Vždy druhý - Kapitola 3

Na Snídani

Během plesu už ho vícekrát otec nevyzval aby s někým tančil, spíše syna přehlížel, a i když si byl Loqar vědom, že tak nejspíše budí jisté veřejné pohoršení, za nikým z vlastní vůle už nešel. Pro tuto chvíli byl jeho otec bezmocný a to se mu líbilo.

Sotva však odbila půlnoc, byl, jako většina mladších účastníků plesu, vykázán do svých komnat aby si odpočinul. Ti kteří neměli možnost strávit noc přímo v paláci odjeli buď s rodiči, nebo se sluhy a rodiče měli přijet později. Jeho to ovšem nezajímalo. Vrtalo mu hlavou co měla na mysli matka, když říkala, že otec hodlá dohlédnout na to aby se to již neopakovalo, co si pro něj otec připravil jako trest a také chování princezny i jejího bratra, nemluvě o většině lidí u dvora.

Zdálo se však, že odpovědi tak brzy nezíská, a nebo naopak je získá dříve než by chtěl a zároveň pozdě na to aby s tím mohl něco udělat, a tak ačkoliv o tom původně pochyboval, se pohroužil do neklidného spánku.

Ráno jej probudilo zaklepání na dveře, když se sluha Jerod dožadoval vstupu do jeho komnat.

„Mladý pane,“ ozvalo se zpoza dveří. „Mladý pane, jste již vzhůru? Je čas…“

Chvíli mladíkovi trvalo než otevřel oči a uvědomil si proč je vyrušen. Nejraději by něco odsekl. Už-už měl připravenou takovou malou nehodu, jak by mohl sluhovi znepříjemnit jeho dnešní práci, jako odplatu za toto probuzení, ale v tom se dveře do jeho pokoje otevřely a za nejistým sluhou se tyčil jeho otec.

Polkl. Tvář jeho otce byla naprosto kamenná, bez jakéhokoliv výrazu a přece z jeho očí sršely jiskry. Teď téměř litoval, že se princezna nezachovala jak se od ní očekávalo, že se sám rozhodl vzdorovat vůli svého otce, protože tušil jak náročný den ho dnes čeká, pokud vůbec jenom dnes…

„Za patnáct minut nás král očekává na snídani, očekávám, že budeš přítomen!“ Ledový hlas jeho otce naplnil pokoj stojatým napětím, které přerušilo až buchnutí přesýpacích hodin, které Ludvík Niman nepříliš šetrně postavil na skříňku hned vedle dveří v nichž stál.

Chlapec přikývl. Nemohl ani dělat nic jiného. Jako by nestačilo že teď ty hodiny měřily čas, který mu zbýval.

Ludvík Niman se ušklíbl a odešel. Chlapec za ním hleděl na přivřené dveře a počínání sluhy, který právě roztahoval závěsy, si nevšímal. Nejraději by tam nešel, ale nechtěl zůstat bez snídaně. Také se stále ještě nedozvěděl jaký trest mu otec vyměřil a strach z otcova hněvu byl také dost pádným argumentem pro to aby se podvolil. „…počítej s tím, že se tě veřejně zřeknu a ztratíš tak nárok na rodinné jméno i všechno dědictví, rozuměl jsi?!“ zazněl mu v mysli otcův hlas ještě naléhavěji než ve chvíli, kdy to poprvé vyřkl. Náhle si uvědomil, že má velmi málo času aby se na snídani připravil.

Jerod zůstal stát vyčkávajíc na nějaký rozkaz. Světle hnědé, nevýrazné vlasy měl svázané do culíku, jak se slušelo na panského sluhu a na mladého pána se raději ani nepodíval. Očekával nějaké jízlivosti a urážky, ale ani jednoho se jeho pán toho rána nedopustil. Loqar si příliš dobře uvědomoval, že má málo času a nesmí přijít na snídani ke králi pozdě. V rychlosti se oblékl do stejné brokátové tmavě modré pánské košile a hnědých kalhot, jaké měl na sobě již minulého večera na plese. Za jiných okolností, by si oblékl něco jiného, ale jelikož si minulého dne nevybalil, jak byl nabádán, jen složitě by se dohledal nějakého vhodného oblečení a jistě by mu to vzalo mnohem více času než si mohl dovolit. Aby se nezdržoval česáním, si vlasy jen navlhčil vodou a uhladil a pak bez jediného dalšího slova pospíchal na chodbu, kde už jej rodiče čekali.

Matka se jej pokusila na poslední chvíli ještě trochu upravit, ale otec o něj pohledem nezavadil.

„Proč ses neoblékl do něčeho vhodnějšího, Loqare?“ ptala se ho šeptem matka, když ho upozornila na to, že mu košile na zádech čouhá z kalhot jako nejposlednějšímu podomkovi. Chlapec jen omluvně pokrčil rameny, napravil svou chybu v oblékání a společně pak vešli do prostorné jídelny, kde již byla shromážděna i většina spoluhodovníků, mezi nimiž Chlapec poznal generála Clemense, vévodu Volana se synem, pana Dautha s rodinou, hraběte Fojtla se ženou a několik dalších šlechticů, jejichž jména mu neulpěla v paměti. Postavili se ke stolu na místa, která pro ně byla vyhrazena, což jim sluha ukázal, a pak už vešla do jídelny i celá královská rodina. Villafran se usmál, políbil svou ženu, když ji doprovodil na její místo v opačném čele stolu, než měl sedět sám a kývnul na pozdrav dceři, které se měla usadit po levici své matky. Loqar se tím směrem raději ani nepodíval.

Jakmile i král přešel na své místo a usadil se, všichni ostatní hosté učinili také tak. Mladík se opět cítil stísněně. Byl nervóznější než minulého večera na začátku plesu. Bál se, protože mu bylo jasné, že se jistě brzy dozví, co si pro něj otec připravil, a také to, že to nebude nic malého a on se tomu nebude smět ani vzepřít… Rozhodně ne před králem. Byl přeci varován, že nesmí u krále udělat ostudu… Neznatelně si povzdechl.

V čele stolu tedy seděl král Villafran. Po jeho pravé ruce Ludvík Niman a po levé pak princ Viktor. Vedle vévody z Dramonu seděla jeho paní Lotrein a vedle matky pak i jejich syn. Naproti vévodkyně seděl generál Clemens na čestném místě po levici Tristenolského prince. Naproti Loqarovi pak usedl hrabě Fojtl po jehož levici spatřil i jeho ženu, matně si vzpomínal jak z úst uvaděče zaslechl, že se jmenuje Eva. Hrabě a hraběnka už byli starší pár s prošedivělými vlasy a vrásčitými tvářemi, přesto však působili srdečným dojmem, což Loqar ještě u žádného šlechtice neviděl. Jindy by se nad tím možná pozastavil, ale pro tuto chvíli to ztratilo veškerý význam. Žaludek se mu sevřel jen při pomyšlení na jídlo, natož když sluhové přinesli snídani a začali nalévat bílé víno. Jakmile odešli a v místnosti, kromě hodovníků, zůstali jen tři sluhové pro dolévání vína, pocítil náhlý příval paniky. Než by se však stihl zvednout od stolu a utíkat seč by mu nohy stačily, král promluvil.

„Přejeme vám všem krásné ráno a dobré chuti.“ Jeho úsměv zazářil po celé místnosti a všechno vypadalo nepříjemně klidně. Klid před bouří…, pomyslel si. Aby náhodou neřekl něco nevhodného, strčil si první sousto do úst. Měl podivný strach, že kdyby promluvil,  mohl by všechno pokazit.

„Jsem velice potěšen, pane generále, že jste přijal mé pozvání.“ Začal král jakousi zdvořilou konverzaci.

„Děkuji, Výsosti. Potěšení je na mé straně. Ačkoliv… Sám víte, jak nerad se účastním takovýchto velkých sešlostí a všeho co k tomu náleží.“ Jindy by to snad působilo nezdvořile, ale král se nezdál být pohoršen ani v nejmenším a sám Clemens vypadal, že se dobře baví těmi zdrženlivými pohledy, okolo sedících hostů.

„Vím, příteli, ale vězte, že po Vašem slavném vítězství u Rednarku, jsem si nemohl dovolit Vás nepozvat.“ Král se usmíval vřele a upřímně. Když to Loqar viděl vůbec tomu nerozuměl. Nikdy by ho nenapadlo, že jsou Clemens a jeho strýc přátelé… Rychle se napil protože mu téměř zaskočilo a nechtěl se rozkašlat.

„Ale Výsosti, jaképak slavné vítězství…? Byla to jen taková místní potyčka,“ pokoušel se to generál zlehčit a mávl přitom rukou tak, že málem udeřil hraběte Fojtla do obličeje. Ten se však jen zasmál.

„Ale no tak, mladíku, opatrně s tou rukou, tady nejste na bitevním poli.“

„Řekla bych, drahý, že Sidus Clemens, je stále na bitevním poli,“ přisadila si jeho žena a Loqar raději upřel pohled do svého talíře, protože si vůbec nebyl jistý jak by se měl v této atmosféře zachovat. Lidé u stolu se zasmáli, ale on se snažil soustředit jen na sebe a “svůj malý problém“.

„Jak se zdá, příteli, nepotřebujete ani meč, Vaše paže se zdají být stejně smrtící.“ Podotkl král a v jeho očích hrály pobavené jiskřičky. Ne však v očích vévody z Dramonu, který se usmíval je ze zdvořilosti a jeho oči byly ostražité, jako by vyčkával na svou příležitost.

„Naráží snad Vaše Výsost na toho banditu před rokem u Telingotského kaňonu?“ zeptal se Sidus, když odložil svůj pohár. Opět shromážděním projela vlna smíchu.

„Zpřelámal jste snad od té doby nadvakrát čelist a obě ruce, někomu jinému?“ poznamenal král spíše žertem než, že by si ta otázka žádala odpovědi.

„Otázka zní, Výsosti, zda bych měl,“ odvětil s úsměvem generál a významným pohledem si Loqara přeměřil. Mladík měl dojem, že se z jeho tváří vytratila všechna krev i barva. Nechápal proč je právě takový pohled doplněný zrovna touto otázkou věnován jemu.

„Odvádíte řeč jinam jako zkušený diplomat, pane generále, leč i my bychom se s Lotrein rádi připojili k poděkování Jeho Výsosti za vaši účast na plese. Je to pro nás nesmírná čest, vidět vás osobně po takové době.“ Promluvil na to chvilce vévoda Niman k panu Clemensovi naproti jeho ženě. „Již velmi dlouho mi připadá, že neslyším o ničem jiném než Vašich činech.“ Chlapec se na otce zadíval stejně překvapeně jako sám generál.

„Měl bych cítit rozpaky, pane vévodo?“ Téměř vřelá atmosféra, kterou Loqar nechápal se v ten okamžik změnila ve vypjatou. Ttéměř se mu až zastavil dech. Generál k jeho otci nemluvil zdaleka tak příjemně jako ke králi. Ani náznakem se nesnažil krotit jízlivost svého hlasu. Za takové chování by ho měli pověsit za nohy! , pomyslel si v prvním okamžiku, ale na druhé straně byl rád, že se někdo tak veřejně staví jeho otci. Obdiv k panu Clemensovi ještě vzrostl, ačkoliv ho jeho chování pohoršovalo a uráželo o to víc, že byl bezbranný a bezradný.

„To je jen na Vás, generále,“ překvapivě se i vévoda Niman usmál a to už Loqar začínal tušit to nehorší. „Slýchám o Vašich slavných vítězstvích a schopnostech vojevůdce, ale ještě nikdy jsem neslyšel nic o Vašem soukromém životě, Side. Prozraďte mi, existuje již nějaká, paní Clemensová? Nebo je největší lamač srdcí všech dam a panen, stále ještě svobodný, jako ptáček?“ Někteří hosté se zasmáli, ale každý dokázal vycítit napětí mezi oběma muži a tak to se srdečným smíchem mělo pramálo společného.

„Nemějte strach, pane vévodo, mohu-li soudit, má Vaše paní své srdce ještě stále celé, pevně ve své hrudi,“ ušklíbl se. Byl to jakýsi slovní souboj, kde se oba soupeři přetlačovali a oťukávali, zkoušeli sílu toho druhého před závěrečným výpadem, který buď vévoda Niman dobře umístí a nebo jej generál Clemens hravě odvrátí, jako by bojoval mečem a ne jen slovy. Ludvík se zasmál a Loqara se začínala opět zmocňovat panika. Slyšet svého otce se smát na něj působilo ještě hůře než jeho výhrůžky protože každý jeho smích znamenal jediné. Sebejistotu a triumf…

„Chráníte si svá tajemství dobře, není-liž pravda?“ propalovali jeden druhého pohledem a ani král se do jejich rozhovoru prozatím nevmísil.

„Zajisté, ale to Vy přece také, pane vévodo.“ Chlapec zabořil pohled od své sklenice a bez ohledu na střídmost se zhluboka napil.

„Odpusťte, jsem od přírody zvědavý… Muž jako Vy, ve Vašem postavení, si pochopitelně musí střežit svá tajemství stejnou měrou, jakou musí dbát na svou pověst.“ Kdesi mezi přísedícími to zašumělo.

„Narážíte tím na něco konkrétního, pane z Dramonu?“

„Ne… Nedovolil bych si Vás nikterak urážet, generále, všichni zde víme o Vašich činech a zásluhách pro celý Tristenol…“ otec udělal trochu rozmáchlé gesto a Loqar raději odložil sklenici, než by si někdo všiml, že už ji téměř vyprázdnil. Víno mu začínalo stoupat do hlavy a dělalo se mu mdlo.

„Stále Vás však provází mimo pověsti hrdinného bojovníka i jisté… Jako bych to řekl… Klepy?“

„Opravdu…?“

„Což snad není pravdou, že slavný Sidus Clemens rytíř d‘Olanes a generál královských vojsk, za celých osm let svého působení u vojska nevzal do služby ani jediného panoše? Není snad pravdou, že ten samý muž, není ženatý a přes svůj titul se zdráhá vracet se do svého rodiště?“ To už by se vzduch v jídelně dal téměř krájet, kdyby se toho někdo odvážil.

Nastalo ticho. Napjaté a tíživé. Loqar se ze všech sil, snažil přijít na to co má jeho otec v plánu ale přes to jak byl blízko konečnému poznání, mu stále cosi klíčového unikalo.

„Pravdou je, milý příteli, že můj bratr není jediný, kdo si klade tytéž otázky…“ podotkl král lehce váhavým tónem. Clemens však neodtrhl pohled od vévodova. „Na druhé straně, bratře, pan Clemens má pro to jistě své důvody.“ Dodal ještě král. Nejspíše doufal že to vypjatou situaci mezi oběma muži dostatečně uklidní, ale nestalo se tak.

„A jaké to jsou otázky?“ zeptal se po další téměř nekonečné minutě Sidus Clemens. Oba muži pokračovali v rozhovoru jakoby krále snad ani neslyšeli.

Vévoda se ušklíbl. „Proč ještě nejslavnější z rytířů neměl panoše? Existuje již, žena, která oslovila jeho srdce? Co se stalo, že se tak nerad vrací do místa svého rodiště? Stydí se snad za svou rodinu? Proč se neúčastní žádných společenských akcí, pokud nemusí a odmítá většinu pozvání, mimo těch králových?“ mohl by ještě pokračovat ale neučinil tak. I tato slova dokázala v síni vzbudit patřičnou pozornost.

Clemens se ve své židli napřímil.

„Ale no tak, pánové, snad nebude třeba dále rozvádět podobná témata. Generál Clemens má jistě pro všechno pádný důvod, nemýlím se?“ zvučný hlas hrabětě Fojtla se nesl stojatým vzduchem jen stěží, jakoby do této místnosti vůbec nepatřil.

„Opravdu?“ odtušil Loqarův otec a založil si ruce. „V takovém případě…“ nedokončil. Ta věta zůstala viset ve vzduchu napůl jako úvaha a napůl jako nevyřčená výhrůžka. Loqarovi už tlouklo srdce tak rychle, že si nedokázal udržet svůj netečný výraz, když v tom promluvil pan Roland: „Věřím, že se všechno dá vyřešit, pane vévodo.“ Pronesl s úlisným úsměvem. „Generál Clemens zajisté ještě může vzít nějakého panoše do služby, stejně jako se můžeme do roka dozvědět, jakou, ženu si zvolil… Ostatně neříkal, jste včera, Ludvíku, že byste pro nezvladatelnost svého syna, jej rád viděl jako panoše, některého z velkých rytířů?“

Mladík vzhlédl a přelétl pohledem všechny přítomné. Konečně pochopil co za trest si pro něj otec připravil. Úplně v něm hrklo. To nemůže myslet vážně… To ne! Křičel každý nerv jeho těla, ale nedokázal nic říct. Vzepřít se v tomto jediném klíčovém okamžiku. Ať by udělal cokoliv mohl vše jen zhoršit. Přemýšlet se mu nedařilo. Cítil panickou potřebu utéci a zároveň obrovský strach tak učinit.

Pohledy všech přítomných se nyní upíraly ke skupince mužů v čele stolu. Clemensův pohled se setkal s královým a ten poté vstal. Jakmile se postavil král, povstali všichni. V první chvíli si chlapec myslel, že to nedokáže, ale nakonec ho nohy nečekaně poslechly. Všechno se mu vracelo. „…věř tomu že trest, který jsem si pro tebe připravil, nebude ničím, proti mému hněvu.“; „Již brzy budeš mít jiného učitele, tedy není třeba abys dál plýtval silami na hodiny, mistra Roderika…“ ; „…Teď jdi do svého pokoje, vybal si a připrav se na ples.“; „Ostatně neříkal, jste včera, Ludvíku, že byste pro nezvladatelnost svého syna, jej rád viděl jako panoše, některého z rytířů?“; „Vyzvi princeznu k tanci!“; „Překvapilo mne, že jste měl tu odvahu vyzvat mne k tanci a necouvl jste, když jsem se rozhodla Vaši výzvu přijmout. Byl jste překvapen?“; „Což jste stejně jako všichni zde, neočekával, že budete odmítnut?“

Hlava se mu zatočila.

„Omluvte, nás, již takto jsme se příliš zdrželi, čekají nás ještě mnohé neodkladné záležitosti, jež je třeba vyřídit..“ Pronesl král ke svým hostům odměřeným tónem a odešel. Sluhové se jali odnášet nádobí a to i těch hostů, kteří ještě nedojedli, neboť jakmile král odešel, již nikdo z hostů nesměl v jídle pokračovat.

„I já se již omluvím, pánové, dámy.“ Uklonil se pan Clemens hlavou dvakrát po sobě. „Neodkladné záležitosti mi nedovolují zůstávat zde déle.“  Dodal ještě a tak jako i král před ním opustil hodovní síň.

I ostatní hosté se rozcházeli za tichého rušného hovoru a Loqarův pohled se setkal s otcovým, na jehož rtech se leskl triumfální úsměv. Pochopil už jak byl míněn jeho trest a sám si v tu chvíli nebyl jistý co přesně cítí. Strach? Úzkost? Nenávist? Zřejmě všechno dohromady. Vůbec nechápal jak se pan Dauth mohl k něčemu takovému propůjčit a nepochyboval, že jeho předchozí domněnka o rozhovoru otce a hraběte byla správná. Když se ohlédl po princezně Valentýně, uviděl jak se na něj povzbudivě pousmála koutkem úst a téměř neznatelně pokrčila rameny než po boku své matky opustila jídelnu jako i mnoho jiných…