Spojeni snem - Kapitola 2

Po deseti minutách došli na okraj lesa a Marie spatřila okraj menšího města. Začala uvažovat, do jakého problému se dostala. Neměla kde spát, neměla žádné peníze a ten chlapec ji za chvíli opustí.

Chlapec se se zájmem díval na stařenku po svém boku. Nemohl říct, že by mu byla známá. Ale on taky nemohl znát každého. Přemýšlel, jestli by měl něco říct, ale pak to zavrhl, radši ji pozoroval a přemýšlel o tom, jestli má nějaké divné vidění nebo co, že ho odvedla od jeho milé, když se zrovna měli rozloučit.

"Tak, tady se naše cesty rozdělují. Děkuji za příjemný doprovod a už se netrap. S novým dnem přichází nová naděje, to říkávala moje babička a měla pravdu. Co tě teď trápí, ti v úsvitu slunce možná nebude připadat tak zlé," pohladila mladíka po tváři a vydala se směrem městečku.

"Nashledanou," řekl mladík a postál na místě, zatímco žena odcházela. Bylo mu podivně. Neznal ji, ale hrozně si přál, aby měla pravdu. Aby mu to zítra připadalo jinak a on se mohl znovu setkat se svou dívkou. Třeba to tak bude, nikdy není nic definitvní. Povzdechl si, když se mu starší paní ztratila z očí. Otočil se na patě a vydal se pryč.

I tak se mu Marie rozhodla důvěřovat. Domek vypadal staře, ale udržovaně. Ale zdálo se jí, že spíš slouží jako výletní dům. Chviličku zaváhala, ale nakonec zaklepala na dveře. Po chvíli uslyšela pevné kroky, které utichly spolu s otevřením dveří. Před Marií stál muž, kterému mohlo být kolem padesáti, ale vypadal mnohem starší. Ve tváři měl vepsaný strach a jeho pohyby byly trhané. Pravděpodobně se něčeho bál.

Marie pomalu procházela městečkem a přemýšlela, co bude dělat. Po chvíli si všimla toho záhadného muže, jak stojí před jedním domem a usmívá se na ni. Rozhodla se tedy zkusit své štěstí. Ale než došla k domu, ten muž zmizel. Neodešel, prostě tam najednou nebyl.

"Přejete si," zeptal se staré ženy přede dveřmi. Byl překvapený, hodně překvapený. Lidé se jejich domu raději vyhýbali. Nebylo divu. Byli na okraji společnosti od té doby, co... Nechtěl na to zase myslet, proto obrátil svou pozornost zpátky k ženě.

"Dobrý večer. Přišla jsem poprosit o ubytování. Cestovala jsem už dlouho a k mému domu je to ještě půl dne cesty. Sama se v noci bojím jít dál. Našlo by se zde jedno lůžko pro starou ženu?" zeptala se Marie a na muže ve dveřích se mile usmála. Na pohled vypadal opravdu utahaně a její vrásky v obličeji, které měla od smíchu, byly únavou mnohem hlubší.

"Tohle není zrovna dům, kde by bylo radno ubytovat se. Jsme v hanbě. Ale pokud to nevadí vám, my pomůžeme rádi." řekl muž a odstoupil od dveří, aby mohla vejít. Když byla uvnitř, rychle se rozhlédl po uličce, jestli někdo nešel kolem a zabouchl dveře.

"Tudy," řekl a rukou ukázal cestu do salonu.

Marie úsměvem poděkovala a vešla do salonu, kde seděli dvě ženy. Vlastně jedna žena a jedna dívka. Žena držela dívku v náručí a snažila se utišit její pláč.

"Dobrý večer," pozdravila paní domu a smutně se na ni pousmála. Tušila, že tato rodina si právě prochází něčím velmi zlým a najednou netušila, jestli by neměla odejít. Ale poté, co dívka zvedla hlavu a podívala se Marii do očí, nedokázala by odejít, i kdyby chtěla. Ty oči, ten pohled jí připomněly její vnučku.

"Co se děje, Alfréde," zeptala se paní domu a dívala se přitom na ženu, která k nim přišla.

"Moc se omlouvám, že vás ruším. Byla jsem na cestě domů, ale když jsem se tu zastavila, abych se tu prošla, trošku jsem se tu zapomněla a teď nemám jak se dostat domů. Kdyby byl ještě den, šla bych pěšky, ale v noci se sama nikam neodvážím jít. Proto jsem zaklepala na váš dům, abych poprosila o nocleh. Pokud ale jdu nevhod, stačí jen říct a já se půjde zeptat jinam," odpověděla Marie zatímco přešla místnost a zvedla hlavu dívce a podívala se jí hluboko do očí.

"Copak tě trápí, děvenko? Vypadáš jako Něštěstí samo," zeptala se dívky, která jí ale neodpověděla, jen ji vyděšeně pozorovala.

"Vy o tom snad nevíte!" odpověděl hrubě Alfréd. Marie se zvedla a otočila se k němu. Byla si jista, že právě stojí u dívky, které má pomoci, ale přesto chtěla znát ten příběh. Proto musela rychle vysvětlit svá slova.

"Popravdě nevím nic. Před týdnem umřel můj manžel a já od té doby o ničem nechtěla vědět. Teprve dnes jsem se s ním dokázala rozloučit, proto mi promiňte."

Paní domu se zvedla z pohovky, zabalila dívku do vlněného šátku a přešla k Marii. Cestou pohladila Alfréda po ruce a zavrtěla hlavou.

"Pojďte se mnou do kuchyně, paní. Udělám čaj a vysvětlím vám, co se stalo." Následována Marií došla až do kuchyně a postavila konvici na kamna. Vyndala druhou, čajovou ze skříňky a vložila do ní sítko se směsí, zatímco čekala, až se voda uvaří, představila se Marii.

"Jmenuji se Miranda Frazerová a jak jste jistě pochopila, můj manžel se jmenuje Alfréd. Ta dívka v hlavním pokoji je naše dcera Orena. Máme ještě jednu dceru. Valérii. A právě to je kámen úrazu a naše neštěstí. Orena se zamilovala do našeho krále, stejně tak Valérie. Nevěděli jsme o ničem z toho, dokud si král nevybral Valérii a nepožádal ji o ruku. Orena zesmutněla. Nepřikládali jsme tomu moc význam, dokud nenadešel svatební den," popotáhla, vůbec přitom nevypadala jako dáma, ale bylo jí to jedno. vzala konvici s vařící vodou a přelila ji do konvice na čaj.

"Mysleli jsme si, že je Orena prostě smutná z toho, že už nebude se sestrou. Až na svatební hostině nám došlo, že to tak není. Orena Valérii z lásky k Sidovi proklela a Valérie jí to oplatila. Na nás padla hanba, sotva jsme stačili uniknout sem. Chápete jistě, že jsme poněkud nedůtkliví a nedůvěřiví," ukončila svůj monolog.

Marie potichu poslouchala smutnému příběhu. Bylo jí Oreny líto. Ta dívka jí opět připomněla její vnučku. Její prchlivost ji přivedla do obtížné situace.

"Je mi vás opravdu líto. Vaše dcera určitě není zlé děvče. Chápu ji. Musela se cítit podvedená a to, co řekla, ji teď velmi trápí. Ale myslíte si, že zde bude v bezpečí? Váš manžel vypadal velmi vyděšeně, když mi otevíral. I on si uvědomuje, že tu vaše dcera nemůžu být v bezpečí."

"Ale co máme dělat? Nemůžeme ji vyhnat z domova. Vždyť je to pořád dítě, neumí se o sebe postarat sama. Nikdy nemusela," Miranda skočila Marii do řeči.

"Mám pro vás návrh. Mohu se o vaši dceru postarat. Naučím ji všechno, co sama umím a není toho málo. Jen vás prosím, abyste ji nehledali. Dokud vás sama nevyhledá, nechte ji, aby mohla zapomenout."

"Říkala jste, že bydlíte jen půl dne cesty odsud. To Oreně nepomůže," odpověděla Miranda a v jejím tónu hlasu byla znít ironie.

"Ani já zde nechci zůstat. Se svým synem jsem byla dohodnuta, že se odstěhuju do jeho domu a on se nastěhuje se svojí rodinou sem. Víte, nedokážu být v tom velkém domě sama, vše mi připomíná mého manžela a hrozně mě to trápí. Navíc jsem už stará a Orena by mi opravdu mohla hodně pomoc. Ale nebudu vás do ničeho nutit. Promluvte si s manželem a dcerou a promyslete si to. Ráno mi dáte odpověď," usmála se Marie, dopila čaj a poprosila Mirandu, aby ji ukázala, kde bude spát.