Volání krve - Kapitola 3

Bolestná pravda

Večer skutečně přišli Bellini rodiče, Rawneovi, a dokonce i sám král. Karmen to překvapilo, ale nehodlala si svého snoubence všímat. Koneckonců, ona se s ním nezasnoubila.

Viděla, že jsou všichni nervózní. Ardol se choval skoro stejně jako u snídaně. Král August Halim, osmnáctiletý mladík, který se vyznačoval vždycky poněkud povýšeným chováním, tentokrát seděl v koutě a mračil se jako kakabus. Trevor přikládal do kamen a vařil odvar z lianemu, zatímco strýc Eric zíral na podlahu a teta Dairin bubnovala prsty o desku stolu.

„Asi bys měl začít ty, Ardole,“ prolomila nakonec teta Dairin ticho. „Znal jsi Karol nejlépe.“

„No dobře,“ přikývl Ardol. „Takže, jak víš, tvoje matka pocházela ze severu. Její otec byl rytíř Volan, pán hradu Petrův kámen.

Stavba toho hradu uvrhla váš rod do hrozných dluhů a tak, když na tom hradě jeden velice vlivný a bohatý pán schoval svoje peníze, stalo se, že si tvůj dědeček z těch peněz něco bez dovolení vypůjčil.
Ten pán se samozřejmě hrozně rozzuřil a tvůj dědeček dostal takovou pokutu, že několik následujících let třeli bídu s nouzí.

Jenomže to si tvoje matka nenechala jen tak líbit. Jakmile se dozvěděla, proč mají tak málo peněz, rozjela se do Telmiru, aby si s tím pánem promluvila.“

Karmen koutkem oka zahlédla, že si Trevor povzdechl. Nechápala to, ale v tu chvíli ji to ani nezajímalo.

„No a ten pán byl tvůj otec,“ doplnila teta Dairin.

„Ale kdo to byl? Jak se jmenoval?“ naléhala Karmen.

Eric, Dairin a Ardol si vyměnili temné pohledy. Kupodivu to byl nakonec král August, kdo to jméno vyslovil.

„Korunní princ Angus Clemens, jediný syn Sida Clemense.“

Karmen zalapala po dechu. To není možné... Princ... Páni, až se to dozví Belle... Ale to znamená...

„Co to vlastně přesně znamená?“ zeptala se nahlas.

„Že jsi moje sestřenka,“ oznámil jí August.

No to jsem to teda vyhrála... pomyslela si.

„Ale když byl můj otec princ – neměla bych být...?“ nechala větu nedokončenou a místo toho jen střelila pohledem k Augustovi.

„Ne, s tím si nelam hlavu, zlatíčko,“ usmála se teta Dairin tak laskavě, že to bylo i Karmen podezřelé. „Nikdo po tobě nežádá, abys na sebe brala takové břemeno.“

„Aspoň nelži, Dairin,“ ozval se Eric Rawne ostře. „Pravda je, že jsou takoví, kteří by mohli tvým nárokem zpochybnit ten Augustův. Právě proto tvá matka chtěla, aby jste se vy dva vzali. Kdybyste vznesli požadavek jako manželé, nemohl by nikdo říct ani popel.“

„Ale proč o tom nikdo neví? Proč jste o tom neřekli dřív mně?“ nechápala Karmen.

„To je právě zbytek toho příběhu,“ řekl strýc Eric. „Tvá matka přijela do Telmiru a setkala se s tvým otcem. Zamilovali se do sebe skoro okamžitě, byli si v některých věcech hrozně podobní. Ani jeden netoužil svůj vztah ukazovat nějak veřejně a tak strávili několik týdnů na tajném místě v lesích – v Angusově loveckém srubu.“

„Ve srubu Talron...“ pochopila Karmen. Strýc Eric pouze přikývl.

„Jenomže pak přišla válka s barbary,“ navázala teta Dairin, „a tvůj otec musel odjet. Karol tehdy zůstala v Telmiru se mnou a s Rebekou, Angusovou sestrou. Během čekání zjistila, že je těhotná, a po návratu si Anguse chtěla okamžitě vzít. Jenomže se ho nikdy nedočkala.“

Zavládlo ticho a na Ericovi a Dairin bylo znát, že se jim vrací stará bolest.

„Našli jsme ho až po bitvě,“ pokračoval Eric po chvilce. „Už se nedalo nic dělat. Málem jsme ho ani nepoznali, byl posekaný a celý pokrytý krví a bahnem...“

„Ušetři nás podrobností,“ přerušil ho Ardol. Eric se zarazil a následovala další chvíle ticha.

„Karol to málem zabilo,“ vzpomínala nakonec Dairin dál. „Dlouho byla jako tělo bez duše. Ještě se hrozně pohádala se svým otcem, tvým dědečkem, protože ten slíbil Petrův kámen Loqaru Nimanovi.“

„Na co chtěl Loqar Niman hrad tak hrozně daleko na severu?“ divila se Karmen.

„Asi si Petrův kámen nepamatuješ, ale byla to skoro nedobytná pevnost, kdyby měla dobrou posádku a dost jídla, vydržela by věky,“ přispěchal Ardol s odpovědí, potěšený, že se hovor opět stočil na téma, kterému rozumí. „A tvůj dědeček, přes všechny své chyby, byl věrný rodu Clemens. Jinými slovy, jakmile by se na jihu něco semlelo, královská rodina by mohla utéct na sever a na Petrově kameni by našla bezpečí a dobrou základnu, i když na poněkud odlehlém místě.“

„A pokud Niman něco plánoval už tehdy, chtěl Petrův kámen určitě mimo jiné proto, aby se pojistil,“ přikývl Eric.

„Ale abychom neodbočovali,“ přerušila je Dairin. „Tehdy jsme měli za úkol postarat se o Karol, která čekala princovo nemanželské dítě. Přirozeně jsme se báli. Nimanovi by se nový malý dědic Petrova kamene určitě nelíbil a pokud by to byl zároveň možný dědic trůnu... No prostě jsme to utajili. Karol se schovávala v domě, dokud ses nenarodila ty. Pojmenovala tě po svojí vlastní matce a nějakou dobu jsme, myslím, byli docela šťastní.

Jenomže pak se o Karol zase začal zajímat Niman a zdálo se, že tuší, kdo byl tvůj otec. Karol se přirozeně vyděsila a raději i s tebou utekla a pár let se schovávala.“

„Tehdy jsme za ní přijeli já a Trevor,“ převzal vyprávění Ardol. „Vydal jsem se ze severu, v podstatě proto, abych ji tam přivedl zpátky – a vidíš, místo toho jsem zůstal já na jihu,“ pousmál se. „Jo, to byly fajn roky, tehdy se nám žilo moc dobře. Do Telmiru jsme se vlastně vrátili až na pozvání Rebeky, tvojí tety z tátovy strany. Rebeka smířila tvojí mámu s tvým dědečkem a konečně jsme všichni mohli vyrazit na sever.“

„A zbytek už znáš – jak Niman vypálil Petrův kámen a nakonec se stal králem a my zůstali tady,“ dokončila Dairin.

„Jo, to mi vždycky vrtalo hlavou, proč jste nic neudělali,“ řekla Karmen. Rozhodla se využít příležitosti a dostat co nejvíc odpovědí.

Další povzdechy, další tázavé pohledy.

„Víš, kdysi bylo vysloveno proroctví, které říká, že potomky rodu Clemens může na trůn znovu dosadit jen žena, která přežije svou vlastní smrt a přejde přes hranice nekonečna. Rozhodli jsme se tedy počkat na takovou ženu,“ vysvětlil strýc Eric.

„Přežije vlastní smrt? Hranice nekonečna? Co je to za blbost?“ zamračila se Karmen.

„To není blbost, mladá dámo, to je proroctví,“ okřikla ji Dairin.

Karmen chvilku vstřebávala nové informace. „A to jste nechal plavat celé království jenom kvůli nějakému proroctví?“

„Netruchli pro svůj rod, pro děti své, žádná kletba ni proroctví nesmí být zlé. Vždyť jednou na trůn se vrátí, pokvete jak nové luční kvítí,“ pronesl Trevor záhadně. „Tak se to říká v proroctví. Je třeba jen trpělivost.“

Karmen nevěřícně zavrtěla hlavou. „Vždyť to nedává smysl. Jen tak tady prostě sedět a čekat, až nám z nebe spadne někdo, kdo nás zachrání!“

„Tvá matka si myslela, že je to tak správně,“ odvětil Ardol a v jeho hlase znělo jasné pokárání.

„Kromě toho – co jsme mohli dělat? Kolik jsme měli mužů? Pět? Deset?“ vybuchl náhle Eric. „Namísto starého, zkušeného šlechtice jsme království mohli nabídnout jen desetiletého kluka! Kdo by nás podpořil? Kdo by nám pomohl? Kdo nám vůbec věřil? V tom proroctví je jediná a poslední naděje!“

„Nebo výmluva,“ opáčila Karmen. „Výmluva, proč jste zůstali sedět na zadku a nic jste neudělali!“

„Karmen!“ zaburácel Ardol. „Dávej si pozor na jazyk!“

„Říkám jen, co si myslím!“ bránila se Karmen.

„To nejsou způsoby budoucí královny,“ vložila se do rozhovoru Dairin. Její nezvykle tichý hlas Karmen zarazil, ale nepřinutil ji, aby se uklidnila.

„A kdo říká, že já jsem budoucí královna? Zřejmě jste se rozhodli, že August bude lepší vládce než já, takže můj nárok má cenu slepičince,“ odsekla.

„Tvoje matka...“ začal Ardol.

„...neměla právo rozhodovat mi o životě! Miluju Roberta, Augusta si vzít nechci!“ prskala Karmen rozzuřeně. „Nemáte právo! Nesmíte....“ Hlas se jí zlomil a začala zoufale vzlykat. Všechno jí připadalo jako v mlze, plakala a ani nevěděla proč přesně, plakala a nedokázala to zarazit.

 

Možná kdyby mi to tehdy vysvětlili, pomyslela si Karmen Rawneová, když o mnoho let později zírala do tmy a vzpomínala. Kdyby mi to tehdy vysvětlili, kdybych to pochopila, nemusela jsem toho později tolik zkazit. Kdybych měla důvod donutit se k trpělivosti... ale teď už na tom nezáleží. Už je to všechno pryč, všechno je to daleko. Ardol, Belle... jsou pryč stejně jako Soren, Angus, Inge a všichni ostatní. Zůstala jsem jenom já. Svým způsobem je to nespravedlivé, neměla jsem to všechno přežít, když pro mě tolik lidí zemřelo...