Jezero znovu Radostné

Viola seděla na svém oblíbeném místě u jezera a pozorovala vlnky na hladině. Chvíle klidu byly od té doby, co se na Antares nastěhoval nový pán s rodinou, vzácnost. Věděla, že tohle si Samuel přál, že by ve svém domově neviděl nikoho raději než Ryka, ale po mnoha letech, kdy byla na Antaresu svou vlastní paní, se jí těžko zvykalo na dětský křik.

Jako by ho svými myšlenkami přivolala, objevil se na cestě Ryko Niman osobně. Jeho zmrzačená noha v poslední době tolik nezlobila, takže kráčel bez hole. Sice se pohyboval o mnoho pomaleji než s holí, neřku-li s berlemi, ale měl rád ten pocit, že jde sám bez pomoci. Dnes ho ještě zpomaloval velký proutěný koš, který nesl. Trpělivě čekala, než dokulhá až k ní a posadí se na kmen.

„Co ty tady?“ zeptala se.

„Chtěli jsme tu posedět a poobědvat, když je tak krásně,“ řekl, „ale teď se bojím, že tě budeme rušit.“

Viola smířlivě zavrtěla hlavou. „Nevadí mi to. Kde máš Irenu?“

„Musela ještě přebalit malou. Přijdou hned,“ odpověděl a tvář se mu rozjasnila jako vždycky, když si vzpomněl na svou ženu a dítě. Viola si ještě pamatovala jaké to je, dokonce si pamatovala i na svého Simeona, jak se nevěřícně usmíval, když mu do náručí vložila jejich synka. A na Samuelovy vykulené oči, když mu řekli, že ten ukřičený uzlíček je jeho bratr.

„Víš, mluvili jsme s Irenou...“ přerušil Ryko její zamyšlení. „Chápu, žes tu mívala svůj klid a teď je tu s námi pěkný virvál, tak jsme si říkali, že opravíme Maurent. Je to sídlo Ireniných předků a jí nepřipadá správné, aby zůstal ve stavu, v jakém je teď. Za pár týdnů se tam pojedu podívat a možná už začnu najímat řemeslníky. Příští žněn už může být obyvatelný. Odstěhujeme se tam a přestaneme ti překážet.“

Viola chtěla něco odpovědět, ale slova se jí zadrhla v hrdle. Odjedou a ona bude mít... Jak to Ryko říkal? Svůj klid? Vrátí se ty nekonečné hodiny, kdy bloumala po tvrzi a po okolí, bez cíle a bez radosti. Hodiny a hodiny, kdy bude začínat věci a nedokončí ani jednu, protože pro koho?

Ze zatáčky vyšla Irena s děťátkem v náručí a Viola v ní na vteřinku viděla sebe. Taky sem se svými syny chodívala, když bylo hezky. V tomhle jezeře učil Simeon Samuela plavat a vždycky doufala, že se tu bude dívat, jak Samuel učí plavat svoje děti. Tohle přání se jí nikdy nesplní, ale možná, možná by tu Ryko mohl učit plavat malou Sofii.

„Já vás odsud nevyháním,“ řekla nakonec. „Antares je tvůj a v Maurentu je spousta špatných vzpomínek.“

„Já vím,“ sklonil Ryko hlavu, „ale taky moc dobře vím, že jsi chtěla, aby tady běhaly jeho děti, ne moje.“

„To je pravda,“ přisvědčila Viola a konečně se usmála. „Ale když nemůžu mít to, co jsem si vysnila, tak tvoje děti jsou to druhé nejlepší, co mě mohlo potkat. Jestli jich plánujete víc a jestli budou aspoň z poloviny po tobě a Ireně, budete potřebovat babičku.“

„Spíš lovce se sítěmi,“ zabručel Ryko.

„Ty se taky dají sehnat,“ pokrčila Viola rameny. „Ale radši tady budu pořádat hon na pět malých Nimanů, než abych tu celé dny zírala do zdi a měla svůj klid.“

„Jakých pět Nimanů?“ ozvalo se za nimi. Zmatená Irena si posunula dítě v náručí, aby se jí lépe drželo, a zamračila se na Ryka. „Co tu zase plánuješ?“

„Nic,“ tvářil se Ryko jako neviňátko. „Ale vypadá to, že se stěhování ruší.“

Viola spokojeně přikývla a vzala si od Ireny malou Sofii, aby mohli rozložit oběd, který Ryko přinesl. Jak tak poslouchala pošťuchování manželů Nimanových, kolébala spící miminko a dívala se na vlnky na hladině, říkala si, že její jezero přece jen je Radostné.