Střípky příběhů - Kapitola 19

Stín

           „Pomátl ses?“ osočila mne Daniela, jakmile jsme od Romanových odešli.

            „Promiň, já… Jen mi to vyklouzlo, to je celý.“

            „Slíbils, že budeš taktní.“

            „Ano. Já se snažil, dyť víš. Tohle… No prostě co na srdci to na jazyku.“ Promiň…

            Nakonec se přeci jen zase usmála. Její veselá povaha jí nedovolovala být příliš dlouho rozčilená.

            „A co teď?“

            No, to je dobrá otázka. Co teď…? Za Kolgarem? Za slečnou Laánovou? Pan Kolgar mi do oka zrovna nepadl a u té Verity jsem se obával reakce podobné té Augustinově.

            „Co to říkala o nějaké destičce a opakujících se datech?“

            „Že byla v pokoji Kley, a?“

            „Tak Dračí noc je jasná. Největší svátek. Ale co to druhé datum? Říká ti to něco?“

            „Třicátej osmej den Sazně? Ani ne…“

            „Zkusíme Archiv.“ Ten se nám nerozpláče, ani nám nevynadá.

            Zdálo se to jako dobrý nápad, ale hledat významné události jednoho dne, když nemáte ani tušení, o co by zhruba mohlo jít, je téměř nadlidský úkol. Usoudil jsem, že to nemá cenu hledat v Kronice, protože pokud se ta data opakovala, muselo to mít pro Kleu specifický význam. Což by znamenalo, že to musí souviset s historií Talronu. Proto jsme se zaměřili hlavně na svitky. I těch ovšem bylo nepřeberné množství.

            Může to být cokoliv, narození, úmrtí, místní soukromý svátek, něčí odchod nebo příchod, ale zrovna tak, to mohlo být něco, co mělo smysl jen pro ni. Navázání přátelství, rozpad přátelství, zamilování, nějaké jiné výročí…

            Takže celé naše podvečerní snažení, bylo jako hledat nejlesklejší šupinu na drakovi. Nakonec nám nezbylo, než toho večer nechat. Popřát si dobrou noc a domluvit se na další den.

            Večeře u Elatových se nesla v chladném duchu a to až do samého konce. Paní Anatola, neustále pokukovala po svém muži a pan Arthur mne propaloval nehostinným pohledem.

            Když jsme dojedli a “teta“ odnesla prázdné nádobí, přišlo, co jsem očekával.

            „Myslel jsem, že jsme si včera promluvili dostatečně,“ začal pan Arthur.

            „Já se panu Bourtymu omluvil.“ Cítil jsem knedlík v krku a sevřený žaludek.

            Král pokýval hlavou.

            „A když sis to vyžehlil u něho, musel jsi jít rozplakat paní Romanovou, ano?“ Mluvil klidně, pomalu a rozvážně. To bylo nebezpečnější než jeho křik.

            „Nechtěl jsem jí rozplakat.“ Vážně…

            „Nejen, že jsi jí rozrušil, až musel Dovel přijít a stěžovat si na tvé chování, ale ještě jsi do toho zatáhl i Danielu.“

            „Chtěla jít se mnou, nenutil jsem ji.“

            „Bheirgu,“ položil dlaň na stůl, „zřejmě nechápeš, závažnost, svého počínání. Žijeme zde v křehké rovnováze. Každým, byť nechtěným, narušením, může být vše ohroženo. Včera jsi říkal, že tě zaskočilo, když ti Daniela řekla o zaslíbení Augustina Bourtyho. Omlouval ses mě, a omluvil ses dneska i jemu. Chápal jsem, že je toho na tebe poslední dobou hodně a že nemůžeš ještě spoustě věcí rozumět. To je v pořádku. Ale dnes… Dnes šlo o promyšlený tah. Šel jsi za paní Romanovou záměrně. Nešlo o žádné rozrušení z tvé strany. Přišel jsi tam a neváhal klidně osočit někoho z vesnice z vraždy. Ať už by to byl kdokoliv. Chci, abys mi teď řekl, proč?! Co tě vedlo k tomu, abys něco takového vypustil z úst?“ Žíla na spánku mu zlověstně těkala a jeho oči vypalovaly díru do těch mých.

            Já se ztěžka nadechl.

            „Omlouvám se.“

            „To mi nestačí! Dnes ne, Bheirgu.“

            Co?

          „Vy sám jste mně k tomu navedl.“

            „Co?!“

            „Je to tak! Vy první jste mi řekl o Klee. Že jsem od jejích časů první, s kým se Alex trochu baví. To bych ještě na zřetel moc nebral. Nevěděl jsem, že už ve vesnici není a myslel si, že se jen přestali kamarádit. Ale když jste nás rozdělil a Alexe poslal pryč, řekl jste mi pod tím stromem, že zmizela. To je trochu zvláštní označení, toho co se stalo, ne? Zmizela… Stát se to u nás v Romelu, lidé by řekli, že ta nevděčná “coura“ utekla. Ale to jste vy neřekl. Nemyslíte si, že utekla, i když nevím proč. Ale také si nemyslíte, že ji někdo unesl, nebo zabil.“ Což je taky možné.

          „Ale nikdo jen tak nezmizí…“ Nadechl jsem se, abych mohl pokračovat. Arthur u stolu a Anatola u pece si vyměnily nejisté pohledy.

            „Ještě menší smysl to dávalo ve chvíli, kdy Dana řekla, že se Klea a Augustin večer jejího zmizení zaslíbili. Pokud se milovali, proč by mizela? A pokud se nemilovali a byli proti, utekla by před zaslíbením a ne až potom, ne…? Proto jsem za ním šel. Chtěli jste, abych se mu omluvil. To jsem udělal. Nakonec se mnou měl tu trpělivost a řekl mi, něco, co opět všechny mé teorie zbořilo. Prý to zaslíbení, byl její nápad. Z jeho vyprávění vyplynulo, že byla hodně zmatená a nejistá, když ho o to žádala, namísto svatby. Divíte se, že mně to zajímá?“

            Na mé odmlčení nijak verbálně nereagovali.

            „Přiznávám, chci vědět kdo Klea byla, jaká byla a co stojí za tím jejím zmizením… Tolik jste lpěl na tom, abychom se s Alexem spřátelili. Doufal jste, že Kleu nahradím a já zklamal. Divíte se, že chci vědět, jaký byl člověk, jehož místo mám zaujmout?“

          Král Arthur sklopil pohled a promnul si čelo. Chvíle napjatého čekání. Hruď jsem měl v pevném sevření, každý nádech mne bolel. Třásl jsem se strachem a jen vědomí, že mám pravdu, mne ještě drželo v neústupném postoji.

          „Pouze jsem doufal, že i můj syn, může mít přítele,“ vydechl. Na čele mu vyvstalo několik vrásek. Najednou, jako by byl pouze unaveným starším mužem.

            „S ní to nesouvisí.“

            Já si vydechl.

            „Ale ano.“

            Král ke mně opět vzhlédl.

            „Jistě, že to souvisí, copak to nevidíte? Stín záhadného zmizení Kley Rawneové se nad Talronem vznáší jako temný mrak, a dokud tu bude, nikdo nebude mít klid. Vy, její rodiče, její snoubenec, kamarádky, Alexander… Nikdo!“ Podíval jsem se na krále i královnu.

            „Je tou, o které se nemluví. Ale proč se o ní nemluví? Protože všichni chtějí zapomenout. Chtějí, ale nejde to. Vím, že ať se budu ptát, koho chci, a zjistím cokoliv, Kleu tím nevrátím.  Ale možná bych mohl alespoň přinést vysvětlení a odpovědi.“

            „Jak?“

            „Jsem tu cizí. Mám na věc jiný pohled než ti, kdo tu žijí a znali ji. Já ne. Můj pohár vědění je prázdný. Nemám žádné předsudky, nic neopomenu jen proto, že bych si to u ní nedokázal představit.“

            „A čeho myslíš, že tím dosáhneš?“ Pan Arthur sepjal ruce před sebou na stole a zkoumavě na mne zahlížel.

            „Klidu.“

            „Klidu?“

            „Ano. Pokud je mrtvá, její rodiče ji budou moci konečně pohřbít a nechat za sebou. Augustin s Veritou by se už nemuseli skrývat. Pokud ji zabil někdo odsud, bude moci být potrestán. Pokud není mrtvá a odešla sama, možná zjistím proč. A ti, kteří se teď viní, že za to mohou, budou konečně vědět, že to nebyla jejich vina. A ti kteří to způsobili, zase budou vědět, čeho se příště vyvarovat. A celá ta nejistota kolem ní, konečně opadne a lidé v Talronu budou smět jít konečně dál.“ Je to snad tak nesmyslné?

            Pan Arthur zamyšleně vstal a došel k oknu, z něhož se chvíli jen díval na svou ves. Na lidi v ní, domy, les okolo...

            „Jsi moudrý,“ hlesl pak tiše, „a máš pravdu. Visí to nad námi. Nepochopené, nejisté a smutné. Možná, že nezjistíš nic, co bychom už nevěděli. Ale je tu i ta možnost, že přijdeš na to, co se stalo. Náš strach z poznání pravdy, nesmí být silnější, než pravda sama. Už nikdy.“ Otočil se na mě a znovu se došel posadit.

            Už nikdy? Ono se jim to už někdy stalo?

            „Můžeš jít a ptát se na Kleu. Kdokoliv si příště přijde stěžovat, bude upozorněn na fakt, že máš své hledání povoleno.“

            Povoleno? Vážně? Tak to je… No skvělé!

            Teta Anatola k němu přistoupila a pohladila svého muže po ramenou.

           „Dobrou noc, Bheirgu,“ řekla mi vlídně.

            „Dobrou noc.“ Vstal jsem a odešel. Nakonec to dopadlo líp, než jsem čekal…