel a přinesl nějaké polomrtvé dítě. Postarali jsme se o něj, to se rozumí, ale mělo u sebe tohle,“ položila paní Rebane na stůl figurku draka z bílé hlíny.
      Ylva se sotva pohnula. No, lítáme v průšvihu, jen co je pravda, pomyslela si. Paní Vivian si v hrůze zakryla ústa rukama.
      „Čeho se tak všichni bojíte? Je to jen hračka, nebo ne?“ ozvala se Valerie.
      Všechny pohledy v místnosti se stočily k ní. Má pravdu, uvědomila si Ylva překvapeně. Čeho se to vlastně bojíme?
      „To děvče je z kmene divochů, co žijí tady v horách,“ řekl Garett. Hlas měl podivně nevýrazný, mrtvý. „Uctívají Bílého draka, tohle je jejich amulet pro štěstí. Koluje o nich spousta pověstí, prý umí přivolat na lidi takové neštěstí, že je nakonec doženou k šílenství, nebo uhranout dobytek, takže všechen pochcípá, tvrdí se o nich, že umí létat a dýchat pod vodou. Rozhodně nás ale nemilují, tvrdí, že jsme jim ukradli zemi. Jsou nebezpeční, protože znají tyhle hory líp než my všichni dohromady, ale dokud si nezačneme, nevšímají si nás.“
      „No dobrá, ale proč by nám měli dělat problémy, když jsme jedné z nich pomohli?“ nechápala Valerie.
      „Víš, oni nechápou svět tak, jako my. Některé věci, za které my bychom vraždili, přechází bez mrknutí oka, ale občas se rozzuří kvůli maličkostem. Nejsme schopní jim rozumět, takže nevíme, jestli si je tímhle nakloníme, nebo jestli to děvče třeba nebylo odsouzené k smrti a my jsme je záchranou jejího života neurazili. I to se už stalo, kvůli tomu podřezali všechen dobytek Svenova dědečka,“ vysvětlil Garett.
      „Když ho mohli očarovat, proč se tedy obtěžovali s podřezáváním?“ ušklíbla se Valerie. Ylva se zasmála, ale když zachytila matčin pohled, rychle zmlkla. Na Valerii vyprávění o divoších zřejmě neudělalo moc velký dojem.
      „Garette, naber ještě víc jídla a vyřiď pastýřům, ať jsou opatrní. Možná by se mohli přesunout na nějaké bližší pastviny. A taky jim řekni, že k nim už nebudeš chodit tak často. A pospěš si, ať dojdeš ještě za světla!“ chopila se paní Rebane řízení situace.
      „Ne!“ vykřikla paní Vivian a chytila Garetta za rukáv. „Můj chlapec teď nikam nejde!“
      „Já půjdu s ním,“ vyskočila Ylva.
      „Ty si sedneš na zadek a budeš zticha!“ okřikla ji paní Rebane.
      „Zvládnu to! Umím se prát!“ protestovala Ylva.
      „Ticho budeš, jsem řekla! To by nám tak ještě chybělo, bláznivá holka v horách!“
      Ylva si trucovitě založila ruce, ale věděla, že další přesvědčování je zbytečné. Matka nikdy nepochopila, že by její dcera mohla zastat i chlapskou práci a že některá chlapská práce by ji možná i víc bavila.
      „Půjde s tebou Johan, jen co se vrátí. Ylvo, jestli chceš být užitečná, doběhněte s Valerií ke Svenovi a řekněte mu, co se stalo a ať pro jistotu varuje vesnici.“
      Ylva přikývla a společně s Valerií vyšly ven. Cestou ze dvora zahlédly Rannvi a chlapy, jak se vrací, ale nepočkaly na ně.
      „Nebojíš se,“ poznamenala Ylva, když se drápaly přes sedlo Plešivce.
      „Čeho? Pokud skutečně tak uctívají draky, nemůžou být zlí,“ odpověděla Valerie.
      Ylva se hořce zasmála. Tohle děvče mělo občas skutečně dětské představy o světě.
      „Bílý drak je jiný. Prý je to vyvrženec dračího plemene, prý je zlý a krutý a takový je i jeho lid,“ zopakovala oblíbenou pověru.
      Valerie jenom zavrtěla hlavou.
      „Vždyť tomu sama nevěříš. Žádný Bílý drak není.“
      Ylva se musela hluboko zamyslet. Ne, asi tomu nevěřím. Jenomže je tu vždycky takový ten neodbytný pocit „co kdyby“...


      Vydáno: 5.9.2016 18:48 | 
      Přečteno: 166x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain