Země bez draků - Kapitola 5

5. Cvičiště

„Potřebuješ osobního strážce,“ naléhala Camilla.

„Nikoho nepotřebuju. Jen ať všichni hlídají Simeona, já se o sebe postarám.“ Znělo by to důvěryhodněji, kdyby se už čtvrt hodiny nepokoušel vyjít schody do prvního patra.

„Ogier Dauth ještě pořád zuří,“ pokračovala Camilla. „Může něco zkusit a jestli přijdeme o tebe, budeme přesně tam, kde jsme byli po smrti tvého otce.“

Od procesu, který skončil doživotním uvězněním Waldemara Dautha ve Vzdychající věži, uplynuly tři dny a celý dvůr právě žil nadcházející korunovací. Pro Ryka to znamenalo vír práce, kdy se střídalo vybírání jídelníčku na hostinu (které přehrál na Camillu), plánování trasy korunovační jízdy, tvorba zasedacího pořádku, snaha zajistit dostatek stráží pro celou událost a stovky dalších nepodstatných drobností, to vše okořeněno každodenní hádkou s vévodkyní Ilarou Dauthovou, která se dožadovala možnosti navštívit svého muže.

„Podívej se, jsem rád, že mám dost mužů, abych zajistil Simiho. A vůbec, nemáš někde plánovat dalších pět chodů nebo tak něco?“

„Ryko! Netvař se, že hostina není ústředním bodem celého programu!“

„Tak zařiď ochutnávače, ať ti hosty nikdo neotráví,“ odsekl a skoro se mu ulevilo, když Camilla se zamyšleným výrazem zamířila jinam. Konečně se dostal na vrchol schodů a zamířil do svého salónu, kde se spolu se Samuelem a Colinem měl setkat s velitelem královských stráží.

Když otevřel dveře, strnul překvapením. Velitel ještě nedorazil, zato mezi Samuelem a Colinem seděla šedovlasá dáma, před kterou se zase cítil jako malý kluk.

„Ahoj, mami,“ pronesl s povzdechem, opřel se o berle a přehoupl se přes práh.

„Ahoj. Co jsi zase provedl?“ zeptala se Elisa Nimanová bez úvodu. Od Rykových osmi let takhle začínalo skoro každé jejich setkání po delší době. Otázka dávno ztratila svůj význam, ale zůstala mezi nimi jako rituál, jako připomínka dob, kdy Elisa předpokládala, že jakmile spustí Ryka z očí na déle než pár minut, skončí to pohromou. Nutno uznat, že většinou měla pravdu.

„Já vůbec nic,“ odpověděl Ryko jako vždycky a ztěžka se usadil vedle Colina. „Co tu děláš?“

„Přijela jsem se za tebou podívat, abych viděla, jak se přizpůsobuješ. Potřebuješ s něčím pomoct?“ Z jejího hlasu zaznívala mateřská starostlivost.

„Pokud bys mohla zorganizovat královskou korunovaci, bylo by to skvělé,“ pronesl unaveně a začal si masírovat koleno. Už se z toho stával zvyk.

„Ráda přiložím ruku k dílu,“ přikývla. „Stará se někdo o hudební doprovod?“

„Při obřadu hudbu zajistí Chrám a hostinu má na starosti Camilla,“ oznámil Colin.

„Výborně, půjdu ji najít. Colin a Samuel mi prozradili, že nemáš žádné plány na večeři. Mohla bych s tebou pojíst já?“ obrátila se k Rykovi. Těžko jí to mohl odmítnout, i když se původně těšil na chvíli klidu. Na druhou stranu si mohl užívat mateřskou starostlivost a to čas od času nebylo nepříjemné.

***

Druhý den si přivstal, připnul si k pasu meč a odkulhal se na cvičiště v zadní části zahrad. Slíbil Camille, že se o sebe postará sám, takže by se měl naučit bojovat i na jedné noze. Opřel berle o stojan, který obvykle sloužil pro různé zbraně, ztěžka se dokulhal na prostranství vysypané jemným pískem a pokusil se tasit.

Švih mečem ho vyvedl z rovnováhy a tvrdě dopadl na zem, div že se nenabodl na vlastní čepel. Se zaklením se dovlekl ke stojanu, přitáhl si jednu berli a s její pomocí se vyškrábal na nohy. V kolenu mu bolestivě škubalo, ale nehodlal se vzdát, protože to by znamenalo, že je přesně ten nemohoucí mrzák, za kterého ho všichni považují.

Opřel se o jednu berli a tasil znovu. Bylo to neohrabané, ale aspoň neupadl. Zkusil se krýt a uvědomil si, že tak, jak je zvyklý, by svedl protivníkův meč přímo na svojí berli. Když si ji ale přitáhl blíž, špatně se mu tasilo. Brzy se tak zabral do hledání kompromisu, že skoro přeslechl blížící se kroky. Uvědomil si je, až když dotyčný stál těsně za ním.

To je teda ostražitost, vynadal si v duchu. Být to vrah, tak už je po tobě.

Nebyl to vrah, ale někdo, koho by na cvičišti za svítání Ryko nečekal – baronka Irena Maurentová. Nevypadala, že se sem zatoulala při procházce. Šaty, které měla na sobě, byly vepředu i vzadu rozstřihnuté až k pasu a když se rozevřely, viděl, že pod nimi má kalhoty. Nad ramenem jí vykukoval jílec meče a vlasy měla spletené v pevném uzlu na temeni.

„Co tu děláte?“ zeptal se přesně ve stejnou chvíli, kdy z ní vyletělo: „Co vy tady?“

„Jdu cvičit,“ řekla a tasila. Její meč byl štíhlý a mírně zahnutý s ostřím jen na jedné straně, takový Ryko ještě neviděl. Několikrát s ním zkusmo sekla do vzduchu, až to zasvištělo. „Co vy? Chystáte se do bitvy?“

„Tak trochu. Na korunovaci,“ odvětil Ryko a zastrčil meč zpátky do pochvy.

„A meč vám přijde jako dobrý nápad?“ zvedla obočí.

„Když dojde na boj, vidličkou se neubráním,“ odsekl a dokulhal se ke stojanu, kde si vzal druhou berli. Najde si nějaké tišší a klidnější místo, kde se nebudou potulovat drzé baronky.

„To ne, ale jestli dojde na boj, bude všude spousta lidí. Meč je v tlačenici nešikovný, hrozí, že ublížíte někomu ze svých přátel. Kromě toho v takovém prostředí většinou nepotřebujete výhodu delšího dosahu,“ poznamenala a tvářila se, že chce pokračovat ve cvičení.

Ryko by si založil ruce na prsou, kdyby se nemusel opírat o berle. Místo toho nasadil ten nejskeptičtější výraz, jakého byl schopen. „A co byste si vybrala vy?“

„Dýku,“ odvětila, aniž by se ohlédla, a předvedla sek a otočku. „Něco delšího a tenčího, co se snadno schová ve slavnostních šatech.“

„Máte to propracované.“

„Už jsem o tom musela přemýšlet. V přístavních čtvrtích člověk nemůže chodit beze zbraně, ale zároveň nechce všem dát najevo, kde a jakou má,“ prohlásila a pokračovala v tréninku.

Chvíli ji pozoroval. Její styl se od toho, který uměl Ryko, lišil, ale líbil se mu. Nespoléhala na sílu, ale na obratnost a preciznost. Její pohyby připomínaly skoro víc tanec než boj. Když se ale otočila, uvědomil si, že není zrovna zdvořilé, jak na ni zírá, a rozhodl se, že je čas se vytratit. Otočil se a přesně v tu chvíli přišli na cvičiště další dva lidé.

„Simeone! Ambro!“

Tristenolský král, doprovázený Camillinou starší dcerou, sklopil hlavu a pokusil se splynout se zdí.

„Co tu děláš? Kde máš stráže?“ hartusil Ryko. Bude si muset promluvit s velitelem.

„Utekli jsme. Takhle brzy tu nikdo nebývá, tak tu můžeme cvičit. Musím se přece umět bránit, když se mě snaží sesadit. Jako Villiho,“ dodal Simeon tišeji.

„A co tu dělá Ambra?“

„Ta se chce taky učit,“ bránil Simeon kamarádku.

Rykovi se z hrdla vydral povzdech. Musel řídit zemi plnou vzájemně znepřátelených rodů a udržet na trůně desetiletého kluka, poslední, co potřeboval, bylo honit dotyčného kluka po zahradách. „Copak nemáš učitele šermu?“ zeptal se.

„Ten mi ale taky říká, že mám cvičit i sám,“ namítl Simeon.

„Tak cvič někde, kde tě hlídají!“

„Jenže tam nenechají Ambru!“

Ryko se otočil k Ambře. Kdyby ji Camilla viděla, navlečenou v Simeonových kalhotách, které na ni plandaly, s cvičným mečem u pasu, ranila by ji mrtvice. „Ambro, na co potřebuje tirabilská dědička umět šermovat?“

„Všichni nám říkají, že teď tu není bezpečno a že se máme držet u stráží. Jenže Villafran měl spoustu stráží a stejně mu to nepomohlo. Chceme se umět bránit sami,“ prohlásila neochvějně.

Ryka znovu začínala bolet hlava. Vtom se vedle něj objevila Irena.

„Jestli dovolíte, měla bych nápad. Můžu je učit já. Klidně přiberu i děvče,“ řekla.

Zamyslel se. O Ireně nevěděl zhola nic, nevěděl, jestli jí může věřit. Jenže pak udělal tu chybu, že se podíval na Simeona a Ambru, kteří na něj upírali štěněčí oči. Když jim tuhle možnost odepře, už nikdy se nevyspí, protože bude pořád uvažovat nad tím, kde se ti dva zrovna toulají.

„Mám pár podmínek,“ řekl nakonec. „Budeme všem tvrdit, že je učíte zeměpis, jinak začnou pomluvy. Když jste tak zcestovalá, tak by nám to mohlo projít. Za druhé, dva strážní budou sedět na každé hodině. Bez nich se nic dít nebude. A za třetí,“ obrátil se ke králi a dědičce tirabilského vévodství, „ještě jednou vás uvidím, jak se někde touláte, a je s tím konec. Bez varování, bez druhé šance. Je to jasné?“

Oba horlivě kývali, div si hlavy neukroutili.

„Tak a teď utíkejte zpátky, než si vás někdo všimne,“ vybídl je.

Když zmizeli za zatáčkou, oslovil ještě jednou Irenu: „Jste si jistá?“

„Naprosto,“ usmála se.

„Víte, že si vás prověřím,“ upozornil ji. „Musím si být jistý, že k němu nepustím nikoho nedůvěryhodného.“

„Z tohoto hlediska byste našel jen málo lidí, kteří jsou do tristenolské politky zapojení méně než já. Můj otec se zodpovídal králi Valentýnovi osobně a před ním králi Tobiasovi. Já jsem se nikdy nezodpovídala nikomu. Nemám tu na nikoho vazby, dokonce ani žádné mocné příbuzné,“ prohlásila.

„Chápete ale, že si to musím ověřit?“

„Samozřejmě,“ přikývla. „Až začneme s učením, můžete se zastavit taky. Určitě vymyslím, jak se může bránit někdo se zraněnou nohou.“

Už-už chtěl odseknout, že to zvládne sám, ale zarazil se. Všechno, co dneska zkoušel, nasvědčovalo tomu, že to nezvládne. Její nápad s dýkou nebyl špatný a nejspíš by dokázala vymyslet něco, co by žádný z jeho nepřátel nečekal. A pokud se jeho nepřátel týkalo, Ryko miloval, když je mohl nepříjemně překvapit.

„Uvidíme,“ řekl. „Možná se zastavím.“