Příspěvky uživatele

Kapitoly s Rubie asi budou obecně kratší a méně četné, než byl původní plán. Snad se ještěrky nebudou zlobit, že jim nedám víc prostoru

Uznávám, že to slovní spojení zní blbě.
Mělo jít jen o horní plošinu, která má tvar sedmiúhelníku.

Je mi smutno. Ač se jednalo o příběh, kde jsem věděla, že Samuel umřel, zamilovala jsem si ho. Ryko snažící se za každou cenu zachránit korunu byl v začátcích nezkušený mladík. Teď je z něj ale životem ošlehaný muž.

Přiznávám, že z první části se mě nejvíc dotklo jeho mlčenlivé rozloučení s minulostí. Mám pocit, že i kdyby měl nohu zdravou, už nikdy by do tajné skrýše nevyšplhal. Ta patřila jim třem - jemu, Camille a Samuelovi - a když už jeden z nich se nebude moc nikdy víc skrývat v korunách dubu, ani ti zbylí o to nestojí. Pro Ryka (a doufám, že i Camillu) tak stromový domek bude navždy vzpomínkou na bezstarostné mládí. A tak by to mělo být.

Co mi ale vehnalo slzy do očí byla tahle věta: "Kolik dětí nám v Tristenolu vlastně zbylo?"
Prosté upozornění na fakt, že válka postihla opravdu celou zemi a dost dětí kvůli ní předčasně ztratilo dětství, které už jim nikdo nevrátí...

Poslední scéna nemůže patřit nikomu jinému, než Ireně. Ženě, které se podařilo nemožné - ulovit srdce Ryka. Tady mi jedna věta pro změnu vyvolala na tváři úsměv. "Pro jednou se kvůli němu nemusela krotit a on se nemusel nutit do rychlejšího tempa, než mu vyhovovalo."
Možná mám jen ten pocit, ale ono tempo jim snad zůstane po zbytek jejich života.

Nesmím zapomenout na smrt Waldemara. Přiznám se, že jsem ji čekala o pár let později. Právě pro to vědomí, že mu Ryko dal najevo, že ho trest nemine. Takový psychologický teror, než by konečně ta smrt přišla. I když myslím, že on by ji vyhlížel a vítal. Ať byl jakýkoliv, tak smrt syna, o které ví, že ji vlastně sám zavinil rozpoutáním války, ho podle mého zlomila. Pro něj to bylo vysvobození.
No a že Marysa poslední a zároveň nejtěžší úkol ve svém života pojala takhle ve velkém? Čekal snad někdo něco jiného? Ona prostě ví, jak odejít ze scény.

A Ryko? Máš pravdu. Žít v míru je složité, když jste se poznali za války. Složité. Ale ne nemožné! Takže ano. Jestli zvládají mír Trivet s Meg, tak ty s Irenou to taky dokážete!

Tak tedy... Sbohem mezku. Budeš mi chybět.

A je to tady. Některé postavy přicházejí naposledy na scénu.

Přiznám se, že mě Marysa pracující jako obyčejná děvečka, vyděsila. Takový konec si nezasloužila a jsem jen ráda, že pro ni měl Ryko poslední úkol. Ale i to, že jí dal možnost odmítnout a přesto odejít se vztyčenou hlavou a prožít relativně klidný život.

Co se týká Rosalie, je to ode mě hnusné říct, ale... Jsem ráda, že Ryko v sobě našel Nimana. To jeho vyprávění o tom, jak šťastný život ho čeká, navíc řečené absolutně flegmatickým hlasem, bylo dokonalé. Úplně z něj mrazilo. Ale že je Niman potvrdil poslední větou. Mohl být milosrdný a ušetřit jí trápení. Ale proč by k ní byl shovívavý?

A dostáváme se k poslednímu "setkání". I tady Ryko nadále projevuje svoji Nimanovskou část. Ten prázdný dopis obsahující jen kresbu černého draka. Waldemar by musel být hloupý, aby nepochopil nevyřčené - "Ani zdi vězení nezabrání tomu, abys došel spravedlivého trestu." Musí být hrozné žít s vědomím, že mě někdo hodlá zabít, ale nevím kdy a jak. Ale co jiného si Waldemar za své činy zasloužil, že?

Ten začátek je prostě dokonalý. Úplně vidím ty dva, jak se objímají. Jak si v dětství a dospívání moc nerozuměli, tak při téhle scéně jsem to na chvíli úplně zapomněla.

nejvíc se mi líbila scéna, když si Livie, jen tak vzpomene na to, co jí Samuel řekl. Ona by na to snad úplně zapomněla. Prostě Sam moc dobře věděl, komu může důvěřovat a předat mu nápovědu pro Ryka. Navíc nápovědu ve formě posledního rýpnutí a vtípku na Ryka.

Co se týká části s Collinem a Simeonem. Líbila se mi Rykova flegmatičnost, když se ho ptali na korunu a na to, co dělat dál, když se nenajde. Nemluvě o Simim, který začíná být zkušeným politikem. Moc dobře věděl, kdy má vytáhnout darování Antaresu. Myslím, že kdyby to neudělal, Rykova reakce na zjištění, co se stane s Waldemarem, by byla mnohem prudší. Jemu se podařilo nemožné. Na chvíli Ryka uklidnit.

Jinak, mám-li být upřímná, sama vévody nechápu. Tedy na jednu stranu ano. Ten strach ze vzniklého precedentu chápu. Ale uvěznit člověka za mnohem menších podmínek, než dříve? A to po tom, kdy dovedl zemi do války? Ne, to nepochopím. Ale já taky nejsem chlap, že?

S vědomím toho, že každou další vydanou kapitolou se blížím konci příběhu, musím stejně zvolat očekávAné - JÁ CHCI DALŠÍ ČÁST!

Správně Ryko! Na krále a království už kašli. Dal si jim toho až moc. Ale je dobře, že myslíš na Simiho. Jen se bojím, že vaše rozloučení bude mít hořkosladký nádech...

Vidíš, máme podobnou představu

Já si při psaní představovala, že tím vlastně přiznává (a poprvé i sám sobě nahlas), že tam spolu se Samem umřela i část jeho samého...
A Viola si je adoptovala ráda. Vždyť jen díky nim se dočkala vnoučat - i když na ně potřebovala síť

Je mi jasné, že se Ryko po tom všem musel konečně už zhroutit. Tohle pro něj byla poslední kapka. Ale vědomí, že se z toho dostane a alespoň jednou snad nastoupí ke slovu nemilosrdná ledově chladná hrůza Nimanů, mě neskonale těší. Rosalie ještě neví, že mezi všemi chybami, které provedla, je tahle nejhorší...

Pojedeme hezky část po části.

V první se mi líbilo, jak Ryko už vzdal to, aby se nějak choval. To jeho pobrukování a zbytečné provokování Ogiera (ne, Waldemara tím nemůže rozházet) bylo jako by se vrátil ten starý nezodpovědný Ryko. A děkuji za potvrzení, že pro Ogiera je Rosalie jen kus hadru, který by by klidně vyhodil, kdyby mohl. No dobře, a ještě kus masa, kde uspokojí svoje potřeby...

Druhá část a Rykův vnitřní souboj jestli má dát přednost království nebo lásce byl nádherný. A že se nakonec nedokázal rozhodnout vědomě a muselo mu pomoci jeho podvědomí, díky kterému se na chvilku opět mohl ukázat Samuel, sem prostě dokonale sedlo. Úplně jsem viděla tu scénu. A věta "Čekat. Na vás na všechny." Na chvíli vehnala slzy do očí.
Snad jen jedna věc mi nesedí. Když Waldemar označí Samuela za bastarda. Já vím, že ho nikdo neuznává. Ale vždy mi přišlo, že Waldemar má až moc velký styl na to, aby o někom mluvil jako o bastardovi. Takže bych spíš čekala, že řekne: "Já myslel, že je tvůj přítel mrtvý."

No a poslední část kapitoly je prostě dokonalý nástup na finále příběhu. Rykův poslední žert ani není žert, jako spíš ta dýka, kterou nedokázal do Waldemara zabodnout. A jsem ráda, že Waldemar sám pochopil, že tuhle hru prohrál. Podle mě ještě předtím, než Ryko začal poukazovat na data na sepsaných listinách, bylo mu jasné, že abdikace byla podepsána dřív.
A Camilly reakce byla taky skvělá. Všichni toho tolik obětovali a najednou to vypadalo, že Ryko, člověk, kterému by svěřila vlastní život, je zradil. Zajímalo by mě, jestli Ryka její reakce nemrzela.

Mám-li být upřímná, tak Rose je fakt neskonale naivní tele, které se jednoho bude divit (doufám). Ta její představa dokonalého manžela, který ji miluje a byl by pro ni ochotný udělat cokoliv. To bylo tak sladké, až se mi z toho dělalo špatně. - Což není žádná výtka - je to napsané tak reálně, až jsem se oklepala.

Na Camille se mi líbí, jak dokáže být pevná. Sice první přerušila pohled, ale to neznamená, že je slabá.

A k té větě "Není ve městě" - já vím, že Simi by měl být mimo, ale vůbec netuším jestli odjel ještě za doby, co byl Ryko v Tirabilu nebo ne. Proto pro mě ta věta vyzněla hezky dvojsmyslně.
Jen být na Rykově místě, moc bych se neradovala. Všichni víme, čeho je Irena schopná. Místo aby jela do bezpečí, je schopná Ryka najít a pokusit se osvobodit.

Ten výbuch smíchu byla dokonalá reakce. Ono totiž fakt jinak snad reagovat nejde. Takový dokonalý plán a padne na rozmazlené princezničce. To muselo Waldemara fakt neskonale ....

Jinak co se týká konce. Divím se, že to říkám zrovna já, ale TEAM NIMAN! Rykovi ta "Lautusovská" temná část krásně sluší...

Rozloučení s Marysou bylo krásně dojemné. A nebyla by to ona, aby si při tom neopomněla do Ryka rýpnout.

Na téhle kapitole se mi líbí to, že si Ryko uvědomuje, že už nikdy nebudou stejní. Většinou si to hrdina v době krize nepřiznává a snaží se si nalhávat, že všechno bude v pořádku a život půjde dál jako by se nic nestalo. Právě proto se mi ZbD líbí. Nemám pocit, že čtu příběh, ale že prožívám kus jejich života. Nejsou to postavy z románu. Jsou to reální lidé. A moc dobře si uvědomují, že když se jim něco stane, tak prostě nemohou zůstat stejní a zanechá to jizvu. Jedinou otázkou je, jak hluboká bude.

Tak mám-li být upřímná, tahle kapitola by bez té romantiky byla dost temná. Za mě je jenom dobře, že si ji sem zasadila. Za prvé se na to místo ona scéna dokonale hodila, za druhé už bylo na čase, aby si ten kulhavý blbec uvědomil, koho může ztratit.

Jinak co se týká těch smutných částí...

Začíná to Samovým pohřbem - nepohřbem. Když si mi dřív poslal kousek té scény, bylo mi hrozně líto, že Samuel zůstane bez pořádného hrobu a po válce nikdo nebude vědět, kam ho pohřbili. Ale teď si uvědomuji, že je to jen dobře. Ryko by nedokázal jen tak zapomenout, kdyby měl místo, kam by mohl neustále chodit a utápěl se v minulosti.

Pak tu byl Simeon. Jestli po tomhle šoku nedospěl, tak je mi ho upřímně líto, protože ho musí čekat ještě něco mnohem horšího. Podle mě musel v podvědomí moc dobře vědět, že to Samuel nemohl přežít a že se pro něj obětoval. Ale pořád to byl obyčejný kluk, který doufal v zázrak. Zázrak, který se nekonal, protože život není pohádka. Doufám, že si nebude Samovu smrt moc dlouho vyčítat. Vždyť on by se pro něj obětoval, i kdyby byl obyčejným klukem. Takový prostě Sam byl... A upřímně, v této scéně jsem úplně zapomněla, že je král. Prostě to byl malý klučina, co potřebuje obejmout a uchlácholit, že už bude dobře.

No a pak zbývá zlomená Marysa. Podařilo se ti to tak krásně napsat. Možná má zlomené srdce, protože o ni Ryko nikdy nestál. Možná ne. Nikdo, ani ona sama, si neuvědomuje hloubku jejích citů k tomu hulhavýmu mezkovi. Jí ale zlomilo něco jiného. Svůj život postavila na tom, že byla nejlepší zlodějkou informací. V tom vynikala. To jí nikdo nemohl vzít, protože právě v tom spoléhala jen sama na sebe. A právě o to teď přišla. Ano, Ryko se neprosil, aby ho následovala do obležení. Dělala to z vlastní svobodné vůle. Ale taky ji nikdy nezastavil a s radostí využil jejích služeb. Nedokážu si představit, jaké bude jejich další setkání. Já být Marysa, asi bych vůči němu trošku zahořkla. Rozhodně už si nedokážu představit, že by se spolu dokázali bavit tak lehce jako dřív.

Sakra. Teď mi došlo. Camilla netuší celou dobu co se děje. Jestli pro Simeona byla zpráva o Samuelově úmrtí šok, tak pro Camillu to bude mnohem horší rána. Nedokážu si představit, jak jí to Ryko dokáže sdělit tak citlivě, aby z toho šoku neměla předčasný porod (což by se jí stalo, pokud bych to psala já...)

Měla jsem si dát panáka ještě před čtením. Brečím tu jak želva. A upřímně, řvala bych stejně, i kdyby nešlo o Samuela. Protože je to popsané tak dokonale, že prostě nejde zadržet slzy.

Jediné, co mě na tom dokáže trochu utěšit je fakt, že neumřel sám na úplně cizím místě a měl možnost se rozloučit se svým kamarádem.

Samueli Antaresi, nechť tvá duše nalezne cestu k věčnému klidu!