Vždy druhý - Kapitola 5

Za zavřenými dveřmi…

Aby alespoň trochu ulevil svému hněvu položil objemné zavazadlo na postel a začal si vybalovat. Netušil sice, jak dlouho zde Clemens zůstane, ale předpokládal, že si hned tak znovu balit nebude a konečně chápal proč si měl vybalit již předešlého večera. Oblečení rozházel všude kolem, vůbec mu na tom nezáleželo. Potřeboval si vybít vztek a zrovna nebyl po ruce nikdo na kom by mohl.

Napadlo ho, že by se mohl převléct do něčeho vhodnějšího pro audienci u krále, ale ztratil důvod něco takového dělat. Připadalo mu všechno zbytečné. Ať se snažil sebevíc byl jen loutkou svého otce a dnes se dozvěděl, že tomu na něm vůbec nezáleží.

Nebyl schopen říct co by raději. Zda by více chtěl aby se panošem generála Clemense stal, či nikoliv. Předzvěst války o níž mluvil jeho otec jako by cítil ve vzduchu a bál se. „Nejen arogantní fracek, ale ještě k tomu zbabělec, ano…?!“ zazněl mu v mysli otcův hlas. Vztekle udeřil rukou do jednoho z dřevěných sloupů postele.

„Au…“ sykl bolestí. Praštil se tak silně, že mu vrhkly slzy do očí. Posadil se a držel se za bolavé zápěstí. Kýval se dopředu a dozadu jak potlačoval bolest. Plavé vlasy mu už uschly a zdaleka již nedržely svůj tvar, povlávaly teď kolem jeho hlavy zcela chaoticky. Věděl, že by se měl učesat, ale zarytě odmítal udělat cokoliv co se od něj očekávalo nebo co by udělat měl…

„Ty nikdy nebudeš král, otče! O to se postarám, slyšíš?! Nikdy nezískáš trůn, ale já jednou králem budu… Tak přísahám! Budu lepší než ty a až to poznáš, tak to bude to poslední co v životě uděláš!“ Přísahal sám sobě. Pokud ale nebudu dělat všechno pro to abych se očistil, jak bych to mohl dokázat? Nechci být pořád loutkou svého otce, nechci být navždy jen jeho syn, jen ten druhý… Povzdechl si. Rozhlédl se po spoušti a nepořádku co za tu krátkou chvíli dokázal v pokoji stvořit a napadlo ho, že to možná trochu přehnal. Nebyl zvyklý mít v pokoji takovou spoušť a ještě méně byl zvyklý po sobě uklízet. Vstal tedy, vybral si z poházeného šatstva vhodnější oděv do něhož se rozhodl přeci jen převléknout, aby neudělal svému otci a sám sobě ostudu, trestem za níž bylo zřeknutí vlastního rodu, a vykročil ke dveřím za nimiž předpokládal že nalezne jednoho ze dvou sluhů, které si s sebou přivezli z Dramonu. Vyhlídka na tyranizování sluhy ho naštěstí převelice lákala a dokázala přebýt i jeho ostatní pocity, hlavně tedy zoufalství a vztek.

Sluha Jerod stál za dveřmi přesně jak kázala jeho povinnost.

„Přejete si, Milosti?“ tázal se sluha a hlasitě polkl. Bylo to oslovení, které měl od Loqara nakázané pokud budou sami, bez přítomnosti chlapcova otce. Už na první pohled bylo jasné, že by byl mnohem raději kdyby mladý pán nic nepotřeboval, ale chlapec mu to rozhodně nemínil usnadňovat.

„Ano,“ začal a vychutnával si sluhův strach. Otevřel dveře více aby mohl Jerod vejít a také vidět spoušť v pokoji. Ten se lehce zhrozil, ale neřekl ani slovo a poslušně vešel. Loqar toho vyčkal a pak nechal dveře jen zlehýnka klapnout. Když se sluha otřásl tak se škodolibě pousmál.

„Pověz není náhodou jednou z tvých povinností, udržovat komnaty panstva v čistotě a pořádku?!“ zeptal se tiše a zlověstně. Jerod se po něm ohlédl a zakoktal se, když se mu pokusil odpovědět: „A-ano, m-mladý pane, a-ale…“

Loqar se okázale rozhlédl a pohybem ruky mu naznačil aby ztichl. „Vidíš zde snad někde mého otce, ty špíno?!“ Sluha jen zakroutil hlavou.

„Chci to slyšet znovu!“ přikázal s upřímným potěšením. Tady za zavřenými dveřmi byl pánem on. Nebyl zde nikdo kdo by ho zastínil, kdo by ho k něčemu nutil a připomínal mu, že je stále jen chlapec, který nemá žádnou moc.

„A-ano, M-milosti…“ Už se o nějaké ale ani nepokoušel.

„Můžeš mi tedy vysvětlit jak je možné, že je zde takový nepořádek?“ zeptal se Loqar tentokrát překvapivě mírně s náznakem skutečné zvědavosti. Už-už se Jerod málem nechal zmást a odpověděl, že si to musel mladý pán způsobit sám, ale nakonec se zadržel právě v čas.

„Ne, milosti.“ Sklopil pokorně hlavu. Loqar se stále usmíval. Tohle se mu opravdu líbilo. Neplánoval, sluhu nějak šetřit. Byl to jen někdo kdo ho musí poslouchat a musí mu splnit každý jeho rozmar a to bylo přesně to co potřeboval.

„Chci abys to uklidil, než se převléknu, ano?! Očekávám audienci u krále…“ dodal spíš jen pro to aby se udělal důležitě. Vůbec ho vyhlídka na to, že půjde ke králi netěšila, ale to bylo něco co by Jerodovi nikdy nepřiznal. Byl to jen sluha. Někdo, o jehož životě rozhodoval on jako jeho pán. Někdo takový podle jeho mínění, neměl právo znát jeho niterní obavy.

Sluha trochu vytřeštil oči, ale okamžitě pohled sklopil a se souhlasným: „Ano, Milosti,“ se dal do práce. Loqar vzal svůj vybraný oděv a odebral se do přístěnku se zrcadlem a džberem vody.

Nakonec vyhrála stříbřitá košile s kalhotami stejné barvy. Kolem pasu si upjal opasek s mečem a učesal si vlasy, které si pomazal pomádou, aby vypadal jak se slušelo a patřilo k jeho postavení. Teprve až když byl spokojen se znovu rozhlédl po pokoji. Jerod zrovna umisťoval několik složených kusů šatstva do skříně a Loqara napadlo že by mohl další připravené a složené komínky shodit z postele aby sluhovi přidělala práci, když v tom kdosi zaklepal na dveře. Trochu se otřásl. Tušil, že už jeho čas vypršel. Jediným pohybem ruky shodil jeden z komínků. Když se sluha otočil řekl mu jen: „Spadlo ti to!“ ale úšklebek na tváři mu zvadl sotva obrátil svou pozornost ke dveřím, které došel otevřít.

 „Loqar Niman, syn vévody z Dramonu?“ zeptal se ho jistý místní sluha stejně úlisným hlasem o jakém vypovídala jeho tvář. Chlapec přikývl. „Jeho Veličenstvo král, Vás očekává…“

„Ať je to uklizené, než se vrátím, Jerode!“ otočil se ještě přísně na svého sluhu a dal si záležet aby na něm byl znát jen hněv, nikoliv strach, který se skrýval v jeho nitru.

Vykročil chodbou následujíc místního sluhu. Cítil jak mu srdce v hrudi poplašeně bije a snažil se kontrolovat každý svůj pohyb. Přijme mě? Proč by to měl dělat, když ještě žádného panoše nikdy nepřijal? Možná ho král přesvědčí… A kdyby ano, bylo by to dobré, nebo špatné? Otec má pravdu, je i v mém zájmu aby mě přijal, ale… Když bude válka… Co když bych se pak nevrátil? A neměl bych je varovat? Postavit se proti otci?! To nemůžu… Kdyby se to dozvěděl, zabil by mě… Třeba bych se o tom mohl alespoň zmínit…Jenže… Všichni by se ptali jak to, že jsem to věděl…Ne… Ještě není čas. Musím prostě nějak zařídit abych to přežil…

Myšlenky ho doslova zrazovaly. Vůbec si nebyl ničím jistý. Napětí vybité při hraní se sluhou se mu vrátilo neztenčenou silou a on byl opět jen malým ptáčkem lapeným v kleci z níž pro něj nebylo úniku.

Sluha jej přivedl v předpokoj královy pracovny a ponechal ho v samotě a čekání, která byla ovšem velmi tíživá.

Předpokoj byl vkusně zařízený. Vyřezávaný dřevěný nábytek z mahagonového dřeva byl zasazen do bíle laděného pokoje. Uprostřed byl větší kulatý stůl a kolem něho několik křesel. Téměř celou východní stěnu pokoje tvořilo veliké okno. V dalších dvou zdech byly zasazeny dveře. Jedněmi přišel a druhé vedly do královy pracovny.

 Cítil se nervózní. Přecházel po místnosti a s střídavě si sedal a vstával až snad vyzkoušel všechna křesla v místnosti. Po chvilce zaslechl zevnitř pracovny dva hlasy. Věděl, že by neměl poslouchat za dveřmi ale nemohl si pomoci. Na druhé straně těch dveří se právě rozhodovalo o jeho budoucnosti a on chtěl být připraven až pan Clemens vyjde ven…

Přistoupil blíž ke dveřím a přitiskl na ně ucho.

- „… Samozřejmě, že ho můžeš odmítnout, ale vezmi na vědomí, co to bude za skandál. Tomu chlapci vezmeš možnost očistit svou pověst, sám pak budeš ještě ve větší palbě otázek než dnes předvedl můj bratr. Vím, že se s Ludvíkem nemáte rádi a nechceš přistoupit na žádnou jeho hru, ale tohle přeci není až tak moc… Pro tebe bude snadné ho zvládnout…“ zaslechl naléhavý králův hlas. Naléhavý, ale ne rozkazovačný, spíše jako když jeden přítel domlouvá tomu druhému.

„Ovšem o to tu nejde, králi.“ odsekl mu Clemens.

- „Tak o co jde?“

„Slíbil jsem si, že žádného panoše mít nebudu. Vždyť víte…“ naznačil tajemně a Loqar cítil ještě větší zvědavost, než když šel poslouchat. Chvíli bylo ticho rušené jen kroky obou účastníků tohoto rozhovoru.

- „Já tě chápu… Říkám, můžeš ho odmítnout, jen tě varuji, že Ludvíkovi to příliš neublíží, ten si vymyslí něco jiného a tomu chlapci a tobě to uškodí…“

„Ale co mám tedy dělat? Jsem snad chůva?!“ zeptal se Clemens tvrdě, ale nekřičel. Král si povzdechl.

- „Doba kdy jsme společně bojovali na bitevním poli je už pryč. Víš to ty a vím to já. Politika je teď mé kolbiště.  Naše cesty se rozdělily… Možná se jednou zase společně setkáme v nějaké bitvě a já se budu se ctí bít po tvém boku a jelikož už jsem mnohé zapomněl, mě asi budeš muset chránit, ale do té doby, dokud se pohybuješ v politice, tě musím chránit já. Pochop, že pro tebe nechci nic špatného…“ Pan Clemens se trochu uklidnil.

„To abych se připravil, že zemřu při Vaši ochraně.“ Oba se zasmáli.

- „To snad nebude nutné… Slíbil jsem ti přeci, že se postarám o tvé zázemí.“

„Váš slib mám samozřejmě stále na mysli.“

- „To můžeš, ale to má ještě čas, nemyslíš…?“ Zdálo se, že veškeré napětí a zlá atmosféra jsou pryč. Jenže zdání někdy klame… Clemens si povzdechl. Stál teď tak blízko dveří, že se Loqar bál i dýchat.

„Nechci… Nechci se starat o nějaké dítě, které bude za mými zády donášet svému tatínkovi informace o všem co dělám. A i kdyby to nedělal… Porušit slib daný sám sobě, nosí smůlu. Copak o mě, ale…“

- „Snad není tak pověrčivá,“ zeptal se král s jakousi lehkostí a srdečností. Kdyby teď Loqar viděl generálovi do tváře viděl by jak jeho líce nepatrně zrudly.

„O to nejde. Prostě mám starost, nic víc… Pořád je to slib, i když jsem přísahal jen sobě. Má rytířská čest mi nedovoluje abych ho porušil. Proč Vám vlastně tak záleží na tom jestli ho pod sebe vezmu nebo ne…?“

- „Věc se má tak. Chci tě chránit a tohle ulehčí tvému postavení i pověsti. Taky se nechci stavět proti bratrovi. Říkej si co chceš pořád je to bratr!“ dodal ještě aby mu Sidus neskočil do řeči, což měl evidentně v plánu. „Přišel za mnou ještě před plesem a navrhl mi to. Řekl jsem mu, že to zda nějakého panoše přijmeš, či nikoliv, je pouze a jen tvá věc. Žádal mě abych se ho před tebou zastal a umožnil tak jeho synovi získat zpět ztracenou čest. Toho chlapce jsem včera viděl poprvé a vlastně jsem o něm slyšel jen málo a nic moc pěkného, na druhé straně je to pořád můj synovec. Nevím co za budoucnost mu Ludvík připravil, ale odmítneš-li ho, jistojistě pak nebude o nic lepší, spíše naopak.“

„Takže chcete abych ho přijal a porušil svůj slib?“

- „Nemáš teď moc na výběr, chceš-li z toho vyjít neposkvrněn.“

„Je už moc starý,“ odfrkl si generál, „rytíř přijímá panoše, když je mu sedm až deset let. Kolik je tomu chlapci? Třináct? Čtrnáct? To už je příliš…“

- „Jeho věk je ale už jen výmluva a ty to víš. Měl nejlepšího učitele šermu v celém Tristenolu. Základ tedy má. A co se výchovy týče, může se ještě v jeho povaze mnohé změnit. Neříkej, že bys jej nezvládl…“

„Dobrá tedy!“ odsekl mu generál. „Jste král a Vaše přání je mi rozkazem. Udělám co chcete ale pamatujte, že tím se v našem přátelství dost změní!“ Ta věta zůstala viset ve vzduchu jako hustá mlha, která je oba obestřela.

- „To snad nebude nutné, Side…“ Pokusil se ještě král ale z nějakého důvodu umlkl.

„Pokud je to vše, Vaše Veličenstvo, mám ještě nějaké naléhavé záležitosti. Mimo jiné musím oznámit jednomu mladému muži, co ho čeká.“ Řekl generál chladněji než s králem doposud mluvil..

Loqar ustoupil ode dveří právě včas, aby ho generál nepraštil dveřmi, které zprudka otevřel.

Sidus Clemens. Vysoký, hrdý, silný muž s na ramena spadajícími delšími vlasy barvy špinavé blond. V jeho zelených očích se leskl nebetyčný vztek, který ovšem dokázal mistrně ovládnout až mladíkovi vedle dveří připomínal vlastního otce. Jejich oči se setkaly. Loqar byl vyděšený a v ten moment si připadal malý jako zrnko prachu u generálových bot. Stál tam sice vztyčený do celé své výše, i tak ovšem panu Clemensovi sahal sotva po ramena. Jednu dlaň měl položenou na jílci svého meče a druhá paže mu visela podél těla, jaksi křečovitě. Už nedokázal skrývat třas, strach a nervozitu. To co vyslechl od dnešního rána se mu slévalo do jediného hrůzu nahánějícího obrazu, proti kterému se sice vzpírala celá jeho mysl, ale zdálo se že zcela marně.

Smaragdové oči generála královských vojsk si chlapce prohlížely značně kriticky. Loqar si až teď uvědomil drobný zastřižený vous a knírek na Clemensově tváři. Ztěžka polkl.

„Gratuluji, právě ses stal panošem!“ pronesl jen a vykročil k protějším dveřím v nichž se ještě naposledy zastavil a aniž by se otočil dodal: „Očekávám tě přesně v jednu hodinu v místních kasárnách!“ Znělo to nebezpečně a za těmi slovy se táhla nevyřčená výhrůžka samotného Sidova hlasu. Chlapec chvíli otálel. Otevřenými dveřmi pracovny zahlédl krále Villafrana jak jej pozoruje. Snažil se něco vyčíst z jeho tváře, ale když král došel zavřít dveře své pracovny, vyběhl rychle druhými dveřmi za panem Clemensem.